Tankový export ideologieČtyřdílný seriál o srpnových událostech 1968 |
Vánoční puč zakázaný Brežněvem
Před Vánocemi 1967 se šířily zvěsti, že Bezpečnost a armáda se chystají vystoupit na podporu Novotného. V pátek 22. prosince na poradě se svými podřízenými tyto zvěsti dementovali jak náčelník Hlavní politické správy generál Václav Prchlík, tak ministr obrany Bohumír Lomský.
Ve čtvrtek 28. prosince se u Lomského ohlásil generál Jan Šejna. Snažil se ho přesvědčit, že odpůrci Novotného jsou zrádci, kteří útočí na základy socialismu. Ministr tento názor ostře odmítl.
Když generál odešel, zatelefonoval Lomský Novotnému: „Nedostala se na mne řada v diskusi, když jsem chtěl vysvětlit svůj názor.“
„Jaký?“ chtěl vědět prezident. Ministr odpověděl jednoznačně: „Zastávám zásadu, že se armády nesmí v současné době zneužít! Ze žádné strany. Nejsme přece někde v Africe!“
Hrobové ticho, které následovalo, přerušil ministr stručným blahopřáním nejvyššímu veliteli: „Šťastný Nový rok!“
Podporu armády Novotnému organizoval Šejna. Večer 23. prosince přišel do bytu podplukovníka Jaroslava Moravce, který pracoval v jeho sekretariátu.
„O Vánocích tě chci poslat s plnou mocí do posádky Mladá, abys tam převzal velení,“ oznámil generál svému podřízenému.
Moravec se bránil: „Ty ses zbláznil! Já přece nejsem žádný voják! Mám školení stranické, ale ve vojenských věcech se nevyznám.“
„To vůbec není třeba?“ přesvědčoval ho Šejna. „Jeli by s tebou dva soudruzi z operační správy.“
Oba komunističtí funkcionáři v uniformách si dobře rozuměli. Posádka Mladá by se měla postavit za Novotného. Vždyť představovala největší soustředění vojska ve středních Čechách: motostřelecká divize, tanková divize a letecký pluk.
„Když bude třeba, zatkneme třeba celý ústřední výbor,“ plánoval dál Šejna. „Novotný nesmí padnout.“
„Kdo podepsal plné moci?“ chtěl vědět podplukovník.
„Soudruh Rytíř,“ odpověděl generál. Otakar Rytíř byl náčelníkem generálního štábu.
„Nabyl jsem přesvědčení, že na zpracování plánů se podílel i Šejna,“ řekl později Moravec u výslechu. „Zpětně jsem si vybavil a zcela jasně uvědomil, že v této akci by měli jet také Rytíř, Vosáhlo, Janko a osmé oddělení.“ Vosáhlo a Janko byli náměstky ministra obrany.
Když večer 26. prosince vezl Moravec Šejnu z bytu náměstka Vladimíra Janka, prohodil generál k podplukovníkovi: „Kdyby něco, nepůjdeš na generální štáb, ale budeš se hlásit u soudruha Janka.“
Jestliže je tento rozhovor, který popisoval Moravec po svém zatčení na začátku roku 1968, pravdivý, pak tedy generálové chystali na podporu Novotného ozbrojený puč.
V prosinci a začátkem ledna se Šejna často scházel s Jankem. Dřív se Janko Šejny spíš stranil, nyní se stali spojenci. Uvažoval i o různých možnostech využití armády na podporu dosavadní politiky. Šejna se pak každý večer zastavoval v bytě mladého Novotného, syna prezidenta.
Přerušením předvánočního pléna získali Novotný a jeho příznivci oddechový čas. Snažili se ho využít ke zformování protiútoku, jak tvrdí v memoárech bývalý major rozvědky Josef Frolík.
„Československo se mělo stát jednou z banánových republik a reformní křídlo mělo být odstraněno z politického života,“ napsal Frolík. „Do Thákurovy 1, kde je hlavní stan StB, se začaly o Štědrém večeru sjíždět nenápadné postavy, které pak trávily vánoční svátky na nafukovacích matracích ve svých kancelářích. Na každé správě StB se uskutečnila tajná selekce ´zvlášť spolehlivých´, kteří měli opět za pomoci ´zvlášť spolehlivých´ příslušníků Lidových milicí zatknout asi tisíc nepřátel Antonína Novotného.“ V čele operativního štábu stáli ministr vnitra Josef Kudrna, jeho zástupce pro Státní bezpečnost plukovník Jaroslav Klíma, generál Josef Stavinoha a další vysocí důstojníci.
Pohotovost měly také některé jednotky Lidových milicí, vybraní milicionáři dokonce dostali průkazky StB, aby mohli pomáhat skupině plukovníka Antonína Kavana při zatýkání. Armáda neměla aktivně zasahovat, jenom některé útvary měly mít pohotovost pro případ, že by realističtěji uvažující generálové chtěli zatčené osvobodit. O akci údajně věděli ministr obrany Lomský, jeho náměstkové Rytíř a Janko, ze Zpravodajské správy nejspíš tajemník hlavního výboru KSČ plukovník Josef Dudek.
I některé vojenské útvary dostaly rozkaz ke zvýšené pohotovosti. Například 1. pluk CO v Kutné Hoře žil v pohotovosti od doby předvánoční až do začátku lednu. Rovněž 13. tanková divize z Milovic se chystala vyrazit na hlavní město.
Do zatýkacího seznamu StB se dostali Josef Smrkovský, František Vodsloň, František Kriegel, Ota Šik, Jiří Pelikán, Alexander Dubček, Vasil Biľak, Drahomír Kolder, Alois Indra, mnozí spisovatelé, umělci, herci, generálové, důstojníci Bezpečnosti, političtí pracovníci.
Vasil BiľakNarodil se 11. srpna 1917 v Krajné Bystré na severovýchodním Slovensku. Do roku 1949 se živil jako krejčí a pak nastoupil do aparátu KSČ. Po absolvování Vysoké školy politické se v roce 1953 stal vedoucím oddělení ÚV KSS, potom tajemníkem a vedoucím tajemníkem KV KSS v Prešově, v letech 1963–1968 tajemníkem ÚV KSS. Od dubna 1968 byl členem předsednictva ÚV KSČ, navíc od listopadu 1968 do prosince 1988 tajemníkem ÚV KSČ. V roce 1968 pomáhal Moskvě v boji proti nové reformní politice. V prosinci 1989 ho z KSČ vyloučili, současně se musel vzdát poslaneckého křesla ve Federálním shromáždění. Zemřel v Bratislavě 6. února 2014. |
Z Prahy do Bratislavy přiletělo zvláštní letadlo, aby počkalo na neobvyklé cestující, zatčené slovenské politiky – tvrdil Biľak ve svých memoárech. Avšak politický zástupce velitele Východního vojenského okruhu Samuel Kodaj prý oznámil na ÚV KSS, že kdyby se někdo pokusil slovenské představitele zatknout, budou jeho divize soudruhy bránit.
„Když už se měla akce rozjet, ozval se na stole Antonína Novotného telefon,“ pokračoval Josef Frolík. „Volal Brežněv a slovy prý nevybíravými napadl jeho neodpovědnost. Řekl, že žádný puč v Československu nepotřebuje, stejně tak jako masové zatýkání »oddaných soudruhů« Koldera, Biľaka, Indry a jiných. Brežněv, který tolik usiloval o připravovanou konferenci komunistických stran, nechtěl pochopit, proč by měl trpět chaos, když v Československu o nic nejde... Dlouho po lednu se štábní spiklenci dohadovali, kdo je prozradil, a navzájem se obviňovali. Nakonec to zůstalo na Klímovi a Houskovi, kteří prý se bez ohledu na varování Novotného sešli s generálem Kotovem a o přípravách puče ho informovali...“ Michail Kotov byl pražským rezidentem KGB a Josef Houska šéfem rozvědky ministerstva vnitra.
V poledne 2. ledna 1968 zatelefonoval Janko veliteli vyškovské posádky generálu Oldřichu Kvapilovi: „Kdo vám dal rozkaz k vyhlášení bojové pohotovosti a jaká opatření jste udělal?“ Kvapil nic nevěděl. Náměstek ministra mu odpověděl: „Kdyby někdo něco takového nařídil, okamžitě mi to hlaste a nic nedělejte!“
Na odpoledne si k sobě Janko odděleně pozval velitele Východního okruhu Josefa Valeše a velitele Středního okruhu Vasila Vala. Projednával s nimi účast armády na vojenské přehlídce v únoru a plány bojové připravenosti. Ale podřízení měli spíš dojem, že u nich sondoval názory na situaci. Když se dotkli rozdělení funkcí, Valo Janka zklamal, protože řekl: „Vyčkáme na usnesení pléna!“
Ve stejné době rokovalo předsednictvo ÚV KSČ. Novotný se opět cítil v sedle, proto hrozil a sliboval.
Ani diskuse 3. ledna na plénu nic nevyřešila. Jako východisko z nouze vznikla konzultační skupina, která měla předsednictvu pomoci. Předsednictvo a skupina zasedaly skoro celou noc. Funkce prvního tajemníka KSČ a prezidenta republiky by měly být rozděleny – dověděli se členové ÚV ráno 4. ledna jejich doporučení. Na nejvyšší stranickou funkci je deset kandidátů.
Novotný vyslal ráno k Šejnovi syna. Chtěl od něho politickou podporu. Generál svolal předsednictvo hlavního výboru KSČ na MNO, které rozhodlo, že druhý den uspořádá schůzi.
Večer se Šejna sešel s Moravcem a několika přáteli. Šokoval je sdělením o nadcházejících změnách ve vedení armády: „Novým ministrem národní obrany bude Rytíř, náčelníkem generálního štábu Janko, velitelem pozemních vojsk Rusov a generálním inspektorem armády Vosáhlo. Já se stanu náčelníkem Hlavní politické správy, Prchlíka dáme na Svazarm.“
Jak vypověděl do protokolu Moravec, citoval prý Šejna slova kamaráda Tomíka, syna Antonína Novotného, z ranního rozhovoru: „Otec už si udělá pořádek. S Rytířem o tom mluvil na Orlíku.“ Na Orlíku měli nejvyšší státní a komunističtí činitelé rekreační městečko.
Místo Novotného Dubček, Černík, Lenárt, Laštovička
Ten večer se opět sešly předsednictvo ÚV KSČ a konzultační skupina. Měly se dohodnout na novém prvním tajemníkovi. Skupina navrhla Dubčeka nebo Černíka. Také Novotný nabízel dva kandidáty – Lenárta nebo Laštovičku. Padlo i jméno Smrkovského. Schůze skončila bez dohody.
V pátek 5. ledna v půl osmé ráno začal jednat rozšířený HV KSČ na MNO. Mnozí diskutující nechtěli přijmout žádnou rezoluci. Šejna je odbýval: „Vždyť se vlastně jedná o formalitu, i ostatní stranické organizace posílají plénu taková prohlášení.“
„Jsme toho názoru, že v současném období realizace schválené zásady tezí o nesprávnosti kumulací funkcí není prvořadá a měla by být řešena v souvislosti s naléhavými politickými a hospodářskými úkoly příštího období,“ zněly klíčové myšlenky rezoluce. „Nemůžeme souhlasit se šířením pomluv a napadáním vedoucích představitelů strany, především soudruha Novotného, kterého známe jako důsledného obhájce linie strany, spojenectví se Sovětským svazem, jako obhájce internacionálních povinností naší strany...“
Před polednem mohli konečně hlasovat. Pro přijetí tohoto dokumentu se vyslovilo 119 důstojníků a generálů, proti zůstal jediný Dzúr.
Od devíti hodin zasedalo plénum ÚV. V poledne společný orgán opět debatoval o prvním tajemníkovi. Už se musel dohodnout! Nakonec Lenárt nadhodil jako kompromisního kandidáta Dubčeka.
Pro Dubčeka hlasovalo všech 166 členů ÚV KSČ. Proč byl najednou Dubček přijatelný pro všechny? Lidem, kteří ho dobře neznali, se zdál měkký a snadno ovlivnitelný. Proto pro něj hlasovali i konzervativní aparátníci – věřili, že ho dokážou ovládnout a řídit směrem, který jim vyhovuje. Ostatně podle této zásady se vybírali komunističtí vůdci v mnoha zemích – bez ohledu na to, že nakonec očekávání voličů leckdy zklamali a vyrostli z nich silní vládci, anebo dokonce diktátoři. Rovněž Dubčeka neodhadli konzervativci správně – nakonec se přiklonil k reformátorům.
Hlavním důvodem k pádu Novotného a k otevřené diskusi o politické situaci byla nespokojenost slovenských komunistů s Novotného politikou vůči Slovensku – shodují se mnozí historici z Komise vlády Československé federativní republiky pro analýzu událostí let 1967–1970. Všechny ostatní potíže politické a ekonomické k tomu jenom přispěly.
„Náznaky příprav puče na podporu Novotného se objevily už při vyšetřování útěku Šejny a smrti Janka,“ dodává Jaromír Navrátil z vládní komise pro analýzu událostí let 1967–1970. „Ale ani dnes se nám v archivech armády a ministerstva vnitra nepodařilo nic přesnějšího zjistit. Když jsme v posledních letech hovořili s některými pamětníky, vyjadřovali se stejně mlhavě či vyhýbavě jako dřív. Novotný věděl, že mu někteří generálové chtějí pomoci. Ovšem z jeho aktivity začátkem ledna 1968 vidíme, že počítal s jejich podporou politickou.“
Nicméně podle názoru zástupce náčelníka Zpravodajské správy plukovníka Jaroslava Vinklera se vojenský puč na podporu Novotného skutečně chystal.
Vlivné našeptávání
Změna ve vedení komunistické strany prosté lidi nezajímala, protože poznali, že ji nemohou nijak ovlivnit. Papaláši nahoře se poprali o koryta. Hlavním komunistou se stal nějaký Slovák, o kterém jsme nikdy neslyšeli!
O změnách v politice neměla veřejnost ani tušení. Nový kurz nastínil Novotného dávný pochlebník Jan Fojtík v anonymním úvodníku Rudého práva 10. ledna: „Hlavním obsahem naší politiky je sjednocování celé společnosti... Činnost lidí se musí sjednocovat demokraticky. Pro zájmové rozpory v naší společnosti již není příznačný boj tříd... Myšlenka demokracie se vždy spojovala s myšlenkou svobod a práv jedince...“
Jasněji psal 21. ledna v deníku Práce člen ÚV KSČ Josef Smrkovský: „Musíme jednat tak, aby nebylo rozporu mezi našimi slovy a našimi činy. A být realisty. Neslibovat nesplnitelné, říkat národu pravdu, ať je příjemná, nebo ne, a spolu s ním pak všechno řešit. Do důsledku korigovat, opravit a napravit deformace socialismu, k nimž v minulosti došlo, a nedat možnost vzniku nových...“
Kdykoliv se v některé vládnoucí komunistické straně změnilo vedení, vždycky přicházeli noví vládcové s převratnými idejemi, na něž se potom po nějakém čase taktně zapomnělo. Proto tyhle články Kreml příliš neznepokojovaly.
Koncem ledna odletěl Dubček do Moskvy. Na tradiční audienci satrapy u svrchovaného vládce. Své záměry prý vysvětloval velmi umírněně a Brežněv mu slíbil všestrannou podporu.
Na Slovensku mezitím zdědil křeslo prvního tajemníka Biľak.
Dubček začal hledat pro svou politiku radu i oporu. V Komárně na Slovensku se tajně sešel 4. února s Jánosem Kádárem, který měl s politickými a ekonomickými reformami v Maďarsku značné zkušenosti. Hovořili spolu několik hodin. Kádár oznámil Dubčekovi, že některé strany – myslel tím hlavně NDR – nepřijaly jeho volbu s nadšením. Maďarům se přijaté usnesení zamlouvá.
Rituál přijímání nováčka pokračoval schůzkami s dalšími státníky bloku. V Ostravě nadhodil Dubček Gomulkovi šokující návrh: „Co kdybychom koordinovali postup těch stran, které počítají s reformami, tedy vaší polské PSDS, maďarské MSDS, komunistů rumunských a jugoslávských a KSČ?“ Z opatrnosti o tom hovořil se svým hostem jenom při procházce venku.
Gomulka odmítl. Reformátorské období měl dávno za sebou, teď i jeho trápila opozice. On už nic zkoušet nebude!
V Sovětském svazu se vynořili první opozičníci už dřív. V prosinci 1965 demonstrovala na Puškinově náměstí v Moskvě malá skupina lidí – fyzik Andrej Sacharov a několik intelektuálů – za dodržování zákonů. Někteří spisovatelé posílali svá díla, která měla protisovětský podtext, tajně za hranice. Nyní mají být disidenti I. Gabaj a A. Marčenko zbaveni sovětského občanství. Proto nemůžeme tolerovat politické reformy v žádné zemi našeho bloku, jinak se dostanou i k nám!
Už 5. února 1968 hlásil maďarský velvyslanec v Praze do Budapešti, že jeho sovětský kolega Červoněnko se zmiňoval o skupině v ústředním výboru KSČ, která zjevně i skrytě usiluje o likvidaci socialismu. Do komunistické strany pronikli příslušníci malé a střední buržoazie, které se nepodařilo v padesátých letech umlčet, zvláště umělci židovského původu. Jejich organizační základnou jsou Literární noviny, které mají být vráceny Svazu spisovatelů, zčásti také Československá televize a některé časopisy. Na Dubčeka, který není pevný, tlačí pravičáci a on s nimi uzavírá kompromisy. Rovněž plány na řízení hospodářství nejsou dobré.
V polovině února uveřejnil Zdeněk Mlynář v Rudém právu článek Naše politická soustava a dělba moci. Současný politický systém se nedá zdokonalovat, ale musí se „kvalitativně změnit“ – obnovením svobody projevu, svobody spolčovací, shromažďovací a dalších lidských práv. Teoreticky si autor dokonce dovedl představit politickou pluralitu za socialismu spočívající v tom, že vedle komunistů bude působit ještě jedna nezávislá strana. Avšak za současné situace to autor vylučoval. Teď musíme zvýšit pravomoc existujících orgánů a občanských organizací, případně vytvořit další samosprávné orgány. Mlynář tím rozpoutal diskusi o dosud nedotknutelném dogmatu – o účelnosti vedoucí úlohy KSČ.
„Socialismus s lidskou tváří“
Mezitím skupiny odborníků připravovaly první verzi Akčního programu KSČ. Jeho podstata spočívala v „humanistickém poslání a lidské tváři socialismu“. Návrh kladně hodnotil vývoj od února 1948 a zmiňoval se pouze o některých „deformacích“, jako byly omezování demokracie, nedostatečné řízení hospodářství a kultury. Tyto chyby byly zaviněny porušováním vnitrostranické demokracie a byrokratickými metodami práce všech stranických orgánů. A tím funkcionáři KSČ určili hranice, ve kterých Akční program vytyčoval cesty k nápravě.
Na zásadnější sebekritiku, která by odhalila totalitní systém komunistické vlády, neměli autoři ani sílu, ani čas. Navíc by takové formulace vzbudily ještě větší podezíravost soudruhů v Moskvě a v dalších metropolích. Přesto byl tento dokument mnohem sebekritičtější a směřoval dál než programy ostatních komunistických stran zemí Varšavské smlouvy. Předložené teze Akčního programu schválily předsednictvo a sekretariát ÚV KSČ 19. února.
Avšak zástupce vedoucího ideologického oddělení ÚV KSČ Jan Šimek v nich našel závažné nedostatky. Sovětům 16. února tvrdil, že program zavání revizionismem, nedoceňuje úlohu diktatury proletariátu a KSČ – směřuje k návratu před únor 1948.
Šedou eminencí na sovětském velvyslanectví v Praze byl rada-vyslanec Ivan Udalcov, hlavní rezident tajné policie KGB v Československu a kdysi jeden z poradců, kteří se podíleli na represích v padesátých letech. Právě on v relacích do Moskvy dokazoval existenci „kontrarevoluce“ v ČSSR. Tento diplomat prý rovněž upozornil: Češi nebojovali v osmatřicátém roce, nebudou bojovat ani nyní.
Na oslavy dvacátého výročí „vítězného února“ se sjeli do Prahy vůdcové okolních komunistických stran.
Projev, který pro Dubčeka připravili politologové a historici, dal první tajemník ÚV KSČ předem přečíst Brežněvovi. Sovětský vůdce měl výhrady k částem o vedoucí úloze KSČ a o mládeži. Na jeho radu je nechal Dubček upravit. V létě prozradil Brežněv generálnímu tajemníkovi francouzských komunistů Waldecku Rochetovi, že už tam „našel platformu druhého centra“.
Nicméně i zcenzurovaný text oplýval nezvyklými myšlenkami. Dubček mluvil ve Španělském sále Pražského hradu o demokratizaci KSČ a celé společnosti, o rehabilitacích nevinně odsouzených, o novém přístupu k řešení ekonomických problémů, o národnostní politice, o mládeži, umělcům sliboval tvůrčí svobodu. Nestačí jenom něco tu a tam poopravit, je třeba mnohé důkladně změnit – začít musíme ve sféře politiky. KSČ připravuje Akční program, který otevře prostor k tomu, aby každý občan mohl uplatňovat své zájmy a svůj vliv na politiku. Dubček tradičně zdůraznil význam spojenectví se SSSR a s dalšími socialistickými zeměmi. Avšak dodal, že jednota a spolupráce jsou možné jedině na principech rovnoprávnosti, vzájemných výhod a mezinárodní solidarity.
Československo nikomu nedáme!
Sovětští, polští a východoněmečtí představitelé byli při jednáních a debatách s československými partnery kritičtí. Ulbrichtovi se nelíbila ekonomická reforma a Šikovy teorie. Gomulkovi vadila svoboda tisku, rozhlasu a televize. Ani Brežněv nebyl spokojen.
Kupodivu, „vedení KSČ tyto ostré výhrady přehlíželo a hlouběji se nezabývalo tím, jak by mělo dál postupovat“ – napsali později historici Janáček a Moravec. Prostě pražští znalci sovětských poměrů zapomněli analyzovat názory Kremlu a upozorňovat na ně politické vedení. Místo toho propukl v československých sdělovacích prostředcích ohňostroj kritiky činnosti KSČ, Moskvy, Varšavy a Berlína a komunistického hnutí.
Leonid I. BrežněvHlavní představitel sovětského neostalinismu Leonid Iljič Brežněv se narodil 19. prosince 1906 ve městě Naběrežnyje Čelny v Tatarsku. Za války působil jako politický důstojník armády. V letech 1946–1950 byl vedoucím tajemníkem oblastních výborů komunistické strany Ukrajiny, potom tři roky prvním tajemníkem KS Moldávie. V letech 1953–1954 jako zástupce náčelníka Hlavní politické správy armády a námořnictva nosil generálskou uniformu. Vzápětí ho poslali do Kazachstánu jako tajemníka, později tam povýšil na prvního tajemníka KSSS. Potom postoupil do aparátu ÚV KSSS v Moskvě, také předsedal prezidiu Nejvyššího sovětu. Od roku 1957 byl členem nejvyššího vedení – politického byra ÚV KSSS. Na podzim 1964 svrhl Chruščova z místa prvního tajemníka. Pro jeho vládu je příznačná strnulost, návrat ke stalinismu a nové kolo zbrojení střídané pokusy o výhodné dohody se Západem. Z jeho rozkazu vtrhla Sovětská armáda do Československa a do Afghánistánu. Třebaže od konce sedmdesátých let nemohl kvůli svým zdravotním potížím vládnout, udržel se v Kremlu až do své smrti 10. listopadu 1982. Těmito osmnácti roky byl po Stalinovi druhým nejdéle vládnoucím kremelským vůdcem. |
Málokdo si uvědomoval, že v Sovětském svazu pokračuje renesance stalinismu, která začala po nástupu Brežněva na podzim 1964. „To bylo myslím nejdůležitější,“ říká Vojtěch Mencl, který předsedal komisi pro analýzu událostí let 1967–1970. „Za druhé byl svět rozdělen, a kdyby se některá země sovětského bloku vyvíjela autonomně, dřív nebo později by si vytvořila svou nezávislou politickou reprezentaci, která by přestala hrát roli převodové páky a stala by se slabým místem. Zatímco ČSSR dozrála k reformám, NDR na ně nebyla připravená. Tam by takový vývoj musel vést ke sjednocení Německa. Tím by Sověti ztratili prostor, z něhož dosud vytvářeli hegemonistický tlak na Evropu – a podle tehdejších představ by pozbyli statutu supervelmoci. Československé reformy by nepříznivě ovlivnily také Sovětský svaz samotný.“
Dubček byl idealistou a upřímně usiloval o demokratizaci a humanizaci systému v Československu – tak ho poznal jeden z Brežněvových asistentů Andrej Alexandrov-Agentov. Současně je slabý a jednoduchý, má sklon k pozérství, podléhá lichocení.
V den, kdy oslavy únorového převratu vrcholily, přejel hranice do Maďarska generál Šejna se synem a milenkou. Utíkal před zatčením kvůli podvodům z nezákonného prodeje semen jetele – byl to čítankový příklad korupce v socialistickém státu. Všichni tři se dostali do Itálie, kde požádali o azyl na americkém velvyslanectví.
Šejna byl pro Západ vynikajícím úlovkem. Jako funkcionář ministerstva obrany znal v hrubých rysech tajné plány Varšavské smlouvy na útok proti západní Evropě, seznámil se s politiky a generály sovětského bloku, o řadě intimit věděl z doslechu. Odhalením těchto podrobností odkryl západním tajným službám mnoho citlivých plánů, lidí a míst.
Své epolety dostal Šejna na příkaz Novotného. Někteří komunističtí funkcionáři zahájili proto ve sdělovacích prostředcích novou kampaň proti Novotnému: Ať odejde i z Hradu! Dne 23. března prezident Antonín Novotný rezignoval.
Dosud byli odvoláváni anebo sami odcházeli z funkcí jednotlivci: vedoucí branného a bezpečnostního oddělení ÚV KSČ Miroslav Mamula, vedoucí oddělení sdělovacích prostředků ÚV KSČ František Havlíček, ministr vnitra Josef Kudrna, generální prokurátor Josef Bartuška, předseda Ústřední rady odborů Miroslav Pastyřík, předseda Československého svazu mládeže Miroslav Zavadil. Po abdikaci Novotného nabrala výměna zdiskreditovaných a zkorumpovaných funkcionářů na všech úrovních nové tempo.
Na zasedání sovětského politbyra 21. března se opět mluvilo o Československu – tamní komunistické straně se vymyká situace z rukou. Vůdce ukrajinských komunistů Petr Šelepin si stěžoval, že to má také určitý vliv na Ukrajinu. A navrhl, aby se počítalo rovněž s vojenskými opatřeními. „Musíme vycházet z toho, že Československo nikomu nedáme!“
O dva dny později se v Drážďanech konalo zasedání šesti států o RVHP. Českoslovenští představitelé tam cítili otevřenou hrozbu vojenského nátlaku. Podle domluvy se mělo hlavně mluvit o hospodářské spolupráci. Ale viděli množství sovětských a východoněmeckých generálů a plukovníků. Když se na to při náhodném setkání zeptal Oldřich Černík, tehdy předseda plánovací komise, Brežněva, co tam dělají, dostal neobvyklou a poněkud šroubovanou odpověď: „Přítomnost těchto velitelů může znamenat i to, že když budeme potřebovat pomoc při řešení československých záležitostí, může být okamžitě poskytnuta.“
Při zahájení hostitel Walter Ulbricht arogantně prohlásil, že se sešli, aby projednali vnitropolitickou situaci v Československu. I Gomulka mluvil ostře. Brežněv hrál moudrého a zdrženlivého otce. Sovětská, východoněmecká a polská delegace přivezly šanony s články z československého tisku, jimiž se snažily dokazovat protisocialistický a protisovětský charakter vývoje v ČSSR.
Neostalinisté si mysleli, že českoslovenští politici se začnou ze své revizionistické úchylky kát, a proto na důkaz odpuštění přijmou sovětské divize. Ale proti příchodu vojsk tehdy vystoupil i Vasil Biľak. Nicméně Rusové pomalu začali hledat lidi, kteří by jim mohli pomoci – a mezi ně Biľak patřil.
Kreml znepokojila tisková kampaň proti Novotnému. Ovšem když se 30. března zvolilo Národní shromážděním prezidentem Ludvíka Svobodu, jeho volbu uvítal. Sověti nového prezidenta znali z války a nejspíš k nim měl i tajné závazky.
Maršál Jakubovskij, který objížděl členské země, se 24. března objevil v Praze. Přivezl tři návrhy: Československo vyčlení přímo pod velitelství Varšavské smlouvy dvě divize, vyšle do Spojeného velení své důstojníky a frontové operační cvičení v ČSSR, původně plánované na září, se uskuteční v mnohem větším rozsahu už v květnu. Těmito požadavky chtěla Moskva zlomit Prahu. Ale Dzúr zaštítěný Dubčekem všechno odmítl. Naopak žádal, aby se zmíněné cvičení odložilo až na příští rok – z vnitropolitických důvodů.
Na plénu ÚV KSČ ve dnech 4. a 5. dubna vystřídali konzervativní členy vedení, spjaté s Novotným, noví lidé.
Také vláda vedená Jozefem Lenártem podala demisi. Nový kabinet utvořil Oldřich Černík. Místopředseda vlády Ota Šik se pustil do příprav ekonomické reformy s využitím tržních principů.
ÚV KSČ zveřejnil Akční program, který obsahoval základní prvky demokratizace společenského života. Třebaže vedoucí úloha KSČ zůstane, neměla by se uskutečňovat „tím, že vládne nad společností, ale tím, že nejoddaněji slouží jejímu svobodnému a demokratickému rozvoji“.
Za nového předsedu Národního shromáždění zvolili Josefa Smrkovského. Poslanci přijali zákon o soudních rehabilitacích, který měl desetitisícům nevinných obětí komunistické diktatury vrátit čest a finančně je odškodnit.
Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že stoupá důvěra občanů ve vedení státu. Zatímco pro obnovení kapitalismu se vyslovilo pět procent dotázaných, 90 procent se hlásilo k socialismu – k „socialismu s lidskou tváří“, jak začali reformátoři svůj program nazývat. Pozvolna se vytrácela cenzura tisku, rozhlasu a televize, až zanikla oficiálně. Lidé se přestávali bát.
Velvyslanec Červoněnko poslal podrobný referát o Akčním programu do Moskvy 7. dubna. Nejdřív ho nejvyšší činitelé v Kremlu četli s rozpaky. Nicméně brzy si uvědomili, že tato idea KSČ popírá dosavadní model socialismu, který se po léta osvědčuje. Kdyby se prosadil v Praze, mohli by ho chtít zavést lidé také u nás – a my bychom přišli o křesla! Navíc by se Československo mohlo stát buržoazním státem a odejít z Varšavské smlouvy. To by změnilo mocenskopolitickou a vojenskostrategickou rovnováhu v Evropě. Mezi nejvyššími činiteli v Moskvě, Varšavě, východním Berlíně, Sofii a Budapešti zavládlo zděšení.
První rozhodnutí o intervenci
Už v únoru 1968 – tedy pouhý měsíc po tom, co Dubček stanul v čele KSČ – dostaly útvary Severní skupiny vojsk umístěné v NDR zapečetěné obálky s prvními tajnými rozkazy na přemístění k československým hranicím. Zjistil to moskevský novinář Leonid Šinkarjov, který se na intervenci do Československa vyptával dvaceti sovětských maršálů a generálů, některých členů politického byra ÚV KSSS a Brežněvových pomocníků.
Oficiálně Brežněv nařídil naplánovat případné přepadení Československa ministru Grečkovi 20. března. Na to navázal Grečkův rozkaz z 8. dubna velitelům vybraných divizí v Maďarsku, Polsku a NDR k zahájení příprav. Válečný stroj Sovětského svazu a čtyř dalších států se začal chystat k „záchraně Československa“ – kdyby je „ohrožovala kontrarevoluce“. Pod krycím označením operace Dunaj.
Původně Brežněv neměl proti vývoji v KSČ zásadní výhrady a o invazi neuvažoval. Podle zjištění ředitele Ruské archivní správy Rudolfa Pichoji trvala tato jeho blahosklonnost až do března. První, kdo ze zahraničních státníků začal poukazovat na nebezpečí „revizionismu“ v Praze, byl Gomulka, sám kdysi neoprávněně vězněný a potom vynesený do nejvyšší funkce vnitrostranickým pučem.
Před schůzkou v Drážďanech nejvíc horovali pro vojenský vpád Kosygin a Gromyko. Brežněv se chtěl dohodnout – výměnou za řadu tvrdých administrativních zákroků. Ale Dubček mu je neposkytl.
Názory sovětského vedení se začaly prudce měnit někdy okolo 25. dubna. Podle odhadu československých historiků mohly tento zlom způsobit informace z krajských konferencí KSČ, které požadovaly urychlené svolání sjezdu a zvolení nového ústředního výboru.
Už na jaře rozhodlo politbyro, aby se všechny informace o Československu soustřeďovaly na jednom místě – u šéfredaktora Pravdy Michaila Zimjanina.
Proč se Moskva stále víc bála? Na to se pokusili odpovědět historici Antonín Benčík a Václav Kural: „V nejobecnějším smyslu šlo o obavu, že bude opuštěn takzvaný historický zákonitý systém vlády jediné, univerzálními pravomocemi vybavené politické strany a Československo může takovým experimentem nakazit i další země sovětského bloku... Přeměna ČSSR v demokratickou zemi (a KSČ v sociálnědemokratickou stranu, jak to bylo výslovně charakterizováno) znamenala v očích šéfů uvedených stran konec československého socialismu, a tím i obnažení jižního boku NDR, která potom ztratí šanci obstát vůči Brandtově východní politice – což by mělo pro sovětský blok nedozírné důsledky. Tyto ideologicko-politické premisy měly i svůj ryze vojenský ekvivalent: obrana sovětského bloku musí být posílena právě ve středu Evropy, a proto je třeba i v ČSR umístit sovětské divize.“
Politickou obrodu, kterou prožívalo Československo, svět nazval Pražským jarem. K Vltavě se začali sjíždět západní novináři, zvědaví na novou odrůdu socialismu.
Lidé byli opilí svobodou. Na schůzích, v novinách, v rozhlase a televizi debatovali o těch nejožehavějších otázkách včetně politických procesů v padesátých letech, o koncentrácích i o všech dalších represích, o nových formách politického života. Zatímco vznikaly nové organizace politické a zájmové, jednotné odbory, jednotný svaz mládeže a další oficiální organizace, které byly nástrojem KSČ, se rozpadaly. Začínaly rehabilitace obětí čtyřicátých a padesátých let, republiku houfně navštěvovali poúnoroví emigranti.
Avšak o návratu před únor 1948 se nemluvilo. Lidé, kterým komunisté zabavili majetky, nedoufali, že by je dostali zpátky. Takovou radikální změnu si nikdo nedovedl představit. Všichni jenom chtěli svobodně jednat a dýchat.
Mezitím se předsednictvo ÚV KSČ 24. dubna vrátilo k požadavku Moskvy na velké vojenské cvičení. Nakonec dalo souhlas. Nesmíme dráždit Sověty a naopak jim musíme vycházet vstříc!
Hledání „zdravého jádra“
Oslavy Prvního máje v Praze proběhly v neobvyklém nadšení. Pět hodin procházel jásající průvod před tribunou postavenou poblíž Prašné brány, na níž stáli Dubček, Svoboda a další představitelé státu a KSČ. Jedna skupina manifestantů dokonce nesla portrét T. G. Masaryka – po dvaceti letech směl první československý prezident opět mezi lidi.
Ve dnech 4. a 5. května jednali Dubček, Černík, Smrkovský a Biľak v Moskvě. Sověti na ně tlačili ještě víc než v Drážďanech.
Brežněv ostře kritizoval vývoj v republice. Jsme přesvědčeni, upozornil Kosygin, „že jestliže Československo zakolísá a dojde tam k restauraci kapitalismu, přijdou na řadu i další socialistické země“. Dubček, Černík a Smrkovský nastoupenou linii hájili. Jenom Biľak se opatrně přikláněl k názorům Kremlu.
Po návratu Dubček zářil naoko optimismem: „Sovětští soudruzi přijali výklad o našem úsilí s porozuměním. Vyjádřili však i starost, aby nebylo u nás zneužito demokratizačního procesu proti socialismu. Zabývali jsme se také vojenskou spoluprací našich zemí. Praktickou součástí této spolupráce jsou i společná cvičení v jednotlivých členských zemích Varšavské smlouvy.“
Ve skutečnosti první tajemník ÚV KSČ dobře znal mantinely, ve kterých se mohou reformy pohybovat. Změny musíme zavádět pomalu, obezřetně, abychom Moskvu nedráždili. Kreml požadoval, abychom tvrdě zasáhli uvnitř země. Šestatřicet hodin o tom jednali členové předsednictva a sekretariátu ÚV KSČ. Většina se nakonec shodla, že to není možné. A o výhradách Sovětů pomlčíme, abychom proti nim nepopuzovali veřejnost.
Touha po svobodě se už nedala utlumit. To si musel uvědomovat Dubček i další reformátoři. Proto se snažili mezi požadavky Sovětů a domácí situací kličkovat.
V Praze se chystalo založení nových politických stran, svou činnost obnovily tradiční demokratické organizace Junák a Sokol. Ale vzkříšení sociálních demokratů muselo vedení KSČ přibrzdit. Kriegel a Smrkovský se sešli s jejich zástupci a vysvětlili jim situaci: Pro Kreml je obnova vaší strany zásadní otázkou, takže musíme postupovat obezřetně. Sociální demokraté pochopili a zavázali se, že na veřejnosti nebudou vystupovat.
Deset tisíc milicionářů, shromážděných 19. června na ruzyňském letišti, přivítalo Dubčeka, ale k jeho politice mělo výhrady. Obrodný proces přiváděl v českých zemích do varu nejen inteligenci, ale i dělnictvo v továrnách. Jedině většina venkovanů ještě obezřetně a nedůvěřivě vyčkávala.
Úplně jinak se vyvíjela situace na Slovensku. Biľak, který ovládl stranický aparát, se snažil brzdit demokratizaci a dával přednost federalizaci státu. Přitom se tam vynořovaly také další proudy. „V záloze se držela, ale někdy vstupovala do hry i garnitura postľuďácká,“ upozornili Janáček a Moravec. „Tím vším se slovenský vývoj komplikoval; hrozilo nebezpečí, že přetahování o federalizaci uvnitř slovenské politiky vyústí v podporu komunistického konzervativismu a že hádky o její volné či sevřené podobě s českou politikou k tomu navíc přidají a oživí protičeské momenty.“
Po odjezdu československé delegace z Moskvy označil Brežněv na zasedání politbyra lidi, které považoval za „zdravé síly“, o něž se mohou opřít: Indra, Kolder, Biľak, Sádovský a Černík. Za týden k nim přiřadil Lenárta a „do určité míry“ i Smrkovského. Svým stoupencům v Praze dala Moskva pokyn: Soustřeďte se na vytvoření „zdravého jádra“, které v příhodné době uchopí moc!
Současně se začala formulovat Brežněvova doktrína omezené suverenity socialistických států. Na schůzi politbyra 6. května předložil sovětský vůdce návrh na vojenské cvičení Varšavské smlouvy v Československu, které by bylo formou nátlaku na Prahu. Zřejmě počítal s tím, že už tam vojska zůstanou.
Hned na 8. května byli do Moskvy tajně povoláni představitelé pěti států Varšavské smlouvy. Musíme zvážit využití armád.
Ty českoslovneské tanky shoďte do řeky!
Státníkem, který první oficiálně navrhl použití vojenské síly proti Československu, byl Todor Živkov – tvrdí bulharský historik Dragomir Draganov. Aspoň tedy na zmíněné schůzce. Bulharského předáka k tomu přivedl Kolder. Když Živkov pobýval koncem dubna v Praze, požádal prý ho o vojenskou pomoc: „Soudruh Kolder otevřeně prohlásil, že jen politickými prostředky oni nemohou změnit situaci. Prosil, abych řekl sovětským soudruhům, že bez rozhodné pomoci zvenčí nemohou zdravé síly zvládnout situaci. Je nevyhnutelné přijmout jakákoliv opatření – manévry nebo jiné -, ale bez žádané pomoci se neobejdou.“
V Polsku poblíž Českého Těšína se soustřeďují dvě sovětské tankové divize. Tuhle zprávu získala večer 8. května československá vojenská rozvědka z kanadských pramenů.
Na Hradě probíhala recepce na počest státního svátku. Po jejím skončení to Dzúr ohlásil Dubčekovi. První tajemník se rozohnil: „Já je sem nepustím! Jak je mám rád, tak je sem nepustím!“
„Byl jsem u toho, když předseda vlády Černík druhý den ráno telefonoval na generální štáb a žádal nás, abychom zjistili, co se děje,“ řekl mi tehdejší zástupce náčelníka Zpravodajské správy GŠ plukovník Jaroslav Vinkler. „Naši generálové volali do Moskvy a do Varšavy – a tam se dověděli, že prý se jedná o běžné vojenské cvičení. Bylo to snad poprvé od vzniku Varšavské smlouvy, co jsme nevěděli o cvičení této organizace, konané v nejbližším sousedství. Přitom tady v té době pobývala sovětská delegace vedená maršály Koněvem a Moskalenkem.“
Sovětská a polská tanková armáda se v Polsku účastnily od 10. května dvoutýdenního cvičení. Další sovětská tanková armáda a dvě východoněmecké motostřelecké divize zase cvičily na jihu. Úkolem obou operací byl útok proti Československu.
Samozřejmě, úřady jakákoli vojenská rizika ostře dementovaly. Proto musela ČTK zalhat: „Oficiální československé kruhy byly předem informovány o tomto řádném cvičení vojsk Varšavské smlouvy v jižním Polsku. Pověsti, které o tomto cvičení v zahraničí kolují, považují československé politické kruhy za provokaci.“
Později se ukázalo, že 24. tanková divize generála Grigorije Jaškina dostala od Jakubovského rozkaz překročit 9. května v 11 hodin hranice. Z Brežněvova příkazu o tom informoval velvyslanec A. B. Aristov polského vůdce Gomulku. V Karviné měl sovětské vojáky vítat tajemník místního národního výboru Brovjak. Na to naváže manifestace v Ostravě, na níž promluví za ÚV KSČ Indra a vedoucí tajemník KV KSČ Oldřich Voleník, přítomen bude Kolder, první tajemník KSSS z Volgogradu L. S. Kuličenko, vedoucí tajemník PSDS katovického vojvodství E. Gierek a další hosté. Kolder a Voleník se už 3. a 4. května tajně sešli s Gierekem, současně jednal náčelník KS StB Ostrava plukovník Jaroslav Hrbáček s důstojníky sovětské a polské Bezpečnosti.
Podle dodatečného přiznání generála Jaškina měla jeho divize zamířit do Brna a tam se rozdělit na dva proudy: na České Budějovice a na Tábor. V podvečer 10. května měla být 90 kilometrů západně od Slaného „a v součinnosti s československými jednotkami Západního vojenského okruhu (zvláště s 1. tankovou divizí) uzavřít západní hranice ČSSR“.
Jaškin totiž znal z minulosti velitele slánské tankové divize plukovníka Jaroslava Gottwalda. Sověti si naivně mysleli, že tato známost stačí k tak rozsáhlé spolupráci.
Nakonec divize na naše území nepřejela. Jaškin zjistil, že mezi Karvinou a Těšínem stojí rota československých tanků, jejichž hlavně míří do Polska. Údajně se jednalo o pouhé cvičení... Nejdřív Jakubovskij veliteli své divize přikázal: „Shoďte ty tanky do řeky a přesně v 11.00 začněte plnit uložený úkol!“ Za necelé dvě minuty vydal opačný rozkaz: „Stůj na místě a čekej na pokyny!“
„Nicméně československá vojenská zpravodajská služba hodnotila situaci jako velmi vážnou,“ pokračuje Vinkler. „Podle našeho názoru to byl způsob vojenského nátlaku na změnu vnitřní politiky. Avšak nový náčelník generálního štábu generál Karel Rusov tuto formulaci odmítl. V prostředí, v němž jsem já pracoval, existovala ideová bariéra – a ta nepřipouštěla, že by mezi spřátelenými socialistickými státy bylo něco takového možné.“
V průběhu května se začala ve východoněmeckých lesích zabydlovat vojska určená ke vpádu do Československa – jedna sovětská tanková armáda a dvě východoněmecké divize. Jenže 60 tisíc vojáků se dvěma tisíci tanky nemohly ujít pozornosti ani západních výzvědných družic, ani turistů a západních novinářů.
Když přiletěl 17. května maršál Andrej Grečko se svou suitou do Prahy, zeptala se televizní reportérka náčelníka Hlavní politické správy sovětské armády Alexeje Jepiševa: „Co je pravdy na zprávách západního tisku, že nás chcete přepadnout?“ Generál mávl rukou: „Eto gluposť!“ Francouzský list Le Monde totiž přinesl zprávu ze zasedání ÚV KSSS 9.-10. května, kde měl tento návrh právě Jepišev přednést.
Ve stejný den vystoupil v Ruzyni z letadla Kosygin. Oficiálně na dovolenou v Karlových Varech, ve skutečnosti sondoval situaci.
Po návratu referoval sovětský premiér o Československu příznivě. Dubček, Černík a Svoboda mají přirozenou autoritu, nikdo z vedoucích představitelů není protisovětsky zaměřen, problémy země vyplývají z toho, že je dlouho nikdo neřešil, a soudruzi mají dost sil, aby je zvládli. „Avšak pokud se budou události vyvíjet ostrým tempem, a to nelze vyloučit, pak vidí československé vedení východisko v dělnické milici, ve výzvě k dělnické třídě.“ Nakonec se Kosygin zmínil i o případné pomoci vojsk.
Když skončil, právě zatelefonoval Šelest, který vyřizoval vzkaz od Biľaka: „V ústředním výboru vzniklo druhé centrum. Jestli do měsíce neuděláte pořádek, všichni poletíme – včetně Dubčeka. A budete nás muset znovu osvobozovat... Kdyby se přihodilo to nejhorší, rádi bychom i s našimi rodinami utekli do Užhorodu.“
Tato zpráva zvrátila posun směřující k objektivnímu pohledu. Brežněv poznamenal, že Biľak má zřejmě realističtější pohled na situaci. Od té doby Kosygin horlil proti Pražskému jaru – jinak by ho mohli ostatní považovat za ochránce československých revizionistů.
Začátkem června členové politbyra telefonovali s Biľakem. Podle něho byli představiteli „druhého centra“ Šik, Špaček, Císař, Kriegel, Pavel, Prchlík. Moskva by měla posoudit situaci s Dubčekem, Černíkem a s ním, s Biľakem.
Za nepokojů estébáky izolujte
Bohužel, ani příslušníci StB sympatizující s Dubčekem, si možného nebezpečí z Východu příliš nevšímali. „Zatímco na vnitru probíhaly diskuse o budoucím uspořádání demokratické policie, či spíše policie demokratického státu, ´bývalí´ profesionálové rozjížděli v návaznosti na své sovětské kolegy postupnou akci dlouho před rozhodnutím politického vedení SSSR o invazi,“ napsal později autor skrývající se pod pseudonymem Rocco do týdeníku Tvorba. „Upozorňoval na to člověk zabývající se ve vedení KSČ touto problematikou, Zdeněk Mlynář, ale i generál Prchlík (8. oddělení ÚV KSČ). Potvrdili skutečnost, že to byli právě Rusové, kteří zpřetrhali vazby StB na stranický aparát.“
Pouze část příslušníků StB byla ochotna pracovat pro nové vedení v duchu polednové politiky. A nový ministr vnitra Josef Pavel, zasloužilý bojovník z února 1948 a potom oběť gottwaldovské zvůle, nedokázal StB ovládnout a jako reformista byl na „černé listině“ Kremlu.
V polovině června se v Praze objevil Jakubovskij znovu. A opět chtěl zvýšit počty vojsk pro cvičení. Nejdřív to všichni zamítli, ale nakonec souhlasili. A tak namísto dvou pluků se do ČSSR chystaly vtáhnout dvě divize, dokonce s tankovými pluky.
„V červnu jsme spolu s Václavem Prchlíkem, který přešel z HPS do čela osmého oddělení ÚV KSČ, chtěli, aby byla v naší armádě vyhlášena pohotovost prvního stupně,“ vzpomíná Václav Slavík. „Do ulic měly vyjít ozbrojené hlídky. Abychom tím demonstrovali, že máme dost vlastních sil k uchování pořádku. Dubček a Černík tento návrh odmítli – prý by to mohlo vyvolat u Sovětů zcela opačnou reakci.“
Josef Pavel si uvědomoval rozpornost situace. Proto dal Stanislavu Padrůňkovi, který se stal později jeho prvním náměstkem, příkaz, aby připravil opatření na izolaci části příslušníků StB. Oficiálně to mohl odůvodnit rozborem morálně-politického stavu příslušníků ministerstva. Padrůněk předložil 11. července Pavlovi návrh na opatření „ministra vnitra v případě pokusu reakce o vyvolání nepokojů na území ČSSR“, označené PT ZD, což znamenalo PŘĺSNĚ TAJNÉ – ZVLÁŠTNĺ DŮLEŽITOSTI.
Podle tohoto plánu měly být během krize prakticky vyloučeny z činnosti složky StB. Všechny pravomoci přejdou na operační štáb zřízený u prvního náměstka, takže moc ztratí i Šalgovič. Šalgoviče dosadil do funkce náměstka odpovědného za Státní bezpečnost Dubček, a to proti vůli ministra Pavla. Mnozí tušili, že Šalgovič je sovětským agentem – a od Dubčeka to byla úlitba Moskvě, která nevěřila Pavlovi.
V krajích dosud vedli Bezpečnost krajští náčelníci StB, podle Padrůňkova návrhu je potom vystřídají náčelníci krajských správ Veřejné bezpečnosti. Příslušníci StB se dostaví na pracoviště, jejichž střežení bude zesíleno, opouštět je mohou jedině na rozkaz. Počítalo se i se zlepšením ochrany některých diplomatických misí a se sledováním vybraných diplomatů. Politické zpravodajství bude dělat skupina složená z reformních pracovníků rozvědky. Politici, vedoucí pracovníci tisku a kultury i někteří další dostanou osobní ochránce. Ještě před schválením vládou se zastaví rušení cizího rozhlasového vysílání, a to tak, aby ho nikdo nemohl obnovit, současně se znemožní rušení Československého rozhlasu.
Podnět ke zpracování tohoto dokumentu oficiálně vyšel z jednání předsednictva ÚV KSČ 20. června, které vyslovilo obavu, že sociální demokracie obnoví činnost.
Přesto však Biľak v roce 1985 v interview pro západoněmecký Spiegel tvrdil, že podle tohoto plánu měly být zřízeny koncentráky pro „zdravé jádro“ – tedy pro odpůrce reforem. Dubček v římském časopisu Listy, které vydávala levicová část posrpnové emigrace, oponoval: „Na pokyn předsedy vlády byl vypracován návrh opatření na politickou izolaci osob při případných otevřených vystoupeních proti socialismu. Návrh měli společně projednat Svoboda, Černík, Smrkovský a Dubček a rozhodnout o něm. K jednání nedošlo kvůli zásahu vojsk některých států Varšavské smlouvy. Opatření vůči antisocialistickým projevům si přáli spojenci i radikálnější představitelé ve vedení strany...“
Nicméně reformátoři skutečně uvažovali o použití tohoto rozkazu k izolaci konzervativců. Dosvědčil to pracovník branného a bezpečnostního oddělení ÚV KSČ Josef Hodic. Tyto takzvané převýchovné pracovní tábory měly být diferencované podle délky pobytu pro jednotlivé kategorie.
Zmíněný dokument předal Pavel Černíkovi, ale žádný orgán ho neprojednával, ani nebyl vydán formou rozkazu ministra vnitra.
Poprvé rozhodlo sovětské politbyro o vyslání vojsk Varšavské smlouvy 22. července. Nejbližší termín k útoku byl 29. červenec. Ovšem současně se rozpracovávala druhá alternativa – jednání.
Zvláště Brežněv dával přednost politickému nátlaku. Usiloval o sblížení s USA, které by snížilo závody ve zbrojení, takže by se odlehčilo sovětské ekonomice, a také potřeboval konsolidovat rozklížené mezinárodní komunistické hnutí. To všechno by vojenská akce pohřbila.
Zkrácená kapitola z knihy OSUDOVÉ OKAMŽIKY ČESKOSLOVENSKA (2012).
Konec druhého dílu čtyřdílné série o srpnových událostech.