V rámci 40. výročí exploze raketoplánu Challenger vydáváme znovu text, který pro nás připravil dnes již zesnulý odborník a popularizátor Pavel Toufar. Pavel Toufar(13. 7. 1948 Praha – 26. 9. 2018) byl jedním z generace československých popularizátorů, kteří prožili kosmické závody mezi USA a SSSR. Jeho texty spolupomáhaly informovat i naši veřejnost o americkém vesmírném programu Apollo. V 70. letech se stal jako velmi mladý právník a publicista členem Mezinárodního institutu kosmického práva (IISL) při Mezinárodní astronautické federaci. Od poloviny 80. let spolupracoval s Československou, později Českou televizí na popularizaci a komentování řady kosmonautických událostí. Byl také šéfredaktorem týdeníku Signál, pracoval ve vydavatelství Ringier či v nakladatelství Integra. Dlouhé roky také externě přispíval do dalších médií, desítky článků napsal pro Technet.cz. Psal především literaturu faktu, napsal ale i několik knih science-fiction a několik desítek populárně naučných prací. V roce 1997 obdržel literární Cenu Egona Erwina Kische za knihu Smrt číhá mezi hvězdami. |
Challenger
Bylo 28. ledna 1986. Na rampě 39B kosmodromu na mysu Canaveral stál ke startu připravený raketoplán Challenger STS-51L. Hmotnost celé sestavy v okamžiku startu byla 2 054 375 kilogramů. Všechno nasvědčovalo, že nadcházející kosmický let bude už bezmála rutinní záležitostí. A podle toho mezi tisícovkami diváků panovala skvělá nálada. Nikdo netušil, co se odehrálo v zákulisí a k jakému osudovému rozhodnutí dospěli vedoucí činitelé programu.
Mohutný kolos, který se stal živoucím symbolem americké technické dokonalosti, se zvedl k obloze. Začal již 25. let amerického raketoplánu v tehdy pětileté historii pilotovaných kosmických letů, z toho již desátý let Challengeru.
Za ohlušujícího rachotu zamířil raketoplán do výšky. Mírným obloukem se stočil nad Atlantik a naklonil se tak, že vůči zemskému povrchu zaujal polohu letu na zádech. Až do tohoto okamžiku probíhalo všechno podle programu. Nadšení diváci hlasitě jásali. Hodiny ukazovaly 11:38 minut východoamerického standardního času, což bylo 16:38 času světového. Hřmění raketových motorů se pomalu ztrácelo v oblačných výškách.
Vyšetřovací komise později s neobyčejnou přesností zaznamenala průběh celé tragédie i to, jak posádka do poslední chvíle netušila, že místo do vysněného kosmu vzlétá na perutích smrti do věčnosti.
Srdce svírajících 165 sekund
Challenger startuje ke svému tragickému letu.
Dvě minuty a čtyřicet pět sekund po explozi dopadla kabina raketoplánu Challenger rychlostí 330 km/h na hladinu Atlantiku. Pokud kosmonauti neztratili vědomí už při úniku kyslíku z kabiny, jak původně tvrdila oficiální zpráva NASA, znamenal děsivý náraz jejich definitivní konec. Oficiálně se navíc zpočátku mluvilo o tom, že kabina se zcela roztříštila, ale po více než měsíčním pátrání našli potápěči v oceánu v asi třicetimetrové hloubce její větší část. Po pečlivé analýze trosek bylo možné zrekonstruovat nejosudovější chvíle. Kabina dopadla na hladinu nejprve levým předním rohem špičky při přetížení asi 200 g. Za takových podmínek se vodní hladina chová jako nejpevnější beton. Není jistě třeba dodávat, co to s konstrukcí kabiny udělalo.
Podle NASA se nedochovaly žádné nahrávky z dramatického pádu a spojení s kabinou bylo přerušeno v okamžiku výbuchu, přičemž zpráva vyšetřovací komise konstatovala, že „posádka pravděpodobně, nikoli však zcela jistě, ztratila vědomí během několika sekund po rozpadu raketoplánu, a to v důsledku ztráty atmosférického tlaku uvnitř těžce poškozené kabiny.“
Jak se vzápětí ukáže, nebyla to pravda.
