V roce 1936 vydalo britské ministerstvo letectví mimo jiných i dvě specifikace na vývoj nových bombardérů.
Specifikace B.12/36 (číslo za lomítkem je rokem vydání, zde 1936, a číslo před lomítkem je pořadové číslo specifikace vydané v daném roce) požadovala čtyřmotorový těžký bombardér. Na jejím základě vznikl Short Stirling, který se stal jedním (a chronologicky prvním) ze známé trojice britských druhoválečných těžkých bombardérů, kam patří ještě Avro Lancaster a Handley Page Halifax. Jen dodejme, že Stirling měl v porovnání s oběma konkurenty nesrovnatelně menší význam v bombardovací ofenzivě proti třetí říši.
Pro nás je však teď směroplatná specifikace S.13/36 na výkonný dvoumotorový střední bombardér. Ve specifikaci byly i takové speciality, že stroj má být schopen bombardovat při mírném letu „střemhlav“ pod úhlem 30° (od vodorovné roviny), také byla požadována možnost nést místo pum dvě torpéda. Ale nejvíc asi překvapil (a to bylo i ve výše uvedené specifikaci B.12/36 na těžký bombardér) požadavek na uzpůsobení letounu pro vzlet pomocí katapultu (myšleno samozřejmě na pozemním letišti, protože se předpokládalo, že při větších vzletových hmotnostech nebudou délky drah na stávajících letištích stačit. Později byly naštěstí takové „nepřístojnosti“ ze specifikací vypuštěny.
Na základě specifikace S.13/36 se firma Avro pustila do vývoje dvoumotorového bombardéru, který dostal jméno Manchester. Jeho hlavním znakem, který se podepsal i na jeho osudu, byly motory Rolls-Royce Vulture. Ministerskou specifikací předepsané výkonové parametry dvoumotorového bombardéru si žádaly použití co nejvýkonnějších motorů, prakticky nebylo z čeho vybírat.
Motor Rolls-Royce Vulture byl osmačtyřicetilitrový čtyřiadvacetiválec s válci do X. Vznikl „spojením“ dvou vidlicových (válce do V) dvanáctiválců R-R Peregrine, které logicky dostaly společnou klikovou skříň s jednou klikovou hřídelí. Už motor Peregrine nebyl prost much a ty samozřejmě podědil i Vulture, přičemž k nim přidal další, větší. Aby se mu „něco nestalo“, tak motor Vulture musel mít markantně snížený výkon (místo 1 800 koní to bylo jen asi 1 500 koní) a maximální otáčky oproti projektovaným, přesto trpěl přehříváním, praskáním ojničních ložisek atd.
Ostatně už tak složitý vývoj R-R Vulture strádal, protože stěžejním leteckým motorem firmy Rolls-Royce byl Merlin, tak potřebný pro stíhačky Supermarine Spitfire a Hawker Hurricane a nakonec i pro další typy. Když všichni viděli, že R-R Vulture není dobrý, byly v roce 1940 zastaveny všechny vývojové práce na něm a jeho omezená sériová výroba. Celkem jich bylo vyrobeno jen 538 kusů a Manchester byl jediným jimi poháněným v sérii stavěným letounem, vedle toho se dostaly do některých prototypů, jako například Hawker Tornado.
Problematické motory R-R Vulture se tedy podepsaly i na nevelkém objemu výroby bombardéru Avro Manchester, bylo to něco málo přes dvě stovky kusů.
První prototyp Avro Manchester
První prototyp se poprvé vznesl 25. července 1939. Jednalo se o středoplošník, svislá ocasní plochy byla řešena jako dvojitá. Tento prototyp postrádal střelecké věže s obrannou kulometnou výzbrojí. Při zkušebních letech bylo zjištěno, že má letoun špatnou směrovou stabilitu. Řešení problému se směrovou stabilitou spočívalo v přidání svislého stabilizátoru (bez směrového kormidla) na trup, svislá ocasní plocha se tak stala trojitou. A rozpětí křídla bylo zvětšeno z 80 stop a dvou palců (24,43 m) na 90 stop a jeden palec (27,46 m). Druhý prototyp měl premiéru ve vzduchu 26. května 1940. Mohl se už pochlubit třemi střeleckými věžemi: příďovou, vysouvací břišní a záďovou. Vysouvací břišní věž byla brzy nahrazena věží hřbetní.
Pro sériovou výrobu vypsalo ministerstvo letectví specifikaci 19/37. Kvůli neustálému vývojovému šolichání motorů se vše protahovalo, a tak první sériové letouny začaly přicházet na svět až od srpna 1940. Po vyrobení dvaceti sériových strojů Manchester Mk.I se změnila podoba ocasních ploch. Došlo k návratu k dvojité SOP, ale o větší ploše než byla u prvního prototypu. Zároveň se zvětšilo rozpětí vodorovné ocasní plochy asi o 1,5 metru. Takto upraveny letoun dostal označení Manchester Mk.IA a postupně byly na tento standard přestavovány i původní Mk.I. Verzí Manchester Mk.IA sériová výroba tohoto typu skončila.
Třípohledový výkres bombardéru Avro Manchester Mk.I plus bokorys verze Mk.IA
Bombardér Avro Manchester Mk.IA měl sedmičlennou osádku ve složení pilot/velitel, druhý pilot/palubní inženýr, radiooperátor, navigátor/bombometčík a tři střelci. Přední a hřbetní věž měly po dvou kulometech, zadní věž čtyři kulomety, ráže kulometů činila 7,7 mm. Hmotnost prázdného letounu byla 14 tun, maximální vzletová 22,7 tuny. Letoun dokázal vyvinout maximální rychlost 425 km/h a létal cestovní rychlostí 360 km/h. S maximálním pumovým nákladem měl dolet 1 900 km. Maximální pumový náklad byl 4 695 kg.
Vzhledem k počtu vyrobených bombardérů Manchester nemohla ani být doba služby tohoto typu nijak dlouhá. A to už jen obecně vzhledem ke ztrátám bombardérů při náletech na třetí říši, protože by v každém případě zanedlouho došly.
Avro Manchester Mk.I
Avro Manchester Mk.IA
První letouny oficiálně vstoupily do služby v listopadu roku 1940 u 207. perutě. První bojovou misi provedla šestice letounů 207. perutě z 24. na 25. února 1941. Té neklidné noci se letci vydali nad bretaňský přístav Brest, kde byl jejich primárním cílem německý křižník Admiral Hipper. Manchestery byly nasazeny i do operace Millenium z 30. na 31. května 1942 proti Kolínu nad Rýnem, kdy se jednalo o historicky první nálet v síle tisícovky letadel a větší (do té akce startovalo 1 047 bombardérů, z toho bylo 46 Avro Manchester). Posledním příspěvkem bombardérů Manchester do bombardovací ofenzívy proti třetí říši byla účast při náletu na Brémy v noci z 25. na 26. června 1942, zde se také jednalo o nálet více než tisícovky bombardérů.
Celkem se tyto stroje objevily asi u tuctu perutí operujících z britských ostrovů, přičemž u některých se pouze mihly (např. kanadská 420. peruť RCAF), nebo nebyly vůbec použity k bojovým letům (např. australská 460. peruť RAAF). Vedle toho sloužily i u některých výcvikových, respektive přeškolovacích jednotek, přičemž v této roli vydržely poslední kusy až do roku 1943.
Manchester se však významně zapsal do historie jiným způsobem než svou operační činností. Při hledání cesty jak z motorové šlamastyky ven, postavilo Avro prototyp označený jako Manchester Mk.III. Ten dostal čtveřici povedených motorů R-R Merlin. Od původních dvoumotorových strojů se mimo jiné odlišoval i větším rozpětím křídla, což i s tím větším počtem motorů souviselo. Pro sériovou výrobu bylo jméno nového čtyřmotorového bombardéru změněno na Lancaster. A jak historie ukázala, stal se Lancaster nejlepším britským těžkým bombardérem druhé světové války.
Jediný vrobený prototyp Avro Manchester Mk.III (vznikl přestavbou jednoho sériového stroje Manchester Mk.I) se stal prvním prototypem legendárního typu Avro Lancaster.
Avro Lancaster, nejlepší britský těžký bombardér používaný za druhé světové války (na fotografii je konkrétně Lancaster B Mk.I).
A ještě poslední zajímavost. Podle specifikace S.13/36 si chtěla s dvoumotorovým výkonným bombardérem poradit i firma Handley Page. Tam však ztratili trpělivost ohledně vývoje výkonných motorů Vulture mnohem dříve, ještě dříve než se dostali byť „jen“ k prototypu pro tyto motory stavěnému. Své projekční snažení zavčasu konvertovali na letoun čtyřmotorový a výsledkem byl již také v úvodu zmíněný Halifax.
