Válka je období, kdy se všechny strany konfliktu snaží za každou cenu najít způsob, jak porazit nepřítele nebo nad ním získat aspoň nějakou převahu. Zvažuje se každá jen trochu slibná možnost, což na druhou stranu dává šanci všelijakým šarlatánům a záleží na spoustě okolností, jak to nakonec dopadne.
Tentokrát vše začalo napadením Spojených států 7. prosince 1941, náletem na základnu Tichomořské floty v Pearl Harboru. Vzhledem k okolnostem považovali Američané útok Japonců za mimořádně podlý a většina, včetně bývalých zapřísáhlých pacifistů, je začala nenávidět. Odtud byl jen krok k tomu, aby se snažili podle svých možností přispět k válečnému úsilí a přicházeli mnohdy s neotřelými nápady, jak vrátit úder, případně uspíšit vítězství.
Dr. Lytle S. Adams, vynálezce netopýří bomby
Jedním z nich byl Lytle S. Adams, dentální chirurg a amatérský vynálezce z Irwinu v Pensylvánii, což je zapadákov s populací dlouhodobě kolem tří tisíc obyvatel. Ve třicátých letech navrhl například systém shazování a vyzvedávání letecké pošty bez toho, že by letadlo muselo přistát. Neúspěšně.
Pro náš příběh je důležité, že se znal s první dámou Eleanor Rooseveltovou a že byl na výletě v národním parku Carlsbad Caverns v Novém Mexiku, kde žijí obrovské kolonie netopýrů. Hejna, vydávající se za soumraku na lov, jsou turistickou atrakcí, protože čítají stovky tisíc až miliony jedinců a letící mračno má rozměry stovek metrů až jednotek kilometrů. Za noc dokáže spořádat kolem deseti tun hmyzu.
Netopýři přespávají zavěšeni v jeskyních se stálou teplotou, ale pokud nejsou k dispozici, vyhledávají tmavá zákoutí, typicky v dřevěných konstrukcích krovů střech. Létají v noci a díky echolokaci se naprosto bezpečně orientují i v zastavěném prostoru.
V době druhé světové války byla většina japonských měst postavena z lehce hořlavých materiálů, dřeva, bambusu a papíru. To se obecně vědělo. Adamsova úvaha byla prostá. Pokud by se v noci vypustilo dostatečné množství netopýrů v blízkosti nějakého japonského města, tak by s úsvitem vyhledali úkryt někde v podkroví domů, kde by se zavěsili a čekali na příští noc. Kdyby se k netopýrům připevnila časovaná zápalná nálož, byla velká naděje, že celá města nebo aspoň jejich části zachvátí rozsáhlé požáry a lehnou popelem.
Zbývalo vymyslet způsob dopravy. Jako nejjednodušší se jevil nějaký chlazený kontejner shozený v blízkosti japonského města v noci z letadla. Hibernující netopýři, uskladnění v kontejneru, by byli vypuštěni časovacím mechanizmem. Noční život netopýrů byl výhodou, protože nálet pod rouškou noci byl relativně bezpečný a pravděpodobnost, že by ve tmě někdo kontejner našel, mizivá.
Posvěcení z Bílého domu
Adams nic nepodcenil. Začal vyhledávat veškeré dostupné informace o netopýrech a navštívil řadu zoologů a dalších odborníků. Jeden z nich, Jack Von Bloecher, mu potvrdil, že s ohledem na obecné chování netopýrů dává jeho nápad smysl. To ho povzbudilo.
12. ledna 1942 zaslal do Bílého domu dopis, v kterém nápad barvitě popisoval. Z některých jeho argumentů by se dnešní ochránci zvířat asi opupínkovali, ale byla jiná doba: „Netopýři jsou nejnižší formou života a důvod, proč byli stvořeni, zůstává nevysvětlen…„ nebo „…byli stvořeni Bohem, aby sehráli svou úlohu v plánu existence svobodného lidstva a zmařili všechny pokusy o znesvěcení našeho způsobu života.“
Prezident Roosevelt věc konzultoval s předním zoologem Donaldem Griffinem a na jeho radu projekt posvětil v dopise plukovníkovi Williamu J. Donovanovi: „Ten chlap není cvok. Zní to jako úplně bláznivý nápad, ale vyplatí se na to podívat.“ Tajný projekt s krycím názvem „Adamsův plán“ byl svěřen letectvu americké armády USAAF (US Army Air Force).
Adams mohl začít sestavovat „vědecký tým“. Jako první pozval své konzultanty Jacka Von Bloechera (krycí jméno Batman) a jeho asistenta Jacka Couffera (krycí jméno Batboy). Dále vědce Ozro Wiswella, který se sám popisoval jako „milovník netopýrů“, studenta Dennyho Constantina, kterému se kvůli jeho zálibě v netopýrech vrstevníci posmívali, a dalších asi pět mužů, z nichž jeden byl manažer hotelu, další bývalý gangster, údajně spolupracující s Al Caponem, apod. Všechny spojovala záliba v netopýrech.
Nejprve bylo nutné vybrat vhodný druh netopýra. Po pečlivém studiu podkladů byla vybrána tadarida guánová, která Adamse upoutala při návštěvě národního parku Carlsbad Caverns. Kruh se uzavřel.
Tadarida guánová je drobný netopýr, nesmírně hojný na americkém kontinentu. Nejpočetnější kolonie v Mexiku a Texasu čítají desítky milionů kusů. Tito netopýři jsou hbití, běžně létají rychlostí kolem 75 km/h, ale nejvyšší doložený rekord, změřený z letadla, je 162 km/h. Jsou to vytrvalí letci. Jedinci nalétají za noc kolem padesát kilometrů ve výškách až do tří tisíc metrů, i když běžně loví ve výškách šest až patnáct metrů.
Přestože se jedná o drobná stvoření s délkou těla kolem devíti centimetrů, rozpětím 28 centimetrů a hmotností 7 až 12 gramů, jsou velmi aktivní, ve vzduchu tráví kolem šedesáti procent života. Tadaridy jsou silné, matky běžně nosí za letu dvě mláďata. V zimě netopýři hibernují, zabaleni do křídel, takže velikost jen o málo přesahuje délku těla. V době hibernace nevyžadují krmení ani jinou péči, takže by je bylo snadné skladovat a přepravovat.
Po výběru druhu se ověřovala možnost umělé hibernace. To fungovalo poměrně dobře. Netopýři umístění do chladničky se pomalu sbalili a usnuli. Po opatrném zahřátí v troubě byli opět aktivní, začali lézt a létat. Na přepravu hibernovaných netopýrů byl vyroben speciální nákladní automobil s chladírenskou nástavbou.
Potom se testovala nosnost. Nejprve bylo potřeba zjistit, kolik toho netopýr neunese. Začínalo se na dvojnásobku hmotnosti těla a zátěž se pomalu snižovala. První jedinci tedy místo letu padali na zem jako kameny. Zjistilo se, že tadaridy unesou náklad kolem patnácti až osmnácti gramů, tedy víc, než samy váží. Jako ideální způsob zavěšení „užitečného nákladu“ bylo postupně odladěno přilepení na břicho netopýra.
Profesor Louis Frederick Fieser při testech netopýří bomby
Problém byl v tom, že nejmenší zápalná bomba, magnéziová AN-M50, vážila 1,8 kilogramu, tedy zhruba stokrát víc, než tadarida unesla. Nezbylo, než požádat o pomoc další vědce, konkrétně profesora organické chemie z Harvardovy univerzity, kandidáta Nobelovy ceny Louise Fiesera, který proslul výzkumem prostředků proti srážení krve, syntézou vitamínu K, léku proti malárii… a vynálezem napalmu.
(Ne)bezpečný napalm
Napalm je zkratka NAphthenic Petrol Acid PALMmitate (benzin zahuštěný kyselinou palmitovou). Napalm hoří při teplotě 800–1 200 stupňů Celsia. Na rozdíl od kapalných látek, gelovitý napalm dobře drží na povrchu zasaženého předmětu, nestéká a doba hoření je výrazně delší. Jako náplň nové zápalné bomby byl ideální. Proti původně uvažovanému bílému fosforu byl mnohem stabilnější a bezpečnější při manipulaci.
Zdaleka největší problém představoval vhodný časový zapalovač. Nemusel být příliš přesný, hodina nebo dvě nehrály při vypuknutí požáru žádnou roli. Ale musel být malý, lehký, spolehlivý a naprosto bezpečný. Jediné selhání v kontejneru plném netopýrů by znamenalo katastrofu pro nosné letadlo. Fieser nakonec vyřešil i tento problém miniaturizací chemického zapalovače, jaký používali agenti SOE (Special Operations Executive) při speciálních operacích.
Pro zápalnou směs bylo vyvinuté speciální pouzdro z celulózy s tužkovým zpožďovacím zapalovačem, označené „H-2 unit“. Po iniciaci hořelo H-2 přibližně osm minut a plamen byl dlouhý přes půl metru, což na zapálení dřevěné konstrukce stačilo. Účinnost celého zařízení však byla ověřena dřív a s větší ohňovou show, než se čekalo.
Na 15. května 1943 bylo na základně Carlsbad Army Airfield naplánováno fotografování. Reportéři a pozvaní hosté z armády, námořnictva i námořní pěchoty byli náramně zvědaví, jak všechno funguje. V jedné betonové budově byly postavené cvičné dřevěné konstrukce a připravení hasiči, kteří měli plameny zlikvidovat. Nakonec však došlo k tomu, že při neopatrné manipulaci se asi půl tuctu „nabitých“ netopýrů probralo z hibernace a uletělo z budovy.
Na denním světle netopýři vyhledali nejbližší vhodný temný kout na přespání. Nálože měly pro ukázku „krátké zapalovače“ nastavené zhruba na dvacet minut. Všechno fungovalo perfektně. Během půl hodiny vypuklo šest požárů, mimo jiné pod nádrží leteckého paliva. Popelem tak místo japonského města lehla armádní letecká základna. Letectvo dalo od projektu ruce pryč.
Požár základny Carlsbad Army Airfield
Zástupci námořnictva naopak považovali požár základny za perfektní důkaz funkčnosti a účinnosti zbraně. Bylo potřeba jen doladit některé detaily. Námořnictvo celý výzkum převzalo v srpnu 1943 a přeznačilo jej na Project X-Ray. Po pečlivějším přezkoumání však přece jen došlo k závěru, že podobná atrakce by na palubách letadlových lodí nebyla úplně nejbezpečnější a v prosinci věc posunulo námořní pěchotě.
Námořní pěchota přesunula testy do zkušebního střediska El Centro v Kalifornii. Po několika testech, jejichž cílem bylo stanovit optimální výšku a rychlost bombardéru při odhozu a výšku otevření padáku, byly na střelnici Dugway v Utahu postaveny dvě skupiny zkušebních budov. Jeden komplex tvořilo šest maket německých montovaných řadových domů, druhý dvanáct maket japonských domků. Použité dřevo odpovídalo originálním předlohám.
Bombardér B-25 Mitchell používaný k testům v Utahu
Pro porovnání účinnosti byly použité zápalné bomby M-69 s termitovou náplní shazované z bombardéru B-25 Mitchell, stejně jako testované netopýří bomby. Výsledky zpracovávali školení pozorovatelé a vyhodnocovači Národního výboru pro obranný výzkum (National Defense Research Committee, NRDC). Ti byli k celému testu mírně řečeno skeptičtí.
Překvapivý úspěch, ale pozdě
Výsledky však byly pozitivní. Vycházely z toho, že při porovnatelných vnějších rozměrech, odpovídajících standardní bombě ráže 250 liber, vážil svazek zápalných bomb M-69 celkem 192 kilogramů, zatímco netopýří bomba jen 45 kilogramů. Netopýří bomby nebylo nutné zaměřovat, takže mohly být uskladněné kdekoli v trupu bombardéru a svržené přes pumovnici. Jeden nálet bombardéru s bombami M-69 dokázal způsobit 167–400 ohnisek požáru, zatímco s netopýřími bombami 3 625–4 748, podle typu cíle. Výhodou netopýrů bylo, že většina požárů nevznikala na povrchu objektu, ale na skrytých místech, takže se mohly řádně rozhořet, než je hasiči dokázali najít a mohli zasáhnout.
Prototyp bomby, kterou navrhl Adams, byl vyroben z lakovaného kartonu, aby byl výrobně co nejlevnější. Ale válcové pouzdro, s délkou jeden a půl metru, po opuštění pumovnice nevydrželo nápor vzduchu a rozpadlo se. Zdokonalená plechová verze byla označovaná „Crosby Container“, podle výrobce Larry & Bing Crosby’s research company. Harry „Bing“ Crosby byl populární zpěvák a herec a ve firmě měl vlastnický podíl. Uvnitř kontejneru bylo 26 kruhových kartonových talířů s průměrem 76 centimerů s komůrkami pro netopýry. Celková kapacita bomby byla 702 jedinců, ale plánovaly se i větší pro 1 030 zvířat.
Bomba v okamžiku otevření pouzdra
Po shozu z velké výšky padala bomba nejprve volným pádem. Ve výšce kolem 2 000 až 1 200 metrů, podle okolní teploty, otevřel barometrický spínač brzdicí padák a z vnějšího obalu, který se rozpadl na dvě části, vytáhl talíře navázané na čtyřech lankách. Poloviny obalu dopadly volným pádem na zem. Talíře se na lankách roztáhly, aby mezi nimi vznikly dostatečné mezery a mohly sloužit jako plošiny pro vzlet netopýrů. Rozevřením došlo k hromadnému odjištění zápalných náloží. Netopýři se na pomalu klesajících plošinách prohřáli, probrali k životu a rozletěli do okolí.
Na rok 1944 byly naplánované další testy. Ale když se admirál Enest Joseph King v únoru 1944 dozvěděl, že bomba nebude připravena dříve než v polovině roku 1945, všechny další pokusy s okamžitou platností zastavil. V té době již slibně běžel projekt Manhattan, jehož cílem byl vývoj jaderných zbraní s nesrovnatelně větším účinkem. Adams sice argumentoval, že invaze netopýrů by způsobila porovnatelné materiální škody, ale jen minimální ztráty na životech, nicméně mu to nebylo nic platné. Projekt zhruba za dva miliony dolarů skončil. Asi šest tisíc tadarid guánových obětovalo své životy na oltář vlasti zbytečně.
