Přečtení první části o odposleších nenechá nikoho na pochybách, jak gigantického rozvoje tato zpravodajská činnost v období studené války dosáhla. Dnešní závěrečný druhý díl nás v tom ještě utvrdí.
Mírné zpoždění sovětské GRU
Sovětská vojenská tajná služba GRU se pustila do tajných operací s odposlechy Američanů s mírným zpožděním. V srpnu 1960 poslala k americkým břehům první odposlechovou loď Vega, maskovanou jako rybářský trawler. Patrolovala při východním pobřeží USA, když ponorka George Washington testovala odpalování raket v ponořeném stavu.
Malé sovětské lodě osypané anténami, jejichž posádky se tvářily, že chytají ryby, připlouvaly poblíž Floridy vždy, když měla z tamního kosmodromu startovat důležitá kosmická loď. Na jaře 1969 Američané věděli o dvou lodích. Před startem Apolla 10 v květnu tam připluly další dvě. Potom dvě z lodí oblast opustily. Začátkem července se tam pohybovalo sedm sovětských plavidel, které monitorovaly vypuštění Apolla 11, jehož posádka přistála na Měsíci.
Američané zase vysílali celé flotily těchto zvědů do těch míst Tichého oceánu, kam dopadaly při zkouškách nové sovětské rakety.
Někdy však byly tyto akce nebezpečné. Například v roce 1968 zajali Severokorejci nedaleko svých výsostných vod americkou loď pro elektronickou špionáž Pueblo a trvalo mnoho měsíců, než její posádku propustili na svobodu. Plavidlo nevrátili a sovětští, možná i čínští experti měli dost času si její vybavení prohlédnout a odhalit některá tajemství NSA, přístroje rozebrat a případně okopírovat.
Tajná služba KGB si vytvořila dvě zahraniční odposlechové základny. Předně v Lourdes na Kubě, která kontrolovala vypouštění všech družic z amerických kosmodromů. A později v Kam Rank Bei v severní Koreji. V devadesátých letech Rusové obě zrušili. Když byl před několika lety prezident Vladimír Putin na Kubě, spekuloval moskevský tisk, že Rusové obnoví základnu v Lourdes. Prezident to vzápětí dementoval. Není divu, stálá stanice je zbytečná, protože námořní a kosmické aparatury jsou dokonalejší.
Předpověď Gagarinova startu
V úterý 11. dubna 1961 upozornila CIA Johna Kennedyho, že patrně následující den se Sověti pokusí vypustit do vesmíru člověka. „Kvůli tomu mne nebuďte,“ nařídil prezident. „Povíte mi to až ráno.“
Bajkonur - pohled z výšky
Americká výzvědná služba zjistila tuto událost na základě monitorování činnosti na kosmodromu Bajkonur-Ťuratam, jak z telemetrických údajů o raketě, tak z hovorů obsluhujícího personálu.
Řetěz amerických stanic bedlivě sledoval v roce 1960 lety dvou sovětských družic, na jejichž palubách byli pokusní psi. Američtí zpravodajci zachycovali televizní záběry s těmito kosmickými cestujícími, určené sovětským stanicím. Z toho si pak odvodili, že se Moskva chystá brzy vyslat do vesmíru člověka. Další dva starty psů v březnu 1961 registrovali na svých monitorech naprosto bezvadně.
O půlnoci z úterka na středu 12. dubna 1961 východoamerického času si byli operátoři amerických odposlouchávacích stanic jisti, že za hodinu vypustí Rusové ze základny Ťuratam v Kazachstánu raketu SS-6 s člověkem na palubě. Americký radar v Turecku zaznamenal tento start v 1:07 hodin. O 13 minut později zachytila stanice vojenské radiotechnické špionáže Shemya na jednom ze dvou malinkých ostrůvků Shemichi na Aleutských ostrovech rozhovor z paluby lodi. A ten potvrzoval vypuštění kosmonauta. Po pěti minutách odeslala šifrovanou zprávu do Pentagonu. Službu konající generál to ohlásil prezidentovu mluvčímu. Kennedymu to řekli opravdu až ráno.
USA a Čína společně proti SSSR
Začátkem sedmdesátých let začaly mezi Washingtonem a Pekingem tát ledy.
Při své tajné návštěvě Pekingu v červenci 1971 nabídl prezidentův poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger Číňanům spolupráci v odposlechu a snímky s velkými podrobnostmi z hranic se Sovětským svazem, kde propukaly místní boje. Premiér Čou En-laj s radostí přijal. Ovšem jednání o trvalém monitorování sovětského území, především kosmodromu Bajkonur-Ťuratam, polygonu pro antirakety Saryšagan a atomové střelnice v Semipalatinsku, se protahovala. Hovořil o nich Kissinger při další návštěvě v říjnu 1971, v prosinci zástupci CIA na schůzce s představiteli Číny v New Yorku a opět v Pekingu v listopadu 1973.
Až v lednu 1979, kdy se v Íránu hroutil režim šáha Pahlavího a Američané museli odtamtud utéct a své stanice zlikvidovat, nastal průlom. Do USA přijel nejvyšší čínský komunistický šéf Teng Siao-pching. Při jednání s prezidentovým poradcem pro národní bezpečnost Zbigniewem Brzezinským Tcheng nabídl spolupráci při sběru a zpracování zpravodajských informací o SSSR. Konkrétní podmínky domluvil ředitel CIA Stansfield Turner během své tajné cesty do Pekingu na přelomu prosince 1980 a ledna 1981.
Společné operace začaly v Ci-tai a Kor-la v provincii Sin-ťiang už koncem roku 1980. Obě střediska vybudovala CIA pod krycím označením Chestnut (Kaštan), pracovali tam čínští specialisté, ale přijíždějící Američané na ně stále dozírali. Údaje zpracovávali v Pekingu. Zachycovali telemetrii z Bajkonuru a ze Saryšaganu, kontrolovali veškerý letecký provoz na Dálném východě, naslouchali depeším KGB a armády, sledovali cvičné poplachy sovětských strategických sil.
Chytré větve, kameny a podobně
V osmdesátých letech zdokonalili američtí inženýři odposlouchávací a vysílací techniku takovým způsobem, že mohli vytvářet drobné automaty, které posílaly získané zprávy na družici v okamžiku jejího přeletu. Přitom těmto aparaturám dávali tvary obyčejných předmětů – větví, kamenů a podobně, vytvářeli tedy takzvané kamufly. Obsah jejich paměťových schránek zachycovaly specializované družice, které nad nimi prolétávaly.
Američtí diplomaté a obchodníci je trousili poblíž zajímavých objektů v sovětských městech a na venkově. Trvalo dlouhou dobu, než kontrašpionáž KGB na tyto sledovací prostředky přišla, nejspíš je prozradil některý bohatě placený informátor z CIA.
Kamufly rozhazovali Američané a jejich agenti rovněž v jiných zemích. Vyšlo najevo, že například na příchod iráckého diktátora Saddáma Husajna do jedné restaurace v Bagdádu neupozornil místní vyzvědač, nýbrž kamufl zachytil Saddámův hlas, předal informaci pomocí družice do centrály a tam ho chytrý počítač poznal. Proto tuto restauraci americké letectvo bombardovalo. Ovšem kvůli zakrytí akce se tvrdilo, že informaci o jeho příchodu podal agent.
Napojení na cizí kanály
V roce 1949 se britská tajná služba napojila na telefonní centrálu Rudé armády v okupované Vídni, rozdělené na čtyři sektory vítězných mocností, a začala ji odposlouchávat. Tato operace Silver (Stříbro) probíhala sedm let. Poslední dva roky však o ní Sověti věděli, protože ji prozradil dablér George Blake-Diomid.
V lednu 1954 začali Britové za asistence Američanů plánovat obdobný odposlech v Berlíně. Blake o něm okamžitě informoval KGB.
Západním zpravodajcům se podařilo získat plány komunikačních sítí východního Německa. A na nich viděli bod, kde probíhaly tři kabely ve vzdálenosti pouhých asi 60 metrů od amerického sektoru města. Rozhodli se pro akci Gold (Zlato).
Američtí a britští vojáci dokončili tunel a zařízení v budovách na povrchu za necelý rok, v únoru 1955. Začínal u hřbitova na předměstí Rudow a probíhal pod plotem z ostnatého drátu až do čtvrti Alt Glienicke, celkem byl dlouhý 449 metrů. Chodbu podpíraly ocelové obruče o průměru přes dva metry. Spojaři seděli se svými magnetofony a zesilovači v několika rozlehlých sálech. Na pásky zachycovali všechny telefonické rozhovory mezi sovětskou okupační správou u Zossenu, ambasádou na třídě Pod Lipami, centrálou KGB v Karlshorstu, východoněmeckými úřady a politickými a vojenskými štáby v Moskvě, Varšavě, Praze a v dalších městech.
Třebaže KGB věděla o tomto tunelu od začátku, nevarovala před únikem informací tímto způsobem ani vojáky ani civilní správu. Pravdivostí těchto zpráv chtěla podepřít důvěryhodnost depeší tajné služby, které byly plné dezinformací.
Během čtrnácti měsíců zachytil britsko-americký tým 443 tisíc tajných sovětských a východoněmeckých hovorů na 50 tisících magnetofonových páscích. Toto množství zpracovávali analytici v ústředích CIA a SIS ještě další dva roky. KGB zinscenoval odhalení tohoto tunelu 22. dubna 1956.
Ve spojovací centrále Kremlu
Kuriózním pokusem byla snaha používat kočky ke sledování Kremlu a některých sovětských ambasád. Podle deníku Daily Telegraph to patřilo v šedesátých letech k přísně střeženým tajemstvím CIA, která stála 20 milionů dolarů.
Technici připravili miniaturní odposlechovou a vysílací aparaturu, kterou veterináři během čtyřhodinové operace implantovali do vybrané kočky – Akustické Kitty. Když tímto způsobem připravili první kočku, odvedli ji dva muži do parku poblíž sovětské ambasády na Wisconsinské třídě ve Washingtonu. Kočička tam dováděla tak dlouho, než vběhla pod taxík. Projekt skončil.
Oficiální vlajka CIA
Ovšem největším odposlouchávacím úlovkem bylo napojení CIA na přísně tajnou spojovací centrálu Kremlu, sekretariátu ÚV KSSS, KGB a generálního štábu. Přísně tajnou spojovací centrálu vytvořili asi 40 kilometrů jihozápadně od Moskvy v místě Krasnaja Pachra u městečka Trojick, kde je ústav pro výzkum atomových zbraní, a tunely s kabely ji propojili se všemi účastníky.
CIA se rozhodla, že se pokusí o odposlech těchto komunikací, bude to operace Taw (Vlek). Nejdřív koupila od jednoho stavbaře plány této stavby. Ve Washingtonu vyrobili speciální odposlouchávací aparaturu a několik zpravodajců vycvičili v její obsluze. Jednoho dne roku 1979 vyjela z ambasády v Moskvě dodávka, jejíž řidič tak dlouho kličkoval ulicemi, až sledovačce unikl, a potom zamířil za město k lesu, kudy vedl tunel. Poblíž jedné šachty zastavil. Jim Olson, do té doby ukrytý na zadní podlaze, vystoupil, zaměřil vybrané místo, do tunelu ke kabelům spustil aparaturu a zapojil ji. Jediná potíž spočívala v tom, že vždy po určité době se musel někdo opět vplížit do lesa, vybrat nahrané magnetofonové pásky a založit tam čisté.
O devět let později se CIA napojila na komunikační uzel KGB pod Kremlem. Pomohl jim přitom důstojník 16. správy KGB, která měla na starosti veškeré tajné spojení, mluví se o něm jako o „majoru Petru Leonovovi“. V létě 1988 se jeden americký technik spustil do podzemního tunelu jižně od Moskvy a za pomoci plánů, počítače a družicové navigace došel až pod Sjezdový palác v Kremlu k místu, kde je komunikační centrála KGB. Pod sovětskou metropolí jsou tunely ještě z doby Ivana Hrozného. „Ovšem některé pocházejí z nedávné doby,“ podotkl vysloužilý technik CIA Tony Mendes v roce 2002 v britském deníku Observer.
Mendes, několik jeho kolegů a Leonov s manželkou se účastnili baletního představení Coppelia ve Sjezdovém paláci. O přestávce si Leonov a jeho manželka vyměnili na toaletách se dvěma uvaděči, kteří byli agenty CIA, oblečení. Dvojice falešných uvaděčů odjela služebními výtahy do podzemí. Tam americkému specialistovi pomohla připojit odposlechovou aparaturu na komunikační uzel. Vzápětí vyvezli Američané majora Leonova s manželkou přes jeden pobaltský přístav na Západ. „Po několik let to byl vysoce ceněný zlatý důl,“ poznamenal o tomto odposlechu Mendes.
Bushův rozkaz zachránil Gorbačova
Když se v srpnu 1991 pokusila skupina dogmatiků o puč proti Michailu Gorbačovovi, přispěl k jejich likvidaci prezident George Bush. Nařídil totiž tajným službám NSA a CIA, aby Borisi Jelcinovi, který proti pučistům vystupoval, předávaly informace z jejich odposlechu.
Podle Mendese odposlech spojovacího uzlu KGB přispěl k potlačení návratu stalinistů. Britský deník Observer dokonce nazval článek o této operaci Odposlech Kremlu CIA zachránil Gorbačova.
Rusové se o této pomoci ve svých četných memoárech nezmínili. Zato ji naznačil Gorbačovův poradce Fedorovskij, když napsal, že v úterý přijeli do parlamentu „zvláštní američtí vyslanci“ s komunikačním materiálem. Své počáteční selhání se nyní snažila CIA dohnat diskrétní pomocí odpůrcům puče.
Zajímavým způsobem sledovali Američané instalování raket s jadernými hlavicemi. Vyvinuli elektronický systém Absorb (Pohlcení) spojený s Geiger-Müllerovým počítačem radioaktivity, který dokázal zaznamenávat počty jaderných hlavic. Sověti totiž stavěli své rakety v Rusku a na Ukrajině, nicméně velké množství umisťovali v silech na Dálném východě a ve Střední Asii. Přitom jedinou použitelnou dopravní tepnou byla Transsibiřská magistrála. CIA se dohodla s jednou japonskou firmou a přidávala zařízení Absorb do jejích kontejnerů, které se vozily přes Sibiř do Evropy. Aparatura zaznamenávala počty hlavic vezených na protijedoucích vlacích.
Spoustu informací získávali Američané během operace Ivy Bells. Speciální ponorka Halibut našla v Ochotském moři tajný komunikační vládní kabel mezi Magadanem a Kamčatkou, na který v roce 1971 napíchla aparaturu poháněnou radioizotopovou baterií. Zařízení fungovalo deset let, než ho Ronald Pelton, zhrzený z práce v NSA, prozradil v lednu 1980 Sovětům.
Mikrofony v daru pionýrů
Velký význam přikládají tajné služby odposlechu cizích zastupitelských úřadů. Například v jediném roce 1960 dešifroval KGB 209 tisíc telegramů, které posílalo 51 států. Tři pětiny využíval sekretariát ÚV KSSS při formování sovětské zahraniční politiky.
V Kryptologickém muzeu ve Washingtonu, hned vedle vitrínky o KGB, vystavují dřevěnou repliku takzvané velké pečetě Spojených států. V roce 1946 ji darovali sovětští pionýři americkému velvyslanci v Moskvě Averellu Harrimanovi. Diplomat si ji pověsil do své pracovny v rezidenci. Pečeť byla prošpikována mikrofony aktivovanými rádiovým signálem.
Tuto operaci s názvem Zlatoust osobně schválili Stalin a šéf jeho bezpečnosti Berija. Sovětská tajná policie tedy slyšela všechno, o čem nejvyšší zástupce Spojených států v Moskvě se svými spolupracovníky diskutoval. Tajné poslání této pečeti objevili američtí specialisté až na počátku roku 1953. Podle jedné verze na to přišli náhodou, podle druhé to prozradil uprchlík z NKVD.
Znak KGB
KGB měl i značné úspěchy při odposlechu předních amerických politiků. Ve Washingtonu se KGB dokonce podařilo zachycovat telefonické rozhovory ministra zahraničí Henryho Kissingera.
Američané povolávali čas od času odborníky z Washingtonu na své ambasády, aby pátrali po odposlechu. V roce 1964 odhalila kontrola na velvyslanectví USA v Moskvě, že je tam 40 štěnic. O čtrnáct let později objevili Američané pod budovou speciální tunel s odposlechovými aparaturami.
V roce 1984 našli na ambasádě i na konzulátu v Leningradě nový druh štěnic ve 13 psacích strojích dovezených z USA. Tyto aparatury, které kopírovaly a vysílaly ven všechny psané dokumenty, tam fungovaly patrně osm let. Jak se tam dostaly? Stroje IBM šly z Washingtonu do Moskvy normální poštou, nikoli v diplomatických zavazadlech, takže se dostaly do sovětských rukou a specialisté KGB měli dost času dovnitř namontovat chytré aparatury.
FBI zase zaznamenávala hovory probíhající na sovětském velvyslanectví ve Washingtonu, použité prostředky nebyly oznámeny. Nicméně v té době měla k dispozici aparatury ve tvaru fototeleskopu, které uměly zaznamenávat jemné vibrace oken způsobené hovorem a dešifrovat je do podoby řeči. Prezident Richard Nixon i jeho poradce pro národní bezpečnost Henry Kissinger si záznamy z těchto odposlechů pochvalovali. Pomáhaly jim při formulování politiky vůči Sovětskému svazu. Druhou akcí byla v první části článku zmíněná operace Gamma Guppy.
Tunely pod ambasádami
Odposlechy sovětského a nyní ruského velvyslanectví ve Washingtonu, stejně jako amerického v Moskvě, pokračují stále. Rovněž tak byty a rekreační střediska diplomatů bývají pod kontrolou.
Ovšem rezidentury tajných služeb na obou ambasádách se snaží zachycovat i všechny možné rádiové komunikace v těchto městech – vládní, policejní, vojenské. Někdy je využívají k tomu, aby se jejich spojka snáze sešla s agentem. Prostě vyšlou skupinu svých lidí do ulic a fingují přípravu nějaké velké tajné akce. Jakmile z odposlechu zjistí, že se na ni soustředila kontrašpionáž, odejde na schůzku se skutečným vyzvědačem jeho styčný důstojník a na něj zbude už jenom menší množství sledovačů, takže má velkou šanci, že jim unikne. Tuhle fintu používali za studené války Sověti v Paříži, Čechoslováci tak pomáhali Sovětům v Londýně, prostě takových operací se uskutečnila spousta.
Ve Washingtonu získali Rusové výhodu, protože si postavili novou budovu zastupitelského úřadu na jednom z nejvyšších míst metropole Mount Alto. Když jim dávali městští úředníci souhlas ke stavbě, nikdo si to neuvědomil. Teprve později si začali příslušníci FBI rvát vlasy. Ze střechy ambasády lze totiž dohlédnout na mnoho vládních úřadů, takže je Rusové mohou pomocí moderních elektronických zařízení dálkově odposlouchávat. FBI tomu čelí tím, že na okna těchto úřadů nechává lepit speciální fólie a určitě dělá i jiná opatření, s nimiž se veřejnosti nesvěřuje.
Začátkem roku 1980 protestovali Sověti proti tomu, že v bytovém komplexu ve Washingtonu, kam se nastěhovaly rodiny jejich diplomatů, je mnoho odposlechových štěnic. Po sedmi letech se to opakovalo v nových kancelářích, a proto jimi provedli americké reportéry. Štěnice jsou instalované do sloupů, mramoru a trubek, stěžovali si.
CIA vyhloubila tunel pro snazší odposlech v hloubce patnácti metrů pod novou ruskou ambasádou. Jeho existenci Rusům prozradil Robert Hanssen z FBI.
Se stejnými potížemi se setkali američtí diplomaté u budovy svého nového velvyslanectví v Moskvě. Jejich specialisté v roce 1985 zjistili, že do sloupů, trámů a podlah zabudovali sovětští stavbaři štěnice. Byly i v těch stavebních dílech, které se vyráběly ve Finsku. Do finské továrny zřejmě pronikli agenti KGB, aby je tam instalovali.
Rovněž KGB postavil pod novou americkou ambasádu v Moskvě tunel. Dokonce z něho udělal tajný vchod do úřadu. Podle Tonyho Mendese je objevili specialisté CIA pomocí sonarů, výzvědných družic schopných nalézat podzemní prostory a také speciálních stetoskopů. Dovnitř Američané raději nešli. Vchod zazdili a spojení se štěnicemi přerušili. Kongres a prezident Ronald Reagan odmítli objekt převzít.
Když v září 2001 navštívil centrálu tajné služby v Lubjance velvyslanec Robert Strauss, řekl mu předseda KGB Vadim Bakatin: „V tomto sejfu jsou všechny plány na odposlech vaší ambasády. Vezměte si je.“
Třebaže ve Washingtonu nikdo nevěřil, že plány jsou úplné, bylo rozhodnuto, že se budova velvyslanectví v Moskvě přestaví a osídlí. Americké firmy zbořily páté a šesté patro a místo toho postavily čtyři podlaží nová.
Ve skutečnosti dostali Američané přehled pouze o starých aparaturách – tvrdil bývalý příslušník kontrarozvědky KGB a nyní novinář Igor Atamanenko v roce 2011. „Novější prostředky se podařilo utajit a jiné bohužel zničit.“ Je otázkou, nakolik je to pravda, a nakolik další dezinformační akce ruské kontrašpionáže.
Aparatury s plutoniem v Himálaji
Tajní agenti a výsadková komanda také umisťují různě maskované záznamové aparatury s vysílačem, jehož signály chytají družice, na různá místa, napsal Jeffery T. Nichelson z Národního bezpečnostního archivu ve Washingtonu v britském časopisu Intelligence and National Security. Se střídavými úspěchy.
Například v roce 1965 zorganizovala CIA operaci Blue Mountain (Modrá hora). Deseti nejlepším americkým horolezcům nabídla tisíc dolarů měsíčně za to, když na horu Nandá Déví, vysokou 7816 metrů, v Garhválu v Indii dopraví aparatury na zaznamenávání čínských atomových pokusů v poušti Lob Nor vzdálené 1 500 kilometrů. Pohánět ji bude plutoniová elektrárna o velikosti půlmetrové kostky a o váze 60 kilogramů. Avšak předčasné zimní bouře donutily výpravu, aby se z tábora ležícího asi 600 metrů pod vrcholkem vrátila. Přístroje horolezci uložili do skalní rozsedliny a na jaře 1966 se vrátili. Aparatury pohřbila skála, která se zřítila na jejich tábor. Co teď? Zkusíme je najít. V Dillí nakoupili hasičské vybavení. Od tábořiště natáhli hadice k nejbližší horské říčce a prudkým proudem vody se pokusili odstranit sníh, led a kamení z místa, kde měly přístroje ležet. Marně se namáhali několik dnů.
Washingtonská centrála CIA, která o tomto projektu neinformovala ani svou vládu, ani Indii, dostala strach z následků. Na jižním svahu Nandá Déví, kde leží plutoniová elektrárna, totiž pramení posvátná indická řeka Ganga. Nedostane se někdy radioaktivní plutonium do jejích vod? Zatím se nic nestalo. A možná ani nestane.
Na jaře 1967 měli Američané větší štěstí s operací Red Mountain (Rudá hora). Vystoupili na vedlejší horu Nandá Kot a tam ve výšce asi 6 000 metrů instalovali novou monitorovací aparaturu. Pracovala rok. Potom se pro ni vyšplhala další skupina horolezců. Našla ji zavalenou sněhem, vyhrabali ji a znovu spustili. Až na jaře 1968 je třetí expedice odvezla, nahradily ji špionážní družice.
Společně s NSA dělala CIA z amerických ambasád a konzulátů odposlechy telefonických rozhovorů klíčových politiků a z důležitých konferencí v Evropě, na Středním Východě a v Asii.
Je méně známo, že se také používaly odposlechové lodě maskované jako rybářské. Například při sovětských námořních manévrech poblíž poloostrova Kola jedna z nich zachytila spoustu zajímavých informací.
Jiné automatické aparatury zase sledovaly sovětské pokusy s laserovými zbraněmi. Jednou se podařilo americkým agentům na území SSSR umístit takovou stanici do kořene stromu, podruhé na větev. Záznamy opět zachycovaly družice. Další podrobnosti, zvláště pak místo a dobu, Nichelson neuvedl.
Krachy amerických tajných služeb
Američané svrhli první atomové bomby na Japonsko v srpnu 1945. Kdy bude mít k dispozici tyto zbraně také Stalin? Nad touto otázkou si lámali hlavy analytici z Komise pro atomovou energii a ze zpravodajských služeb, kteří pracovali ve Společném zpravodajském výboru pro nukleární energii. Dne 20. září 1949 dokončili přísně tajnou studii číslo 225, v níž tvrdili, že „nejbližší možnou dobou“, kdy SSSR může vyrobit první atomovou bombu, je polovina padesátých let, nejpravděpodobněji léto 1953. Avšak tři dny nato oznámil prezident Truman, že začátkem září zachytila americká průzkumná letadla tolik částic radioaktivního záření, že o prvním sovětském atomovém výbuchu nebyly pochyby. Vzápětí nato Kreml tuto zprávu potvrdil.
Tuhle studii odtajnila CIA v březnu 1994 v rámci uvolňování materiálů z doby studené války. Podle Stana Morise, historika, který se zabývá nukleárním věkem, je na této práci nejzajímavější, jak „jsme nedokázali pochopit jejich (sovětské) schopnosti“. A hlavně jak za války zaspaly FBI, americká vojenská kontrašpionáž G-2 a britská MI 5 při ochraně atomových tajemství.
To bylo velké selhání americké tajné služby. Po něm přišlo překvapení s družicemi. Sověti vypustili umělou družici Země jako první.
Američané neměli mezi sovětskými zbraňovými specialisty, politiky a generály své vyzvědače. Museli se spolehnout na údaje získané technickými prostředky a na zlepšující se činnost analytických středisek. Pouze jednu dobu v šedesátých letech jim dodával informace vysoce postavený raketový inženýr. Občas některý uprchlík ze SSSR přinesl zajímavé zprávy, které situaci doplňovaly.
Avšak ani dálkový odposlech, ani průzkumná letadla, ani špionážní družice neumožnily úplný pohled na stav sovětské armády. Tato neschopnost se odrazila i v mnoha předpovědích CIA. Teprve když nabídl své zprávy plukovník GRU Oleg Peňkovskij, podařilo se podstatně zlepšit stav znalostí o sovětských bojových raketách. Tento příklad nejlépe ukazuje, že ani ve druhé polovině 20. století nestačily poměrně dokonalé technické prostředky. K získání skutečného obrazu o situaci protivníka musel dopomoci informovaný agent z terénu.
Malá úroveň poznatků se odrážela i na zprávách o snahách Rusů vyvíjet kosmické zbraně. Například hlášení CIA z 5. prosince 1962 uvádělo, že „Sověti mají schopnost vyvinout orbitální bombardovací družici a mohou vypustit a změnit dráhu kosmické zbraně z důvodů propagandy či politiky“. Jenže ve skutečnosti by to byla propagandisticky velmi účinná zbraň, zato vojensky neefektivní. Podle odhadu americké špionážní služby z 15. července 1963 SSSR buď plánuje vypuštění vojenské družice s atomovou hlavicí v blízké budoucnosti, anebo tento projekt sovětští vůdci vážně posuzují. Moskva však není schopna vypustit jednu či více takových družic a za poměrně malých nákladů.
Když Sověti připravovali „kosmický bombardér“, označovaný na Západě zkratkou FOBS (Fractional Orbital Bombardment System), z 24 pokusů mezi prosincem 1965 a srpnem 1971 zaznamenaly americké technické prostředky pouze asi čtyři balistické lety. Přitom odhad z 2. března 1967, kdy už testy probíhaly, hovořil o brzkém vypuštění FOBS.
Zpráva z konce roku 1963 si dokonce stěžovala, že CIA „stále není schopna určit místa s jakýmikoli mezikontinentálními raketami“ s výjimkou Ťuratamu. Teprve informace z družic situaci vyjasnily.
