 |
V roce 1964 byl do výzbroje Sovětské armády zařazen univerzální dělostřelecký tahač MT-LB (Mnogocelevoj Tjagač – Ljagkij Bronirovannyj, Univerzální tahač – lehký, pancéřovaný). Jeho unifikovaný podvozek se stal základem pro celou rodinu vozidel ve výzbroji motostřeleckých jednotek, například protiletadlových systémů 9K35 Strela 10, samohybných kanonových houfnic 2S1 Gvozdika, dělostřeleckých radiolokátorů SNAR-10 Jaguar (Systěma Nazemnoj Artilerijskoj Razvědki), stíhačů tanků 9P149 Šturm S a dalších.
Bulharský pohled na věc
O rok později byla zahájena sériová výroba bojových vozidel pěchoty BMP-1, která měla tvořit páteř motostřeleckých jednotek. Nicméně jak Sověti, tak někteří zahraniční odborníci poukazovali na některé nedostatky. Kritizována byla především jednomístná věž, stísněný prostor pro výsadek a umístění velitele za řidičem, odkud měl špatný výhled. Kanon 2A28 Grom také nesplňoval představy o účinné zbrani vhodné na rychlé ničení lehce pancéřovaných cílů.
V roce 1972 byla v bulharském závodě BETA zahájena licenční sériová výroba samohybných houfnic 2S1 Gvozdika. Systémy měly být dodávané i dalším zemím Varšavské smlouvy. Vzhledem k nákladům na pořízení linky a výhradám k BVP-1 se bulharská vláda rozhodla postavit bojové vozidlo pěchoty na doma vyráběném podvozku.
Základem BPM-23 se staly prodloužené podvozky MT-LB používané pro samohybné houfnice 2S1 Gvozdika vyráběné v licenci v Bulharsku.
Podvozek samohybné houfnice 2S1, prodloužený proti MT-LB sedmým párem pojezdových kol, byl téměř ideální. Stejně jako původní MT-LB byl obojživelný, ale prostornější, čímž se podařilo odstranit jeden z hlavních nedostatků BMP-1. Proti 2S1 Gvozdika bylo nutné zesílit pancéřování, ale po odstranění věže a houfnice zde byla dostatečná hmotnostní rezerva, aby byla zachována obojživelnost a pohyblivost podvozku. Věž navrhli bulharští konstruktéři zcela novou. Nové vozidlo dostalo označení BMP, což znamenalo totéž jako v ruštině, ale bulharský přepis je „бойна машина на пехотата“.
Korbu vozidla tvoří svařenec z pancéřových plátů, poskytujících balistickou ochranu před palbou zbraní do ráže 20 mm a před střepinami dělostřelecké munice. Úplně vpředu je převodovka a směrové ústrojí. Po levé straně následuje stanoviště řidiče, který ovládá vozidlo pomocí klasických „rajčáků“. Vpravo od něho sedí velitel výsadku. Na jeho stanovišti je boční střílna pro palbu z útočné pušky AK-47 a je zde umístěna pancéřovka RPG-7 s pěti náboji. Oba posty jsou vybaveny trojicí periskopů, přičemž řidičův prostřední periskop může být nahrazen nočním. Vstup zajišťují dva dozadu odklápěné příklopy.
Za zády obou mužů je motorový prostor, posunutý mírně vlevo, aby vpravo zůstal úzký průlez do bojového prostoru. Hnací jednotku tvoří vidlicový vznětový osmiválec JaMZ-238V s výkonem zvýšeným na 230 kW, zatímco původní vozidlo disponovalo výkonem pouze 180 kW při 2 100 ot/min.
