8,35 cm kanon proti letadlům vz. 22 (původní fotomontáž z knihy Co máme věděti...

8,35 cm kanon proti letadlům vz. 22 (původní fotomontáž z knihy Co máme věděti o naší armádě, rok vydání 1938) | foto: public domain

Československý protiletadlový kanon, který ostřeloval Maginotovu linii

  • 156
Protiletadlový kanon vzor 22 ze Škody Plzeň patřil v dekádě svého vzniku ke světové špičce. Za Mnichova už byl sice trochu za zenitem, ale tvořil jádro protiletadlové obrany ČSR. Ukořistěné kanony potom Němci použili i v epizodní roli při ostřelování Maginotovy linie.

Československá armáda budovaná po roce 1918 se sháněla po zbraních všeho druhu. Něco zde zůstalo z dob mocnářství, ale to samozřejmě nestačilo. Zatímco například letectvo bylo z počátku závislé na dodávkách válečných přebytků z Francie, protože domácí letecký průmysl také teprve vznikal, tak v oboru dělostřelectva se stačilo obrátit na plzeňskou Škodovku. Ta zbraně dělostřelecké chrlila už pro císaře pána, a ty byly zpravidla více než povedené.

Specifickým druhem dělostřeleckých zbraní jsou protiletadlové kanony a Československo svou geografií přímo vybízelo případného nepřítele k nasazení bombardérů proti průmyslovým oblastem, aniž by musel vynaložit kdovíjaké úsilí.

Plzeňský koncern proto na objednávku MNO začal vyvíjet těžký výkonný protiletadlový kanon vhodný především k teritoriální protivzdušné obraně (tj. k obraně měst a podobně, i když k obraně vojsk v poli mohl být použit také a ostatně ještě v roce 1944 během SNP se v této roli uplatnil).

8,35 cm kanony proti letadlům vz. 22

Tak vznikl těžký protiletadlový kanon ráže 8,35 cm (chcete-li 83,5 mm, ale tenkrát se to udávalo v centimetrech) vzor 1922, který neměl v té době ve světě konkurenci a špičku představoval minimálně po jednu dekádu. Československá armáda ho zařadila do své výzbroje jako 8,35 cm kanon proti letadlům vz. 22.

Celkový objem výroby tohoto kanonu činil 144 exemplářů pro československou armádu plus menší množství kusů v lodních verzích pro Jugoslávii a Lotyšsko. Až na uvedené výjimky nebyl jeho export ze strany MNO povolen.

Ve standardním provedení pro československou armádu byl PL (protiletadlový) kanon vz. 22 instalován na čtyřkolovém podvozku, pouze z něho byla také vedena palba (kanon nebylo možné do palebné pozice z podvozku sejmout). Hmotnost kanonu i s podvozkem dosáhla 8,8 tuny.

Od roku 1929 se při výrobě hlavně používala technologie autofretáže pro zesílení její odolnosti a zvýšení tlaku plynů při výstřelu, čímž se zvýšil výkon kanonu. Délka hlavně byla 4,6 metru a granát o hmotnosti 10 kg měl při výstřelu úsťovou rychlost 800 m/s. Maximální výškový dostřel přesáhl 11 000 metrů a maximální dálkový dostřel 17 000 metrů. Náměr byl -4° až +85° a odměr 360°. Rychlost střelby dosahovala až 12 ran za minutu. Obsluha jednoho kanonu čítala osm mužů.

K tahání 8,35 cm PL kanonů sloužily především těžké čtyřkolové dělostřelecké tahače Škoda Z, u kterých zaujme jejich nízká rychlost stěží atakující 13,5 km/h a vysoká spotřeba benzinu až 100 litrů na 100 kilometrů (při rychlosti 7,5 km/h).

Základní organizační jednotkou s PL kanony vz. 22 byla baterie o čtyřech kanonech. K dalšímu hlavnímu vybavení baterie patřily čtyři dělostřelecké tahače a šest automobilů a personální obsazení čítalo 143 mužů, z toho celkem 32 mužů (tj. 4 x 8) tvořili přímé obsluhy kanonů.

Baterie 8,35 cm kanonů proti letadlům vz. 22 v palebné pozici

S těmito těžkými protiletadlovými kanony se váže jeden zajímavý příběh zasahující i do historie československého letectví. Protože u takto výkonných zbraní nebyly v republice vhodné lokality zajišťující bezpečné cvičné střelby „do vzduchu“ s ostrou municí, pronajala nám Jugoslávie kus vhodného prostoru u Kotorského zálivu zahrnující dostatečně široký a dlouhý pruh moře i s přilehlým kouskem pobřeží.

Členitý povrch pobřeží však nedovoloval vybudování malého letiště pro letouny tahající pro dělostřelce vzdušné rukávové terče, a tak se musely nasadit hydroplány. Ty připravovaly naše firmy adaptací svých stávajících dvoumístných typů, tedy průzkumných a lehkých bombardovacích letadel. Nejprve vzniklo několik hydroplánů Aero A.29 adaptací typu Ab.11, později to byly hydroplány Letov Š.328V zrozené z klasických Š.328.

Kořist Wehrmachtu

Podobně jako řadu jiných typů československých zbraní zařadili Němci do své výzbroje i tyto těžké protiletadlové kanony. Celkem jich získaly 119 kusů a přidělili jim vlastní označení 8,35 cm Flak M22(t), kde písmeno t v závorce znamenalo tschechisch.

Němci měli sice v relativně velkém počtu vlastní modernější 8,8 cm Flaky 18/36/37 a potom za války přišel ještě model 41, přesto staršími československými ekvivalenty po březnu 1939 nepohrdli.

Pokud se týče těch německých osmaosmdesátek, tak v průběhu výroby postupně přicházely modifikované vzory (číslo „18“ u 8,8 cm Flaku 18 neznamená, že pochází z roku 1918, ale mělo to evokovat, že se neporušuje zákaz vývoje nových zbraní po prohrané první světové válce). Již před válkou měli Němci asi 2,5 tisíce kusů těchto obávaných kanonů, za války se produkce prudce navýšila a do roku 1945 jich tak celkem vzniklo více než 21 tisíc kusů.

Některé ex-československé kanony 8,35 cm Flak M22(t) byly nasazeny už během polského tažení. Během bitvy o Francii si minimálně jedna baterie zastřílela na Maginotovu linii na blíže neurčeném úseku někde na Rýnu (samozřejmě ne na železobetonové masivy, ale mířilo se na střílny a pancéřové zvony bunkrů). A z pozdějších dob je zajímavé například zakomponování těchto kanonů do Atlantického valu.

Ve slovenské armádě a u povstalců

Před válkou byl v Bratislavě umístěn 153. protiletadlový pluk s 8,35 cm kanony vz. 22, vedle toho disponoval i jednou baterií notně zastaralých a stabilních (tj. bez možnosti operativního přesunu) 8 cm kanonů vz. 5/8. Po rozbití republiky byl logicky zařazen do nově vznikající slovenské armády. Přesněji řečeno na místě zůstala jeho výzbroj a další materiální vybavení, ale vojáci většinově pocházeli z českých zemí (rozuměj z území ČSR ležících západně od Slovenska), a tak se vrátili domů, do protektorátu. Chybějící slovenský personál se musel postupně vycvičit.

Jmenovaný pluk se stal základem pro vybudování protiletadlového dělostřelectva slovenské armády. Zanedlouho byl rozšířen o několik lehkých baterií s rychlopalnými Oerlikony. V průběhu času byl také několikrát reorganizován a po jednotlivých oddílech skládajících se ze dvou až čtyř baterií (těžkých, lehkých a světlometných v různých kombinacích či „monotematicky“) dislokován do různých strategicky důležitých průmyslových lokalit na jejich obranu proti případným náletům. Ostatně ty později ze strany USAAF přišly.

Mezitím v roce 1940 předmětný pluk ztratil své předválečné číselné označení „128“ a stal se „obyčejným“ plukem protiletadlového dělostřelectva. Jenže to už mu přiřazovali další nově vytvořené baterie a jeho síla rostla.

Na Slovensku zůstalo pětadvacet 8,35 cm kanonů vz. 22, což je šest baterií po čtyřech kusech plus jeden kus záložní. Jen pro pořádek uveďme, že slovenská armáda zdědila také čtyřiatřicet tahačů Škoda Z.

Teď je důležitá malá odbočka. Slovenská Rychlá divize, která táhla po boku Wehrmachtu proti Sovětskému svazu, PL kanony vz. 22 nepoužívala. Přeci jenom na takovou akci nebyly kvůli překročení zenitu dost na výši, a navíc už slovenská armáda měla k dispozici i menší počet z Německa dodaných těžkých 8,8 cm flaků. V sestavě Rychlé divize byla jedna baterie těchto německých kanonů, tj. čtyři kusy. Jako tažná vozidla slovenských osmaosmdesátek sloužily nákladní automobily Škoda 6ST6-L, kanony používané k protiletadlové obraně na vlastním území bylo možné zpočátku spatřit i za pásovými dělostřeleckými traktory Praga T9.

Ale zpět k 8,35 cm PL kanonům. Když vypuklo Slovenské národní povstání, nacházela se na povstaleckém území jedna jejich baterie, vedle dvou dalších protiletadlových baterií s jinou výzbrojí.

Čtveřice povstaleckých 8,35 cm PL kanonů nejprve chránila proti německým náletům Banskou Bystrici a především radiovysílač u města se tyčící. Potom se 22. září přesunula k obraně letiště Tri duby, kde vystřídala osmaosmdesátky převelené k nasazení proti německým tankům.

Baterie připravila německým letcům řadu horkých chvil, některé nálety byly víceméně odraženy, když to letouny otočily před dosažením cíle. Jeden bombardér Junkers Ju 88 se podařilo sestřelit.

Poslední boje baterie svedla na konci povstání 27. října 1944 při ústupu povstalců do hor, na Donovalech v nadmořské výšce bezmála jednoho tisíce metrů, kam kanony k údivu všech zúčastněných vytáhly staré známé, spíše tedy staré tahače Škoda Z.

Baterie tam nejprve zahnala průzkumný Focke-Wulf Fw 189, držela na distanc německé bombardéry, které nakonec tedy útočily na ustupující mimo její dosah, a ve finále dokonce odrazila nálet tříčlenného roje bombardérů Ju 88 mířící přímo na ni. Následujícího dne obsluhy svá děla zničily, aby nepadla do rukou Němcům, a začal přesun směr Nízké Tatry a přechod na partyzánský způsob boje.

Pozn.: Dělostřelecký tahač Škoda Z a střední nákladní automobil Škoda 6ST6-L se vyráběly v Plzni.

8,35 cm kanon proti letadlům vz. 22 na podzimním pražském autosalonu v roce 1924. Vpravo je dělostřelecký tahač Škoda Z, vlevo za koanonem vidíme protletadlový světlomet.