Na začátku září uplynulo 47 let od startu nosiče Titan 3E Centaur, který do volného vesmíru vynesl sondu Voyager 1. Ta od té doby splnila nejen své původní úkoly, ale mnoho věcí navíc. Jako první funkční sonda vstoupila v roce 2012 do mezihvězdného prostoru, tedy do oblasti mimo heliosféru, což je jakási bublina slunečního větru a magnetického pole vycházející ze Slunce.
Během svého dlouhého života přišla o některé přístroje buď kvůli jejich degradaci nebo za účelem úspory energie. Prošla si i řadou problémů, včetně těch, kdy přestala komunikovat. Naposledy na začátku tohoto roku. Nyní se zdálo, že bude tento problém znovu opakovat.
Zázrak! NASA po pěti měsících obdržela od sondy Voyager smysluplnou zprávu |
Vše začalo, když 16. října zaslalo řídící středisko mise sondě běžný příkaz k tomu, aby spustila ohřívání. Dva dny na to měla sonda odpovědět, ale nic se nestalo. Tady je třeba připomenout, že je sonda vzdálená více než 24,8 miliard kilometrů od Země a je jasné, že i signálu letícímu v podstatě rychlostí světla trvá téměř 23 hodiny, než k Voyageru dorazí. A stejně dlouho trvá, než se inženýři dozvědí odpověď. V součtu to dělá 46 hodin.
Sonda měla jen poslat zpět technické údaje, které tým vyhodnocuje, aby zjistil, jak Voyager 1 na příkaz reagoval. Avšak 18. října žádná zpráva nepřišla a síť Deep Space Network, která přijímá zprávy řady sond včetně těch z obou Voyagerů, tak nedokázala zachytit jeho signál. Tvoří ho tři komplexy antén rozmístěné v USA, Španělsku a Austrálii, aby mohly komunikovat nepřetržitě bez ohledu na rotaci Země. Tým se tak dozvěděl, že nastal nějaký problém.
Tým předpokládal, že přestože Voyager 1 měl mít dostatek energie pro provoz ohřívače, jím zaslaný příkaz spustil systém ochrany proti poruchám. To znamená, že se měla snížit frekvence odesílaní zpráv.
„Tento režim vyžaduje od kosmické lodi méně energie, ale také mění signál v pásmu X, který musí síť Deep Space Network poslouchat. Inženýři později toho dne signál objevili a zdálo se, že Voyager 1 je jinak ve stabilním stavu. Tým tak začal zkoumat, co se stalo,“ popisuje situaci NASA.
Další den to však najednou vypadalo, že komunikace zcela ustala. Letový tým měl podle NASA podezření, že se ještě dvakrát spustil systém ochrany Voyageru 1 proti poruchám, který vypnul vysílač v pásmu X a přepnul na druhý rádiový vysílač pracující v pásmu S.
Pásmo S sice spotřebovává méně energie, ale Voyager 1 jej nepoužíval ke komunikaci se Zemí od roku 1981. Signál z tohoto zdroje je navíc výrazně slabší. Začalo tak horečné hledání, protože si letový tým nebyl jistý, zda lze pásmo S vzhledem ke vzdálenosti sondy na Zemi zachytit. Nakonec se ale inženýrům sítě Deep Space Network signál ze sondy podařilo najít.
„Než aby tým riskoval opětovné zapnutí pásma X předtím, než zjistí, co spustilo systém ochrany proti poruchám, vyslal 22. října příkaz k potvrzení, že vysílač v pásmu S funguje. Tým nyní pracuje na shromažďování informací, které mu pomohou zjistit, co se stalo, a vrátit Voyager 1 do normálního provozu,“ uzavírá NASA.
Sonda Voyager 1 je nejvzdálenějším lidským objektem ve vesmíru. Na cestu vesmírem se vydala 5. září 1977, což kvůli technickým a konstrukčním potížím bylo až po její sesterské sondě Voyager 2, která se ze startovací rampy zvedla k obloze 20. srpna 1977.
Původně byla součástí programu Mariner a nesla také označení Mariner 11, ale v průběhu letu se postupně v NASA kompletně přešlo k označení Voyager, protože mise se začala opravdu výrazně lišit od jiných letů programu Mariner.
9. září 2017 |
Jeho cílem totiž byl průzkum Zemi blízkých planet, tedy Merkuru, Venuše a Marsu, Voyager ovšem letěl po dráze, která ho vedla zcela jinam. Sonda zamířila směrem k vnějším planetám po poměrně rychlé a přímé dráze. Díky tomu svou „mladší sestru“ velmi rychle dohnala a předehnala. Kolem planety Jupiter proletěl Voyager 1 v roce 1979, okolo Saturnu o rok později.
Nyní se pohybuje v mezihvězdném prostoru a za zhruba 40 tisíc let mine ve vzdálenosti 1,6 světelného roku hvězdu AC+79 3888, která je v souhvězdí Žirafy.
Na své palubě veze vzkaz pro případné mimozemské nálezce, který obsahuje měděný pozlacený disk o průměru 305 milimetrů, který obsahuje záznam 115 obrázků v analogovém formátu. Dále zvukový záznam 55 pozdravů v různých jazycích světa od akkadštiny, kterou se hovořilo v Sumeru před šesti tisíci lety, přes angličtinu, češtinu, ruštinu až k modernímu čínskému dialektu Wu.
Následuje tištěné poselství tehdejšího amerického presidenta Jamese Cartera a generálního tajemníka OSN Kurta Waldheima a dále záznam 35 různých přírodních i umělých zvuků od sloního troubení, přes zvuk písku po start rakety Titan. Na konci je devadesátiminutový koncert z 27 hudebních úryvků včetně etnických skladeb, například iniciační písně pygmejských dívek, vážné hudby (Bach, Beethoveen, Stravinskij a další) i jazzu (L. Armstrong a jeho Melancholické blues).
Rytina na „obalu“ zobrazuje i návod k puštění desky, znovu v binárním kódu, včetně určení rychlosti desky (16 2/3 otáčky za minutu). Součástí pouzdra je také americká vlajka a vzorek radioaktivního uranu 238(počáteční aktivita 9.6 bequerelů), které by měly nálezcům umožnit určit stáří sondy.