Na jaře 1916 byla v plném proudu strašlivá jatka u Verdunu. V zákopech na severu Francie proti sobě stanuly víc než dva miliony mužů. Zatímco německá armáda krvácela, hladinová flotila stála většinu času na kotvách a u mol v přístavech. Vrchní velitel císařského námořnictva Hugo von Pohl byl totiž zastáncem nové zbraně – ponorek. Na začátku roku však vážně onemocněl. Vystřídal ho Reinhard Scheer. Ten se domníval, že jeho předchůdce využíval lodě příliš defenzívně. Se svým štábem proto začal připravovat plán rozsáhlé útočné operace.
Chtěl vyzvat britské Královské námořnictvo. Čísla mluvila proti němu. Páteř hladinových sil tehdy tvořily tzv. dreadnoughty. Byly to vylepšené kopie revoluční britské bitevní lodě HMS Dreadnought spuštěné na vodu v roce 1906.
Německé Širokomořské loďstvo, Hochseeflotte, jich mělo šestnáct. Stálo proti němu britské Velké loďstvo, Grand Fleet, s osmadvaceti dreadnoughty. Scheer proto přišel se záměrem odlákat a samostatně zničit menší část britské flotily. Jakmile by se mu povedlo britskou početní výhodu srovnat, chtěl se s Brity utkat v rozhodující bitvě.
