Pokračování textu o havárii raketoplánu Challenger. První díl najdete zde.
27. ledna 2016 |
Otázka nezní, zda se dalo katastrofě raketoplánu Challenger předejít, ale proč to NASA neudělala. Technické příčiny a průběh havárie jsme popsali v prvním dílu tohoto seriálu. Bezprostřední příčinou byla netěsnost u pravého bočního urychlovacího (startovacího) motoru, pro který NASA používala zkratku SRB z anglického „Solid Rocket Booster“. Nebylo to však poprvé, co se raketoplán dostal kvůli SRB do smrtících problémů.
Startovací stupně SRB vykazovaly vážné problémy už dříve. Netěsnost spojů segmentů pomocného startovacího motoru se projevila například při druhém zkušebním letu raketoplánu Columbia STS-2 v listopadu 1981. Při třetím startu raketoplánu Challenger STS-8 v srpnu 1983 byl dokonce použit motor se zkorodovanými díly a především s nekvalitní tryskou, jejíž výtoková stěna po zážehu motoru téměř prohořela. Pouze shodou náhod a především díky obrovskému štěstí nedošlo k tragické nehodě. Přitom prý stačilo pouze půl centimetru, aby plamen pronikl do okolí a zcela jistě by způsobil havárii.
V rámci 40. výročí exploze raketoplánu Challenger vydáváme znovu text, který pro nás připravil dnes již zesnulý odborník a popularizátor Pavel Toufar. Pavel Toufar(13. 7. 1948 Praha – 26. 9. 2018) byl jedním z generace československých popularizátorů, kteří prožili kosmické závody mezi USA a SSSR. Jeho texty spolupomáhaly informovat i naši veřejnost o americkém vesmírném programu Apollo. V 70. letech se stal jako velmi mladý právník a publicista členem Mezinárodního institutu kosmického práva (IISL) při Mezinárodní astronautické federaci. Od poloviny 80. let spolupracoval s Československou, později Českou televizí na popularizaci a komentování řady kosmonautických událostí. Byl také šéfredaktorem týdeníku Signál, pracoval ve vydavatelství Ringier či v nakladatelství Integra. Dlouhé roky také externě přispíval do dalších médií, desítky článků napsal pro Technet.cz. Psal především literaturu faktu, napsal ale i několik knih science-fiction a několik desítek populárně naučných prací. V roce 1997 obdržel literární Cenu Egona Erwina Kische za knihu Smrt číhá mezi hvězdami. |
Jako by sama technika chtěla vyburcovat ke klidu ukolébané odpovědné činitele NASA. V lednu 1985 při vojenském letu Discovery STS-51C došlo ke zcela jednoznačně přímému vážnému varování. Většina podrobností však bohužel vyšla najevo až po tragédii Challengeru. Šlo totiž o první let připravený za podmínek přísného utajení. Jeho program byl ryze vojenský. V posádce nebyl žádný civilista a o podrobnostech průběhu letu a jeho náplni se veřejně nemluvilo. Proto jen zasvěcení nakonec věděli, kolik vzrušení přinesl průběh startu Discovery STS-51C. V noci totiž poklesla teplota na kosmodromu na minus 3,9 stupně Celsia. V den startu, ve čtvrtek 24. ledna 1985, už však zima nikoho nevzrušovala. Ve dne se totiž rtuť teploměru vyšplhala až na plus 11,6 stupně Celsia. Kdo by tedy vzpomínal na mrazivou noc?
Na palubě Discovery STS-51C se však usadil zlověstný neviditelný vetřelec. Vyčkával. Zažehly se motory a raketoplán začal stoupat k obloze. Technici v řídicím středisku náhle doslova nadskočili. Číhající zlý vetřelec se totiž rázně ohlásil. Televizní kamery zřetelně zaznamenaly u jednoho startovacího motoru SRB zlověstný obláček černého kouře. Naštěstí po zhruba dvou minutách oba startovací motory přesně podle harmonogramu startu a vzletu odpadly a raketoplán spojený už pouze s hlavní centrální nádrží ET stoupal dál na oběžnou dráhu.
Vedoucího inženýra firmy Morton Thiokol však později musely pronásledovat děsivé úvahy. Když se totiž motory SRB snesly na padácích do moře a byly dopraveny zpátky do montážní haly, zjistili technici z Morton Thiokol při jejich důkladné prohlídce, že dvě těsnění mezi segmenty motoru SRB byla vážně poškozena.
