Před časem jsme přinesli komentář, který se zabýval myšlenkou, proč v příručce ministerstva vnitra 72 hodin s podtitulem Jak se připravit na krizové situace a společně je zvládnout nenajdeme slovo „válka“, byť s touto variantou krizové situace jiné státy Evropské unie ve svým materiálech běžně počítají.
Prvních 72 hodin katastrofy. Česká příručka se slovo „válka“ bojí vyslovit |
To vyústilo v rozhovor s jedním z tvůrců příručky. Jan Paťawa z Oddělení strategické komunikace KRIT MV ČR v rozhovoru pro Technet popsal okolnosti vzniku projektu, na kterém se ve výsledku podílelo 68 organizací. Ptali jsme se i na to, jaký dopad na českou společnost příručka měla a co bude dál.
Můžete na začátek připomenout, proč se příručka jmenuje 72 hodin?
Vycházeli jsme ze zkušenosti záchranářů, zejména z předloňských povodní, kde se ukázalo, že tři dny jsou opravdu klíčové primárně proto, aby záchranný systém měl dostatek prostoru věnovat se opravdu těm lidem, kteří jsou v ohrožení života. Ta příručka necílí na přežití, necílí na to, aby lidé v ohrožení života věděli, jak přežít. Je pro situace, kdy mám dostatek sil, ale dostávám se do určitého diskomfortu. Příručka má pomoct, abych ho zvládl po dobu 72 hodin.
Čili ten primární impuls pro vydání příručky byly povodně a ne například válka na Ukrajině?
Byly to povodně, které ukázaly několik alarmujících aspektů. Například množství lidí, kteří odmítali evakuaci nebo se po evakuaci vrátili domů, nebylo úplně malé a v momentě, kdy záchranáři nasazují svůj život, aby zachránili někoho, koho už jednou předtím evakuovali, tak to je zbytečné riskování života všech. To byl jeden z impulsů. Ale samozřejmě potom se ukázalo, že i množství znalostí v populaci o tom, jak se připravit na podobné události, jaké mít základní vybavení či potraviny, není příliš vysoké.
Zároveň se tam ukázal zajímavý paradox: My jako občané očekáváme, že nám ty informace, jak se připravit, dá stát. Což je dle mého názoru zcela legitimní očekávání. My jsme pak navštívili Finsko a Švédsko, kde jsme se o tom velmi detailně bavili s kolegy. To se následně potkalo ve snaze napsat příručku, která jednoduše odpoví na otázky, jak se připravit na krizové situace.
Pro koho je příručka primárně určená?
My jsme se velmi intenzivně snažili, aby ta příručka byla přístupná opravdu všem. Samozřejmě vnímáme hlasy, které volají: měly by tam být filtry na vodu, měly by tam být elektrocentrály a podobné věci. Ano, kdo na to má prostředky, ať to klidně realizuje, ale zároveň ta příručka byla koncipovaná tak, aby opravdu byla pro každého. Na těch číslech je vidět, že 530 tisíc lidí si uvědomilo, že to není žádná raketová věda, že to není nákladná věc a že je opravdu jenom potřeba přemýšlet trochu dopředu, točit si zásoby, mít doma balík vody či rádio na baterie.
Hrála při vzniku projektu roli i Strategie připravenosti Evropské unie?
Ona vyšla téměř paralelně. Některé členské státy samozřejmě reagují na geopolitickou situaci. Třeba ve Švédsku je ta příručka vyloženě odpovědí na geopolitickou situaci a na zhoršující se pocit bezpečí. My jsme se opravdu spíš snažili reagovat na něco, co si lidé dokážou vztáhnout ke složité zkušenosti, což byly právě povodně, případně potom ten výpadek proudu na začátku prázdnin 2025.
Když zmiňujete švédskou příručku, tam je opravu velmi výrazná linka přípravy na válečný konflikt. Čím to, že se vydává touto cestou?
Švédi mají velmi dlouhou tradici v budování připravenosti. Vydávali ty příručky v letech 1943, 1952, 1961, 2018 a 2024. Až v roce 2024 k tomu přidali tu válku, a i z jejich historické zkušenosti navazují na nějakou geopolitickou situaci. Kdežto my jsme se primárně snažili odpovědět na to, jak se připravit na krizové situace, se kterými se tady jsme schopni potýkat a které se tady objevují.
Jak na švédskou příručku reagovali sami Švédi?
Švédi, stejně jako my, udělali vyhodnocení předtím a vyhodnocení poté, co příručka vyšla. Míra přečtení je velmi podobná té naší. Procento lidí, kteří příručku nepřečetli nebo jí nevěnovali pozornost, je v Česku do 17 %, ve Švédsku je to 15 %. Pak je tam míra uschování příručky, my máme 66 %, Švédi mají 54 % domácností.
Vaše inspirace přicházela primárně od severských států, nebo jste přihlíželi i k jiným státům EU?
Samozřejmě jsme dělali velmi obsáhlou rešerši, protože ty příručky vycházejí v Polsku, Německu, Kanadě či Americe. My jsme opravdu prošli všechny příručky, které byly dostupné. Baltské státy s tím mají nějakou zkušenost a vlastně jako většina z nich reagují na ty geopolitické změny. Poláci mají tu příručku vyloženě v maskáčovém přebalu.
Přesto nemáte pocit, že zmínka o možné vojenské hrozbě, například dronovém útoku, by byla na místě? Nebo vám v českém prostředí odborníci doporučili, abyste pojem válka v příručce vůbec nezmiňovali?
My jsme na to nekoukali z pohledu co zmiňovat nebo nezmiňovat? My jsme se dívali primárně na to, jaké dopady můžou různé situace vyvolat ve společnosti nebo na tom území. To znamená, když se stane úplně libovolná situace, tak povede k tomu, že nepůjde elektřina, nepoteče voda, vypadne topení nebo si nekoupíte věci v obchodě. My jsme se opravdu snažili, koukat se na to očima důsledků mimořádných a krizových situací, než vypočítávat každou jednu událost. Samozřejmě každá událost potom může mít nějaké nuance v tom, jaký to má dopad, ale to bychom pak psali padesátistránkovou knihu, kde bychom vyjmenovávali každou jednu událost, a stejně bychom na něco zapomněli. Takže ten pohled skrz důsledky krizových situací nám připadal praktičtější.
Jaké byly reakce české veřejnosti na příručku 72 hodin?
Data, která jsme měli předtím, než jsme příručku začali realizovat, nám řekla, že 73 % domácností se na krizové situace vůbec nepřipravuje, nemají žádné nouzové zásoby. Zároveň 76 % souhlasí s tím, že by nás stát měl připravovat na krizové situace, což nám dává najevo, že lidé chtějí ty informace a chtějí je primárně od státu.
Rozeslali jsme 5,2 milionu příruček do domácností, neadresně. 83 % lidí, kterým se dostala do ruky, té příručce věnovali pozornost. To znamená, že ji buď detailně prostudovali, nebo ji aspoň prolistovali. To detailní prostudování je 31 % a 52 % je prolistování.
Potom je tu hodnocení, jak lidé příručku přijali. 55 % ji přijalo pozitivně a pouze 13 % uvádí, že ji vnímají negativně. Zbytek má neutrální postoj. 43 %, tedy 2,3 milionu lidí, říká, že se dozvědělo něco nového. Co je ale důležité, je pocit osobní zodpovědnosti, aby si lidé uvědomovali, že stát tady samozřejmě bude pro ty, kteří potřebují pomoc, ale potřebuje zároveň součinnost lidí. Tedy aby se ti, kteří můžou, podíleli sami na vlastní bezpečnosti.
Jaké procento Čechů příručka naopak vyděsila?
Nějakou míru obav vzbudila příručka u 15 %, což představuje 708 tisíc lidí. Krizová situace s sebou bude vždycky přinášet nějaké obavy a nějaký strach. Jde jenom o to, jak se s tím potom bude pracovat a k čemu ten strach je možné nasměrovat. My jsme se snažili oslovit i řadu pomáhajících organizací, pečujících organizací, lidi, kteří pracují se zranitelnými skupinami tak, aby vysvětlovali svým klientům, co to vlastně znamená, co se jim snažíme říct. Neznamená to, že teď přijde nějaká katastrofa, ale že jde opravdu o osobní odpovědnost za to umět se připravit a potom, pokud můžu, se o sebe postarat.
Když to srovnáme s tou švédskou příručkou, kde na přebalu vidíme vojáky, tak ta míra strachu, kterou mezi Švédy způsobila, byla 39 %. A já se právě trochu obávám, že strach může vést naopak k paralýze a prohloubení nějaké nejistoty v lidech. Můžou říct, já se tak moc bojím, že o tom tématu nechci ani přemýšlet. A tam jsme se my vůbec dostat nechtěli.
| před příručkou 72h. | s příručkou 72h. | |
|---|---|---|
| Jak správně poskytnout první pomoc? | 31 % | 29 % |
| Co dělat při dlouhodobém výpadku proudu? | 28 % | 32 % |
| Jak hospodařit s vodou? | 26 % | 36 % |
| Jaké zásoby potravin a vody jsou potřeba? | 22 % | 38 % |
| Jak se vybavit? | 19 % | 30 % |
| Kde získat spolehlivé informace? | 18 % | 25 % |
| Co by mělo obsahovat evakuační zavazadlo? | 17 % | 27 % |
| Kde zjistit, jak se připravit? | 16 % | 28 % |
| Jak postupovat v případě evakuace? | 16 % | 17 % |
| Kam se ukrýt? | 12 % | 11 % |
Myslíte si, že by tyto znalosti měly být vyučované na školách?
Já těm hlasům naprosto rozumím a vlastně bych je měl vítat, ale bohužel na druhé straně se bavím s řadou ředitelů základních a středních škol, řadou pedagogických pracovníků, a to množství požadavků, co se na ty učitele hrne, je úplně enormní. My po nich chceme, aby vzdělávali děti v informační gramotnosti, ve finanční gramotnosti, jak se chovat v krizových situacích atd. Je potřeba, aby celospolečenská debata směřovala k tomu, co by děti opravdu měly umět, jestli to, že tady na učitele naházíme všechny možné požadavky, je vůbec reálné. Já si myslím, že není.
Já si dovedu představit práci s různými influencery, dovedu si představit nějaké pracovní listy do škol, které by nějakou nestrašící formou pomohly se bavit o rozšiřování představivosti. To by pak vedlo k uvědomění si, že ta hrozba může přijít a můžu začít přemýšlet, co bych s tím dělal.
Důležitá je i role médií. My se samozřejmě bavíme s veřejnoprávními médii, jak informovat lidi během krizových situací, ale co ta příručka dokázala směrem k médiím je, že najednou máme nějaký zdroj pravdy, ze které můžeme čerpat. Když přicházely povodně, tak obsahy evakuačních zavazadel byly napříč různými médii velmi rozdílné. Jeden tam měl toto, druhý tam měl toto. Teď je opravdu nějaký zdroj prodiskutovaný se záchranáři, univerzitami, nevládními organizacemi, humanitárními organizacemi, ministerstvy, takže máme jasný seznam, co má v tom batohu být. To samé se týká dalších rad. Média nyní mají zdroj, na který se můžou odvolávat. To je důležité, aby se potom netříštily rady a každý nenacházel v různých médiích různé informace.
S tou zkušeností, kterou teď máte, je něco, co byste v příručce udělal jinak?
Jsou to drobnosti, třeba bych tam možná dal český státní znak. Ale spíš je potřeba koukat se na to, co mají být další kroky, abychom byli schopni prohlubovat tu znalost. Zcela upřímně, my jsme dokázali hnout nějakým přesvědčením lidí o tom, že je dobré uvažovat o krizových situacích, ale nemá to potom dopad, že by ti lidé začali opravdu houfně skupovat rádia nebo balíky vody. Ukazuje se, a to i v tom Švédsku mají úplně stejný problém, že ta změna chování, to, aby lidé opravdu začali něco aktivně dělat nad rámec toho, že mají to informační penzum, tak to je mnohem složitější a dlouhodobější změna. Tam je potřeba hledat různé cesty, jak na tom informačním základu, který jsme teď postavili, rozvíjet komunikaci k různým cílovým skupinám, k mladým, ke starším, k městům a obcím. Jak konkretizovat ty obecné rady, které v té příručce jsou, to je velká výzva a stojí před ní úplně všechny státy, které se touto cestou vydaly.
