V množině letadel amerického námořnictva je v očích veřejnosti do určité míry upozaděna kategorie palubních dopravních strojů, značená v originále jako COD (Carrier onboard delivery). Tyto stroje zajišťují vzdušnou dopravu živého i neživého nákladu mezi letadlovými loděmi (resp. operačními svazy letadlových lodí) a pevninou. Jedná se například o obousměrný transport personálu, různých služebních návštěv apod. A pod tím neživým nákladem si můžeme představit řadu méně či více potřebných věcí, od obyčejné pošty až po jaderné zbraně (pokud náhodou v palubním skladu dojdou).
Palubní dopravní letadla amerického námořnictva
Dvojice TBM-3R na letadlové lodi USS Coral Sea. Vzadu je stíhačka F9F Panther.
Prvním typem COD se stal počátkem padesátých let upravený druhoválečný palubní torpédový bombardér Avenger. Tato dopravní verze Avengeru nesla typové označení TBM-3R a sloužila především k přepravě cestujících (maximálně šesti), omezený náklad (např. batožina cestujících) se mohl umístit do pumovnice určené v původní verzi k uložení torpéda. V pozdějších padesátých letech se také objevila dopravní verze útočného stroje AD-5 Skyraider, opět vhodná spíše pro dopravu cestujících v řádu jednotek entit.
Za první do jisté míry hodnotnější letoun COD můžeme označit C-1A Trader, vyvinutý z palubního protiponorkového S-2 Tracker. Dopravní C-1A přepravil až devět cestujících, neživý náklad se už konečně umisťoval klasicky do přepravní kabiny v trupu, celková kapacita nákladu ve hmotnostních jednotkách činila 1500 kg. V letech 1954 až 1958 se vyrobilo třiaosmdesát C-1A, poslední dosloužily až v roce 1988. Za zmínku také stojí, že sedadla cestujících byla orientována proti směru letu, aby ti chudáci lépe snášeli brutální zpomalení přistávajícího letounu po zachycení za brzdné lano. Sedadla se také dala jednoduše demontovat, což zajišťovalo variabilitu nákladového prostoru.
Grumman C-1A Trader
Grumman C-2A(R) Greyhound
Nejznámějším typem letounu kategorie COD, který přinesl i markantní nárůst přepravní kapacity, je C-2A Greyhound. Ten konstrukčně vyšel z palubního letounu včasné výstrahy E-2 Hawkeye. Užitečný náklad dopravního C-2A Greyhound činí 4536 kg (tj. 10 tisíc liber), cestujících může být až šestadvacet. Sedadla cestujících jsou samozřejmě opět orientována proti směru letu, sklopná a jednoduše demontovatelná. V letech 1965 až 1968 vzniklo 17 kusů C-2A a v letech 1985 až 1989 dalších 39 kusů modernizovaného C-2A(R). Původní C-2A dosloužily v roce 1987, modernější C-2A(R) se zatím stále používají (počátek roku 2019: 34 kusů), ale v nejbližších letech je budou postupně nahrazovat konvertoplány CMV-22B Osprey.
Lockheed US-3A Viking
Seznam ještě doplňuje relativně malý US-3A Viking s přepravní kapacitou až šest cestujících a nákladu do celkové hmotnosti 2100 kg. Vznikl přestavbou protiponorkového S-3 Viking. První kus se objevil v roce 1977, dalších pět počátkem osmdesátých let, ze služby byl typ vyřazen v roce 1998.
Obr na palubě
Nejzajímavější kapitolu z historie palubních dopravních letounů představují bezpochyby zkoušky čtyřmotorového Lockheedu C-130 Hercules, které se konaly v roce 1963. Hercules se tak stal doposud největším i nejtěžším letadlem, jaké přistávalo a startovalo na palubě letadlové lodě.
Když se podíváme na palubní dopravní Grumman C-1A Trader, který vstupoval do služby od roku 1954, můžeme mu přes jeho význam i leccos vytknout. Stroj této kategorie by si určitě zasloužil nejen větší dolet, ale také větší nosnost a nákladový prostor. Co se týče toho nákladu, tak C-1A Trader nebyl schopen přepravovat proudové motory používané k pohonu nových výkonných palubních letadel. Mluvíme například o motorech General Electric J79 pro letouny F-4 Phantom II a A-5 Vigilante nebo Pratt & Whitney J57 pro A-3 Skywarrior. Doprava motorů z lodě na pevninu kvůli opravám či složitějším servisním zásahům (a doprava funkčních motorů opačným směrem) patří od určité doby mezi důležité úkoly COD letounů.
V první polovině šedesátých let se tak zrodil trochu šílený nápad využít v roli COD čtyřmotorový Lockheed C-130 Hercules. Testy na letadlové lodi USS Forrestal ukázaly, že relativně velký a těžký hercules je schopen startů a přistání na palubě, ale zjevná nepraktičnost takového provozu byla kontraindikací pro případné operační použití.
Letadlová loď USS Forrestal, která vstoupila do služby v roce 1955, byla první letadlovou lodí moderní koncepce s tzv. úhlovou palubou. Tato část letové paluby s vyosenou orientací se začala používat kvůli zvýšení bezpečnosti při přistávání palubních letadel (u klasických letadlových lodí hrozily při nepovedených přistáních nárazy přistávajících letadel do ostrovní nástavby apod.). Úhlová paluba však byla pro experimenty s herculesem využita pouze při nižších vzletových a přistávacích hmotnostech letounu. Pro starty a přistání v přímém směru pak sloužila jako preventivní ochrana před kontaktem s ostrovní nástavbou speciálně namalovaná tlustá přerušovaná bílá čára (po celé délce paluby), na kterou se piloti snažili situovat příďový podvozek.
Pro zkoušky přistání a startů na palubě letadlové lodi byl počátkem října 1963 zapůjčen letoun KC-130F od Námořní pěchoty (USMC, United States.Marine Corps). Předřazené písmeno „K“ v typovém označení prozrazuje, že to byla verze létající tanker.
Potřebné, ale ne příliš rozsáhlé úpravy letounu pro testy na letadlové lodi zahrnovaly především montáž pokročilého protiskluzového brzdicího systému z Boeingu 727 a demontáž podkřídelních vřetenovitých těles s hadicovým systémem (HDU, Hose Drum Unit) pro doplňování paliva za letu.
Těsně před zkouškami nějací šprýmaři na námořní letecké základně Pax River nastříkali na letoun nápis „LOOK MA, NO HOOK“. Naráželi tím na standardní vybavení palubních letounů přistávacím hákem, který zde samozřejmě chyběl. Vedle toho, že se piloti herculesu museli při přistávání na palubě obejít bez tohoto háku, tak i starty museli zvládnout bez parního katapultu.
Zkoušky upraveného letounu KC-130F na letadlové lodi USS Forrestal (podzim 1963)
Osádku herculesu tvořili pilot Flatley, druhý pilot Stovall, palubní inženýři Brennan a Al Sieve a za výrobce letounu firmu Lockheed se účastnil zkušební pilot Limmer. Za zmínku pak stojí, že ani jeden z dvojice námořních pilotů neměl do té doby zkušenosti s pilotováním čtyřmotorových letadel.
Samotné zkoušky přistání a startů herculesu na palubě USS Forrestal probíhaly od 30. října do 22. listopadu 1963. V první fázi piloti provedli 29 přistání s letmým dotykem („Touch and go“), ve druhé fázi to bylo 21 klasických přistání a startů.
Po přistání letadlo do startovní pozice nacouvalo (změna úhlu náběhu vrtulových listů do záporných hodnot), aby získalo dostatečně dlouhou dráhu pro vzlet. Všichni byli překvapeni nečekaně krátkým vzletem a přistáním, a tak bylo možné při menším nákladu zahajovat rozjezd přímo z místa, kde se podařilo po předešlém letu stroj zastavit.
Vzletová hmotnost se pohybovala od 85 000 liber (cca 38 tun; tedy bez užitečného zatížení) do 121 000 liber (54,5 tuny), a protože stroj byl létajícím tankerem, posloužilo jako zkušební náklad palivo. Při té největší hmotnosti potřebovalo letadlo k rozjezdu dráhu dlouhou pouze 745 stop (227 metrů) a při přisávání zastavilo na dráze 460 stop (140 metrů).
Přestože se ukázalo, že velký čtyřmotorový C-130 je schopen na palubě letadlové lodě přistávat i startovat, tak tento způsob případného operačního nasazení herculesu by byl poněkud nepraktickým. Nebylo zkrátka možné hercules umístit v podpalubním hangáru, přičemž polehčující okolnost, že se bude operovat z pozemní základny a setrvání na palubě se zkrátí na co nejkratší možnou dobu, to změnit nemohla (vždy mohl nastat případ, kdy by musel letoun setrvat na lodi delší dobu, ať už kvůli počasí, nebo technické závadě). Navíc nešlo zavírat oči nad tím, že takové akce s herculesem byly do jisté míry riskantní a ještě více by to platilo při běžném operačním nasazení.
Vše se nakonec vyřešilo v polovině 60. let, kdy do služby vstoupil Grumman C-2A Greyhound, který si s přepravou těžkých proudových motorů s přehledem poradil.
