náhledy
Očité svědectví z těžce zkoušeného Bachmutu na východě Ukrajiny přináší Tomáš Kolařík, spolupracovník Technetu, který se vydal přímo na frontu, kde mluvil s ukrajinskými i čečenskými vojáky, kteří bojují s Rusy o každou ulici. Ale také s českými mediky, kteří jim na místě pomáhají a riskují při tom život, i s místními obyvateli, kteří odmítají opustit rozbombardované město a ze sklepů si vytvořili bunkry, v nichž přežívají. Každodenní ostřelování mění ukrajinský Bachmut v trosky. Město začíná připomínat Verdun, který byl téměř vymazán ze světa. Zatímco vojáci bojují na frontě na předměstí, ve městě zůstává až patnáct tisíc lidí, kteří se ve sklepích snaží přežít válku. Na město dopadají zápalné granáty, lékaři riskují životy pro záchranu zraněných. Most přes řeku Bachmutku vyhodila ukrajinská armáda po povětří a zřejmě se zde chystá případná ústupová obranná linie. Zatím pád fronty nehrozí, ale štěstí přeje připravenému. Na kopci za mostem se ozývá intenzivní palba pěchoty i dělostřelectva, po výbuších následují černé mraky kouře. Lidé překračují řeku po provizorním mostě postaveném na troskách pomocí dřevěných palet a radiátorů. Stačí nešikovný krok a skončíte v ledové vodě. Přesto je to jediná cesta místních pro zásoby do města.
Autor: Tomáš Kolařík
Ukrajinský tank T-72 projíždí plnou rychlostí kolem barikád v centru Bachmutu na frontu na předměstí Opytne, kde probíhají nejintenzivnější boje o město. Bachmut je jako pevnost, Rusové postoupí o několik stovek metrů vpřed, aby o několik dní později byli vytlačeni ukrajinskou armádou do výchozích pozic. Boje o město připomínají první světovou válku. Prim zde hrají pěšáci v zákopech a masivní nasazení dělostřelectva.
Autor: Tomáš Kolařík
Dům hned naproti nemocnici zasáhne dělostřelecká palba, rychle vypukne rozsáhlý požár. Z oken šlehají plameny, jež začínají olizovat i okolní domy. V oknech praská sklo a bortí se části fasády a balkonů. Hroutí se střecha. Po deseti minutách přijíždějí hasiči, vrhají se do domů a likvidují rozsáhlý požár, u kterého hrozí, že se rozšíří do celého bloku. Jeden z hasičů vyběhne z domu, zaklekne na zahradě, kašle a zvrací. Další se snaží požár hasit zvenčí. Vojáci, kteří jsou poblíž, pomáhají prohledat okolní domy a evakuovat obyvatele. Hasiči jsou skuteční hrdinové, pod palbou riskují životy, aby zachránili to, co z města ještě zbylo. Ale každým dnem mají méně co zachraňovat.
Autor: Tomáš Kolařík
Obrněný transportér, který slouží jako sanitka pro evakuaci raněných z fronty, projíždí kolem zničených sanitek u bachmutské nemocnice. Rusové cílí na sanitky a zdravotníky a mnoho jich již ztratilo vlastní životy při záchraně zraněných vojáků. Nemocnice patří mezi cíle, na které ruské dělostřelectvo mířilo v Bachmutu nejvíc. Rusové také stále víc ostřelují město zápalnými granáty, takže hořel pavilon nemocnice na protější straně ulice, hasiči museli likvidovat rozsáhlý požár domů v sousedství. Jeden z českých mediků mi říká, jak nebezpečné je evakuovat z fronty: „Na frontě jsme minuli místo, kde byla spousta aut vojenských záchranářů. Všichni v minulých dnech jeli evakuovat raněné. Bohužel jejich cesta skončila právě zde. Těla mrtvých řidičů i mediků zůstala ve vozidlech. Nebyla šance je odsud dostat pryč. Auta nesla známky poškození od přímých zásahů děl.“
Autor: Tomáš Kolařík
Jedna sanitka za druhou přiváží z fronty těžce zraněné vojáky, mají střelná zranění a těla zmrzačená výbuchy granátů. Snad nikde na světě není taková koncentrace těžce zraněných vojáků, ale i civilistů než právě na tomto úseku donbaské fronty. Dostat se z fronty do nemocnice je pro mnoho vojáků nedosažitelným cílem. Evakuace raněných za bojových podmínek se často rovná sebevražedné misi.
Autor: Tomáš Kolařík
Dva muži přinášejí těžce zraněného vojáka. Míří s ním rovnou na sál. Spolu s lékaři tam jdou také čeští medici. Okna nemocnice se třesou pod ruským ostřelováním. Medici sundávají z těl raněných zakrvácené vesty, stříhají potrhané uniformy, čistí rány a snaží se ty v kritickém stavu aspoň stabilizovat. Vojákovi z levé ruky mnoho nezbylo, v roztrhaném rukávu uniformy vidím zakrvácenou loketní kost, na které chybí maso. Na druhé lůžko vzápětí přinášejí dalšího raněného, který má po celém těle střelné rány.
Autor: Tomáš Kolařík
Na chodbách sedí desítky zraněných vojáků s „lehčími“ zraněními, jakou jsou prostřelené končetiny nebo rány od střepin granátů. Ve vzduchu je cítit zatuchlý pach krve a uklízečka se snaží vytřít krev z podlahy. Atmosféru doplňuje ze sesterny znělka seriálu M.A.S.H. Po krátké pauze se vracejí na sál, kam přivážejí mladého vojáka. Má průstřely po celém těle a také krvácí z ucha. Na sále mu vyčistí rány, obvážou ho, zabalí do stříbrné hliníkové deky a připraví k transportu. Mladík je bílý jako stěna, usíná. Naštěstí hlasitě chrápe. Žije a prý má poměrně slušnou šanci na přežití. Medici mi říkají, že ho znají.
Autor: Tomáš Kolařík
Před nemocnicí se v těžkých dnech hromadí černé pytle s mrtvými, o zeď jsou opřená nosítka se zaschlou krví, vedle kterých se válí zarudlé neprůstřelné vesty a prostřelené helmy. Všude je cítit zatuchlý pach krve. Na severní straně budovy nemocnice parkují sanitky, aby unikly ničivému bombardování. Každou chvíli v okolí dopadne granát, okna nemocnice se třesou. Dochází k výpadkům elektřiny, kterou zajišťují elektrocentrály.
Autor: Tomáš Kolařík
Čeští medici týmu Fénix-Perun odpočívají po náročném dni v napůl rozbité nemocnici. Tihle Češi riskují vlastní životy, aby pomohli zachránit co nejvíc ukrajinských vojáků. Ukrajinci podle velitele Taylora potřebují kromě humanitární a vojenské pomoci podporu především v záchraně zraněných: „My jsme se v rámci projektu Fénix-Perun věnovali především školení ukrajinských vojáků, aby zvládli poskytnout první pomoc na frontě. Tohle není běžná první pomoc, o které se učíme na základní škole. Pomoc ve stresu pod palbou, taková zranění, při pohledu na něž by většina lidí omdlela, všudypřítomná smrt. A tady v Bachmutu to vidíme v brutální praxi,“ říká. Když jim pozdě večer skončí práce na sále, jdou se ubytovat do studeného sklepa pod nemocnicí. Ve spartánských podmínkách přežívají několik týdnů. Prý si už prostory pod nemocnicí zútulnili, nepořádek zametli a krysy vyhnali. Společnost jim teď dělá smečka toulavých psů.
Autor: Tomáš Kolařík
Ne každého vojáka se i přes péči lékařů podaří zachránit. Jak vypadala jedna z nejnáročnějších misí českých bitevních mediků u Bachmutu, mi říkal jejich velitel Taylor: „Přijíždíme do vesnice, která je kompletně zničená. Nakládáme dva raněné, tak jak bylo v ohlášce. Všímám si dalších čtyř kluků v budově, jsou zřejmě ranění, ale není domluven jejich přesun. Každé zdržení znamená obrovské riziko, a tak je tam musíme prozatím nechat. Určitě se pro ně zkusíme vrátit. Otáčím auto, a když se rozjíždím, dopadá vedle do zahrádky 120mm granát z minometu. A další. Máme štěstí, že výbuchy utlumilo bahno a zdivo. Tváře vyzvednutých vojáků jsou strnulé. Kluci nevěří, že přežijí cestu zpět. Rozjíždíme to po zledovatělé cestě a přeskakujeme rozbombardovaný železniční přejezd. Tváře zraněných se rázem mění ve spokojené. Uvědomují si, že dnes přežili. V noci někdo jede pro ty zbylé raněné kluky, které už večer nebylo možné odvézt. Bohužel jsou všichni po smrti.“
Autor: Tomáš Kolařík
Město Bachmut pořád tak nějak předstírá, že funguje. Částečný pocit normálnosti navazuje pohled na popelářské auto před místní nemocnicí. K popelářům se sbíhají fotografové, je to senzace. Popeláři sami ale moc nadšení nejsou. „Davaj!“ křičí řidič na svého kolegu a nervózně popojíždí. Nemohou zůstat dlouho na jednom místě. Vraky ohořelých sanitek vedle nich ukazují, co by se jim mohlo přihodit. Na ulicích přibývají každým dnem obří krátery po ruských dělech největších ráží. A přesto tady pořád žijí lidé.
Autor: Tomáš Kolařík
Odhady se liší, místní mi říkají, že jich zůstalo ve městě na patnáct set, ale čísla mohou být mnohem vyšší. Úřady uvádějí přes deset tisíc lidí, tak či tak je možné dopoledne vidět v centru města určitý ruch. Dokonce se po ránu na hlavních ulicích objevují i civilní žigulíky. Na hlavní třídě kloužeme jako po kluzišti, bombardování rozbilo vodovod a ulice v centru jsou pokryté ledem. Nekloužou jen transportéry obložené vojáky, které nás plnou rychlostí míjejí.
Autor: Tomáš Kolařík
Na ulicích přibývají každým dnem obří krátery po ruských dělech největších ráží. Jeden takový zničil celé náměstí před obchodním domem Ukrajina. Prý to je kráter po granátu z ruského jaderného děla PION ráže 203,2 mm. A přesto tady pořád žijí lidé. Město, které mělo před válkou 70 tisíc obyvatel, nyní obývá, lépe řečeno zde přežívá, až 15 tisíc většinou starších lidí. Jak se zde dá vůbec přežít? říkám si. Procházím rozbitými ulicemi města na velké hlavní náměstí. Několik desítek lidí zde stojí v řadě před jedním z mála otevřených obchodů. Většina obyvatel, kteří zůstali, je smířena se svým osudem. Kdo chtěl, už odjel.
Autor: Tomáš Kolařík
Starší žena s mužem táhnou plynovou lahev přes prázdné centrální náměstí Svobody. Řada lidí je rezignovaná a je jim už jedno, která strana bude ovládat Bachmut. Chtějí jen přežít a doufají, že zase nastane ve městě klid, aby se mohli vrátit do svých domovů. To, že je většina z domů v troskách, vědí, ale ve sklepě už příští Vánoce trávit nechtějí. Bůhví, co za rok bude.
Autor: Tomáš Kolařík
Muž přechází po improvizovaném mostě přes řeku Bachmutku ve městě Bachmut. Roury ke kamnům jsou poklad – jen díky klasickým kamnům na pevná paliva přežívají místní obyvatelé zimní mrazy. Na troskách mostu přes řeku Bachmutku jsem potkal několik místních, kteří se snažili těžká kamna dostat na druhý břeh po provizorním mostě z palet a radiátorů. Ptám se jich, kde bydlí. „Támhle na druhé straně, jak vidíte ten dým u kostelní věže, tak kousek odtamtud.“ Udiveně se koukám na místa, odkud se ozývá intenzivní kulometná palba a duní výbuchy dělostřeleckých granátů. Ukážu tam prstem, jestli jsem to dobře pochopil. Pán přikývne a říká: „Na ulici je nebezpečno, ale sklep máme dobře opevněný a nyní v něm díky novým kamnům bude i teplo.“
Autor: Tomáš Kolařík
Ve městě nefunguje elektřina, rozvody vody i plynu jsou zničené bombardováním. Jediné, co pomáhá lidem přežít třeskuté mrazy, jsou klasická kamna. Místní úřady a humanitární organizace je přidělují. Místní si je nemůžou vynachválit. Díky nim přečkají válku.
Autor: Tomáš Kolařík
Když za zvuku neustálých výbuchů procházím zničeným centrem města Bachmutu, pod nohama mi křupe rozbité sklo a přeskakuji hromady cihel, které kdysi tvořily fasády výstavních domů na hlavní třídě, říkám si, jak tohle peklo může někdo přežít. A proč tu ti lidé vůbec zůstávají. Většina obyvatel, kteří zůstali, je smířena se svým osudem. Kdo chtěl, už odjel. Jiní říkají, že jim je jedno, kdo město nakonec ovládne. Ale část stávajících obyvatel se příchodu Rusů děsí. Šedesátiletá paní se poté, co jsem jí věnoval cigaretu, rozpovídá: „Víte, zůstali jsme tady, protože jsme tu doma. Co bychom dělali jinde. Máme tu práci a zůstaneme tu. No a jestli přijdou Rusové, tak nebudou město aspoň bombardovat, ale už je nám to všechno jedno.“
Autor: Tomáš Kolařík
Pokračuji hlavní ulicí směrem k místu největších bojů na jižním předměstí Bachmutu. U barikády potkávám dva šedesátileté vojáky dobrovolníky. Je na ně zoufalý pohled. Ne na všechny vojáky se dostalo moderních výdobytků vojenské výstroje. Mají na sobě napůl uniformy ukrajinské armády a napůl civilní zimní oblečení: „Jsme místní vojáci, ale moc jsme toho nedostali, jen kalašnikovy a letní uniformy, tak jsme zašli domů a vzali si pořádné bundy, abychom na frontě nezmrzli.“
Autor: Tomáš Kolařík
Obrněný transportér Bushmaster míjí u protitankového zátarasu skupinku civilistů, kteří míří do centra města. V blízkosti dopadají dělostřelecké granáty, ale místní už si na to zvykli. Život se v Bachmutu zvrátí během vteřiny. Na chodníku si všímám čerstvých krvavých stop. Následuji je, vedou do jednoho ze zabedněných vchodů. Otevírám dveře a ocitám se v menším supermarketu. Když se v potemnělé prodejně rozkoukám, zjišťuji, že je plná lidí. Ptám se na ty krvavé stopy, ale pána prý už odvezli do nemocnice. Zasáhla ho střepina. Prý běžné zranění. Podobných zranění jsem viděl v místní nemocnici spoustu. Lidé si jdou po ulici pro jídlo nebo pro vodu a zasáhne je kus žhavého kovu z ruského granátu. Následky mohou být fatální. Lidé přesto zůstávají.
Autor: Tomáš Kolařík
Bojové vozidlo pěchoty obložené vojáky spěchá na frontu centrem Bachmutu. Ukrajinská armáda svádí v posledních týdnech nejtvrdší boje o město od začátku ruské invaze. Od Chersonu, odkud byli Rusové vyhnáni, se k Bachmutu stáhly silné ruské oddíly, které se snaží rozdrtit odpor obránců. Bachmut je nyní na kolenou, ruské jednotky pomalu utahují kolem města smyčku. Obránci ale už obětovali příliš mnoho, než aby město nechali padnout. Jsou připraveni bojovat o každou ulici, o každý dům.
Autor: Tomáš Kolařík
V Bachmutu mi poskytuje ve svém bunkru azyl čečenská jednotka ukrajinské armády „Batalion šejka Mansúra“. Jejich velitel se jmenuje Muslim, je to starší muž s bílými vousy a uhrančivýma očima. Vítá mě slovy: „Salam alejkum.“ „S pomocí Alláha Bachmut uhájíme,“ říká velitel Muslim, nalévá mi černý čaj a vypráví o praporu. „Jsou tady lidé skoro ze všech států Evropy,“ říká. „V Evropě je hodně Čečenců, kteří museli emigrovat. Ale jsou tu lidé různých národností, nejen Čečenci. Je tu hodně lidí z Kavkazu. A taky z Polska, Německa, Belgie, Francie. Máme tady vojáky z Gruzie, z Ázerbájdžánu. Kdo mohl, ten přijel. Ale nebereme jen tak každého.“
Autor: Tomáš Kolařík
Bunkr Čečenců se od jiných na téhle straně fronty liší tím, že v rohu má malý modlitební koutek směřující k Mekce. Na chodbě bunkru jsou kamna s bojlerem na teplou vodu, velká jídelna, na chodbě si vojáci vybudovali kóje na spaní. Ptám se, kde je toaleta. „Vezmi si neprůstřelnou vestu a helmu a pojď,“ říká mi jeden z bojovníků, hodí si přes rameno pušku a vede mě do prvního patra. „Záchod je bohužel nahoře, tak jsme ho aspoň opevnili,“ dodává a ukazuje mi pytle s pískem v oknech. Poté na mě čeká na chodbě. Základní pravidlo: nikdy nikam nechodit sám. Ani na záchod. Budova čelí pravidelnému ostřelování. Muži jdou brzy spát, čeká je náročné ráno. Ustelu si na chodbě vedle beden s municí, kousek od hlavy mám opřenou odstřelovací pušku a raketomety. Noční ticho protíná dunění ruských střel, občas když některá vybuchne blízko nebo zasáhne dům nad námi, ze stropu spadne trocha omítky.
Autor: Tomáš Kolařík
Čečenský bojovník se podepisuje na bojovou mapu Bachmutu, pod kterou jsou připraveny také podepsané improvizované rakety, vyrobené z hasicích přístrojů. „Na likvidaci nepřátel jsme si připravili Mansúrova uspavače orků,“ říká mi bojový velitel Artur a ukazuje mi na koleně upravené hlavice raketometu RPG-7, na které navařili hasicí přístroje naplněné trhavinou. Vojáci vedle sedí u stolu, povídají si a čistí zbraně, páskují náboje, kontrolují granáty. Někteří si upravují vesty. Přidávají si na ně balíčky plastické trhaviny spojené červenými kabely. Jeden z nich mi to vysvětlí: „Nejsme sebevrazi, ale Rusové neberou zajatce, a pokud ano, tak jen proto, aby je mučili a popravili. S Čečenci se vůbec nemazlí. Jsme připraveni zemřít, patří to k naší práci.“ Podobný názor ostatně nemají jen muslimští vojáci, ale také křesťanští členové jednotky.
Autor: Tomáš Kolařík
Brzy ráno vstáváme a já sleduji vojáky, jak se připravují do boje, smějí se. Prý bude krásný slunečný den. Profesionálně vybavený asi dvacetičlenný tým, dalo by se říct komando, které je nasazováno na úseky fronty, kde hrozí nepřátelský průlom. Vojáci na sebe nasazují neprůstřelné vesty, helmy, vzájemně si kontrolují výstroj a výzbroj. Někteří mají kalašnikovy, jiní americké útočné pušky M-4 nebo brazilské útočné pušky, je zde i několik ostřelovačů s puškami Dragunov. Některé zbraně jsou kořistní, „dar“ ruské armády. Na dotaz, jak vypadá jejich boj s Rusy, se smějí. „Dneska jdeme vyčistit území okolo školy od orků. Frontu jsme stabilizovali. Nemají šanci,“ říká mi voják s přezdívkou Piko.
Autor: Tomáš Kolařík
Ráno je klidné, ruští dělostřelci prý ještě spí. Vojáci vylézají z bunkru, procházejí mezi troskami a naskakují na terénní vozy. Pak odjíždějí prázdnou ulicí na jižní úsek fronty. Naskakuji na korbu posledního auta a mířím s nimi k frontě.
Autor: Tomáš Kolařík
Auta zastavují za rozbombardovaným domkem na jižním předměstí Bachmutu, vojáci vyskakují, kryjí se za domem, kontrolují si výstroj, nabíjejí zbraně a při vzájemném krytí běží přes trosky v území nikoho k rozbombardované bytovce. Po chvíli slyším kulometnou palbu. Boj čečenské jednotky s orky začíná.
Autor: Tomáš Kolařík
Rozvážíme humanitární pomoc po Bachmutu. Před odjezdem se vojenský kaplan a řidič pomodlili. Jezdíme s dodávkami po celém městě, hlavně cesta na jižní předměstí, kde probíhají nejintenzivnější boje, je velice nebezpečná. Přiblížili jsme se frontové linii na několik set metrů, na konci ulice vidíme vybuchovat granáty. Vojáci na posledním stanovišti nám doporučují se vrátit do města.
Autor: Tomáš Kolařík
Vracíme se do centra a po cestě míjíme ukrajinské tanky a obrněné transportéry vezoucí posily na frontu. O kousek dál spatříme starou paní tlačící kolečkové křeslo se svým mužem, který přišel na začátku války o nohy. Dáváme jim balíčky s jídlem a vidíme upřímnou radost, že dnes nemusí řešit tuto základní lidskou potřebu. Paní se mě roztřeseným hlasem zeptá: „Jaká je situace na frontě? Drží se naši chlapci?“ Po odpovědi, že je situace na frontě stabilní, se evidentně uklidňuje a zve nás na čaj. Zdvořile odmítáme a jedeme pryč, granáty začínají vybuchovat nebezpečně blízko.
Autor: Tomáš Kolařík
Přijíždíme na sídliště na předměstí, zaparkujeme auto bezpečně ve stínu paneláku u pískoviště, ze kterého se k našim autům plíží smečka toulavých psů vyhublých na kost. Zatroubíme na klakson a čekáme. Na první pohled se zdá, že tu vůbec nikdo není. Po chvíli se začnou trousit ze sklepů okolních domů desítky lidí. Většinou starší lidé, nad 60, 70 let. Pomalu se k nám blíží. Vytahujeme igelitky s jídlem a vodou a rozdáváme všem, co přišli. Říkají, že jich tu žijí desítky.
Autor: Tomáš Kolařík
Ptám se jedné paní, která si přišla pro jídlo k autu místní křesťanské humanitární organizace, s níž jsem jedno odpoledne absolvoval její kolečko. Paní si bere igelitku s jídlem. Jmenuje se Irina. Usměje se mé otázce, ukáže na svůj dům a říká: „Ne, my jsme zůstali. Nikdo by nás odsud nedostal. Nikdo nás nepřemluví, Bachmut je náš domov. Bydleli jsme tam v tom bytě ve třetím patře. Teď bydlíme ve sklepě. Pojďte se podívat.“
Autor: Tomáš Kolařík
Irina mě vede do sklepa svého domu. „Zavřete za sebou dveře, ať nevyvětráme teplo,“ říká a ukazuje mi svůj nový domov. „Tady v těch kójích bydlíme, tady máme malou kuchyňku a tady na chodbě u kamen společně sedíme, povídáme si nebo posloucháme rádio. Ven chodíme jen pro vodu, jídlo nebo pro dřevo. A díky synovi máme elektřinu – podívejte, tady máme baterii a syn vám ukáže solární panely.“ A tak mi venku před vchodem její syn Igor ukazuje dva malé solární panely a říká: „Ty napájejí osvětlení a rádio ve sklepě. Díky tomu tu máme aspoň trochu pohodu.“
Autor: Tomáš Kolařík
Úzkou chodbou vcházíme do útulně zařízeného sklepa, kde jsou jednotlivé kóje upraveny jako ložnice, je zde i kuchyňka a celý prostor vyhřívají malá kamna. Obyvatelé tohoto sklepa jsou na svůj provizorní domov pyšní. Zprávy z fronty z posledních dní ale nebyly dobré, Rusům se prý podařilo postoupit na město v několika směrech.
Autor: Tomáš Kolařík
Humanitární pomoc je rozdána a konečně míříme z města. Projíždíme první vesnicí za Bachmutem, na konci ulice se zableskne výbuch a ozve se ohlušující rána. Přijíždíme blíž, vlevo od nás začíná hořet chalupa a před ní leží voják se zakrvácenou hlavou. Náš kaplan se k němu hned vrhá a začíná ho ošetřovat. Okolo vesnice jsou slyšet další exploze. Tak vypadá běžný den v Bachmutu.
Autor: Tomáš Kolařík
Reportér Tomáš Kolařík v ukrajinském Bachmutu
Autor: Tomáš Kolařík