Střílela na nás vlastní letadla, vzpomíná přeživší SNP na špatné velení

aktualizováno 
Zažil bojové úspěchy, kdy jeho početně skromná skupina dokázala pořádně zatopit nacistům. Vzpomíná však i na šílené tragédie, kdy museli uposlechnout rozkazu a nechat spřátelenou vesnici na pospas Němcům. Kvůli zradě, navíc zbytečně. Výročí Slovenského národního povstání připomíná stoletý Alexander Bachnár.

Alexander Bachnár žije v bratislavském penzionu Ohel David vybudovaném pro židovské pamětníky holocaustu. | foto: Miroslav Mašek, archiv A. Bachnára

Proslul jako jeden z velitelů židovské skupiny, která se 28. srpna 1944 po úniku z pracovního tábora Nováky (viz box na konci článku) přidala k partyzánům. Přežil holocaust i boje Slovenského národního povstání (SNP), sloužil se slavnými sovětskými důstojníky. 

Koncem července 2019 se Alexander Bachnár dožil 100. narozenin a na pohnuté období vzpomíná dodnes. Zde jsou jeho vzpomínky na SNP, které vypuklo 29. srpna, tedy přesně před 75 lety.

Nejprve potupa, pak v ohrožení života

Když se na Slovensku chopili moci nacisté, vyloučili z armády „nespolehlivé živly“ a shromáždili je v pracovních praporech. Tento osud se kvůli židovskému původu nevyhnul ani Bachnárovi, jemuž příchod války znemožnil dokončit studium pedagogiky. 

Potupu mělo záhy vystřídat přímé ohrožení života, neboť na jaře 1942 vláda pracovní bataliony rozpustila a mužstvo poslala do pracovních/koncentračních táborů. Bachnár s asi 120 dalšími putoval do Nováků (viz Přestupní stanice do Osvětimi), kde vězni žili v neustálém strachu z deportací do vyhlazovacích lágrů. S energickými mladíky sem ovšem přišla nová odvaha.

Překvapený bachař

Bachnár a jeho kolegové v táboře záhy vybudovali odbojové hnutí. Z východní fronty utíkalo mnoho demoralizovaných slovenských vojáků, kteří putovali kolem Nováků a zbavovali se zbraní. Vězni je od nich kupovali a Alexander vzpomíná, že si od jednoho dezertéra pořídil sovětský samopal za šálek sádla a dvě krabičky cigaret: 

Alexander Bachnár (*29. července 1919)

Narodil se v Topolčanech do početné chudé rodiny. Otec pracoval jako malíř-natěrač a z deseti sourozenců se podařilo vystudovat jen Alexanderovi – roku 1938 maturoval na gymnáziu v Nitře a Prievidzi. Od mládí se orientoval levicově a ve druhé polovině 30. let se přidal ke hnutí Hašomer Hacair, které inklinovalo ke komunismu a usilovalo o nezávislý židovský stát.

Po střední škole Bachnár nastoupil na pedagogickou akademii v Bratislavě, ale po vzniku Slovenského štátu nesměl coby žid ve studiu pokračovat. V únoru 1940 ho povolali do armády a skončil v 6. pracovním praporu, kde měl na starosti mj. výuku čtení a psaní pro negramotné příslušníky romské roty. 

Po rozpuštění oddílu v červnu 1942 poslal režim Bachnára do koncentračního tábora v Novákách, kde už žili jeho rodiče i část sourozenců s rodinami. Působil jako ředitel tamější školy a zapojil se do odbojového hnutí. Když 28. srpna 1944 z rádia zazněl Čatlošův projev, převzali Bachnárovi muži moc v táboře a spojili se s partyzány na hoře Vtáčnik. 

V čele židovské roty se Bachnár zapojil do několika bitev, působil též v oddílu slavného sovětského rozvědčíka majora Zoriče.

Po válce Alexander zjistil, že fašisté zavraždili jeho matku a sedm sourozenců. Přestěhoval se do Bratislavy, kde spoluzaložil časopis Partyzán a pracoval jako redaktor armádního listu Bojovník. Odtud odešel do redakce deníku Pravda, avšak znelíbil se stranickému vedení a dva roky musel pracovat jako svářeč. 

Roku 1953 se směl do médií vrátit a působil v nich do roku 1969, kdy ho pro nesouhlas s okupací vojsky Varšavské smlouvy vyloučili z komunistické strany. 

Dnes žije stoletý veterán v penzionu Ohel David vybudovaném pro pamětníky holocaustu.

„Se špaginem jsem dostal i náhradní zásobník, takže jsem měl přes sto čtyřicet nábojů. Hodlali jsme zahájit akce, jakmile by nacisté obnovili deportace do Osvětimi. Na nedalekém kopci Vtáčnik jsme zakopali zásoby potravin, hlavně konzervy, cukr a sůl. Taktéž se nám podařilo uzavřít dohodu s odbojovou skupinou na novácké železniční stanici. Měli nás varovat, kdyby přijel prázdný vlak s nákladními vagóny – okamžitě bychom se chopili zbraní a skryli se na Vtáčniku. Naštěstí k tomu nedošlo, protože dříve vypuklo Slovenské národní povstání.“

Do SNP se odbojáři zapojili 28. srpna 1944, tedy už den před jeho oficiálním vypuknutím. Impulzem se stal rozhlasový projev, v němž ministr obrany Ferdinand Čatloš z donucení vyzval německou armádu k pacifikaci propukajících nepokojů. Vězni posbírali zbraně z úkrytů pod podlahou ubikací a shromáždili se před velitelstvím. V rukou a na prsou pušky a pistole, několik lehkých kulometů i granáty. 

Táboru velel četník Gabčan, který byl do příprav povstání zapojen. Na jeho reakci Bachnár nikdy nezapomene: „Toho rána vyšel z baráku ještě v pyžamu, uviděl nás a řekl: ‚Chlapci, já věděl, že máte zbraně. Ale že jich máte tolik, to jsem netušil’.“ Později se Gabčan zapojil do bojů na straně povstalců a po válce se stal jedním z mála velitelů židovských táborů, který dostal osvědčení o účasti v odboji.

S majorem Zoričem

Židovský oddíl o 250 mužích (38 z nich do konce války padlo) se přesunul do výzbrojního střediska v Zemianských Kostolanech. Zde novopečení partyzáni absolvovali krátký výcvik a hned druhého září putovali na frontu u Baťovan. Šlo o strategicky významný sektor, neboť otevíral cestu na Banskou Bystricu. Bachnár a jeho muži drželi tamější pozice tři týdny, poté se stali součástí partyzánské brigády Stalin, s níž se podíleli na bojích u Turčianského Svätého Martina, v Gaderské dolině a na dalších místech až po horu Krížna ve Velké Fatře. Zde se začlenili do skupiny kapitána Póly, který měl za úkol přejít na Moravu a rozšířit povstání i tam. To se bohužel nepodařilo.

Fotogalerie

Bachnár velel asi třiceti mužům nejrůznějšího původu – v jeho oddílu bojovali židé, Slováci, jeden Srb, dva Francouzi i Ukrajinec. Díky své znalosti cizích jazyků se dokázal se všemi dorozumět. Jakmile si to jeho nadřízený – sovětský výsadkář Alexandr Svjatogorov, známý pod krycím jménem major Zorič, – uvědomil, svěřil Bachnárovi všechny partyzány hovořící jinak než rusky. Alexander dodnes na ruského důstojníka vzpomíná s respektem: 

„Byl to spravedlivý a ohleduplný velitel. Jeho parašutistická skupina čítala dvanáct mužů včetně jednoho volyňského Čecha, kuchaře Vaška. Já měl pod sebou pětatřicet bojovníků, a tak Zoričovi velmi záleželo na tom, abychom se spojili – stal se díky tomu velitelem většího uskupení.“

Stříleli do vlastních kvůli špatnému velení

U Baťovan (od roku 1949 se město jmenuje Partizánske) židé bojovali společně s Hornonitranskou brigádou a padlo zde devět Bachnárových mužů. Po třech týdnech se Němcům podařilo uskupení obejít a napadnout ho u Návojovců zezadu, takže se oddíl musel stáhnout na střední Slovensko.

V polovině září 1944 nasadili Bachnárovu skupinu u Dražkovců: „Čekali jsme na obrněnce Wehrmachtu, já sám měl ruskou protitankovou pušku. Avšak i tentokrát nás Němci obešli, protože naše velení nebylo na dostatečné úrovni, stejně jako kooperace skupin. Když tanky projely jinudy, naši spolubojovníci ustoupili a svůj odchod nám ani neoznámili. Takže jsme tam zůstali a pořád vyhlíželi nepřítele. A následky byly tragické. Vyslali jsme dva rozvědčíky do kostela zjistit, co se děje – ale Němci ho mezitím obsadili a oba zastřelili.“

Nástup povstalecké jednotky z řad 1. čs. armády na Slovensku.

Nástup povstalecké jednotky z řad 1. čs. armády na Slovensku.

Přeživší partyzáni se dostali do nezáviděníhodné situace, dokonce je začaly ostřelovat vlastní letouny. Piloti totiž nepočítali s tím, že by v prostoru ještě mohly působit vlastní oddíly: „Museli jsme zalehnout do zelného pole a předstírat, že naše hlavy jsou hlávky… V Gaderské dolině se nám už dařilo lépe. Podnikli jsme dva nájezdy, při nichž jsme Němcům bez vlastních ztrát způsobili značné škody a obsadili ves Blatnica. 

Také naše rozvědka byla aktivní a jeden rozvědčík se dostal až do německého štábu. Jenže jeho práce skončila kuriózním způsobem. Jednoho dne jsme zajali majora Wehrmachtu i s jeho tlumočníkem – a ukázalo se, že onen tlumočník je právě náš agent.“

U zmíněné Blatnice dostal Bachnár rozkaz odzbrojit maďarský prapor. To se partyzánům podařilo a nemuseli ani moc bojovat – Maďaři se ochotně vzdali a devět z nich přešlo na stranu povstalců. Alexander dodává: „Po odzbrojení nepřátel jsme se z roztrhaných šatů převlékli do nových maďarských uniforem a děravé boty vyměnili za kožená bagančata. Ty boty byly tak kvalitní, že jsem je nosil ještě dlouho po válce.“

Skýcovská tragédie

Mezi střety museli odbojáři spoléhat na pomoc civilistů, kteří se k nim chovali štědře. Bachnárova skupina strávila nejdelší dobu ve Skýcově. Vesnice se od prvních hodin SNP hlásila k povstalcům, odbojáři se cítili jako doma a přespávali u rodin. Bachnárovi se zde stala i kuriózní příhoda: 

„Začátkem ledna 1945 mě povýšili na poručíka. Zorič mi přečetl příslušný rozkaz hlavního velitelství partyzánského hnutí v Kyjevě a na oslavu mi nabídl stakan silné vodky. Nikdy jsem to nepil, ale řekl jsem si, že při takové příležitosti dám sklenici na ex. Spálil jsem si žaludek a dva týdny dokázal pozřít jen krupicovou kaši.“

Nekvalitní, ale vzácný snímek Alexandera Bachnára s obyvateli Skýcova...

Nekvalitní, ale vzácný snímek Alexandera Bachnára s obyvateli Skýcova (1944/1945).

V polovině března velitelé rozhodli, že se skupina (nyní čítající už 600 příslušníků) pokusí překročit Hron, na jehož druhém břehu čekala jednotka Rudé armády. Skýcovští se báli pomsty okupantů a prosili partyzány, ať zůstanou. Bachnár se slzami v očích vysvětluje, jak celá akce skončila: „Rozkazu nešlo vzdorovat a vyrazili jsme k Hronu. Rusové přichystali mostík a ukryli ho pod hladinu, aby ho Němci nenašli. 

Naše skupina bohužel k řece došla asi o sto metrů dále – zřejmě kvůli zradě. Wehrmacht si na nás počkal a zahájil palbu. Moje četa tvořila zadní voj a v době přepadu ještě nebyla ve vodě. Mnoho mužů se utopilo a řeku plnou ledových ker nakonec přeplavali jen rozvědčíci. Zjistili ale, že tam nikdo není. Stáhli jsme se a po návratu našli Skýcov vypálený, přežila jen fara a pošťákův dům.“

Nezdařený přechod Hronu znamenal i konec bojových akcí. Osvobození zastihlo Bachnára u Velkých Uherců, krátce poté jeho jednotku demobilizovali v Badíně. Zorič Alexandera vyzval, ať si na památku nechá svou pistoli. Unavený bojovník však odmítl, protože už chtěl mít od násilí navždy klid.

Slovenské národní povstání (SNP)

Když začal Wehrmacht 29. srpna 1944 obsazovat Slovensko, vydal podplukovník Ján Golian rozkaz zahájit proti okupantům ozbrojené akce. Ještě téhož dne vzplály první boje u Žiliny.

Hned od počátku poškodila SNP nejednotnost a nerozhodnost. Zatímco mnoho městských posádek na západě zůstalo loajální vůči Tisově vládě, na středním Slovensku se všechny přidaly k povstalcům. Golian tak mohl prohlásit alespoň část území za osvobozenou a zahájit mobilizaci. Tíha bojů spočívala na Zápolní armádě o síle 30–40 000 mužů. Nejkvalitnější jednotky byly shromážděny ve Východoslovenské armádě, jež měla obsadit karpatské průsmyky a udržet je otevřené pro Rudou armádu, ovšem Němci svazek bleskově odzbrojili.

Nejslabší složku povstaleckých sil tvořilo letectvo a obrovskou posilu v polovině září znamenal přílet 1. čs. stíhacího pluku ze SSSR na letiště Zolná. Do 25. října, kdy se pluk musel stáhnout zpět, zničili piloti devět letadel nepřítele a svrhli na jeho kolony 624 pum.

Lépe vybavení i vyzbrojení Němci stále postupovali a zdržet se je dařilo jen na několika úsecích bojiště. Golian své oddíly reorganizoval do pružnějších taktických skupin, avšak obrana zůstala statická a zastaralá – kupříkladu nepočetné tanky se nasazovaly bez podpory děl či pěchoty a utrpěly těžké ztráty. Slabou mobilitu prohlubovala nízká úroveň motorizace i hornatý terén.

K 1. říjnu se povstalecké jednotky sloučily do 1. čs. armády na Slovensku a její velení záhy převzal generál Rudolf Viest. Výraznou pomoc na nejexponovanějších místech poskytla 2. čs. sam. paradesantní brigáda přisunutá z východu. Ani tento elitní útvar nemohl odvrátit porážku a generální ofenziva Němců z 19. října znamenala začátek konce. Po zhroucení organizovaného odporu vyzval Viest 28. října 1944 vojáky, aby odešli do hor a přidali se k partyzánům.

Vyznamenaný hrdina

Z Bachnárovy početné rodiny přežil kromě Alexandera holocaust pouze otec a dva sourozenci. Bratr před válkou emigroval do Palestiny a pracoval jako vedoucí laboratoře zaměřené na chov včel. Sestra se po potlačení SNP toulala po horách a doputovala do obce Motyčky. Bachnár vzpomíná: „Vstoupila do prvního domu a prosila o pomoc. Majitel se ptal, kdo je, a ona odpověděla, že utečenkyně z Bratislavy. Ihned v ní poznal židovku. Přestože šlo o místního velitele Hlinkovy gardy, neudal ji a nechal ji u sebe pracovat jako služku až do osvobození.“ Bachnárův otec pobýval s bratrem v Izraeli, ale když se tam Alexander vypravil, nalezl už pouze jeho hrob.

Bachnárova Medaile prezidenta Slovenské republiky.

Bachnárova Medaile prezidenta Slovenské republiky.

Za svou bojovou činnost obdržel bývalý partyzán řadu vyznamenání. Váží si především Československého válečného kříže 1939 a říká, že málokterá jednotka zapojená do SNP se může pyšnit tolika uděleními tohoto metálu jako ta jeho: „Celkem jich židovští partyzáni dostali sedmadvacet, většinou posmrtně. Jinak mám různá ruská a rumunská vyznamenání. Velmi mě potěšila Medaile prezidenta Slovenské republiky, kterou mi Andrej Kiska udělil v roce 2014. 

Dne 11. září 2001 jsem měl ve washingtonském muzeu holocaustu převzít medaili coby poslední žijící židovský velitel v SNP, jenže kvůli teroristickým útokům jsem se vrátil bez ní. Nakonec mi ji v květnu 2002 předal americký velvyslanec na Slovensku a můžete ji spatřit v Muzeu holocaustu v Seredi. Silným zážitkem bylo i přijetí Georgem Bushem při jeho setkání s Vladimirem Putinem v Bratislavě.“

Přestupní stanice do pekla

Koncentrační tábor Nováky odkud Bachnár uprchl

Nováky sloužily jako koncentrační tábor pro židy a spolu se Seredí patřily mezi největší zařízení svého druhu na Slovensku. 

Nacisté je chápali jen jako přestupní stanici do vyhlazovacího tábora v Osvětimi a poslali odsud na smrt více než 5 950 židovských občanů. Poslední vlak odvezl při tzv. jomkipurském transportu asi 400 osob. Poté se deportace dočasně zastavily a Nováky se proměnily v pracovní tábor.

Židé si sem museli donést vlastní náčiní a v sedmnácti dílnách pracovali ve prospěch Slovenského štátu. Vyráběli kvalitní věci za nejnižší cenu, neboť stát do pracovišť nemusel nic investovat a naplno je vytěžoval. 

Nováky se brzo pro slovenskou ekonomiku staly nepostradatelnými a dobové dokumenty dokazují, že jinak by Bratislava musela třeba čalounění nebo uniformy dovážet ze zahraničí a platit za ně devizami. Proto měl stát zájem, aby novácký tábor fungoval, což židy chránilo před osudem jejich předchůdců. I tak žili ve strachu, že jednoho dne deportace začnou znovu.

Autor:

Nepřehlédněte:

Nejčtenější

Smrt přišla rychleji než zvuk. První rakety V-2 udeřily 8. září 1944

raketa V-2

Nebylo proti nim obrany a podle planých nadějí návykovými látkami „udržovaného“ vůdce třetí říše měly srazit zarputilé...

Kdy ani ochranný oblek nepomůže. Co dokáže granát nebo zákeřná motýlí puma

Podívejte se s námi k pyrotechnikům PČR

„Pokud mě uvidíte utíkat, snažte se mě předběhnout.“ Vtip, který laika pobaví, ale z pohledu pyrotechnika je otřepaný a...

Proč byli někteří dinosauři tak velcí? Měli něco, co savci ne

Jedním z evolučních důvodů gigantických rozměrů sauropodů byla pasivní obrana...

Největší suchozemští tvorové všech dob, pravěcí sauropodi, byli výrazně větší než všechna zvířata, která známe z naší...

Konec krádeží kol? Invoxia představila stopovací zařízení pod sedlo

Invoxia Bike Tracker

Vypadá jako obyčejná odrazka na kolo. Ukrývá však v sobě stopovací zařízení, které vás upozorní, pohne-li se vaše kolo...

Redaktor vibouch! Nevibouch! Jak to bylo v Černobylu podle Oprásků

Opráski z historje svjeta - Černobyl

Od jaderné katastrofy v Černobylu uplynulo letos třicet tři let. Kremelský režim výbuch nejprve tajil a posléze...

Další z rubriky

Česká armáda koupí vrtulníky od Bellu. Podívejte se, co dostaneme

AH-1Z je čistě bojovým vrtulníkem. Pomocné křídlo nese raketovou výzbroj, na...

Po velmi dlouhém rozhodování, které bojové helikoptéry si česká armáda pořídí, máme odpověď. Vítězem má být kombinace...

Smrt přišla rychleji než zvuk. První rakety V-2 udeřily 8. září 1944

raketa V-2

Nebylo proti nim obrany a podle planých nadějí návykovými látkami „udržovaného“ vůdce třetí říše měly srazit zarputilé...

Stalin si připil na Hitlerovo zdraví. Kreml podepsal smlouvu s nacisty

Družba německých a sovětských vojáků.

Nacistický voják si přátelsky třese rukou s vojákem Rudé armády. To není fikce, ale skutečnost. K podobným družným...

Ve školkách chybí předškoláci, přibývá dvouletých dětí. Je to chyba systému?
Ve školkách chybí předškoláci, přibývá dvouletých dětí. Je to chyba systému?

Z údajů Českého statistického úřadu vyplývá, že mateřské školky navštěvuje více dvouletých dětí oproti dřívějšku. Naopak ne všechny předškoláky, kteří mají předškolní docházku povinnou, rodiče do školky přihlásí. Jaké jim hrozí sankce?

Najdete na iDNES.cz