Kde máte evropský moderní letoun páté, šesté generace? Proč má Amerika F-35 a my se v Evropě s novým nadnárodním letounem příliš nehýbeme z místa? Je evropský vzdušný obranný systém FCAS (Future Combat Air System), budovaný od roku 2017, u konce s dechem? Otázek na špičky společnosti Airbus bylo mnoho a většinu z nich nebylo jednoduché zodpovědět.
Ne každý si to hned uvědomí, ale společnost Airbus znamená mnohem víc než jen výrobce dopravních letadel. Airbus je také největší evropská zbrojařská společnost, a to i když 80 % z její produkce činí civilní produkty, jako dopravní letadla, vrtulníky či satelity, jak ve své úvodní řeči zmínil generální ředitel Airbusu Guillaume Faury. Možná je to až symptomatické, že těch pouhých zbylých 20 % z ní dělá zbrojařského hegemona Evropy. Zbrojní průmysl, jak s trochou nadsázky řekl generální ředitel Airbus Defence and Space (obrana a vesmír. pozn. red.)
 |
Jak ve svých vstupech vysvětlili mnozí další, třeba Mike Schoellhorn, výkonný ředitel společnosti Airbus Defence & Space či bývalý pilot Eurofighteru a manažer pro klíčové zákazníky v Německu, Airbus Defence and Space Marco Gumbrecht, tak komplexní zařízení, jakým je např. bojový letoun páté či šesté generace, nevzniká tak, že by se nějaká společnost rozhodla vložit své prostředky do vývoje a postavila prototyp, který by pak nabídla státům. Nejprve musí takový letoun někdo chtít, zároveň takový produkt není něco, co by se mohlo nabídnout komukoli. A i v případě F-35 byla na samém počátku poptávka vlády a státní peníze na vývoj prototypu.
„Velké mocenské bloky, jako je Čína, Rusko nebo Indie, fungují v úplně jiném měřítku. A pokud chceme být (Evropa, pozn. red.) společně efektivní, musíme zajistit, abychom prostředky nevynakládali roztříštěně. Protože vyvíjíme — a musíme vyvíjet — systémy, které jsou velmi drahé, velmi sofistikované a které se budou vyrábět v malých počtech, alespoň dokud bude zachován mír. A abychom v Evropě dosáhli potřebného rozsahu, musíme táhnout za jeden provaz,“ vysvětluje generální ředitel Airbusu Faury.
FCAS a dva konce evropského provazu
Jenže zdá se, že v Evropě je pomyslné táhnutí za jeden provaz poněkud problematické. Nejde jen o nový bojový letoun systému FCAS, v minulosti byl do jisté míry produktem neshod i francouzský letoun Rafale, protože Francouzi měli o budoucí evropské stíhačce a řízení vývoje jiné představy něž zbytek konsorcia.
„Silně věříme v potřebu evropského budoucího bojového leteckého systému. Mimochodem, jde o víc než jen o letadlo, přičemž dnes máme potíže s naším partnerem (francouzský Dassault Aviation, pozn. red.) — abych věci nazval pravým jménem. Nadále věříme, že budoucí bojový letecký systém je potřebný k ochraně Evropy z vesmíru i ze vzduchu v propojeném prostředí, protože právě takové jsou dnešní technologie. V současnosti jsme ve fázi, kdy vlády společně pracují na nalezení cesty vpřed,“ dodává Faury.
Ambiciózní evropský projekt stavby stíhačky nové generace je na pokraji konce |
Na téma evropského „zaspání“ ve věci bojového letounu páté generace namítá Mike Schoellhorn, výkonný ředitel společnosti Airbus Defence & Space, že je potřeba nezapomenut na jednu zásadní věc:
„FCAS je víc než jen stíhací letoun. FCAS je systém systémů. A většina jeho pilířů funguje velmi dobře. Myslím, že to je něco, co nelze opakovat dost často, protože se na to snadno zapomíná kvůli všem sporům kolem stíhačky nové generace. Ano, je to příklad toho, jak se určité obtíže, které pravděpodobně nebyly v roce 2017 při spuštění programu dostatečně rozpoznány, nyní ukazují jako mnohem větší problém, než lidé očekávali,“ vysvětluje Schoellhorn a pokračuje:
„Jedním z problémů jsou operační požadavky, které byly všechny sloučeny a promítnuty do návrhu jediného stíhacího letounu. Ukazuje se však, že jde o značný kompromis, který je dnes stále méně přijatelný, protože dnešní letectva si skutečně myslí, že tento produkt možná budou muset použít v reálném konfliktu. Nemyslím si, že to byl způsob uvažování v roce 2017. Samozřejmě, chtěli jsme dohnat náskok. Chtěli jsme přeskočit ze čtvrté na šestou generaci. Mluví se o tom, že Evropa zmeškala pátou generaci. Ale nyní máme poměrně odlišné požadavky různých letectev. Máme však ponaučení z programu A400M: nepromítejte všechny tyto požadavky do jediného letounu. Vždy zní skvěle říkat: Je to jen jedno letadlo a maximalizujeme objem výroby. Ale při bližším pohledu to ve skutečnosti není jedno letadlo – podobně jako F-35, to jsou vlastně tři letadla (F-35A – verze s konvenčním startem a přistáním, F-35B – verze se svislým startem a přistáním a F-35C – palubní verze pro letadlové lodě, pozn. red.). Američané došli ke stejnému závěru: tohle už nikdy neuděláme. Je to jednoduše příliš mnoho požadavků vtěsnaných do jednoho pseudonávrhu. Teď sledujeme, s čím přijdou státy, které nám nakonec zadají úkol a objednávku na vývoj a výrobu takového systému. Já si stále myslím, že pro evropské stíhací letouny nakonec vznikne nějaké společné, kooperativní řešení,“ uzavírá Schoellhorn.
