Čtvrtek 6. října 2022, svátek má Hanuš
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Čtvrtek 6. října 2022 Hanuš

Jak si vedli Češi na Jadranu a ve Středomoří. Řada se jich nevrátila

Ve druhé polovině 19. století rostla rakousko-uherská válečná flotila a také se postupně zvyšoval podíl námořníků z Čech. Do války už vstupovali ve významných počtech a dosáhli v ní řady úspěchů.

18. srpna 1915 ponorka U-4 poručíka Singlueho potopila italský křižník Giuseppe Garibaldi. | foto: public domain

V roce 1897 se ke „krígsmaríně“ hlásilo 96 adeptů české národnosti, o devět let později se zájem navýšil na 342 rekrutů a v roce 1913 se námořnímu řemeslu upsalo 589 mužů. Na začátku války se do služby vrátila tisícovka záložníků a další narukovali během bojů. Před rozpadem monarchie v císařské flotile bojovalo na 6 000 Čechů, tvořili téměř 11 % celkového stavu. Jsou to jen orientační čísla, protože mnozí námořníci ze smíšených česko-německých rodin národnost neřešili a jiní patřičnou kolonku vyplnili slůvkem „Moravan“.

Nouzová strategie

V důstojnickém sboru panovala jiná situace. Námořní akademie ve Fiume (dnes Rijece) se považovala za jedno z nejprestižnějších vzdělávacích zařízení v celé monarchii, ke studiu se každoročně hlásily stovky uchazečů, přičemž přednost dostávali synci z tradičních vojenských či aristokratických rodin. Ostatní zájemci mohli jen doufat, že se vejdou do povinné kvóty několika kadetů „z lidu“. Přesto se v 70. a 80. letech pár mládenců z českého prostředí na školu dostalo a někteří kariéru završili v admirálské hodnosti. Za všechny jmenujme třeba Eduarda Chmelaře z Nového Jičína, Františka Holuba z Prahy nebo Ottu Hermanna z Kolešovic u Rakovníka.

K nárůstu Čechů v důstojnických hodnostech došlo až v souvislosti s rozmachem budování flotily na přelomu 19. a 20. století. Jenže jak už to v ozbrojených silách chodí, služební postup má přesně dané tempo, mladší čeští důstojníci se do začátku války do vyšších pozic nedostali a do bojů zasáhli v nejlepším případě jako velitelé menších plavidel.

Flotila také potřebovala mnoho specializovaných profesí: konstruktérů, strojařů, lékařů, telegrafistů, kartografů nebo lodních kurátů. České země coby industriální část monarchie disponovala solidním technickým školstvím a pokud se mladí inženýři rozhodli pro kariéru v námořnictvu, i oni byli oceněni důstojnickou hodností.

O odborné zdatnosti personálu rakousko-uherského loďstva se dá říci, že byl na výši a kvalitou se v ničem zásadním nelišil od kolegů sloužících u jiných námořních velmocí.

Totéž se bohužel nedá říci o úrovni válečných lodí. Ještě začátkem 90. let 19. století se Vídeň spokojeně vznášela na obláčku vítězství nad Italy v roce 1866 a politická reprezentace zastávala ve vzácné shodě názor, který by se dal vyjádřit slovy: „Na moři budeme bojovat maximálně s Italy, na ně stačíme kdykoli, a proto moc válečných lodí nepotřebujeme.“

Jenže taková filozofie mohla platit v dobách plachetních korábů a ne za bouřlivé průmyslové revoluce. Ke stavbě lodí už dávno nestačil vzrostlý les, nýbrž ocel, uhlí a stroje. A to všechno stálo nemalé peníze. Ceny se zvedaly takovým tempem, že jestliže pražský továrník John Joseph Ruston v roce 1860 obdržel za šest parních dělových člunů 240 000 zlatých, o padesát let později erár platil za jediný torpédoborec třídy Tátra víc než čtyřnásobek.

V 80. letech se císařskou flotilu pokusil reformovat admirál Maximilian Daudlebsky von Sterneck. Lodě z tohoto období si však vysloužily nelichotivou přezdívku „Sterneckovy plechovky od sardinek“.

Nůžky mezi rozpočtem a skutečnými potřebami flotily se nebezpečně rozevíraly už v roce 1883, kdy vrchní velení převzal viceadmirál Maximilian Daudlebsky von Sterneck. Sotva se na novém místě rozkoukal, pochopil, že z parlamentu o moc víc peněz nevytluče, a že na výstavbou vyvážené flotily se zastoupením lodí všech kategorií může zapomenout. Ještě nechal doběhnout dohodnutou stavbu tří ironcladů (zastaralá pancéřová loď) a další úsilí věnoval přeměně loďstva na v podstatě pobřežní flotilu spoléhající na údernou sílu torpédových člunů.

Sterneck víceméně sdílel názory „jeune école“ (mladé školy) –skupiny francouzských námořních důstojníků, kteří v 70. a 80. letech v praxi aplikovali strategické studie admirála Hyacintha Laurenta Aubeho. Základní myšlenkou nového směru byla rezignace na stavbu velkých a drahých pancéřových lodí, veškeré úsilí se věnovalo stavbě rychlých a levných torpédových člunů.

S odstupem času se dá říci, že na tom něco bylo. Jistě, zásah jediného velkorážného granátu by titěrný torpédový člun rozmetal, jenže šlo o to, zda onen člun vůbec může být zasažen. Velká děla se tehdy ještě nabíjela 8 až 9 minut a s primitivním řízením palby existovala reálná možnost, že než se dělostřelci na miniaturní a zběsile kličkující cíl zastřílí, vypuštěné torpédo nemotornou pancéřovou loď potopí. A pokud by torpédových člunů zaútočilo třeba dvacet najednou, velká loď neměla šanci.

Francouzská strategie fungovala do doby, než se velké lodě dozbrojily rychlopalnými děly menších ráží a obklopily se hbitými torpédoborci. Krátká éra torpédových člunů coby extrémně nebezpečné námořní zbraně skončila. To ovšem Sterneck v 80. letech 19. století nemohl tušit, a tak hlavní údernou sílu císařského loďstva tvořily asi dva tucty torpédových člunů podporovaných kanóny rychlých „torpédových“ křižníků. Pak se ovšem udála věc, která budoucí směřování císařské flotily zásadně změnila.

V 80. letech 19. století se rakouská námořní úderná síla opírala o torpédové čluny s podporou křižníků, jakým byl třeba Tiger z roku 1888.

Lodě jako byznysplán

Když dělníci námořního arzenálu v Pule na podzim roku 1891 dokončovali křižník Kaiserin Elisabeth, dostali pokyn, aby interiér upravili pro pobyt vzácného hosta. Námořnictvo za několik měsíců loď převzalo a po testovacích plavbách se na palubě ubytoval sám následník trůnu František Ferdinand d’Este. Zbrusu novou loď si vybral, aby na její palubě absolvoval část v podstatě turistické poznávací cesty kolem světa.

Expedice se plavila přes Suez, Aden, Kalkatu a Singapur do Austrálie, pak zamířila na sever a přes Hong Kong zamířila do Jokohamy v Japonsku. Tam se František Ferdinand se svými mořskými vlky rozloučil a běžnou pasažérskou linkou zamířil do Spojených států, procestoval je vlakem a přes Atlantský oceán se vrátil domů.

František Ferdinand obdivoval tloušťku pancíře, ráži děl, sílu strojů, kázeň perfektně vycvičené posádky a věřil, že loď je skvělým reprezentantem habsburské námořní moci. Jenže při zastávkách v zahraničních přístavech zjistil, že zatímco Rakušané mají takové křižníky jen dva, Britové, Francouzi a řada dalších včetně Číňanů a Japonců vlastní podezřele podobné lodě v mnohem větším počtu. A tak z počátečního obdivu vystřízlivěl a ovládl ho vztek. Ano, arcivévoda v duchu přímo zuřil, když si uvědomil, jak vláda námořnictvo zanedbává.

Po návratu z cest se s neutěšeným stavem věcí pokusil něco dělat, jenže to nešlo tak snadno. Císař František Josef coby skalní fanoušek pozemní armády považoval válečné loďstvo za zbytečnost a překonat odpor paličatého monarchy nebylo snadné. Navíc následník krátce po návratu onemocněl tuberkulózou a léčení trvalo celá léta, během nichž nemohl do politiky zasahovat s potřebnou energií.

Navzdory nepřízni osudu flotila nové velké lodě potřebovala, a nakonec je dostala. V polovině 90. let díky sponzorům, které František Ferdinand sehnal mezi příbuznými, společnost Stabilimento Tecnico Triestino v Terstu a námořní arzenál v Pule postavily tři nové lodě třídy Monarch. V podstatě se jednalo o moderní, byť poněkud zmenšené bitevní lodě své doby, s hlavní výzbrojí 240mm děl v pancéřových věžích na přídi a zádi, pro sekundární 150mm kanóny se našlo místo v trupových kasematách. Třebaže třída byla klasifikována jako lodě pobřežní obrany, akční rádius dovoloval operace až ve Středozemním moři. Maximální rychlost 17,5 uzlu (31,5 km/h) se na konci 19. století jevila velmi dobře a námořnictvo v třídě Monarch získalo důležitý základ.

Rakousko-uherská bitevní loď Radetzky

Největší přínos nových lodí však spočíval v něčem jiném. Na námořních zakázkách slušně vydělaly vnitrozemské firmy, spokojení akcionáři žádali další obchody a nebyli líní lobbovat u ministrů a poslanců. V příštích letech císařské námořnictvo zbrojilo ve velkém. Po třídě Monarch následovaly tři jednotky typu Habsburg, dále ve stejném počtu třídy Erzherzog Karl a Radetzky a nakonec čtyři obrněnce třídy Tegetthoff.

Každý model byl oproti předchozímu větší, lépe vyzbrojený, mohutněji pancéřovaný a čím dál dražší. Z dnešního úhlu pohledu se může zdát, že takové množství obrněnců Rakousko-Uhersko ani nepotřebovalo. Je to pravda, jenže tenkrát byla jiná doba a admirálové s politiky měli o strategii vlastní představy. Veřejné mínění tak trochu nechtěně zmanipuloval americký kapitán Alfred Mahan, který na konci 19. století publikoval několik historických studií, ve kterých na příkladech z dávných dějin vyjádřil naprosto srozumitelnou myšlenku: „Kdo ovládá námořní trasy, ovládá obchod. A kdo ovládá obchod, ovládá svět.“

Mahanova idea byla tak jasná a zdánlivě snadno dosažitelná, že svět chtěli ovládnout všichni. Němci zbrojili, aby dohnali dosud dominantní Velkou Británii. Londýn reagoval ještě větší produkcí válečných lodí a stranou nezůstávali ani Francouzi, Rusové, Američané, Italové, Japonci, ba i v jižní Americe se odehrály zbrojní závody o pozici lokálního lídra mezi Brazílií, Argentinou a Chile. Pokud si tedy Rakousko-Uhersko chtělo udržet pozici evropské velmoci, muselo do flotily investovat sumy, které se v roce 1913 vyšplhaly až na třetinu obranného rozpočtu.

Z hlediska budoucích bojů světové války se však sázka na drahé obrněnce ukázala jako mylná. V reálné válce se totiž našlo jen málo admirálů ochotných riskovat a ztratit za jedno odpoledne bitevní loďstvo, které národ budoval celá léta. Ačkoli se tedy bitevní lodě bez nadsázky dají značit za zbraň hromadného ničení – jen rakouské lodě třídy Tegetthoff nesly tucet 305mm děl schopných každou minutu vychrlit takřka jedenáct tun granátů – skoro celou válku poklidně dýmaly v přístavech.

O to ovšem před rokem 1914 nešlo. Nepočítáme-li existenci bitevních loďstev jako reprezentantů technické vyspělosti toho či onoho státu, z námořního zbrojení plynul užitek především politicko-průmyslové lobby. Stranou nezůstaly ani společnosti v Čechách a nedá se říci, že se v honbě za ziskem ostýchaly. Například majitelé Vítkovických železáren, pánové Gutmann a Rotschild, si za pancéřové plechy účtovali o 20 % vyšší ceny než konkurence v Anglii, přičemž angličtí dělníci pracovali za podstatně vyšší mzdy.

Kromě železáren se na námořních zakázkách podílely další firmy z českých zemí: ČKD Praha (strojní zařízení), Škoda Plzeň (děla, parní turbíny), Erich Roučka Blansko (optické přístroje) nebo Adamovské strojírny (přístavní jeřáby). Kvalita české produkce se mohla měřit se špičkovou zahraniční konkurencí. Například Roučkovy dělostřelecké dálkoměry se vyrovnaly jak německým Zeissům, tak britským systémům Barr & Stroud.

Výroba dělové věže pro bitevní loď třídy Tegetthoff v Plzni

Velký respekt si doma i v zahraničí vydobyly lodní kanóny z plzeňské Škodovky. Tak třeba 305mm kanón modelu 1908 dokázal pálit granáty o hmotnosti 452 kg až na vzdálenost 13,7 km, zatímco britský systém Vickers stejné ráže a ze stejného roku střílel jen o několik set metrů dál – ovšem střelou o 70 kg lehčí. Nejúspěšnější plzeňskou produkcí však byla 100mm děla používaná na lehkých křižnících a torpédoborcích. Když se jich po válce zmocnili Italové a provedli testy, byli tak nadšeni, že firma OTO zahájila výrobu kopií. Kromě toho plzeňské „stovky“ našly své místo na plavidlech jugoslávského Královského loďstva, v tomto případě se však jednalo o naprosto legální spolupráci v rámci československo-jugoslávského spojenectví.

Ale masívní zbrojení pro císařské námořnictvo znamenalo spíš pohromu než přínos. Kvůli stavbě velkých lodí se ostatní lodní kategorie zanedbávaly. Na začátku války tak došlo ke kuriózní situaci, kdy Rakousko-Uhersko sice vlastnilo patnáct bitevních lodí, které ovšem nemohly vyplout najednou, protože ve stavu flotily se nacházelo pouhých dvanáct torpédoborců nezbytných pro jejich doprovod.

V kategorii pancéřových křižníků Rakušané vlastnili jedinou jednotku schopnou moderního boje (Sankt Georg), lehké křižníky byly skvělé, ale jen čtyři. A nikdo nepředpokládal, že námořní válku vyhrají pouhé čtyři minonosky nebo ponorková flotila v síle šesti primitivních člunů, jejichž operační dosah sahal maximálně k Řecku. V průběhu války flotila o mnoho neposílila. V loděnicích se jen dokončily rozpracované jednotky, nově se postavilo pouhých šest torpédoborců a osm ponorek.

A tak se improvizovalo. Torpédových člunů byl poměrný dostatek, měly malý ponor a automaticky na ně spadla nevděčná práce s námořními minami. Kromě toho sloužily k průzkumu, protiponorkovému boji, ostřelování pobřežních pozic a k doprovodu konvojů. V námořním letectví se Rakousko mohlo kupodivu chlubit pozicí nejsilnější námořní vzdušné síly na světě, nicméně k primátu v létě 1914 stačily dva tucty hydroplánů, jimž v prvních měsících války velel poručík Václav Voseček z Hořic.

Zastaralý křižník Zenta byl francouzskou bitevní eskadrou zničen už 16. srpna 1914.

Malá válka v Jaderském moři

V létě 1914 rakouští námořníci čelili těžké převaze Francouzů a Britů. Operetní pokus císařských o blokádu pobřeží Černé Hory skončil potopením zastaralého křižníku Zenta, který byl do moře doslova zatlučen velkorážnými granáty francouzského bitevního loďstva. Smrt si už v úvodních hodinách bojů vybrala daň a do seznamu padlých se zapsalo prvních patnáct českých námořníků.

Ve stejné době se až na vládní úrovni řešil problém s křižníkem Kaiserin Elisabeth, který se zrovna plavil u pobřeží Číny. V úvahu přicházelo několik variant od vedení korzárské války po internaci v některém neutrálním přístavu. Nerozhodná vídeňská vláda nakonec dala na prosbu německého císaře Viléma II., aby loď s posádkou posílila Tsingtao (dnes Čching-tao) – malou německou enklávu v Číně. Tím byl křižník fakticky obětován. Zanedlouho se poblíž vylodila japonská vojska, po tříměsíčním obléhání německá pevnost padla a Kaiserin Elisabeth potopila vlastní posádka. Zbytek války Němci s Rakušany svorně strávili v japonských zajateckých táborech, ve kterých naštěstí ještě ani zdaleka nepanovaly tak pekelné podmínky jako v druhé světové válce. Pro pořádek dodejme, že v čínské pasti uvázly tři stovky rakouských námořníků a devadesát z nich pocházelo z českých zemí.

Zajatí námořníci z křižníku Kaiserin Elisabeth prožili v japonském táboře Aonogahara čtyři a půl roku. Tábor měl vlastní hospodářství včetně vepřína a přebytky potravin rádi kupovali místní civilisté. Oblíbili se zejména evropský chléb a koláče.

Po ztrátě křižníku Zenta se rakouské loďstvo zavřelo v přístavech za neprostupnou baráží minových polí a pobřežních děl. Velká válka se změnila v „malou“, tedy v souboje menších postradatelných jednotek. Než to Francouzi pochopili, ponorka U-12 i s elektrikářem Stanislavem Dvořáčkem z Podbřežic u Vyškova a strojníkem Štefanem Kroučkem z Vítkovic torpédem poškodila zbrusu novou bitevní loď Jean Bart. Oproti tomu francouzský podmořský člun Curie při pokusu o průnik do základny v Pule rozstříleli pobřežní dělostřelci poručíka (a známého malíře) Bohumila Kubišty.

Mírnou taktickou převahu si Rakušané podrželi i v roce 1915. V dubnu ponorka U-5 průkopnickým nočním útokem poslala ke dnu francouzský pancéřový křižník Léon Gambetta, což protivníka donutilo stáhnout hladinové síly až k ostrovu Korfu. Na akci je zajímavý fakt, že velící poručík U-5 Georg von Trapp v poválečných memoárech úspěch skromně nepřiznával sobě, nýbrž torpédistovi Josefu Valáškovi.

Když 23. května 1915 vstoupila do války Itálie, přístavy poprvé a naposledy opustilo kompletní rakouské loďstvo a ostřelováním pobřežních cílů novému nepříteli ukázalo, že válka není žádná procházka růžovým sadem. Italové se pokusili o revanš ostřelováním železnice Dubrovník – Kotor, jenže když ponorka U-4 poručíka Rudolfa Singuleho z Brna dvěma torpédy potopila pancéřový křižník Giuseppe Garibaldi, Italové se stáhli a s velkými loděmi se už nikdy k chorvatskému pobřeží nepřiblížili.

Poručík Karel Strnad z Pohořelic u Brna 13. srpna 1915 svou ponorku U-3 potopil, aby nepadla do rukou nepřítele. Sám při tom zahynul.

A jak už to ve válce chodí, přišly i ztráty. Ponorku U-12 zničila s celou posádkou před benátským přístavem mina a U-3 poručíka Karla Strnada z Pohořelic u Brna nejdřív u Brindisi neúspěšně zaútočila na italský pomocný křižník Citta di Catania, pak s těžkými škodami přežila taran a druhý den ji – neschopnou plavby – dorazil francouzský torpédoborec Bisson. Část posádky včetně námořníků, Emila Straky, Josefa Kollera a strojníka Adolfa Stuchlého padla do zajetí, poručík Strnad, strojník Josef Suchovský, elektrikář Jaroslav Hauč či telegrafista Julius Konečný zkázu člunu nepřežili.

V druhé polovině roku 1915 si Rakušané v Jaderském moři stále drželi mírnou strategickou převahu, kterou jim ovšem dohodoví spojenci umožnili tím, že se o Jadran nestarali a za hlavní bojiště považovali vody kolem tureckého poloostrova Gallipoli. Změna přišla na konci roku, kdy se zhroutila srbská pozemní fronta a poražení vojáci prchali přes hory do Albánie, odkud je evakuovalo dohodové loďstvo. Rakušané se snažili dopravu narušit, jenže spojenci pro ochranu konvojů vyčlenili šest křižníků, patnáct torpédoborců a dvacet ponorek. Takovou sílu při notorické rakouské nechuti nasadit těžké jednotky na pouhé ponorky, torpédoborce ani lehké křižníky nemohly prorazit.

Během marné snahy o narušení evakuace Francouzi ztratili ponorku Monge, kterou zničil náraz přídě lehkého křižníku Helgoland. Posádka až na velícího poručíka Rolanda Morillota přežila, zajatí námořníci se připojili ke kamarádům z ponorky Curie a zbytek války pletli rohože a pantofle v Jablonném v Podještědí. Na rakouské straně byly na minách u albánského přístavu Durazzo ztraceny torpédoborce Lika a Triglav. Události se ani tentokrát neobešly bez českých námořníků. Na křižníku Helgoland sloužil třeba Tomáš Císler, Ludvík Hašek Karek Krč, Karel Houfek a mnozí jiní, mezi zachráněnými z Triglavu můžeme číst jména jako Josef Stibůrek, Jaroslav Vencovský nebo Alois Jaroš.

Nájezdy do Otrantského průlivu

Po pádu fronty v Srbsku se nová pozemní linie ustálila kolem Soluně v severním Řecku a námořnictvo dostalo nový úkol. Kvůli špatným pozemním cestám se vojenský materiál a posily dopravovaly po moři. O doprovod konvojů nákladních a nemocničních lodí se pro nebezpečí ze strany nepřátelských ponorek staraly torpédové čluny a torpédoborce, a tudíž i desítky českých námořníků.

Základ Otrantské protiponorkové baráže tvořilo několik desítek podobných parníčku s malým dělem na přídi a s vlečnými sítěmi, které sahaly do hloubky 10 metrů. Německé a rakouské ponorky se však mohly bezpečně ponořit o čtyřicet metrů níž.

Cílem aktivní námořní války se stala protiponorková závěra v Otrantské úžině – asi šedesátikilometrový pruh moře mezi Balkánským a Apeninským poloostrovem. Dohodové mocnosti právě sem dopravily desítky rybářských bárek s malými děly a vlečnými sítěmi, do nichž se pod ochranou torpédoborců snažily lapat německé ponorky při cestě z rakouských základen do Středozemního moře. Nákladná akce si však za celou válku vyžádala jen jednu oběť – rakouskou ponorku U-6, která se v květnu 1916 do protiponorkových sítí opravdu zamotala. Posádka padla do zajetí a její velící poručík, plzeňský rodák Hugo von Falkhausen, už nerozšířil skóre, které na minulé hlídce nadějně načal zničením francouzského torpédoborce Renaudin.

Větší štěstí měl velitel ponorky U-17, poručík Zdenko Hudeček z Terezína, který o dva měsíce později torpédoval italský torpédoborec Impetuoso a úspěšně vykličkoval z odvetné palby hlubinných náloží. Nadále si docela dobře vedla také ponorka U-4. Zapřisáhlý moravský patriot Rudolf Singule po zničení křižníku Giuseppe Garibaldi neusnul na vavřínech a během roku 1916 zničil čtyři nákladní lodě.

Ponorku U-4 vyrobily dodnes funkční loděnice Germaniawerft v německém Kielu. Technicky se moc nepovedla, ale pro nedostatek lepších plavidel za války sloužila až do totálního opotřebení.

Nezahálely ani rakouské hladinové síly a Otrantskou závěru několikrát napadly. K největší srážce došlo v prosinci 1916 a dostaly se do ní čtyři rakouské torpédoborce se šesti francouzskými a třemi italskými. Výsledkem byly dva zásahy na rakouském Dinara a krátkou noční přestřelku ukončila kuriózní nehoda, při níž italský torpédoborec Cesare Abba vrazil do francouzského Casque a vzápětí byl sám taranován torpédoborcem Boutefeu. I tohoto střetu se zúčastnili Češi, například rakouskému Velebitu velel poručík Metoděj Koch a na velitelském Scharfschütze sloužili Jan Bábek, Josef Hrbas, Alois Kolář, Štěpán Říha a další.

V prvních měsících roku 1917 panoval na moři klid před bouří. Ta se strhla 15. května a začala rozhodným nájezdem rakouských lehkých křižníků Novara, Saida a Helgoland s torpédoborci Csepel a Balaton na drobná dohodová plavidla v Otrantském průlivu. Rakušané vedení kapitánem Miklósem Horthym mezi chabě ozbrojenými rybářskými loděmi rozsévali zkázu do doby, než se na obzoru objevil nepřátelský křižníkový svaz s mohutnou podporou torpédoborců. Rakušané se vydali na ústup, aby se spojili s krycí eskadrou v čele s pancéřovým křižníkem Sankt Georg. Než se tak však stalo, velící italský admirál Alfredo Acton zavelel k návratu okamžitě poté, co na obzoru spatřil sloupy dýmu rakouských plavidel.

Dohodoví spojenci odepsali dva torpédoborce a šestnáct ozbrojených bárek, na rakouské straně utrpěl lehčí škody křižník Novara. Z české účasti určitě stojí za zmínku, že Sankt Georgu velel fregatní kapitán Bořivoj Radoň z Prahy (krátce poté odešel velet námořnímu letectvu a na konci války byl povýšen na kontradmirála) a Čechů nižších šarží u Otranta bojovalo několik desítek.

Ve stínu vítězství se o dva týdny později odehrála tragédie torpédoborce Wildfang, který při pokusu ostřelovat italské pozemní pozice narazil na minu a byl ztracen. Zkázu nepřežilo pětadvacet mužů, mezi nimi třiadvacetiletý lodní kuchař Rudolf Engelhart z České Lípy nebo devatenáctiletý strojník František Knorre z Děčína.

4. června 1917 se na mině potopil torpédoborec Wildfang.

Ponorky útočí!

V druhé polovině roku 1917 se lehké rakouské síly dál snažily soupeře zaměstnávat drobnými nájezdy ve stylu „udeř a uteč“ a čím dál víc o sobě dávaly vědět ponorky. Právě v té době Rakušané zařadili do služby několik člunů německé třídy UB-2 – buď zakoupených od Němců, nebo licenčně postavených – a ty už dokázaly operovat v rámci celého Středozemního moře.

Do boje se hlásila také U-14, původně potopená francouzská Curie, kterou Rakušané vyzvedli a zmodernizovali. Její velitel korvetní kapitán Georg von Trapp s muzeální U-5 dokázal divy, kromě křižníku Léon Gambeta zničil italskou ponorku Nereide a řecký parník, a tak mu byla svěřena největší a nejlépe vyzbrojená rakouská ponorka. Trapp na U-14 přivedl část posádky z U-5 včetně torpédisty Josefa Valáška, zbytek doplnili nováčci.

Jak těžká s nimi byla práce, o tom von Trapp o dvacet let později s nadhledem napsal: „Naše hlídky spatřily osamocený nepřátelský parník. Člun se pod hladinou nepozorovaně přiblížil, a pak jsem nařídil odpálit torpédo. Jenže torpédo neopustilo torpédomet a parník odplul. Vběhl jsem do torpédové komory, kde všichni ukazovali na jednoho Čecha a žalovali: „Za to může on! Místo aby vypustil torpédo, řekl jen „ja“ a neudělal vůbec nic!“

Věděl, jsem že námořník je na ponorce teprve dva týdny a rozhodl jsem se ho proškolit.

Víš, my to tady děláme tak, že když dostaneš rozkaz, tak než ho provedeš, zopakuješ ho. To je pro mou kontrolu, žes rozuměl správně. Chápeš?“

Ja!“

Dobře, vyzkoušíme si to. Otevřít zaplavovací ventil.“

Ja!“

Ne! Já nechci slyšet „ja“! Já chci, abys to po mě opakoval! Rozumíš? Otevřít zaplavovací ventil.“

Ja!“

Ty idiote beznadějnej! Zopakuj to!“

Ééé… opravdu chcete, abych to po vás opakoval, pane kapitáne?“

Ponorku U-5 vyrobila americká firma Torpedo Boat Company (dnes General Dynamics Electro Boat). V bílé uniformě na věži stojí poručík Georg von Trapp, torpédista Valášek by měl být jeden z námořníků na přídi.

Bez ohledu na patálie s výcvikem nováčků Trapp prokázal své kvality a od května do října 1917 zničil jedenáct obchodních lodí. A činili se i jiní. Poručík Hudeček opustil miniaturní, pomalou a špatně vyzbrojenou U-17 a s novu U-28 se sžil tak dobře, že od června 1917 do března 1918 potopil deset velkých nákladních lodí. Stínem Hudečkových úspěšných misí byla smrt torpédisty Karla Dvorského, kterého smetla do moře vlna.

Dobře si vedl také syn českého strojníka usazeného v Pule poručík Leo Prášil, jehož U-29 zničila dvě nákladní plavidla, transportní loď pro přepravu vojáků a později poškodila britský křižník Edgar tak těžce, že do války už nezasáhl.

Na přelomu let 1917 a 18 dostal velení ponorky také poručík Josef Holub. V prvních dvou letech bojů velel torpédovému člunu, pak dozoroval stavbu nových ponorek a nakonec obdržel U-27. Měl štěstí, protože se jednalo o dobrý člun se skvělou posádkou včetně sedmi Čechů, která pod předchozím velitelem Franzem Fernlandem potopila tři lodě a těžce poškodila japonský (!) torpédoborec Sakaki.

Během první hlídky Holub zaútočil na nepřátelský konvoj a potopil italský parník Andrea Costa. Když se zaměřoval na další cíl, v adrenalinovém zápalu nechal nohu nad periskopovou šachtou v podlaze a nařídil spustit periskop. Výsledkem byla rána, zhmožděný nárt, Holubův řev a – návrat domů.

Během příští mise v Egejském moři dostal Holub nápad a vyslal dva muže jako pozorovatele na malý ostrůvek, vlastně pusté skalisko uprostřed vod. Plán nebyl špatný, z vyvýšené skály bylo vidět dál než z věže ponorky. Jenže výsadek si sebou nevzal žádné jídlo a pití, a když je za dva dny ponorka vyzvedla, námořníci byli víc mrtví než živí. Pak ale Holub zabodoval a potopil britský torpédoborec Phoenix.

Posádka ponorky U-27. Pečlivě učesaný muž v saku vpravo na věži je poručík Josef Holub. Za ním stojí jeho zástupce Slavomir Tomić, v meziválečném období významná osobnost jugoslávského Královského loďstva.

Uprostřed třetí hlídky na U-27 došel motorový olej. Tehdejší nedokonalé dieselmotory spotřebovaly několik litrů maziva za hodinu, takže se jednalo o velmi závažný problém. Šlendrián padal na hlavu technického důstojníka, eventuálně prvního důstojníka, protože právě oni se měli před plavbou postarat, aby byl všeho dostatek. Nicméně za ponorku jako takovou odpovídal velitel, a tak se dnes o poručíku Holubovi tvrdí, že jak měla rakouská armáda Josefa Švejka, tak rakouské námořnictvo mělo Josefa Holuba. Naštěstí si „námořní Švejk“ věděl rady. Poslední zbytky oleje nechal naředit olivovým olejem na vaření podpořený mastnými nečistotami seškrábanými ze stěn a U-27 poháněná jedním motorem a provizorní plachtou (!) přece jen doplula do libanonskému Bejrútu ovládaném spojeneckými Turky.

V přístavu se nějaký olej sehnat dal a U-27 vyplula na testovací plavbu. Za několik dní byla zpět. Sice u Kypru potopila anglický parník Anhui a zajala francouzskou plachetnici, jenže turecký olej byl tak hustý, že motory pracovaly nepravidelně. Zdálo se, že U-27 uvízne v Bejrútu do konce války, ale po několika týdnech potřebné mazivo přivezla německá ponorka U-65. Zpáteční cestu poručík Holub pojal ve velkém stylu. Potopil 27 vesměs řeckých plachetnic, někdy i dvě denně a na konci září 1918 ponorka přistála v Kotoru. Člun po tvrdé anabázi putoval do oprav a Josef Holub na dovolenou do Prahy, kde ho zastihl rozpad monarchie.

Volný pád

Od roku 1917 pod pokličkou relativních námořních úspěchů v loďstvu bublala nespokojenost. Příčin by se našla celá řada a jejich rozbor by zabral příliš mnoho řádků, každopádně výsledek byl ten, že námořníci měli války plné zuby.

11. května 1918 byli za pokus o dezerci torpédového člunu Tb.80 zastřeleni námořníci František Koucký a Ljubomir Kraus. Na snímku jejich hrob v Pule.

V říjnu 1917 se vzbouřila posádka torpédového člunu Tb.11 a dezertovala do Itálie i se dvěma Čechy - Bohumilem Brklem ze Záchlumí u Žamberka a Bohumírem Petrlou z Čejče u Hodonína. Útěk Tb.11 hodlala napodobit posádka torpédového člunu Tb.80, přípravy však nezůstaly utajeny a námořník František Koucký z Hnidous u Kladna byl coby jeden ze dvou hlavních iniciátorů popraven.

Největším a nejhlasitějším vyjádřením odporu proti válce se stala vzpoura v základně Kotor z 1. – 3. února 1918. Prvotní jiskra vzplála na ponorkové depotní lodi Gäa a křižníku Sankt Georg a rozšířila se na šest tisíc mužů a čtyřicet lodí. Mnoho posádek se však k rebelii připojilo jen formálně, a některé tak učinily až poté, co je rebelové ostřelovali z pušek.

Protože prvotní plán vznikl v horkých hlavách jihoslovanských námořníků, kteří pořádně nevěděli co chtějí, vzpoura se instinktivně zaměřila na „osvobození“ skladů vína. Na druhou stranu neměla krvavý charakter a vážné zranění utrpěl jen jeden důstojník. Druhý den se rebelii pokusil dát směr moravský Němec z Přerova a poddůstojník letecké základny v nedalekém Kumboru Franz Rasch.

Na základě kolektivní porady vznikl manifest s prostým názvem „Co chceme“ s osmnácti požadavky. Některé dnes vypadají úsměvně (víc tabáku), jiné místní velitelství splnit nemohlo (rozpuštění armády, nastolení jiného, blíže nespecifikovaného státního zřízení), a některé body vypadají rozumně (častější dovolené, víc vycházek, lepší strava). Jenže velitel základny generál von Gusseck nemínil s rebely diskutovat a svolával posily, které nakonec nepotřeboval. Posádky jednotlivých lodí vystřízlivěly, od vzpoury odstupovaly a odplouvaly pryč. Když se k buntu přestal hlásit i Sankt Georg, Rasch uznal porážku a vzdal se.

Soudní proces se týkal osmi set námořníků, vlekl se řadu měsíců a ukončila ho až amnestie císaře Karla I. Ještě v únoru 1918 však byli ve zkráceném soudním řízení odsouzeni a popraveni hlavní aktéři – Franz Rasch, Anton Grabar, Jerko Siskorić a Mate Bernićević. Otázka účasti českých námořníků na vzpouře je už dnes poměrně jasná. Přípravy měli na svědomí především Chorvaté, byť někteří Češi cosi věděli nebo aspoň něco tušili. V jihoslovanské režii proběhla i prvotní exploze, k níž se ostatní rychle připojili – například rudý prapor vzpoury na stěžeň Sankt Georgu vytáhl námořník Josef Salač.

Odkaz vzpoury žil zajímavým životem především v pozdějších letech. Zatímco rakouští či maďarští historici předstírají, že k ní nikdy nedošlo a Jihoslované jí nikdy nepřikládali zvláštní význam, v Čechách se dočkala glorifikace coby statečný protihabsburský odboj. A to mělo zpětný vliv na státem podporovaný mýtus, že rebelie proběhla pod českou taktovkou.

Důvody, proč se mezi kotorskými vzbouřenci uvádělo velké množství námořníků české národnosti, v 90. letech článkem v Lidových novinách vysvětlil historik René Grégr. Přiznal, že coby mladý zaměstnanec Vojenského historického ústavu v Praze rozdával osvědčení o účasti ve vzpouře každému, kdo o to požádal, přestože věděl, že dotyčný v Kotoru třeba nikdy nesloužil. Tím se počet českých „kotoráků“ zmnohonásobil, nicméně ve skutečnosti šlo ze strany pana Grégra o soukromou humanitární akci, v níž papír s razítkem veteránům posloužil k zisku statusu bojovníků za svobodu a s tím související zvýšení bídných penzí.

Kotorská vzpoura naznačila, že nejen námořnictvo, ale celá monarchie balancuje na hraně morálního a materiálního kolapsu. Například v listopadu 1917 vláda se společností Ganz-Danubius uzavřela smlouvu o dodávce šesti torpédoborců třídy Tátra třetí série. Nákupčím trvalo celých devět měsíců, než z celé monarchie shromáždili kvalitní ocel nutnou k položení kýlu jediné lodě, čímž firma získala nárok na vyplacení zálohy. Jenže společnost nedostala nic, protože Rakousko-Uhersko už zkrátka nic nemělo.

V těžké situaci by klesající morálku námořnictva snad povzbudila vítězná bitva a o její vybojování se měl postarat nový vrchní velitel – čerstvě povýšený kontradmirál Miklós Horthy. Jenže nepochodil. Nový výpad k Otrantské úžině, tentokrát vedený mohutnými silami včetně čtyř nejmodernějších bitevních lodí třídy Tegetthoff skončil katastrofou. Už cestou z Puly na jih jeden z operačních svazů napadly italské torpédové čluny a bitevní loď Szent István po úderu dvou torpéd klesla ke dnu. Moment překvapení, pro úspěch operace naprosto nezbytný, byl pryč a Horthy výpad odvolal.

Velké rakouské lodě se definitivně zavřely v přístavech a aktivní válku vedly v podstatě už jen ponorky. V říjnu 1918 rakouské loďstvo ještě z Albánie evakuovalo jednotky pozemní armády a za několik dní se habsburská monarchie zhroutila.

O definitivní tečku za válkou na Jadranu se postarali italští žabí muži. S pomocí řiditelného torpéda Mignatta pronikli do přístavu v Pule a časovanými náložemi zničili bitevní loď Viribus Unitis jen pár hodin poté, co císař Karel jedním z posledních rozkazů předal flotilu nově vznikající Jugoslávii. Jenže ani Jihoslovanům nebylo přáno. Chorvatské přístavy obsadily dohodové mocnosti a bývalé císařské loďstvo si rozdělily. Námořníci se rozešli domů, což ovšem neznamenalo, že by ti čeští na minulost zanevřeli. Až do druhé světové války vydávali veteránský časopis a do sedmdesátých let se pravidelně scházeli, aby zavzpomínali na mládí strávené ve válečném loďstvu.

Autor:

Českou námořní plavbu potopil Viktor Kožený

Poslední česká námořní loď Jan Želivský byla postavena i prodána v roce 1998.

Poslední článek ze série Češi na vlnách oceánů nás zavede do obchodního loďstva a časově se začne...

Tvrdých bojů proti Japoncům se účastnili i námořníci s českými kořeny

Fialův torpédoborec Remey

Dnešní díl seriálu Češi na vlnách oceánů se věnuje především vystěhovalcům do Spojených států a...

První „letadlovka“ nebo bitva s Američany na spadnutí. I u toho byli Češi

9. května 1864 se střetla spojená prusko-rakouská flotila s Dány u ostrova...

Naši předci se v 19. století hluboce ponořili do vodního živlu a pod císařským praporem zanechali...

Jak si vedli Češi na Jadranu a ve Středomoří. Řada se jich nevrátila

18. srpna 1915 ponorka U-4 poručíka Singlueho potopila italský křižník Giuseppe...

Ve druhé polovině 19. století rostla rakousko-uherská válečná flotila a také se postupně zvyšoval...

Zklamání a omyly: pět nejtrapnějších pochybení námořních inženýrů

Americká loď pro taranování Katahdin skončila svou kariéru jako cvičný cíl.

Pokusy vyrobit co nejefektivnější zbraň konstruktéry často zaváděly do slepých uliček. Dnes se...

  • Nejčtenější

ANALÝZA: Jak se bude dál vyvíjet válka na Ukrajině?

S tím, jak postupuje čas, se pomalu obnažují důvody účastníků války, pro které do ní šli. Zároveň již odpadly některé...

Proti invazi bojují i české tanky. Máme jen málo munice, říká ukrajinský tankista

Premium Česká republika byla jednou z prvních zemí, které poskytly bojující Ukrajině těžké zbraně, včetně bojových tanků T-72....

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Nejblíž za 22 let. Vysloužilá sonda pořídila snímky Jupiterova měsíce Europa

Pět let letěla sonda Juno k Jupiteru, aby v roce 2016 u něj začala svou práci. Přestože již má své původní úkoly dávno...

Chcete YouTube ve vysokém rozlišení? Zaplaťte. Uživatelé zuří

Server YouTube začal testovat novou funkci, která však pobouřila diváky. Je totiž možné, že v budoucnu bude nutné za 4K...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Windows 11 dostal balíček vylepšení. Novinky vás mohou nalákat na upgrade

Systém Windows 11 slaví svůj první rok na trhu. Týden před jeho narozeninami vydala společnost Microsoft první velkou...

ANALÝZA: Co udělají USA, když Rusko použije atomovou bombu? Jsou tři možnosti

Premium Pořád se věští z koule, jestli Rusko použije na Ukrajině atomovku, kreslí se různé scénáře, ale vůbec se neví, co by...

Jak přestat chrápat. Pomoct může i tenisový míček, říká primář Jirák

Premium Chrápání postihuje zhruba 57 procent mužů a 40 procent žen. Kdy může být chrápání signálem vážného problému? A co to je...

Mužské sny. Po čem muži doopravdy touží a co si radši nechají ujít

Premium My ženy si ve svých hlavách dokážeme utvořit dokonalé scénáře a domněnky, které jsou ovšem mnohdy vzdálené realitě....

Pevnost Británie. Jak Hitler po šňůře vítězství poprvé narazil

Seriál Invaze do Evropy v roce 1944 a Atlantický val jsou frekventovaná témata. Není překvapivé, že mnohem méně pozornosti je...

Proti invazi bojují i české tanky. Máme jen málo munice, říká ukrajinský tankista

Premium Česká republika byla jednou z prvních zemí, které poskytly bojující Ukrajině těžké zbraně, včetně bojových tanků T-72....

Britové postavili tisíce bunkrů a na hitlerovce by šli i s loveckými puškami

Seriál V roce 1940 Britové počítali s tím, že se jim pravděpodobně nepodaří německému vylodění zabránit a zatlačit invazní...

OBRAZEM: Bitevní vrtulník Tiger má drak vyrobený především z kompozitů

Lehký bitevní vrtulník Eurocopter Tiger vznikl jako společný projekt Francie a Německa. Němci potřebovali účinného...

Mary Kay je 25 let na trhu! Vyhrajte a oslavte to společně s námi
Mary Kay je 25 let na trhu! Vyhrajte a oslavte to společně s námi

Mary Kay slaví 25. výročí na českém a slovenském trhu. To už je pořádný důvod k oslavě a při té příležitosti jsme si pro Vás připravili soutěž o...

Nejtěžší bylo Hance v jejích posledních dnech lhát, říká Margita o Zagorové

Je to pět týdnů, co odešla zpěvačka Hana Zagorová (†75), se kterou žil její muž Štefan Margita (66) třicet let. Pěvec...

Z odebrání titulu jsem šokovaný a smutný, říká dánský princ Nikolai

Dánská královna Margrethe II. (82) se tento týden rozhodla odebrat tituly všem potomkům svého druhorozeného syna, kteří...

Rus streamoval plynový hořák, aby se vysmál Evropanům. Twitch zasáhl

Zatímco se Evropané kvůli nedostatku plynu připravují na tuhou zimu, Rusové je provokují tím, že na internet vysílají...

Značka Lindt má ochranu, soud nařídil Lidlu zničit zásoby čokoládových zajíčků

Čokoládoví zajíčci od společnosti Lindt & Sprüngli si zaslouží ochranu před napodobeninami. Rozhodl o tom ve čtvrtek...

Po malých institucích také ČSOB. Banky začínají nabízet úroky podobné ČNB

Na předchozí zvyšování úrokových sazeb České národní banky (ČNB) začínají výrazněji reagovat zvyšováním úročení vkladů...