Neděle 17. ledna 2021, svátek má Drahoslav
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet
  • Neděle 17. ledna 2021 Drahoslav

Vystřel, až na něj dosáhneš. Tak se umíralo před 400 lety na Bílé hoře

  11:25
Před 400 lety, 8. listopadu 1620, se odehrála zcela jednoznačná bitva mezi českými stavy a císařským vojskem s jeho spojenci. Byla na svou dobu průběhem netypická. Ale důvody, proč tak proběhla, jsou typickým příkladu neřešitelného problému, který měly všechny armády té doby.
Bitva na Bílé hoře

Bitva na Bílé hoře | foto: Muzeum hl. m. Prahy

Z hlediska dnešního pohledu na české dějiny je příznačné, že nejslavnější česká porážka, tedy střetnutí na Bílé hoře 8. listopadu 1620, žádnou pořádnou bitvou nebyla. Střetnutí skončilo naprostým rozkladem vojska vzbouřených českých stavů po relativně krátké, zhruba dvě hodiny trvající potyčce. 

Na druhou stranu, na to, jak krátká byla a kolik můžu se do boje zapojilo, nebyly ztráty na životech malé. V samotném boji, před tím, než začal masový úprk „stavů“, zemřelo na obou stranách dohromady podle dnešních odhadů skoro dva tisíce mužů. Více či méně se do bitvy zapojilo na obou stranách maximálně 15 tisíc mužů, spíše méně (celkový počet vojáků na obou stranách byl zhruba dvojnásobný).

Co tedy víme o tom, jak tehdy vojáci obou stran na Bílé hoře bojovali a umírali?

Vzhůru k vítězství

Nejprve krátce připomeňme okolnosti bitvy (více v našem článku z 8. listopadu). Boje mezi císařem a vzbouřenými českými stavy probíhaly od roku 1618. Stavy začaly válku ofenzivou, ovšem ta se v létě 1620 vyčerpala. Císařské vojsko se svými spojenci z Katolické ligy (spolek katolických států uzavřený několik let před začátkem Třicetileté války) vyrazilo na konci září (vojska Ligy na začátku října) do Čech.

Vojensky nešlo o příliš obtížnou operaci, pochod vedl z velké části zpustošenou a vypleněnou krajinou, ve které armáda marně hledala obživu. Protivníci, tedy stavovské vojsko, na tom nebyli lépe, ba spíše hůře, i proto mezi spojenci na straně císaře nepanovala shoda, zda vůbec stojí za to pokoušet se o bitvu.

Z různých důvodů na ni nakonec došlo i přesto, že stavovské vojsko stálo před Prahou ve velmi výhodném postavení. Vojáci byli sice doslova „schváceni“ nočním pochodem od Rakovníka, kde se císařské marně pokoušeli zadržet, ale pozici stačili zaujmout výhodnou. Stavovská armáda stála v podstatě napříč hřebenem Bílé hory (byť ne přímo severojižně, ale s levý křídlem „vystrčeným“ kupředu, tedy směrem západním). Z levé strany mu chránilo bok údolí Motola, z pravé svah spadající do Ruzyně. Navíc bok chránily zdi kolem letohrádku Hvězda. 

Stavovský velitel kníže Anhalt svému vojsku příliš nevěřil. Vojáci nedostali několik měsíců zaplaceno, jejich odhodlání tedy nebylo veliké. Anhalt nechtěl útočit na nepřítele, když se rovnal v údolí před ním, protože hodlal situaci maximálně zjednodušit. Zvolil tedy silnější variantu: obrana měla v té době poměrně významnou převahu nad útokem. Dobře postavená formace byla proti čelním útoku velmi odolná. Což samozřejmě nebyl případ stavovských vojsk na Bílé hoře, ale to je otázka jiná. Z taktického hlediska bylo postavení výhodné a rozhodnutí počkat na nepřítele na vrcholku pochopitelné. Jen ať se unaví...

Rozestavění vojsk během bitvy na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Rozhodující střet...

Rozestavění vojsk během bitvy na Bílé hoře 8. listopadu 1620. Rozhodující střet se odehrál na levém křídle stavovských vojsk (červeně). Tam došlo jak k protiútoku Anhalta mladšího, tak poté útěku uherské jízdy, který podle všeho dokonal již probíhající rozklad stavovské armády.

První srážky probíhaly od noci, spád ovšem věci nabraly během dopoledne. Do kopce se postupně vydalo několik velkých formací spojenecké pěchoty doprovázených jízdou. Dělostřelecké „kusy“ obou armád byly de facto nepohyblivé, formaci ještě neprovázely, byť švédská vojska brzy po Bílé hoře tuto praxi změnila.

V této fázi, na sklonku dopoledne, se odehrála jediná fáze střetnutí, která by šlo označit skutečně za bitvu v běžném smyslu slova. Došlo k tomu na levém křídle z pohledu vojsk stavů (tj. v podstatě při pohledu od Prahy na západ). Proč, pochopíte jednoduše z následujícího nákresu: na levém křídle stavů k sobě nepřátele prostě blíž. Na druhé straně bitevního pole před sebou spojenečtí vojáci měli poměrně dlouhý pochod.

Střet neprobíhal od začátku pro stavy nijak příznivě, velká část první linie se dala na ústup prakticky bez boje - evidentně dala najevo, že bez žoldu a ve stavu vyčerpání po pochodu od Rakovníka už na boj nemá pomyšlení. Jistou naději na zvrat přinesl protiútok, který vedl syn hlavního velitele stavovských vojsk Kristián mladší Anhaltský. 

Bitva na Bílé hoře zachycená na rytinách Matyáše Meriana v jeho knize Theatrum...

Bitva na Bílé hoře zachycená na rytinách Matyáše Meriana v jeho knize Theatrum Europaeum, jedinečné kronice třicetileté války, která vznikala už v průběhu tohoto vyčerpávajícího konfliktu. Ze stavovských jednotek je zde zaznamenán například boj Thurnova pěšího pluku.

Velel v tu chvíli podle všeho několika, zhruba sedmi stovkám tzv. arkebuzníků. To byla lehčí jízda, která se nazývaly podle arkebuzy, palné zbraně kratší a lehčí než známější mušketa. Jeden malý rozdíl je, že na rozdíl od muškety jezdecké arkebuzy používaly křesadlový mechanismus, k výstřelu docházelo při pohybu křesadla přes ocílku v roji jisker. Mušketýři používali zápalný doutnák, který jim postupně hořel i několik hodin. Ale manipulovat se zapálenou šňůru na hřbetu koně bylo mírně řečeno nepraktické.

Útok jízdy ovšem nevypadal jako z běžného historického filmu. Zaútočit přímo na uspořádané útvary pěchoty byla pro jízdu sebevražda. Jak naznačuje i název jezdců v Anhaltově formaci (arkebuzníci), hlavní byly zbraně palné.

V teorii fungovala taková jednotka jako době promazaný stroj. Přijela blízko k nepříteli, první řada zastavila, vystřelila, otočila se a přesunula se do poslední řady formace, aby se uvolnilo místo pro další střelce a měla čas dobít. Tradičním útvarem, ve kterém měl manévr probíhat, byla setnina, tedy sto mužů v nejméně pěti řadách. Dokážete si představit, že v praxi, uprostřed boje, něco tak komplikovaného neprobíhalo zdaleka tak hladce jako v teorii.

Tento systém přesto v době bitvy na Bílé Hoře podle všeho byl nejčastější. Jeden důvod je ten, že jezdci se (zcela pochopitelně) jiného způsobu boje báli. Velitelé na obou stranách bitvy na Bílé Hoře se shodují, že účinnější a efektivnější je pro jízdu boj zblízka, tedy mečem či jinou chladnou zbraní. Používalo se leccos od šavlí přes krátké určené k bodání i sekání až po zhruba 1,5 metru dlouhé bodné meče.

Křesadlový zámek 1820 pro použití na dělech. Princip byl stejný ale i u arkebuz...

Křesadlový zámek 1820 pro použití na dělech. Princip byl stejný u arkebuz či pistolí v roce 1620.

Kníže Anhalt starší ve své zprávě o bitvě píše: „Jedním z našich největších nedostatků bylo, že většina oddílů jízda se nechtěla pouštět do potyček (tj. do boje opravdu zblízka), přestože jsem je o tom předtím často přesvědčoval, odmítají špatný zvyk prudkého obratu, když dojedou k nepříteli, a ti z nich, kteří mě poslechli, si navzdory porážce odnesli slávu, a ti ostatní odsouzení, a to kladu schválně sem, aby bylo třeba nenávidět jako mor ten zvyk jet do útoku a nepustit do seče.“

Odbočka a obchvat

I tak platilo, že střet probíhal na velmi krátkou vzdálenost. Aby měli jezdci vůbec nějakou šanci nepříteli způsobit škody, museli se i při „nepouštění do seče“ přiblížit k nepříteli na pár desítek kroků. Udělat těch dalších pár kroků a jít až na tělo, to chtělo odvahu, které se málokomu nejen na Bílé hoře dostávalo.

Rytina mušketýra z počátku 17. století

Rytina mušketýra z počátku 17. století

V případě boje proti pěchotě by to také byl nesmysl. Pěchotní formace tvořila směsice mušketýrů (kterým se samozřejmě někdy říkalo i jinak, ale prostě šlo o vojáky s palnou zbraní) a vojáků vyzbrojených píkami, tedy pikenýrů (někdy se v češtině používá i výraz píkovníci). Již dávno před Bílou horou začalo být jasné, že jízda v „seči“ nemůže proti zformované pěchotě uspět.

Pikenýři a mušketýři dohromady byli proti jezdcům dokonalá protizbraň. Střelci měli účinnější palné zbraně než jezdci, pikenýři se svými až pětimetrovými zbraněmi pak podstatně větší dosah. Jízda se tedy většinou musela omezit na ostřelování z krátké vzdálenosti, což na rozbití formace nebyl zaručený recept.

Postupně převládal názor, že jízda by měla sloužit k tomu, aby porazila soupeřovu jízdu, pak zaútočila na formace zezadu či z boku. Ideálně samozřejmě současně s pěchotou útočící zepředu, aby byl tlak o to vyšší. A tady byl nejen podle Anhalta, ale také Valdštejna, Tillyho, Gustava Adolfa a dalších velitelů 17. století čas jít „na tělo“ a bojovat opravdu zblízka (Gustav Adolf to nakonec zavedl i v praxi). 

Neznamená to, že v „seči“ museli jezdci nutně používat pouze chladné zbraně. Vzhledem k notorické nepřesnosti tehdejších palných zbraní se i jezdecké pistole měly používat na co nejkratší vzdálenost. Praktik Johann Jacobi von Wallhausen ve svém manuálu jen pár let před Bílou horou napsal, že by z pistole nikdo neměl střílet „pokud se ho (nepřítele) nedotýká, nebo není k němu alespoň tak blízko, že se ho dotýká mečem. Střelba tedy ideálně probíhala přiložením zbraně k tělu protivníka. 

Bitva na Bílé hoře

Rozestavení stavovských vojsk před bitvou na Bílé hoře

Přesně to bylo názorně demonstrováno i během zmíněného útoku Anhalta mladšího. Jeho arkebuzníci se nejprve setkali s několika skupinami nepřátelské jízdy, včetně skupin kyrysníků. Kyrysníci byli těžká jízda, která nosila téměř kompletní ochrannou zbroj s hmotností až 30 kilogramů. Ale ani tito „rytíři své doby“ se nepustili s Anhaltovými jezdci do seče.

Jako staří známí

Anhalt mladší své zážitky z bitvy podrobně popsal, a tak máme zajímavé svědectví z první ruky, jakých je poměrně málo. Mladý velitel „křičel“ na své vojáky, aby nestříleli, dokud on nevytáhne své pistole, nebo nebudou moci sami zamířit. Ti ho poslechli, i když oddíl narazil na zmíněné kyrysníky. Císařství přitom mělo podle všeho stejný rozkaz: „Takže jsme na sebe zůstali hodnou chvíli hledět, jedni i druzí ohromeni, jako kdybychom byli dobří přátelé, až potom můj podplukovník už nemohl déle čekat a první vystřelil (to já bych byl ještě rád počkal); a tu to šlo vespolek, jak to v takových případech bývá.“

My bychom nepochybně rádi věděli podrobněji, jak to v takových případech bývá, jisté je, že kyrysníci tento střelecký souboj na krátkou vzdálenost prohráli, či alespoň rychle vzdali. Anhalt je pronásledoval, oddělil se na chvíli od svých můžu a skončil obklopen nepřáteli. Chvíli se mu je dařilo odrazovat nabitými pistolemi, ale nakonec jich bylo moc, až „mi jeden z pravé strany přiložil pistoli pod pravé rameno, a protože jsem se otočil, kulka pronikla pravou části hrudi“.

Kristián Anhlat měl štětí a dostal se zpět ke svým mužům, byť oslabený ztrátou krve. Brzy poté byl opět zasažen. Znovu nešlo o ránu smrtelnou, skončil však v zajetí. To se mu díky původu a shodě okolností podařilo přežít, což u řady stavovských vojáků neplatilo.

Ale vraťme se do chvíle jeho slávy. Stavovští jezdci zvítězili nad nepřátelskou jízdu i v dalších, čím dál méně přehledných střetech, o kterých mnoho nevíme. Jejich aktéři ovšem na tom asi nebyli o mnoho lépe.  Z dnešního pohledu tehdejší nekvalitní střelný prach při jediném výstřelu z muškety uvolnil řádově nízké jednotky metrů krychlových dýmu. Ani jedna strana toho tedy brzy po zahájení střelby nemohla mnoho vidět.

Samozřejmě, nabít mušketu či arkebuzu trvalo, ale právě proto byly formace hlubší a vojáci v nich rotovali. Funkční útvar by měl stihnout i v bitvě několik „salv“ (pokud se střílelo salvami, což obvykle asi ne) za minutu a dýmu tedy muselo být více než dost.

Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře (23. září 2017)

Rekonstrukce bitvy na Bílé hoře (23. září 2017)

Krvavá chvíle

Po dílčím vítěství se Anhaltovy útvary dostaly na dostřel k jednomu z útvarů nepřátelské pěchoty, tzv. německé tercii. To neznamená, že šlo o útvar složený z německých vojáků, označení bylo spíše rozlišovací. V každém případě ho tvořilo podle odhadů cca 1 200 až 1 300 vojáků, jako obvykle směs pikenýrů a mušketýrů (jeden z nich zřejmě definitivně vyřadil z boje mladého Anhalta).

Tercie je označení vzniklé ze španělského výrazu tercio (třetina), označovala se jím velká formace, kterou „na papíře“ mělo tvořit 3 000 mužů, tak tomu v praxi bylo málokdy. V každém případě se podobný útvar skládal z několika tzv. setnin. Každá z nich měla v císařské armádě kolem roku 1620 „tabulkově“ mít cca 150 mušketýrů a 120 pikenýrů. Pokud bychom měli odhadovat, v „německé tercii“ mohlo být 600 až 800 mušketýrů a zbytek pikenýři.

Kostrou formace byli pikenýři. Ti pobírali dvojnásobný žold a byli narozdíl od mušktetýrů částečně obrněni. Měli mít brněním poměrně dobře krytou hlavu a tělo (samozřejmě nevíme, kolik z nich takovou zbroj skutečně mělo). V každém případě se v boji podle dostupných pramenů i kvůli zbroji hojně mířilo na podbřišek a nohy.

V tercii či jiné podobné formaci byli pikenýři rozmístěni s poměrně velkými rozestupy. Několik kroků od sebe pro pochod, zhruba 1,5 kroku pro boj (samozřejmě znovu na papíře, praxe byla nepochybně podstatně bohatší). Mezi pikenýry byly uličky, kterými se mušketýři mohli vydávat před formaci či se do nich stahovat podle situace. Protože pikenýři netvořili kompaktní masu, mohla celá formace podle potřeby reagovat na změnu situaci: vést s nepřítelem střelecký souboj, pak se změnit na hradbu z hrotů pík.

Izolované německá tercie v tomto případě nevydržela. Neostřelovali ji pouze Anhaltovi jezdci, ale také zhruba tisíc mužů pěchoty z oddílu hraběte Jindřicha Schlicka, které útok strhl s sebou. O této fázi nemáme přesná svědectví, ale Schlickovým mužům se zřejmě podařilo zmocnit několika císařských děl z nedaleké baterie a použít je proti tercii. Děla umísťovala do připravených postavení před postupující jednotky, aby mohla nepřítele ostřelovat a dělostřelci byli připraveni je před postupujícím nepřítelem opustit.

Dělostřelectvo bylo z pochopitelných důvodů pro podobné tercie či jiné husté formace extrémně nebezpečné. Nevíme přesně, o jaká děla šlo a na jakou vzdálenost palba probíhala, následky mohly být hrozné. Zásah dělovou koulí i malé ráže byl smrtící. A nemusel být ani přímý. Omráčit či spustit krvácení mohla i tlaková brázda za letícím projektilem, „vítr od koule“, jak se objevuje v některých dobových pramenech. Nebezpečné byly i kousky výzbroje a těl zasažených vojáků, které mohly zranit jejich spolubojovníky.

Koule se střílely pokud možno vodorovně do výšky hlavy, aby proletěly co největším množstvím těl. Zásah do útvaru byl podle řady svědků poznat z toho, jak v řadě vylétaly údy a další předměty. Pokud byla půda dostatečně tvrdá a neměla velký sklon, po dopadu se koule ještě odrazila jako žabka a mohla zabíjet dále. Samozřejmě projektily menší ráže se zastavily dříve než ráže velké.

Proti husté formaci byly velmi účinné ruční palné zbraně. Tehdejší muškety měly v podstatě standardizovanou ráži cca 19 až 20 milimetrů, tedy několikrát větší než moderní pěchotní zbraně (20 mm už je v podstatě letecký kanón).

Střílely mohutné (skutečně kulaté) kulky o hmotnosti něco před 40 gramů, které ve vzduchu nedržely směr, proto tak nízká přesnost. Pohybovaly se poměrně pomalu, rychlost se odhaduje na cca 300 metrů za sekundu, a kvalitní brnění je na větší vzdálenost dokázalo zastavit. Odhaduje se, že na cca 100 metrů dokázaly prorazit brnění zhruba dva milimetry tehdejší oceli, ale odhad je samozřejmě velmi nejistý a údaj hodně závisí na okolnostech. 

Pokud cíl brnění neměl, nebo byl blízko, čekalo ho trochu jiné zranění, než jaké dělají dnešní projektily z pěchotních zbraní. Koule měly značnou hybnost, takže zásah mohl dotyčného srazit k zemi, ale vzhledem ke své velikosti a nízké rychlosti tělem neprocházely.

Zůstávaly po nich veliké a hluboké rány, které se mohly snadno zanítit a při úrovní tehdejší medicíny se hojily nespolehlivě. A pokud byl zásah do nějaké zranitelnější části, konkrétně do břicha či podbřišku, nedalo se pro zraněného udělat už vůbec nic. Zranění do podbřišku aspoň měli to štěstí, že mohli pít, takže se ke všemu jejich utrpení nepřidala dehydratace.

Definitivní obrat

Vojáci císařské německé tercie nejspíše měli nezáviděníhodnou možnost vše sledovat na vlastní kůži. Jejich útvar se rozpadl a podle dostupných zpráv přišel o více než 500 mužů, tedy necelou polovinu původního stavu. Nevíme více, protože nikdo z jeho vojáků či důstojníků po sobě nezanechal podobné svědectví jako mladý Anhalt (který v té chvíli už byl definitivně vyřazen z boje, připomínáme).

Stejně tak nevíme, zda k rozpadu německé tercie přispěl i boj zblízka, tedy zda došlo na boj mezi pikenýry. Jak často a jak přesně takový boj probíhal, to je jedna z velkých otevřených otázek vojenské historie. Alespoň teoreticky jde o střet ještě mnohem děsivější a krvavější než „seč“ mezi jezdci. A my už víme, jak moc se jí vojáci báli.

Vyobrazení některých základních úkonů s mušketou a píkou v díle Johanna...

Vyobrazení některých základních úkonů s mušketou a píkou v díle Johanna Jacobiho von Wallhausena

Nemáme v podstatě prameny, které by popisovaly podobný zážitek z vlastní zkušenosti. Víme, že pikenýři měli být poměrně dobře proškolenými profesionály, kteří měli zvládat s píkou celou řadu manévrů. Pokud se skutečně pustili do boje se stejně vyzbrojeným nepřítelem tváří v tvář, výsledkem by podle všeho měla být rychlá likvidace minimálně přední řady obou útvarů. Pak by zřejmě došlo k boji na ještě bližší vzdálenost, při kterém se používaly kratší zbraně.

Takový střet by musel být děsivý zážitek. I proto řada znalců má pochybnosti, že by čelní střety mezi podobnými útvary byly častou záležitostí. A odhaduji, že většinou se strana s menším odhodláním dala na ústup ještě před začátkem boje zblízka, například po několika salvách mušketýrů.

Jak to bylo v případě německé tercie, nevíme. V každém případě jejím zničením úspěchy stavů skončily. Zbytek bitvy znovu nabral průběh, který naznačil začátek s kvapným ústupem velké části stavovských oddílů.

Přesnou chronologii samozřejmě neznáme, dnes se odhaduje, že další události proběhly takto. Po zničení německé tercie se muži Anhalta mladšího a hraběte Schlicka ocitli daleko od zbytku armády a museli se dát na ústup. Do boje přicházely další oddíly císařské armády, včetně výše zmíněných kyrysníků, kteří se předtím dali na útěk.

Ve stejnou chvíli se na bojišti objevila lehká uherská stavovská jízda. Není jisté, proč a jak se tam ocitla, podle některých interpretací ji přilákal vítězný pokřik Anhaltových mužů a Uhři se domnívali, že přichází o možnost rabování. Podle jiných jim skutečně vyrazili na pomoc.

Uhrům se však dostal do boku velký jezdecký oddíl, ve kterém hlavní pozornost poutá cca 1 500 polských kozáků. Ten objel nízký kopeček (kóta 370) a lesík na jižním konci bojiště (tj. nad Motolem). Uhři, kteří už měsíce nedostali zaplaceno, se okamžitě dali na útěk a v podstatě strhli zbytek vojska sebou. Následovaly už pouze útěk a zčásti také velmi krvavá likvidace zajatců a oddílů na pravém křídle stavovské armády. Tedy slavných „Moravanů“ (z větší části Němců), kteří byli „opřeni“ o zdi obory Hvězdy a neměli kam ustoupit.

V první fázi zahynulo odhadem 500 až 1 000 stavovských vojáků, během následného útěku zhruba další 3 000, možná více. Na straně císařské a spojenců bylo padlých do tisíce, většina zřejmě z německé tercie.

Zase ty peníze

Rychlý konec bitvy byl pro vítěznou stranu pochopitelně znakem Boží milosti. V době, kdy bitvy byly díky převaze defenzivy čím dál méně často rozhodné, byla Bílá hora téměř abnormální událostí. 

Z jiného pohledu byla ovšem zcela typickým příznakem doby. Hlavní příčina porážky nebyla neschopnost velitelů, ani nedostatek schopností vojáků, ale nedostatek motivace, tedy v případě podobné profesionální žoldnéřské armády otázka peněz. České stavy podle všeho nebyly připraveny na to, že válka bude tak drahá.

Situace byla vážná už před bitvou, jak jsme vzpomínali, vojáci nedostali měsíce zaplaceno. Král Fridrich Falcký byl již před bitvou varován, že by se měl od vojska vzdálit, aby se ho nespokojení vojáci nepokusili zmocnit. Velitel Anhalt starší později Fridrichovi psal: „Záležitosti vašeho vojska byly dohnány do krajnosti a čeští stavové vůbec nedbali o to, aby je napravili, jak Vaše Veličenstvo dobře ví, město Praha by bylo v několika málo dnech vypleněno naší domácí i cizí soldateskou, aniž bychom tomu dokázali zabránit, z čehož by nepochybně vzešly velice nepříjemné následky [...] a Vaše Veličenstvo by nikdy nebylo dokázalo uniknout z jejich rukou.“

Právě to byl charakteristický problém dané doby. Státy, včetně českého království, dokázaly dát dohromady početné armády řádově až o stovkách tisíc můžu v případě například Francie, Španělska či Habsburské říše. Ale je udržet v chodu, na to už prostředky a instituce neměly.

Vojáci a jejich velitelé se museli starat sami. Základním rysem vojenství byl systém „kontribucí“ (Kontributionssystem), což je s pouze velmi malou nadsázkou řečeno eufemismus pro vydírání civilního obyvatelstva, násilné konfiskace a rabování.

Albrecht z Valdštejna ve válečných letech následujících po Bílé hoře napsal, že dokáže v Německu udržet padesátitisícovou armádu, ale ne armádu dvacetitisícovou. Proč? Protože oněch 50 tisíc můžu si muselo rozdělit dva úkoly: boj s nepřítelem a „přesvědčování“ místních.

Státy sice dokázaly udělat první krok, účinně naverbovat obrovské armády, ale nedokázaly „domyslet“ druhý krok, který z něj logicky vyplývá, že tuto novou armádu budou muset nějak živit.

Jedno řešení vytvořilo zcela předvídatelný, zároveň však v dané době neřešitelný problém. Ale protože žádný stát nemohl nemít armádu, všechny společně se hnaly vstříc dalším a dalším masakrům. Není divu, že třicetiletá válka skončila do značné míry díky vyčerpání všech stran. Bílá hora byla v mnoha ohledech předzvěst toho, jak a proč další události budou probíhat.

Největší veletrh spotřební elektroniky CES, který se tradičně koná v Las Vegas, proběhne letos zcela online v termínu 11.-14. 1.

  • Nejčtenější

Kdo je tu kapitán? Výměna rolí v kokpitu vedla k tragickému konci

Vymyšlené příběhy z vojny obvykle nikoho život nestojí. Ale před třiceti lety na letišti přispěly ke smrti několika...

Tři cestující přišli o hlavu. Nehoda, která dopadla lépe, než mohla

Před 30 lety došlo v Detroitu k nevšední události. Byla to nehoda, do které se zapletly dva stroje jedné letecké...

Válka v jednom čísle. Jak Sověti na papíře vyhráli nad Západem

Sověti vyvinuli na přelomu 60. a 70. let analytickou metodu, která měla umožnit snadné srovnání vojenské techniky...

Rezervace očkování je plná zbytečných chyb. Způsobila i pád celého systému

Státní web na rezervaci očkování proti covidu-19 byl plný úplně základních chyb a zbytečných komplikací. Navíc začal...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Dakota všem vytřela zrak. A s turbovrtulovými motory dvakrát

Žádný jiný typ letadla se délkou aktivní služby nemůže vyrovnat slavné americké Dakotě, jejíž historie se začala psát...

TEST olejů: nejhorší je kokosový, zdravější je i sádlo

Premium Na smažení a fritování, do salátů, omáček i dresinků... Do velkého srovnání olejů a tuků jsme vybrali dvacet výrobků....

Život s Ester. Není úplně málo komplikovaná, přiznává trenér Bank

Premium Je to už pět let, co od svého bratra Ondřeje přesedlal jako trenér k Ester Ledecké. Dovedl ji k olympijskému zlatu v...

Expremiér Sobotka se vrátil do pražských Stodůlek. Pořídil si byt v paneláku

Premium Expremiér Bohuslav Sobotka se v tichosti vrátil z Moravy, kam se uchýlil po odchodu z politiky, do Prahy. Jak zjistila...

  • Další z rubriky

První šéf naší rozvědky byl rakouský major, řekl v Rozstřelu Karel Pacner

Česká špionáž a kontrašpionáž má poměrně bohatou historii, která začíná ještě před vznikem Československa v roce 1918....

Sovětské tanky rozbíjely naše silnice, vznikla proto tanková cesta

Pohyb „bratrské“ vojenské techniky po československých komunikacích způsoboval trvalé obtíže a finanční škody. Problém...

KVÍZ: Poznejte na fotografiích letadla amerických ozbrojených sil

Ne všechna americká vojenská letadla jsou notoricky známá. V následujícím rozpoznávacím kvízu jich však takových bude...

Operaci Pouštní bouře zahájily vrtulníky US Army úderem na radary

První letecký úder proti Iráku neprovedly před třiceti lety „neviditelné bombardéry“ USAF, ale vrtulníky Apache US...

Neptejte se bezdětných žen na mateřství! Ubližuje jim to víc, než si myslíte, říká psycholožka
Neptejte se bezdětných žen na mateřství! Ubližuje jim to víc, než si myslíte, říká psycholožka

Každé mladé ženy se její okolí ptá na otázky týkající se mateřství... a to nemusí být příjemné. Dotazující často neví, co daný pár zrovna prožívá,...

WhatsApp si znepřátelil uživatele. Hromadně přecházejí na jiné platformy

Začátkem února vstoupí v platnost nové podmínky oblíbené chatovací aplikace WhatsApp, které umožní sdílet řadu nových...

Vágner ulovil Nechranického krokodýla. Bájná štika vzdorovala několik dní

Jakub Vágner procestoval svět v honbě za gigantickými a vzácnými rybami. V minisérii České televize pátrá po legendách...

Vytetovaná sexuální instrukce zaráží i mého gynekologa, líčila dívka

Nesedí k ní, ale onen vulgární sexuální povel má na podbřišku opravdu vytetovaný. Vznikl jako rozpustilá, hrdá,...

Evropě hrozil masivní blackout. Rakušané narychlo zapojili jádro i uhlí

Kvůli silnému poklesu frekvence v elektrické přenosové soustavě hrozil v pátek Evropě masivní výpadek dodávek...

Dopisy od Němcové jeho žena spálila, říká potomkyně spisovatelčina milence

Irena Maňáková promluvila o vztahu svého předka Václava Bolemíra Nebeského s Boženou Němcovou. Básník byl jedním z...