Zpravidla kolem 21. srpna, v době výročí tragických událostí roku osmašedesátého, se na sociálních sítích rojí příspěvky snažící se vyvinit Rusy z invaze do Československa. Podle těchto lží měl být v Politbyru ÚV KSSS, které bylo nejvyšším faktickým orgánem moci v SSSR, pouze jeden Rus, navíc jako jediný hlasující proti invazi. A stejní jedinci hovoří i o malém zastoupení vojáků ruské národnosti v invazních silách. Takové a podobné lži proruské propagandy šíří i řada politiků, a to z obskurních politických stran a hnutí, jako jsou KSČM, SPD, PRO, Trikolora nebo Skončilo!, či Stačilo! nebo jak se to jmenuje.
 |
V menší intenzitě se začaly takové řeči objevovat už před více než dekádou u skalních komunistů. Jejich vlna se trochu zvedla po dovolené zelených mužiků a zabrání Krymu Ruskem. V roce 2018 s tím bezostyšně vyrukoval tehdejší předseda KSČM Vojtěch Filip během rozhovoru pro britský deník The Guardian. A plné kýble těchto pomejí začali jejich šiřitelé rozlévat po sociálních sítích po plnohodnotné agresi Ruska na Ukrajinu, kterou si Moskva sice naplánovala na „tři dny“, ale nějakým nedopatřením zapomněla, že v Rusku se zastavil kalendář.
Jak to bylo ve skutečnosti?
Složení politbyra
Veletoče snažící se vyvinit Rusko z invaze jsou postaveny na lži, že v jedenáctičlenném politbyru KSSS, které o invazi rozhodlo, byla naprostá většina Ukrajinců, včetně nejvyššího představitele SSSR Brežněva, ale pouze jeden Rus. A jako třešnička na dortu, zde tedy zkaženém, se také často přidává, že Rus jako jediný hlasoval proti invazi.
Lživé příspěvky zveřejňují na sociálních sítích i poslanci, což je vskutku tristní, protože u politiků by člověk alespoň minimální historický rozhled očekával.
O vojenské intervenci do Československa rozhodlo 17. srpna 1968 politbyro ÚV KSSS. Jeho tehdejších jedenáct řádných členů tvořili – Leonid Brežněv (Rus), Gennadij Voronov (Rus), Andrej Kirilenko (Rus), Alexej Kosygin (Rus), Kiril Mazurov (Bělorus), Arvid Pelše (Lotyš), Nikolaj Podgornyj (Ukrajinec), Dmitrij Poljanskij (Ukrajinec), Michail Suslov (Rus), Alexandr Šelepin (Rus) a Petr Šelest (Ukrajinec). Řazení jmen je převzato z ruské wikipedie a je založeno na politické hierarchii, chcete-li na stranické váze (zde jen drobná poznámka: Podgornyj byl tehdy předsedou prezídia Nejvyššího sovětu SSSR, ale to byla funkce převážně reprezentativní s velice omezenou politickou mocí).
Pochybnosti mohou panovat u národnosti Brežněva, který se narodil roku 1906 v Kamenském v tehdejší Jekatěrinoslavské gubernii Ruského impéria, na území dnešní Ukrajiny. Jeho otec pocházel z vesnice Brežněvo v Kurské gubernii, zatímco rodina jeho matky pocházela z Jenakijeva v Jekatěrinoslavské gubernii. Ale samotné místo narození ještě nic nevypovídá o národnosti.
Dochované úřední dokumenty přitom ukazují, že jeho národnost nebyla ve všech obdobích zapisována shodně. V seznamu branců před odvodem (приписная книжка допризывника) z 5. října 1928 je v kolonce „Národnost a rodný jazyk“ uvedeno Velkorus (Великорос), tedy dobové označení Rusa. Ukrajinec byl tehdy Malorus. Stejné označení je uvedeno také v jeho členské evidenční kartě VKS(b) z 18. listopadu 1929. A v téže kartě je v kolonce „rodný jazyk“ původně uveden „Ukrajinský“, který byl ale přeškrtnut a nahrazen slovem „Ruský“. V některých pozdějších dokumentech je veden jako Ukrajinec a následně zase jako Rus.
Za nejpřímější svědectví o vlastní národní identifikaci lze považovat jeho pozdější vzpomínky. Brežněv v nich výslovně uvádí: „podle národnosti jsem Rus“ (“по национальности я русский“). A současné ruské biografické zdroje ho rovněž zpravidla označují za Rusa. A právě v této souvislosti je paradoxem, že právě šiřitelé proruské propagandy to přehlíží.
Proti invazi měl údajně hlasovat Voronov. V roce 1989 Petr Rodionov, tehdejší první náměstek ředitele Institutu marxismu-leninismu ÚV KSSS, uvedl, že Voronov proti intervenci vystoupil a považoval ji za zásadní chybu. Voronov však později sám popřel, že by v rozhodný moment hlasoval proti invazi. Jeho pozdější kritické výroky o intervenci proto dokazují jeho pochybnosti, nikoli spolehlivě jeho hlasování 17. srpna.
Zastoupení ruských vojáků v invazních silách
Často se také objevují tvrzení, že většina vojáků útvarů Sovětské armády, které vtrhly 21. srpna do Československa, byli Ukrajinci. Nejzdatnější lháři hovoří dokonce až o 90 procentech. Ale to je na první pohled taková hloupost, kterou nikdo po lehkém zamyšlení nemůže brát vážně.
Vyloženě směšně působí fejk o pouhých 63 Rusech v první vlně invaze, z nichž navíc 42 mělo být armádními žurnalisty. Experti (ve velké míře pravděpodobně internetoví boti), kteří tato fantasmagorická čísla šíří, se je snaží podat seriózně a odkazují přitom na jakousi „knihu o Celní správě ČR“. A najdou se jedinci, kteří tomu věří a zároveň mají kupodivu i volební právo (považte: v mase více než 160 tisíc mužů prý mělo být pouhých 63 Rusů).
Mýty a lži o invazi do ČSSR v roce 1968 šířené na sociálních sítích
Tvrzení, že většinu vojáků sovětských jednotek, které se účastnily invaze do Československa v srpnu 1968, tvořili Ukrajinci, neodpovídá a ani z čistě logického hlediska nemůže odpovídat skutečnosti. Sovětská armáda byla mnohonárodnostní a uplatňovala systém extrateritoriálního odvodu a záměrného mísení národností v jednotlivých útvarech. Americký armádní přehled sovětských pozemních sil z roku 1975 výslovně uvádí, že do nich byli odváděni muži z více než stovky národnostních skupin a že národní formace nebyly povoleny.
Určitou představu o velikosti jednotlivých národnostních skupin poskytuje sčítání obyvatelstva SSSR z roku 1970. Z celkem 241,72 milionu obyvatel bylo 129,02 milionu Rusů, tedy 53,4 procenta, zatímco Ukrajinců bylo 40,75 milionu, tedy 16,9 procenta. Rusů tak bylo přibližně 3,2krát více než Ukrajinců. Za Ukrajinci potom následovali například Uzbeci, Bělorusové, Tataři, Kazachové, Ázerbájdžánci a další národnosti. Samotné údaje ze sčítání samozřejmě nemohou určit národnostní složení konkrétních vojenských jednotek.
Ano, byl zde trochu brán zřetel na to, že v bojových útvarech měly větší zastoupení tzv. slovanské národy (Rusové, Ukrajinci a Bělorusové), zatímco v nebojových složkách sloužili více vojáci národností z asijské části SSSR. Tato diference byla nejvýraznější při masivním rozšiřování armády ve 30. letech, ale postupně se snižovala, byť ne výraznou rychlostí.
Přesné procentuální zastoupení Rusů, Ukrajinců a dalších národností přímo v jednotlivých sovětských útvarech, a to nejen těch nasazených v srpnu 1968 proti ČSSR, dnes z veřejně dostupných pramenů nelze stanovit. Skutečnost, že některé sovětské jednotky účastnící se invaze byly předtím dislokovány na území dnešní Ukrajiny, zkrátka nelze zaměňovat za jejich národnostní složení. Takhle jednoduchý ten svět opravdu není.
Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvVe facebookovém příspěvku výše je také ukázkový historický nesmysl, „že 21. srpna 1968 byly poslány dvě sovětské armády, a to První ukrajinský sbor složený výhradně z Ukrajinců a 1. záložní uralský sbor, kde bylo téměř výhradní zastoupení uralských národností“. Takové vojenské útvary v Sovětské armádě v roce 1968 vůbec neexistovaly. Autor si zřejmě vypůjčil názvy skutečných historických formací ze zcela jiného období a případně si je trochu modifikoval.
Když jsme tedy u toho, tak 1. ukrajinský sbor existoval krátce, založen byl v létě 1917 a zanikl začátkem roku 1918. Jeho existence tedy spadá do období krátce po rozpadu carského Ruska, začátku občanské války a boje Ukrajiny za nezávislost. Naopak pod jménem 1. záložní uralský sbor v hodnověrných pramenech asi nic nenajdete. Ale existoval 1. uralský sbor v sestavě bělogvardějské Uralské samostatné armády, tedy opět za občanské války.
