Uprostřed studené války byly satelitní špionážní fotografie neuvěřitelně náročnou a drahou záležitostí. Družice zabalila exponovaný film do balíčku, poslala jej k Zemi a americké tajné letadlo muselo vesmírnou zásilku ještě ve vzduchu odchytit. CIA nyní odtajnila dokumenty z let 1971 a 1972, které ukazují náročné snahy o vylovení "nedoručeného balíčku" s tajnými snímky.
Z vesmíru padá balík, chytejte
Je desátého července 1971. Ze špionážního satelitu KH-9 Hexagon na oběžné dráze kolem Země právě vypadla kapsle s nafoceným filmem. Kromě několika zasvěcených v Bílém domě a v CIA o této operaci nikdo neví. USA testuje svůj zcela nový špionážní systém.
Kapsle s fotografiemi území SSSR a dalších zemí se řítí k Zemi. Odborníci z rozvědky vysílají k místu předpokládaného dopadu do Tichého oceánu speciální letadlo. To má za úkol kapsli ještě za letu odchytit (jinak by došlo k její automatické sebedestrukci) a dopravit na základnu. Tam se film vyvolá a místo bílých míst na mapě nepřátelského území se analytici a stratégové budou moci opřít o reálná data. Jenže tentokrát se něco pokazilo.
Část návratové kapsle s fotoaparátem. Jeho úkolem bylo nafotit velké části území SSSR a Číny. Objektiv má ohniskovou vzdálenost 1,5 metru.
Během několika týdnů byl satelit schopen nafotografovat celé území SSSR s takovou přesností, že pracovníci rozvědky mohli na snímcích přesně spočítat sila mezikontinentálních balistických raket (ICBM), a navíc přesně určit jejich typ.
Bez padáku až na dno oceánu
Kapsli, označované jako Hexagon Recovery Vehicle 1201-3, se neotevřel padák. Obrovskou rychlostí téměř 500 kilometrů za hodinu, údajně s okamžitým přetížením až 2 600 g (tuto hodnotu uvádějí Wired.com a Space.com s odkazem na dokument CIA) narazila na hladinu Tichého oceánu a potopila se do hloubky (jak se později zjistilo) 4 900 metrů. Co teď?
Film s tajnými fotografiemi cizího území je na dně moře, ale co když ho někdo najde? Co když autodestrukce kvůli neotevřenému padáku selhala? Co když někdo najde návratový modul, který oficiálně neexistuje? CIA se rozhodla trosky a hlavně film vylovit.
Návratová kapsle, kterou po naexponování celého 96 km dlouhého filmu špionážní satelit KH-9 Hexagon "upustí" zpět na Zem.
Mise, která následovala, neměla v té době žádný předobraz. Nikdo nikdy nehledal sonarem na dně oceánu něco tak malého, jako byla kapsle z Hexagonu. Přezdívalo se jí "bucket", tedy kbelík, který připomínala především vzhledem.
Navíc se počítalo s tím, že bude kapsle rozbitá na několik kusů. Odborníkům se však podařilo poměrně přesně určit polohu trosek. Pro samotné hledání to však byla velká plocha o rozměrech 2,5 x 12 kilometrů (více anglicky zde). Otázkou zůstávalo, čím to všechno vylovit.
Volba padla na batyskaf Trieste II. Původní batyskaf (ponorka do velkých hloubek) s označením Trieste byl navržen švýcarským vědcem Augustem Piccardem a v roce 1953 postaven v Itálii. Po zkušebních ponorech se s ním 23. ledna 1960 Piccardův syn Jacques a Don Walsh potopili v Mariánském příkopu do hloubky 10 900 metrů. To byl těžko překonatelný rekord.
Akce byla zahájena 8. října 1971. Trieste II měl k dispozici přibližné údaje o poloze trosek, které získala loď DeSteiger. Oblast vytyčila speciálními podmořskými transpodéry, které batyskaf naváděly.
Batyskaf Trieste II uložený v nákladním prostoru lodi, pravděpodobně při transportu na místo havárie
Čelisti, kterými byla zakončena robotická ruka batyskafu a které nakonec vyzvedly trosky kapsle z Hexagonu.
Batyskaf Trieste II byl navržen tak, aby se mohl pohybovat v obrovských hloubkách rychlostí 3,7 km/h po dobu až 11 hodin. Na palubě byl přitom schopen nést tuny přístrojů a dalšího vybavení.
Jenže Trieste II, ačkoliv byl navržen na ponory do 20 000 stop (6 km), nebyl zatím hlouběji než 10 000 stop (3 km). Trosky však leží až v hloubce téměř pět kilometrů. Všechny tyto problémy podrobně řeší zpráva CIA, kterou najdete zde (anglicky).
Krycí povídka s podmořským pokusem a prázdný film
Počasí CIA nepřeje. Celkem třikrát v rozmezí téměř půl roku se pokusí batyskaf Trieste II potopit k troskám a najít je. Až 25. dubna 1972 se vše podaří, devět měsíců od pádu satelitu. Částečně úspěšné je i vylovení toho nejdůležitějšího, naexponovaného filmu. Zachránit se ale podaří pouze sedm metrů filmového pásu z celkových 96 kilometrů. Zbytek se roztrhá na kousky a klesne zpět na dno.
Cívky s filmem (na snímku) mohl Trieste II vylovit až v dubnu 1972. Do té doby akci bránilo špatné počasí.
Cívky s filmem (na snímku) potápěči vyfotografovali bleskem. Nevěděli, co přesně mají před sebou. CIA jim řekla, že jde o světlocitlivý nástroj z laboratoře.
Cívky s filmem jsou konečně v kleštích Trieste a putují na hladinu. Cestou se ovšem část filmů nenávratně ztratí. Jak poznamenává zpráva CIA, pocit úspěchu se během několika vteřin změnil v neúspěch.
Zdroje
|
Celkem sedm kousků 6,6 palců širokého filmu KODAK High Definition Aerial 1414 (ESTAR Ultra-Thin Base) bylo dodáno do laboratoří k vyvolání a prozkoumání účinků slané vody, vysokého tlaku a vůbec celé havárie. Záchranná akce se odehrála v noci. Jednak kvůli utajení (námořníci na doprovodné lodi White Sands tak nic neviděli) a také aby nedošlo ke zbytečnému osvícení filmu. Podrobnosti najdete v této zprávě (anglicky).
A co se objevilo na filmu po jeho vyvolání? Nic. Vůbec nic. Světlocitlivá vrstva filmu byla naprosto zničena pobytem na dně oceánu a pravděpodobně i samotným tvrdým dopadem. Jediné, co CIA na filmu našla, byla část čísla filmu (viz snímek vpravo).
Po vyvolání se na filmu neobjevil žádný použitelný snímek. Dlouhý pobyt ve slané vodě a mechanické poškození při dopadu film zcela zničilo. Jediné, co vědci po vyvolání našli, byla část čísla filmu.
Za neúspěch bylo označeno i to, že během transportu cívek s filmem ze dna na hladinu se filmy potrhaly a velká část spadla zpět na dno.
Aby bylo zajištěno naprosté utajení akce, "nakrmilo" CIA všechny zainteresované "civily" dokonalou krycí povídkou o hledání nástroje z mořské fyzikální laboratoře (Marine Physics Laboratory - MPL), který je citlivý na světlo. Proto operace v noci nebo s černým krycím rubášem, který měl nalezený předmět zakrýt.
Ani potápěči, kteří v batyskafu vyzvedávání špulek s filmem zajišťovali, totiž neměli vědět, co přesně vlastně ze dna oceánu vyzvedávají. Přestože mnohé si mohli domyslet v devadesátých letech, kdy se projekt špionážních satelitů odtajnil (za vlády Billa Clintona), celou pravdu o své misi se potápěči dozvídají až teď, kdy mají spolu s celým světem šanci nahlédnout do dalšího zákoutí trezoru CIA.
