První díl jsme začali pro StB úspěšným únosem bývalého sociálního demokrata Bohumila Laušmana. Českoslovenští agenti ho díky pomoci rakouského spolupracovníka omámili a dopravili přes hranice. V druhém dílu jsme připomněli podstatně méně „profesionální“, v některých případech naštěstí pro zamýšlené oběti přímo ostudně amatérské operace StB.
V tomto třetím, závěrečném dílu si na jednom případě znovu připomeneme, jak hrozné následky „úspěchy“ StB mohly mít, a pak se budeme věnovat kariéře zřejmě jednoho z nejúspěšnějších zahraničních agentů StB. Ten ve špinavé práci nejen našel zalíbení, ale také přišel na způsob, jak na spolupráci s StB velmi dobře vydělat.
Popraven přes nesouhlas StB
Josef Vávra-Stařík se narodil v rodině malého rolníka ve Lhotě u Malenovic na Zlínsku 29. října 1902. Stal se učitelem. Za války vstoupil do několika nacistických spolků – prý chtěl odtud podávat zprávy odboji. Historici si nejsou jisti, jestli je to pravda. Když mu v roce 1943 hrozilo zatčení gestapem, uprchl na Slovensko, kde se účastnil povstání.
Po válce kolem sebe vytvořil aureolu slavného partyzána, předsedal Revolučnímu národnímu výboru ve Zlíně, byl tedy starostou. Ale špičky KSČ mu přestávaly věřit. V únoru 1948 se chtěl dostat mezi vítěze, ale to se mu nepovedlo. Údajně se dostal do sporu s nejvyššími funkcionáři Svazu českých partyzánů, obával se zatčení, a tak uprchl za hranice.
„V exilu začal Vávra budovat rozsáhlou organizaci Světlana, která vysílala do republiky lidi s letáky, vysílačkami a penězi na odboj,“ napsal historik Pavel Žáček. V květnu 1948 zastřelil neznámý pachatel vedoucího partyzánského oddělení ÚV KSČ Schramma. StB z toho podezřívala Vávru a nechala ho v nepřítomnosti odsoudit k trestu smrti.
Exulant žil v Paříži, ale proslul levicovými názory, které vyvolávaly podezření, že je agentem Státní bezpečnosti. Ostatně podle historiků se některé písemné dokumenty historikové dnes interpretují tak, že Vávra v březnu 1948 do exilu neutíkal, nýbrž tam byl vyslán StB s cílem rozbíjet československý exil.
Ať to bylo jakkoliv, Vávra se StB nakonec znelíbil. Na jaře 1949 nařídil přednosta skupiny I-Bezpečnost Jindřich Veselý veliteli rozvědky, aby byl Vávra-Stařík zlikvidován. Vávra byl v Paříži „agenturně rozpracován“, pak příslušní pracovníci požádali o přípravu jedu k otravě. Jak se ukázalo, technický sektor nebyl schopen potřebný jed vytvořit, a hledal se tedy jiný prostředek k vraždě.
Než k tomu došlo, zvítězil jiný návrh. „Dostal som za úkol odstrániť Vavru-Staříka v Paříži,“ napsal rezident sektoru BAb v Paříži kapitán Štefan Kubík-Perrier. „S týmto úkolom som nesúhlasil a navrhoval som, že môžem cestou agenta priviesť Vavru-Staříka živého do republiky, čo sa aj uskutočnilo.“
Vhodná chvíle nastala, když se Vávra-Stařík začal chystat na cestu do Vídně a odtud do Jugoslávie. Přednosta Veselý dal v tu chvíli souhlas k únosu z rakouské metropole. Vávra do Rakouska odejel po domluvě s Karlem Bartáčkem, který byl rakouským policistou, ale také agentem StB s krycím jménem Kazy.
„Ve Vídni byl jsem však na ulici zatčen attaché čsl. vyslanectví dr. Ondráčkem (Jiří Ondráček, majitele krycích jmen Silvestr Štěpánek a Michal Kirchmajer) a jeho společníky, v noci dopraven na čs. hranici a tam předán orgánům Stb,“ napsal Vávra-Stařík. „Zatčení jsem se nebránil. Také jsem nikdy nepoužil této skutečnosti a byl jsem téměř rád, že má odysea za hranicemi končí.“
Cela ruzyňské věznice se za Vávrou zavřela 2. listopadu 1949. Estébáci vězně krutě mučili. Chtěli z něho vypáčit doznání, že spolupracoval s gestapem a že spáchal vraždu přisuzovanou mu před emigrací, tedy zastřelení Schramma. Jindy ho využívali jako svědka na podporu žaloby v politických monstrprocesech.
Nakonec se komunističtí politici nařídili vykonat rozsudek smrti. Avšak ani estébáci tento trest nedoporučovali, chtěli, aby jim dál sloužil jako zdroj informací o exilu. Prezidentská kancelář, generální prokuratura a ministerstvo spravedlnosti trvaly na vykonání rozsudku – 27. srpna 1953 Vávrův život skončil.
Člověk, který ho zatýkal, dopadl jenom o něco lépe. Návrat demokracie přinesl Jiřímu Ondráčkovi částečnou satisfakci. Komise ministerstva obrany ho v listopadu 1990 očistila a vrátila mu hodnost. Soudní rehabilitace se nedočkal. Zemřel zapomenutý v roce 1994.
Agent s čuchem na peníze
Ve velkou špionážní hvězdu se ve službách StB vypracoval Rakušan Hubert Schiestl, který dlouhodobě pracoval pro StB pod krycím jménem Karel. Podával informace, zařizoval únosy, získával nové agenty. Jeho analytický svazek má v archivu 5 725 stran, jak zjistil Pavel Žáček.
Schiestl se narodil v roce 1928 v rakouských Tyrolích, tradičně pašeráckém kraji, což zcela zásadně ovlivnilo jeho život. Jako patnáctiletý musel nastoupit do služby v Todtově organizaci (v podstatě organizace pro budování válečné infrastruktury, pro kterou pracovali i Němci neschopní vojenské služby, pozn.red.). Později za války podle StB sloužil u protitankového oddílu Waffen SS v Itálii.
Po válce si našel zaměstnání u rakouských státních drah, které využíval k pašování. V roce 1953 ho kvůli tomu v Itálii a následujícího roku v Jugoslávii zavřeli. Vzápětí se pustil i do pašování za železnou oponu – do Maďarské lidové republiky. Tam byl zatčen kvůli tomu, že jeden jeho pomocník byl maďarský agent.
Místo vězení mu ovšem byla nabídnuta spolupráce, a od té chvíle pracoval pro maďarské služby pod krycím jménem Puskas. Hubert Schiestl využil nové možnosti „ekonomické spolupráce“ beze zbytku. „Místo finanční odměny jim maďarská Bezpečnost povolovala bezcelní dovoz nedostatkového zboží, které s vysokým ziskem prodávali,“ napsal Žáček.
Hubert Schiestl se do služeb československé rozvědky dostal díky „maďarským událostem“ z roku 1956. Po vypuknutí maďarské revoluce ztratil Puskas spojení se svými řídicími orgány. Proto ho plně převzala 21. listopadu druhá správa MV, která na něj měla nejen dobré reference z Maďarska, ale také první přímé zkušenosti ze vzájemné spolupráce. Hubert Schiestl dostal nové krycí jméno Arno. To se později změnilo na Leo, v roce 1964 na Karl či Karel (ve spisech se objevují obě varianty) a nakonec Karolina.
Dva úspěchy
V prosinci 1956 pak StB svého nového agenta Arna požádala, aby se orientoval na Jozefa Vicena-Evu, slovenského exulanta považovaného za agenta CIA, který služeb pašeráků a agentů v jednom také využíval.
„Orientace“ nakonec přerostla v úspěšný únos: „K odluce Vicena bylo využito skutečnosti, že vyslal spolupracovníka Karla na dobu od 23. 4. do 4. 5. 1957 s rozvědnými úkoly do ČSR autem jako vízového cizince. Využili jsme toho a 2. 5. 1957 jsme ilegálně i s vozem vysadili spolupracovníka do Vídně… Pozval ho k sobě do auta a po omámení ilegálně dopravil do ČSR… Dne 4. 5. 1957 se podle plánu, stanoveném Vicenem, oficiálně vrátil do Rakouska… v souvislosti s tím byla likvidována i jeho rozvědná síť v celkovém počtu asi 17 osob.“
Josef Vicen
Když se agent osvědčil, na žádost KGB měl Schiestl (tehdy Arno, později Karel) unést v srpnu 1957 z Mnichova někdejšího atamana Nikifora Horbanjuka, vysokého politického funkcionáře Organizace ukrajinských nacionalistů. Operace se jednou odložila, nakonec se v září 1958 úspěšně uskutečnila. Jeho spolupracovníkem při únosu byl ještě agent českého původu s krycím jménem Hotárek.
Analýza z roku 1968 konstatovala: „Jeho (tj. Horbanjukovu, pozn.red.) odluku provedl Karel za pomoci spolupracovníka Hotárka v Mnichově dne 26. 9. 1958 (pravděpodobně již o den dříve – podle Žáčka). Karel ani Hotárek se osobně se jmenovaným nikdy nesetkali, pouze Karel ho před odlukou několikrát sledoval. Při odluce se Horbanjukovi legitimovali jako příslušníci západoněmecké kriminální policie s tím, aby s nimi odjel podat svědectví k osobě jeho zadrženého přítele. Vše proběhlo hladce a jmenovaný byl ihned v autě omámen uspávacími prostředky, a tak oba spolupracovníky viděl jen několik sekund. Horbanjuk na jedno oko téměř vůbec nevidí a v době odluky byl již značně senilní. Dne 24. 3. 1966 byl cestou milosti propuštěn z výkonu trestu a žije v domově pro přestárlé osoby v Heřmanově Městci, okres Chrudim…“
Jako odměnu za oba únosy obdržel Schiestl od Státní bezpečnosti celkem 260 tisíc rakouských šilinků.
Od listopadu 1958 začal intenzivně připravovat únos Stěpana Bandery, známého vedoucího frakce Organizace ukrajinských nacionalistů. K akci nakonec nedošlo, protože v říjnu 1959 dva dny před plánovanou odlukou zavraždil Banderu agent KGB Bogdan Stašinský.
Ovšem i tak vedoucí orgány StB práci zpětně hodnotily velmi kladně. Únos připravil podle nich velmi odpovědně: „Mimořádně náročný úkol za velmi ztížených podmínek Karel rovněž splnil. Celkem dvakrát krátce před provedením odluky byla akce odložena na příkaz vedení ministerstva. Proto prakticky musel Karel úkol plnit třikrát vždy se stejnou náročností.“
S nemenším zaujetím přistoupil agent k přípravám akce Disk-Dorn – únosu vrcholového představitele slovenských separatistů Ferdinanda Durčanského. Po několika odkladech vedení ministerstva vnitra celou operaci, i přes rozsáhlou agentovu přípravu, zrušilo. Stejně skončila i akce Bratři, tedy „ustanovení místa pobytu, denního režimu a poznání celého okolí apod. k provedení odluky“ Josefa Mašína ze Spolkové republiky Německo.
Ovšem s příchodem 60. let se politická situace v Evropě začala měnit a s ní i špionáž; StB si prostě již nemohla dovolit to, co v předchozí dekádě. Schiestl to nemohl pochopit. Stále toužil po tvrdých akcích, jaké byly běžné v 50. letech. Přestože „práce“ nebyla vždy podle jeho představ, i nadále ovšem přinášel mimořádně cenné informace, například v akci Vizáž, kdy zkoumal atomové vládní kryty v Bavorsku, údajně i centrálu německé zpravodajské služby BND v Pullachu a některé další vojenské objekty, o nichž neměly československé služby ani ponětí.
Tajná sláva a velmi veřejné peníze
Schiestl ovšem nijak nezahálel ani ve svých soukromých aktivitách. Díky aktivní pomoci řídícího důstojníka Jiřího Novického a jeho nadřízených se agentovy obchody rozrostly do „obrovských rozměrů“. Za přispění příslušníků druhé správy, Veřejné bezpečnosti a některých tajných spolupracovníků byla vytvořena „síť nákupčích a tipařů nákupu u soukromníků, v prodejnách Antikvy, u PZO Artia apod.“.
Podle tohoto přehledu agent během čtyř let bezcelně dovezl či vyvezl 202 kilogramů zlata za téměř 9 milionů korun, 1 962 kilogramů niklu pro podnik zahraničního obchodu Feromet (v ceně téměř 19 tisíc dolarů), 1 590 kusů hodinek (zisk 60 tisíc šilinků), 2 osobní automobily a 1 mikrobus (všechna auta pro StB), briliantů od PZO Artia za 64 tisíc dolarů, šperky, umělecké předměty, starožitnosti, alkohol a stříbro za více než 7 milionů korun atd.
O jak rozsáhlou akci podporovanou komunistickými hospodářskými subjekty šlo, svědčí fakt, že „všechen nákup za valuty v ČSSR byl proveden prostřednictvím PZO Artia a menší části u PZO Koospol a Centrotex. V absolutní většině šlo o brilianty nebo o briliantové šperky, uvolněné ze státních rezerv a minimálně o starožitnosti a cenné obrazy. Obdobné nákupy za československou měnu byly v převážné většině zakoupeny u soukromníků a menší v prodejnách Antikvy.“
I na StB to zřejmě nakonec bylo moc. Kontrarozvědka StB uvedla, že po výměně řídících důstojníků koncem dubna 1960 bylo agentovi „povoleno dovézt již jen několik kilogramů zlata, ukončit započaté nákupy a vyřídit sporné případy prodeje a nákupů. Po této době mohl, a to pouze omezenou dobu, provádět nákupy u PZO Artia za valuty a menší část za čs. měnu v prodejnách Antikvy.“
Ale i tak Hubert Schiestl díky spolupráci s StB téměř pohádkově zbohatl. Jak psali analytici StB: „Po dlouhou dobu jeho obchodů v ČSSR stačil mimo pohodlného zabezpečení své rodiny vysoké částky lehkomyslně utrácet se ženami a ve společnosti. Nezvažoval hodnotu peněz, prováděl neuvážené nákupy starožitností a mezi nimi i falzifikátů, a tím prodělal vysoké částky peněz.“
„Vlivem působení dalších řídících orgánů byl uvážlivější při utrácení. Postavil si a přepychově zařídil vilu v ceně cca milionu šilinků, později zakoupil menší penzion v rakouských Tyrolích, který rozšířil a doplnil. V r. 1963 započal stavět horský hotel, který se právě (1968 – pozn. KP) dokončuje. Několikrát nás požádal o půjčku až do částky 1–2 milionů šilinků s tím, že můžeme být jeho podílníky nebo že nám do 2 roků půjčku splatí i s úroky. Rovněž na naši radu začal investovat peníze i do jiného legálního podnikání. V NSR vybudoval firmu na čištění topných zařízení s využitím velmi účinného patentu. Protekcemi a úplatami získal povolení k trvalému pobytu v NSR a k provozu svého podniku, který se mu podařilo rozšířit i do jiných míst NSR, do Rakouska a záp. Berlína. Jeho zákazníci jsou státní úřady, velké podniky a závody a mezi nimi jsou i takové, které mohou být objekty našeho kontrarozvědného i rozvědného zájmu. Provoz jeho podniku mu usnadňuje pronikat bez rizika do některých zájmových objektů,“ uvedli analytici Stb.
Spolehlivý a všestranný
Skutečným problémem se ovšem pro Schiestla jeho pašerácká činnost stala až koncem 60. let. StB tehdy dospěla k názoru, že její agent je příliš známý v kruzích vídeňské galerky. Další spolupráce s ním byla tedy hodnocena jako riskantní.
I přesto byl jeho celkový rozsah jeho spolupráce s StB ohromný. Estébáci se od srpna 1956 do konce roku 1967 sešli s Hubertem Schiestlem na 142 schůzkách na území Československa, východního Berlína a v Rakousku. „Za tuto dobu podal celkem 844 – převážně písemných zpráv dobré až velmi dobré obsahové hodnoty… Spolupracovník nám otipoval a prověřil řadu cizinců, z nichž bylo 7 úspěšně zaverbováno jako zahraniční spolupracovníci. Celkem se 17 zahraničními spolupracovníky zprostředkovával spojení, tj. budoval, naplňoval a vybíral mrtvé schránky, dával do poštovní dopravy v zahraniční zásilky s instrukcemi, úkoly, pomůckami, financemi apod.“
Dodejme, že StB se obávala především toho, že „známost“ jejího agenta k němu přitáhne pozornost dalších tajných služeb, které by ho mohly zverbovat či využít proti československé tajné službě. Analytici proto před ukončením spolupráce důkladně prověřovali jeho spolehlivost a přes všechny obavy nenašli sebemenší stopu jeho spolupráce s nějakou západní službou: „Se spolupracovníkem Karlem jsme ve spojení od srpna 1956 a není znám případ tak intenzivní a široké spolupráce se zahraničním spolupracovníkem, jako je u něj. Již samotný fakt vylučuje, že by naše spolupráce mohla zůstat naprosto utajena.“
Dospěli k pozoruhodnému závěru: „Spolupracovníkovi Karlovi jsme vytvořili pověst nejschopnějšího a nejvýkonnějšího zahraničního spolupracovníka v historii čs. socialistické kontrarozvědky. Nepřipustili jsme nejmenších pochyb (v důsledku úspěšných odluk Vicena a Horbanjuka) o jeho spolehlivosti a věrnosti, a proto nebyla ani jednou provedena vážnější prověrka, anebo zajišťována jeho kontrola… Honba za efekty byla v daném případě tolerována a někdy i podporována vedením druhé správy i ministerstva vnitra. Neexistoval dlouhodobý plán spolupráce a nejednou musel spolupracovník ve stejnou dobu plnit velký počet úkolů přesahujících jeho fyzické schopnosti. Vedlo to k nedodržování potřebných zásad agenturně-operativní práce a ve spolupracovníkovi to vytvářelo pocit naprostého bezpečí a neomezených možností.“
Byť tedy Schiestl již nikdy nebyl takovou „hvězdou“ jako v 50. letech, výkonným agentem zůstal i po roce 1968, kdy dostal nové krycí jméno Karolina. Ekonomická kontrarozvědka, tedy jedenáctá správa SNB, uložila jeho agenturní svazek číslo 199 do archivu až v srpnu 1985.
Konec třetího dílu. První díl najdete zde, druhé pokračování pak na této stránce.
Text je ukázkou z chystané knihy Karla Pacnera Českoslovenští vyzvědači, která má vyjít na jaře 2020. Text byl redakčně upraven.
