Je sedm hodin večer, dvacátý druhý únor 2019. Venku lehce pod nulou, ale v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze je příjemně teplo. Stojíme na empoře osm metrů nad podlahou kostela a díváme se na okna zatemněná obřími plachtami. „Prosím zhasnout,“ zní povel Jiřího Šindeláře, vedoucího týmu odborníků z firmy Geo-cz. Je téměř absolutní tma, kterou se tu a tam míhají displeje mobilních telefonů zbytku týmu na kůru.
Za několik sekund dopadne proud ultrafialového záření na místo, kde před 77 lety po výbuchu granátu klesl na zem těžce zraněný Jan Kubiš. Bylo to 22 dní po úspěšném atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha.
Z několika málo dochovaných fotografií, zachycujících situaci v kostele těsně po boji 18. června 1942 víme, kde přibližně bylo tratoliště krve zraněného parašutisty. Otázka zní, najdeme pozůstatky biologického materiálu na dlážděné podlaze i po tolika letech?
Empora v pravoslavném chrámu svatých Cyrila a Metoděje. Všimněte si tří děr po výbuchu granátů. Němci nemohli kvůli nevhodnému úhlu parašutisty z podlahy kostela postřelovat, proto se je snažili zabít granáty.
Na emporu se kvůli bezpečnosti i pietě chodit nesmí. Pouze ve výjimečných případech, jako je tento, jsou sem vpuštěni odborníci nebo lidé, kteří mají k událostem spojených s atentátem nějaký hlubší vztah. Naděje na zachování stop tedy existuje. Z pohledu historiků by byl objev biologických stop cenným, ale i rozporuplným nálezem.
Rozporuplným proto, že by mohl podnítit nenechavé lovce senzací a jak vysvětluje ředitel odboru muzeí Vojenského historického ústavu Praha (VHÚ Praha), plukovník Michal Burian „z historického hlediska by nám případný rozbor DNA nalezených stop žádné zásadní nové informace přinést nemohl.“
Zároveň by však byl takový objev i cenným střípkem do mozaiky událostí, ve které stále chybí některé dílky. „Němci totiž před koncem války část dokumentace o boji v kostele zničili,“ vysvětluje Burian. Německá hlášení, která se dochovala, jsou pak - slušně řečeno - velmi nestandardní. Na jedné straně totiž probíhal nejen boj s parašutisty, ale i mezi samotnými Němci. O zásluhy na dopadení a zneškodnění „teroristů“ se přetahovalo vedení pražského gestapa a oddílů SS (viz boxík Roztržka gestapa ...). Chlubit se přitom nebylo čím.
Urputný boj v „labyrintu chodeb“
V jednom z německých hlášení se například uvádí, že katakomby v kostele jsou úplným labyrintem, kde četné chodby vedou nejrůznějšími směry a při útoku se bylo nutné krýt z mnoha stran. Hlášení se zmiňuje dokonce i o nalezené vysílačce a o tom, že parašutisté měli v kostele sklad zbraní.
Roztržka gestapa a SS u krypty: Nerozeznáte tlampač od vysílačky!Dobývání pravoslavného chrámu sv. Cyrila a Metoděje, v němž se před 70 lety střetli českoslovenští parašutisté s nacistickou přesilou, provázely ostré spory gestapa a Waffen-SS. Velitelé obou složek měli různé představy o zákroku. A každý z nich byl přesvědčený, že má velet on.  Šéf úřadovny pražského gestapa Hans-Ulrich Geschke |
„Ve skutečnosti se může každý přesvědčit, že krypta je pouze jednoduchého, zhruba obdélníkového tvaru a žádné spletité chodby okolo nejsou. A pochopitelně ani žádná vysílačka se v kostele nevyskytovala,“ vysvětluje historik Zdeněk Špitálník z VHÚ Praha.
„Autor hlášení Karl Fischer von Treuenfeld, velitel zbraní SS na území protektorátu Čechy a Morava (Heydrich byl jeho přímým nadřízeným) chtěl pochopitelně sebe i své muže před Vůdcem ukázat v co nejlepších barvách. Urputný a dlouhý boj tak obrovské přesily proti pouhým sedmi obráncům totiž ve skutečnosti nebyl něčím, čím by se mohl pochlubit,“ popisuje hrubé nesrovnalosti v dochovaných hlášeních a jejich pravděpodobný důvod Špitálník.
I vzhledem k výše uvedenému, nemohou dnes historici s určitostí říci, v jakém pořadí parašutisté padli a kde při tom přesně v kostele byli. Nalezená DNA by pak teoreticky mohla pomoci tuto neznámou částečně objasnit. Jisté je pouze to, že kostel bránila trojice Jan Kubiš, Adolf Opálka a Josef Bublík. Zbytek parašutistů se ukrýval v kryptě a nacisté o nich v prvních chvílích vůbec nevěděli.
Parašutisté se bránili přesile téměř 757 vojáků (z toho 17 důstojníků) SS (Náhradní prapor SS „Deutschland“ a SS-Wachbataillon Prag - SS Strážní prapor Praha). To sice v porovnání s jinými jednotkami SS nebyly nijak elitní oddíly (i když někteří členové měli prokazatelně frontové zkušenosti), ale převaha byla drtivá jak počtem, tak výzbrojí.
Fotografie interiéru pravoslavného chrámu svatých Cyrila a Metoděje pořízených Němci těsně po boji 18. 6. 1942. Pohled na emporu z kůru. Všimněte si poházených židlí a dalšího mobiliáře, který posloužil parašutistům jako stavební materiál pro barikády.
„Parašutisté měli pouze osobní zbraně typu Colt 1903 v ráži 7,65 mm a několik pistolí ráže 6,35 mm. K nim nevelký počet nábojů. Dá se odhadovat, že jich byly jen desítky, nikoliv stovky,“ říká historik Špitálník. Přesto trval boj přes dvě hodiny a skončil jen proto, že parašutistům postupně došly náboje, přičemž ten poslední si vždy nechali pro sebe.
Ve prospěch statečných Čechoslováků hrály mohutné zdi kostela a zahnuté úzké průchody na empoře. Němci nemohli plně využít početní převahy a museli útočit po skupinách (20 mužů). Ty se dařilo parašutistům odrážet. A pokaždé, když se esesáci stáhli ven z kostela, znovu zabarikádovali schody na kůr i emporu. Promyšleným rozmístěním a vynikajícím obranným postavením, dokázali spolehlivě palbou pokrýt celý prostor kostela.
Vážněji je nemohla ohrozit ani střelba z kulometů zvenčí, která navíc ohrožovala spíše útočníky, což si sami Němci poměrně brzy uvědomili a střílet přestali. Není také bez zajímavosti, že první výstřely z kulometu padly bez rozkazu, což vedlo k další roztržce mezi pražským gestapem vedeným Hansem-Ulrichem Geschkem a již zmíněným velitelem SS Brigadeführerem Karlem Fischerem. Gestapák Geschke následně celou Treunfeldovu zprávu o akci zpochybnil.
Někteří historici se domnívají, že v boji parašutisté využili i několik granátů Mills (výsadek Anthropoid měl celkem čtyři) a zbylé bomby z atentátu, které se, stejně jako některé další části výstroje, nikdy nenašly. Měli jich celkem šest, jednu Kubiš vrhl na Heydrichův mercedes, dvě zůstaly v aktovkách na místě činu a jednu měl u sebe Oldřich Frolík (Pro Gabčíka a Kubiše připravoval zbraně, staral se jim o výzbroj a o munici. Spolu se svojí manželkou Barborou zajišťoval pro parašutisty i úkryt.). Do kostela si tak s sebou mohli vojáci přinést maximálně dvě bomby.
Pohled na podlahu kostela svatých Cyrila a Metoděje. Všimněte si dvou světlejších částí. Dlaždice byly v těchto místech z nějakého důvodu vyměněny. Jedna z hypotéz hovoří o tom, že to bylo kvůli výbuchům granátů nebo bomb, které svrhli parašutisté na útočníky.
Uvedené domněnce nahrávají i viditelně světlejší a tedy novější dlažba na dvou místech podlahy kostela. Ty původní mohly teoreticky zničit právě výbuchy granátů vrhaných parašutisty na útočníky. Zda tomu tak opravdu bylo, se však pravděpodobně už nikdy nedozvíme. „Nemůžeme ani s jistotou tvrdit, že parašutisté s sebou granáty a bomby skutečně měli. Jedna věc je celkový soupis výzbroje výsadku a druhá pak zbraně, které si s sebou skutečně vzali do kostela. Je totiž možné, že část výzbroje někde ukryli a skrýš dosud nebyla nalezena nebo se z nějakého důvodu do německých hlášení nedostala,“ vysvětluje plukovník Burian.
Tady umíral hrdina
Krčím se za tlustým sloupem na samém okraji empory a snažím si představit, jaké peklo museli parašutisté v posledních hodinách života prožívat. Očividně naprosto bezvýchodná situace, kritický nedostatek střeliva, fyzické a psychické vyčerpání po téměř měsíčním ukrývání v době každodenních masových poprav a dalších represí.
Přitom, jak už bylo zmíněno, obranné postavení měli parašutisté vynikající. Tam, kde právě teď hledáme zbytky krve, na samém konci empory, se pravděpodobně (s jistotou to říci nelze) ukrýval Jan Kubiš, jako poslední aktivně se bránící člen trojice v kostele. Sloup jej kryl před útočníky, kteří již byli na empoře, přikrčení pak před palbou od esesáků dole v kostele.
Místo, kde měl po zásahu střepinami granátu zemřít Jan Kubiš, pod UV světlem.
Kubiš měl díky úzkému zahnutému tunýlku ve sloupu empory i výhodnou palebnou pozici. Zatímco on mohl útočníky při jakémkoliv pokusu o průnik ihned postřelovat, oni na něj za oblouk neviděli. Proto pravděpodobně jeden z vojáků dole v kostele vrhl na emporu granát, který Kubiše smrtelně zranil. Kaluže krve v těchto místech dokládají dochované fotografie, totožnost oběti však nikoliv. Parašutisty totiž Němci fotili až před kostelem, případně tak, že není poznat, kde přesně leží. Každopádně se jiné fotky nedochovaly.
Na tomto místě podle dostupných informací zemřel po zásahu granátem Jan Kubiš. Jedna z mála dochovaných dobových fotografií zachycuje právě na tomto místě za sloupem velké tratoliště krve. Stopy po biologickém materiálu se však po 77 letech objevit nepodařilo.
Stopy po výbuchu granátu, který podle dostupných indícií smrtelně zranil Jana Kubiše. Všimněte si dodnes jasně patrných stop po střepinách, které zvrásnily cihlovou podlahu empory.
Domněnku, že právě zde zemřel Jan Kubiš však podporuje fakt, že on jako jediný z trojice měl podle pitevního protokolu smrtící zranění způsobená výbuchem granátu, respektive jeho střepinami. Granáty poranily i zbylé dva parašutisty Opálku a Bublíka, nicméně Kubišova zranění byla zdaleka nejvážnější.
Proč UV luminiscence?Průzkum kostela UV světlem byl primárně iniciován kvůli dokumentaci místních maleb. V roce 2018 byl v rámci kompletní dokumentace chrámu proveden průzkum stropních maleb v neviditelných spekterch světla (UV a IR). Takzvaná UV luminiscence totiž umožňuje rozpoznat na malbě novější restaurátorské zásahy, případně rozpoznat i části setřelého obrazu. Malby byly nasvíceny rtuťovou výbojkou a filtry Ug1 a UG5 byla eliminována viditelná část záření. Na kameru byla zaznamenána luminiscence zájmové oblasti. Následně byl tento princip použit v únoru 2019 i pro potvrzení nebo vyvrácení předpokladů o existenci biologických stop po bojích v interiéru kostela v roce 1942. |
Důležitým detailem je i fakt, že smrtelné rány byly na levé straně těla, což odpovídá i předpokládané Kubišově poloze u sloupu empory. Granát od něj vybuchl necelé dva metry, v rohu kostela. Účinky této zbraně jsou přitom „bezpečně“ smrtící až na vzdálenost osmi metrů.
Zklamání?
Hledáme dál. Postupně procházíme celou emporu. Tunýlek za tunýlkem. Vzhledem k absenci zábradlí, osmimetrové výšce a téměř absolutní tmě vyžaduje tato činnost naprosté soustředění. UV světlo svítí na podlahu u sloupu empory. Kromě mocné, desítky let ukládané vrstvy prachu však nevidíme nic. Biologické stopy by přitom v proudu UV záření vynikly (stejnou metodu používají kriminalisté při ohledání místa činu).
Stále nic.
Stopy po parašutistech by mohly být i na kůru. Dřevěná podlaha je evidentně původní, protože i zde, stejně jako na empoře se dochoval kráter po německém granátu.
Prohledáváme i lavici a křeslo, které v kostele prokazatelně bylo i v době, kdy se tu parašutisti skrývali.
Nic.
Na lavici byly jen biologické stopy z běžného provozu, stopy po krvi ale žádné.
Existují také domněnky, že jeden z výbuchů granátu shodil některého z obránců z empory na podlahu kostela. Scházíme tedy po točitých schodech, které před 77 lety parašutisté opakovaně velmi obratně zabarikádovali a činíme poslední pokus. UV světlem „luxujeme“ podlahu podél hrany empory. Marně. Kostel byl evidentně dokonale vyčištěn a je to i logické. Krev do chrámu nepatří a lze si velmi dobře představit, že nejpozději s koncem války byla dotčená místa personálem perfektně vyčištěna.
Přece jen nečekaný objev
Zajímají vás další podrobnosti?Odborníci z Vojenského historického ústavu chystají o celém průzkumu kostela podrobnou stať do některého z dalších čísel časopisu Historie a vojenství.  |
Odborníci z Geo-cz pomalu odnášejí technické vybavení zpět do auta. Jiří Šindelář pak s historiky Zdeňkem Špitálníkem a Michalem Burianem ještě obhlíží pozůstatky po průstřelech v ikonostasu. Zatímco věřící je díky obnovené malbě ikon už vidět nemohou, zpoza ikonostasu jsou opravené a zatřené díry po kulkách jasně patrné dodnes. „Od koho přesně jsou, už nedokážeme říci, ale lze se domnívat, že minimálně některé způsobila střelba obránců z empory,“ konstatuje Burian.
„Pojďte se na něco podívat,“ prostrčí hlavu skrze závěs v průchodu ikonostasu Špitálník. Ve škvíře mezi rámem ikony a obrubou se skrývá malý, přibližně dvoucentimetrový kousek kovu. Střepina. „Pochází s největší pravděpodobností z německého granátu Stielhandgranate 24. Britský Mills má střepiny masivnější,“ okomentoval nález historik Špitálník. Všem na očích čekal ten malý kousek kovu celých 77 let.
Nalezená střepina s největší pravděpodobností z německého granátu Stielhandgranate 24. 77 let čekala na objevení všem na očích přímo v ikonostasu.
A to ještě nikdo z nás netuší, že ty zcela zásadní objevy na nás teprve čekají dole v kryptě, kde se odehrálo poslední dějství nerovného boje mezi hrdinnými Čechoslováky a jednotkami SS.
Podívejte se na Rozstřel k novým objevům v kryptě77 let poté Jiří Šindelář, geofyzik, společnost Geo-cz a Zdeněk Špitálník, historik z VHÚ Praha komentují nově nalezené objevy nejen v kryptě chrámu svatých Cyrila a Metoděje. |
