zavřít
1 / 81
náhledy
Hubbleův vesmírný dalekohled (HST) se za 35 let svého působení ve stal ikonou. A když ho v mnoha ohledech překonávají přístroje na modernějších systémech v čele s teleskopem Jamese Webba, stále má své místo a také ne zcela jednoduchý příběh.
Autor: NASA Goddard
Hubbleův vesmírný teleskop v celé své kráse. Nad Zemí se pohybuje ve výšce před 500 kilometrů, a může tak pořizovat záběry bez vlivu atmosféry.
Autor: ESA
Hubbleův kosmický teleskop vynesl 24. dubna 1990 raketoplán Discovery při misi STS-31. Následující den byl vypuštěn na oběžnou dráhu Země, čímž zahájil svou 35letou kariéru zkoumání vesmíru.
Autor: NASA
První, s velkým napětím očekávané snímky z teleskopu, vyvolaly zklamání. Teleskop měl špatně vybroušené zrcadlo a byl, lidsky řečeno, krátkozraký. Viděl rozmazaně. Výrobce vybrousil primární zrcadlo tak, že bylo o 0,002 milimetru mělčí, než stanovil projekt.
Autor: NASA
V roce 1993 k němu proto odstartoval raketoplán Endeavour, aby mu přivezl korekční optiku k zaostřování snímků. (Snímek ze startu Endeavouru v roce 2008)
Autor: Reuters
Kathryn C. Thorntonová během oprav Hubbleova vesmírného dalekohledu v prosinci 1993. Do konce tisíciletí k teleskopu dorazili ještě dvě opravárenské mise, jedna v roce 1997 a druhá v roce 1999.
Autor: NASA
Při skenování oblohy poprvé od úspěšné servisní mise v prosinci 1999 HST bylo v roce 2000 zachyceno obří kosmické „zvětšovací sklo“, což je masivní kupa galaxií nazvaná Abell 2218. Tato „statná“ hvězdokupa se nachází v souhvězdí Draka, asi 2 miliardy světelných let od Země. Kupa je tak hmotná, že její obrovské gravitační pole odklání světelné paprsky, které jí procházejí, podobně jako optická čočka ohýbá světlo a vytváří obraz.
Autor: NASA
V roce 2002 letěla k dalekohledu další servisní mise, ale i tak měl teleskop namále na konci prvního desetiletí nového tisíciletí, když chtěli Američané jeho působení ukončit. Pod tlakem laické i odborné veřejnosti k němu ale vyslali v květnu 2009 ještě jednu údržbářskou misi, která jeho životnost prodloužila o mnoho dalších let. Tentokrát letěl raketoplán Atlantis (na snímku).
Autor: Reuters
Na tomto snímku můžete vidět astronauty Michaela Gooda a Mikea Massimina během oprav Hubbleova vesmírného dalekohledu v červnu 2009.
Autor: NASA
Hubbleův teleskop ukotvený v nákladovém prostoru raketoplánu Atlantis
Autor: NASA TV
Jedním z úkolů opravárenské mise byla výměna gyroskopů pro orientaci přístroje v prostoru.
Autor: NASA
Posádka se také pokoušela opravit nefungující kamerový systém ACS.
Autor: NASA
Vedle toho bylo cílem mise umístění nového spektrometru. Posádka na teleskop namontovala nejmodernější širokoúhlou kameru.
Autor: NASA
Astronauti Michael Good (vlevo) a Mike Massimino (vpravo) v rámci mise STS-125 opravují vnitřek teleskopu Hubble v květnu 2009.
Autor: NASA
Oprava měla životnost aparátu prodloužit o zhruba pět až šest let, ale Hubbleův teleskop funguje dál, byť s vršícími se obtížemi. Tou největší je asi skutečnost, že pomalu klesá k Zemi a vzhledem k dalším plánům NASA už není příliš naděje na nějakou další záchrannou misi. (Na snímku astronauti Michael T. Good (nahoře) a Michael J. Massimino ve volném prostoru u teleskopu Hubble)
Autor: NASA TV, Reuters
Snímky, které teleskop již pořídil, ale výrazně posunuly naše poznání vesmíru. Pomáhají k pochopení toho, jak galaxie rostou a vyvíjejí se, životního cyklu hvězd a složení atmosféry planet mimo naši sluneční soustavu. Zde je například záběr galaktické „fontánu mládí“ zachycené Hubbleovým teleskopem. Galaktický systém Arp 194 je v souhvězdí Céfea asi 600 milionů světelných let od Země. Galaxie na snímku spojuje jasně modrý pás tvořený nově zrozenými hvězdami. Hubbleův teleskop za roky svého fungování v kosmu zachytil desítky podobných galaxií ve fázi vzájemné srážky.
Autor: NASA
Snímek Prstencové mlhoviny složený z fotografie vytvořené Hubblovým teleskopem ve viditelném světle a v infračerveném spektru Large Binocular Telescopu v Arizoně.
Autor: NASA, ESA, C.R. Robert O’Dell (Vanderbilt University), G.J. Ferland (University of Kentucky), W.J. Henney and M. Peimbert (National Autonomous University of Mexico)
Prstencová mlhovina vznikla kolem hvězdy, kterou s trochou snahy můžete vidět v jejím středu. Tvoří ji horký plyn vyvržený hvězdou, který s rostoucí vzdáleností chladne (na snímku v závislosti na tom mění barvu). Modrou záři vydává helium excitované zářením hvězdy.
Autor: NASA/Hubble Heritage Team
Pro srovnání si můžete prohlédnout prstencovou mlhovinu zachycenou digitální zrcadlovkou Nikon D300 za pomoci 8palcového teleskopu (f/3.9 newtonian)
Autor: Wikipedia/Rawastrodata
A ještě jeden pohled na prstencovou mlhovinu tentokrát v infračerveném spektru, jak ji zachytil vesmírný teleskop Spitzer.
Autor: NASA/JPL-Caltech/J. Hora (Harvard-Smithsonian CfA)
Mlhoviny jsou vděčným objektem pro záznam. Zde Hubble vyfotil jednu s názvem Kočičí oko.
Autor: NASA
Orlí mlhovina z pohledu Hubbleova teleskopu
Autor: NASA
Hubbleův teleskop zachytil mraky plynu, z nichž se v Orlí mlhovině rodí hvězdy.
Autor: NASA
Planetární mlhovina v souhvězdí Kompas na snímku z Hubbleova teleskopu
Autor: NASA
Takto Hubbleův teleskop zaznamenal kupu galaxií.
Autor: NASA
Pohled Hubbleova teleskopu do středu naší galaxie
Autor: NASA
Mlhovina Tarantule na záběru Hubbleova teleskopu
Autor: NASA
Obrovitý shluk plynů a prachu, který vypadá jako motýl vznášející se vesmírem, je další mlhovina zaznamenaná Hubbleovým teleskopem.
Autor: AP
Několik galaxií na jednom snímku z vesmírného teleskopu Hubble
Autor: AP
Pro srovnání můžete vidět Snímek mlhoviny v Orionu ve viditelném spektru (Hubbleův teleskop, vlevo), na hranici infračerveného spektra (pozemský teleskop, uprostřed) a v infračerveném spektru (vpravo, SOFIA)
Autor: NASA
Ve své době zachytil teleskop i tehdy nejstarší známou galaxii s označením UDFj-39546284
Autor: NASA
Hvězda U Camelopardalis na snímku Hubbleova teleskopu
Autor: NASA
Spirální galaxie s označením UGC 10043 se nachází zhruba 150 milionů světelných let od Země. Z tohoto úhlu pohledu vidíme disk galaxie jako ostrou čáru v prostoru, překrytou výrazným pruhem prachu. V centru galaxie se nachází zářící, téměř vejčitá „výduť“, která se zvedá vysoko nad a pod diskem. Ta obsahuje hvězdy obíhající kolem galaktického středu po drahách nad a pod vířivým diskem. Neobvyklá velikost této výduti v porovnání s diskem galaxie je pravděpodobně způsobena tím, že UGC 10043 odčerpává materiál z blízké trpasličí galaxie. To může být také důvodem, proč je disk pokřivený, na jednom konci ohnutý nahoru a na druhém dolů.
Autor: NASA/Hubble Heritage Team
Hubbleův teleskop objevil tehdy nejvzdálenější zaznamenanou supernovu.
Autor: Reuters
Rozpad planetky P/2013 R3 na snímku z Hubbleova teleskopu
Autor: NASA
Skupina galaxií SDSS J1038+4849 pohlíží z fotografie Hubbleova teleskopu s úsměvem. Příčinou je tzv. gravitační čočka - světlo z těchto objektů ohýbá gravitace nějakého velmi hmotného objektu, který leží mezi nimi a pozorovateli (námi).
Autor: NASA (volné dílo)
Snímek galaxie J0925+1403 pořízený Hubbleovým teleskopem.
Autor: Ivana Orlitová, Astronomický ústav/NASA
Hubbleův teleskop pozoroval i objekty naší Sluneční soustavy, tady je například záběr Marsu.
Autor: NASA, Reuters
Na této kompozitní fotografii je planeta Jupiter, jak ji vidí nový vesmírný dalekohled Hubble Space. (8. srpna 2019)
Autor: NASA / ESA / A. Simon / M.H.Wong, Reuters
Snímky z Hubbleova teleskopu z června a července 2012 ukazují nový objekt P4, tedy nový měsíc Pluta.
Autor: NASA
Hubbleův dalekohled odhalil vodu na měsíci Jupitera
Autor: NASA
Všechny tři zaznamenané „události“, které ukazují na přítomnost gejzírů vody tryskajících z povrchu Europy. Všimněte si, že snímky pochází z roku 2014. Protože ale použitá technologie snímání obrazu je poměrně složitá a vědci měli s interpretací výsledků poměrně málo zkušeností, vývoj vhodných metod k jejich interpretaci a ověřování trvaly roky.
Autor: Hubble/NASA
Gejzíry na Europě (dole v blízkosti jižního pólu), jak vidí UV nástroj Hubbleova teleskopu. Obrázek Europy je do snímku uměle vložený, ten je pořízen na vlnové délkách pozorovatelných lidským okem.
Autor: Hubble/NASA
Také samotná NASA připravila soubor snímků k výročí teleskopu. Tady jsou. Na tom prvním je zachycena velká bouře na Saturnu. Rozprostírá se kolem celé planety v rovníkové oblasti planety a byla objevena amatérskými astronomy v září 1990. Takové bouře jsou vzácné: poslední před touto bouří v rovníkové oblasti se objevila v roce 1933.
Autor: NASA
Hubble přinesl důkaz, že v centru obří eliptické galaxie M87 je černá díra o hmotnosti více než 2,6 miliardy Sluncí. Snímky z něj totiž ukazují, že se hvězdy silně koncentrují směrem ke středu M87.
Autor: NASA
Tento snímek z HST ukazuje hypersonickou rázovou vlnu (vpravo dole) materiálu pohybujícího se rychlostí 238 000 kilometrů za hodinu v mlhovině v Orionu, oblasti vzniku hvězd vzdálené 1 500 světelných let.
Autor: NASA
Snímek z HST z roku 1994 ukazuje masivní mladé hvězdné seskupení s názvem R136. Hvězdokupa je stará jen několik milionů let a nachází se v mlhovině 30 Doradus Nebula, což je bouřlivá oblast zrodu hvězd ve Velkém Magellanově oblaku (LMC)
Autor: NASA
Snímek Jupiteru pořízený Hubbleovým vesmírným teleskopem ukazuje osm míst dopadu komety Shoemaker-Levy 9 v roce 1994. Kometa, která byla objevena v roce 1993, se rozpadla na 21 fragmentů během blízkého průletu kolem Jupiteru v červenci 1992.
Autor: NASA
Snímek mladé planetární mlhoviny MyCn18 pořízený HST, odhaluje, že objekt má tvar přesýpacích hodin. Planetární mlhovina je zářící pozůstatek umírající hvězdy podobné Slunci.
Autor: NASA
HST zachytil obrovská, vzdouvající se oblaka plynu a prachu na tomto úžasném snímku supermasivní hvězdy Eta Carinae. Ta je vzdálena více než 8 000 světelných let, přesto lze rozlišit struktury o průměru, který přibližně odpovídá průměru naší sluneční soustavy
Autor: NASA
Tento snímek z HST zachycuje galaxie Tykadla ( Antennae), což je dvojice kolidujících galaxií. Kolize začala asi před 200 až 300 miliony let, což z této dvojice galaxií činí jeden z nejbližších a nejmladších příkladů kolidujících galaxií.
Autor: NASA
NGC 3132 je pozoruhodným příkladem planetární mlhoviny. Tento rozpínající se oblak plynu, obklopující umírající hvězdu má průměr téměř půl světelného roku. Se vzdáleností asi 2 000 světelných let je jednou z bližších známých planetárních mlhovin.
Autor: NASA
Planetární mlhovina IC 418 zářící jako mnohostranný drahokam se nachází asi 2 000 světelných let od Země ve směru souhvězdí Zajíce (Lepus). Planetární mlhovina představuje závěrečnou fázi vývoje hvězdy podobné našemu Slunci. Hvězda v centru IC 418 byla před několika tisíci lety rudým obrem, ale pak vyvrhla své vnější vrstvy do vesmíru a vytvořila mlhovinu, která se nyní roztáhla do průměru asi 0,1 světelného roku.
Autor: NASA
HST zachytil planetu Mars 26. června 2001, kdy byl Mars přibližně 68 milionů kilometrů od Země, tedy nejblíže k Zemi od roku 1988. Teleskop umožnil vidět detaily o průměru pouhých 16 km.
Autor: NASA
HST byl svědkem seskupení galaxií, které se zapojily do pomalého tance destrukce, který bude trvat miliardy let. Galaxie označované jako Seyfertův sextet jsou tak těsně namačkány na sebe, že gravitační síly z nich začínají vytrhávat hvězdy a deformovat jejich tvar. Stejné gravitační síly by nakonec mohly spojit galaxie a vytvořit jednu velkou galaxii. Skupina galaxií se nachází 190 miliónů světelných let daleko v souhvězdí Hada a měří pouhých 100 000 světelných let, což jí umožňuje využívat výhod a zaujímat tak málo prostoru než Galaxie Mléčná dráha.
Autor: NASA
Planetární mlhovina Helix ve tvaru spirály je jedním z největších a nejdetailnějších nebeských obrazů, jaké kdy byly pořízeny. Kompozitní snímek je souvislou směsí ultra ostrých snímků z HST v kombinaci s širokým pohledem kamery Mosaic Camera na 0,9m dalekohledu National Science Foundation na Kitt Peak National Observatory poblíž Tucsonu, Arizona. Helix je vzdálena 650 světelných let a je jednou z nejbližších planetárních mlhovin k Zemi.
Autor: NASA
HST zachytil mračna zářícího plynu a siluety tmavých oblaků mezihvězdného prachu na tomto snímku spirální galaxie NGC 1300.
Autor: NASA
Pohled na složený snímek, který je jedním z největších, jaký kdy Hubbleův kosmický teleskop pořídil v Krabí mlhovině. Ta je šest světelných let širokým rozpínajícím se pozůstatkem po explozi nějaké hvězdy.
Autor: NASA
Tento HST snímek ukazuje neobvyklý jev ve vesmíru nazývaný světelné echo, který označuje světelnou ozvěnu, která je analogií na tu zvukovou. V tomto případě světlo z hvězdy, která vybuchla téměř pět let před pořízením snímku, pokračovalo v šíření směrem ven skrze oblak prachu obklopující hvězdu. Jak se světlo odráží od prachu a poté putuje na Zemi, tak vzhledem k větší vzdálenosti, kterou rozptýlené světlo urazí, dosáhne Země dlouho poté, co dorazilo světlo ze samotného vzplanutí hvězdy.
Autor: NASA
Tento zářivý snímek zachycuje kulovou hvězdokupu NGC 6397, která se nachází 7 800 světelných let daleko, což z ní činí jednu z nejbližších kulových hvězdokup od Země. Modré hvězdy v kupě jsou téměř na konci svého života. Tyto hvězdy spotřebovaly své vodíkové palivo, které jim umožňuje zářit. Nyní ve svých jádrech přeměňují helium na energii, která se při vyšší teplotě slučuje, což má za následek modrou barvu. Načervenalá záře pochází od rudých obrů, kteří spotřebovali své vodíkové palivo a zvětšili se. Mezi nesčetnými malými bílými objekty jsou i hvězdy podobné našemu Slunci.
Autor: NASA
Na tomto snímku z HST vidíme Jupiterův měsíc Ganymed těsně předtím, než se zanoří za obří planetu. Měsíc dokončí oběh kolem Jupiteru každých sedm dní. Ganymed je složený z kamene a ledu. Je největším měsícem v naší sluneční soustavě. Je dokonce větší než Merkur, ale vedle velkého Jupiteru vypadá jako špinavá sněhová koule.
Autor: NASA
Tento snímek z HST je nejdetailnějším pohledem na největší hvězdnou porodnici v našem galaktickém sousedství. Masivní mladé hvězdné seskupení s označením R136 je staré jen několik milionů let a nachází se v mlhovině 30 Doradus, což je bouřlivá oblast zrodu hvězd ve Velkém Magellanově mračnu.
Autor: NASA
Mlhovina zachycená HST v 21. roce jeho působení na oběžné dráze se nachází 20 000 světelných let daleko. Obsahuje centrální hvězdokupu obrovských horkých hvězd s označením NGC 3603. Toto prostředí není tak mírumilovné, jak vypadá. Ultrafialové záření a prudký hvězdný vítr vyfoukly obrovskou dutinu v plynu a prachu, která hvězdokupu obklopuje a poskytuje tak nerušený pohled na hvězdokupu. NGC 3603 obsahuje některé z nejhmotnějších známých hvězd. Tyto obrovské hvězdy žijí rychle a umírají mladé, rychle spalují vodíkové palivo a nakonec končí svůj život výbuchem supernovy.
Autor: NASA
Tento snímek z HST odhaluje majestátní disk hvězd a prachových pásů ve spirální galaxii NGC 2841. Jasný vrchol světla hvězd označuje střed galaxie. Směrem ven se spirálovitě zvedají prachové pásy, které se rýsují proti populaci bělavých hvězd středního věku. Mnohem mladší modré hvězdy sledují spirální ramena. NGC 2841 se nachází 46 milionů světelných let daleko v souhvězdí Velké medvědice (Ursa Major).
Autor: NASA
Snímek malé oblasti vesmíru v souhvězdí Fornax vytvořený pomocí dat z Hubbleova kosmického dalekohledu v letech 2003 a 2004. Tím, že během mnoha hodin pozorování sbíralo slabé světlo, bylo odhalileno tisíce blízkých i velmi vzdálených galaxií. To ze záběru činí nejhlubší snímek vesmíru, jaký byl kdy pořízen.
Autor: NASA
Tato hvězdokupa je známá jako M 15 a nachází se asi 35 000 světelných let daleko v souhvězdí Pegasa. Je to jedna z nejstarších známých kulových hvězdokup, jejíž stáří je kolem 12 miliard let. Na snímku jsou vidět jak velmi horké modré hvězdy, tak chladnější zlaté hvězdy, které se více koncentrují směrem k jasnému středu hvězdokupy. M 15 je jednou z nejhustších známých kulových hvězdokup, přičemž většina její hmoty je soustředěna v jejím jádru. Kromě hvězd byla M 15 první známou hvězdokupou, která hostí planetární mlhovinu, přičemž bylo zjištěno, že má ve svém středu vzácný typ černé díry.
Autor: NASA
Ve své době to byl největší snímek z Hubbleova vesmírného teleskopu. Je to pohled na část galaxie v Andromedě (M31) z ptačí perspektivy a je to nejostřejší velký kompozitní snímek našeho galaktického souseda pořízený zblízka. Ačkoliv je galaxie vzdálena více než 2 miliony světelných let, HST je dostatečně výkonný na to, aby rozlišil jednotlivé hvězdy v 61 000 světelných let dlouhém úseku galaktického disku. Je to jako fotografovat pláž a rozlišovat jednotlivá zrnka písku.
Autor: NASA
Tento snímek z HST ukazuje nově zrozenou hvězdu, která vystřeluje do vesmíru dvojici výtrysků. Nachází se uvnitř bouřlivého rodiště nových hvězd známého jako Orion B, který se nachází 1 350 světelných let daleko. Když se hvězdy tvoří v obřích mračnech chladného molekulárního vodíku, část okolního materiálu se gravitací zhroutí a vytvoří rotující a zploštělý disk obklopující nově zrozenou hvězdu. I když planety později v disku ztuhnou, v této rané fázi se protohvězda krmí diskem. Plyn z disku „prší“ dolů na protohvězdu. Přehřátý materiál je vystřelován směrem ven od hvězdy v opačných směrech v ose rotace hvězdy. Podél výtrysků se vyvíjejí rázové vlny a zahřívají okolní plyn. Výtrysky se srážejí s okolním plynem a prachem a čistí rozlehlé prostory, jako když se proud vody zaboří do kopce písku.
Autor: NASA
HST zachytil dvě mlhoviny, umístěné tak, aby vypadaly jako jedna. Nacházejí se v Malém Magellanově oblaku, trpasličí galaxii, která je satelitem naší galaxie Mléčná dráha. Intenzivní záření z jasných centrálních hvězd ohřívá vodík v každé z mlhovin a způsobuje jejich červenou záři. Mlhoviny společně nazývané NGC 248 jsou v souhrnu asi 60 světelných let dlouhé a 20 světelných let široké. Patří mezi řadu zářících vodíkových mlhovin v trpasličí satelitní galaxii, která se nachází asi 200 000 světelných let daleko v jižním souhvězdí Tucana.
Autor: NASA
Tento HST snímek zachycuje srdce naší galaxie Mléčná dráha. Stárnoucí rudí obři koexistují se svými hojnějšími mladšími bratranci, menšími, bílými hvězdami podobnými Slunci, v této přeplněné oblasti starobylého centrálního centra naší Galaxie. Většina jasných modrých hvězd na snímku jsou pravděpodobně nedávno vzniklé hvězdy nacházející se v popředí, v galaktickém disku. Střed naší Galaxie je asi 26 000 světelných let daleko.
Autor: NASA
Spirální galaxie M100 na snímku z HST odhaluje jednotlivé hvězdy uvnitř nápadných spirálních ramen galaxie. Tyto prachové struktury víří kolem jádra Galaxie a jsou poznamenány prudkou tvorbou hvězd. Charakteristická ramena M100 také hostí několik malých černých děr, včetně nejmladší, která kdy byla pozorována v našem kosmickém sousedství. M100 se nachází 56 milionů světelných let od Země a na noční obloze se jeví jako slabá.
Autor: NASA
Na tomto snímku se HST dívá na titánskou čelní srážku mezi dvěma galaxiemi. Každé „oko“ je jasným jádrem galaxie, z nichž jedno narazilo do druhé. Obrys obličeje je prstenec z mladých modrých hvězd. Další shluky nových hvězd tvoří nos a ústa. Celý systém je katalogizován jako Arp-Madore 2026-424.
Autor: NASA
Caldwell 69 je příkladem jednoho z nejpůsobivějších snímků z HST z Caldwellova katalogu objektů. V roce 2020 Hubble pozoroval Caldwell 69, známou také jako NGC 6302 nebo „Motýlí mlhovina“, aby ji prohlédl v úplnějším spektru světla, od blízkého ultrafialového po blízké infračervené záření, což vědcům pomohlo lépe porozumět mechanice působící v jejích technicolorových „křídlech“ plynu. NGC 6302 se nachází 2500 až 3800 světelných let daleko v souhvězdí Štíra.
Autor: NASA
Tento HST snímek zachycuje rudého obra CW Leonis. Oranžovo-červené „pavučiny“ jsou prachová mračna uhlíku, která pohlcují umírající hvězdu. Vznikly, když CW Leonis vyhodila své vnější vrstvy do inkoustově černé prázdnoty. Uhlík, který vznikl termonukleární syntézou v nitru hvězdy, jí dodává atmosféru bohatou na uhlík. Vypouštění uhlíku zpět do vesmíru poskytuje surovinu pro vznik budoucích hvězd a planet. Veškerý známý život na Zemi je postaven kolem atomu uhlíku. Ve vzdálenosti 400 světelných let od Země je CW Leonis nejbližší uhlíkovou hvězdou.
Autor: NASA
Dvojitá kupa NGC 1850, která se nachází v jedné z našich sousedních galaxií, ve Velkém Magellanově oblaku, je poutavým objektem. Jedná se o mladou hvězdokupu obklopenou difúzním plynem, o kterém se vědci domnívají, že byl vytvořen explozí hmotných hvězd. Tento snímek z HST je dobrým příkladem interakce mezi plynem, prachem a hvězdami.
Autor: NASA
Na tomto snímku z Hubbleova kosmického teleskopu je systém se třemi hvězdami skládající se z proměnných hvězdicových systémů HP Tau, HP Tau G2 a HP Tau G3. HP Tau je známá jako T Tauri hvězda, typ mladé proměnné hvězdy, která ještě nezačala s jadernou fúzí, ale začíná se vyvíjet do vodíkem poháněné hvězdy podobné našemu Slunci. Hvězdy typu T Tauri mají tendenci být mladší než 10 milionů let – pro srovnání, naše Slunce je staré asi 4,6 miliardy let – a často se nacházejí stále zahalené v oblacích prachu a plynu, ze kterých se zformovaly.
Autor: NASA
Toto je kombinace snímků Marsu z HST pořízených mezi 28. a 30. prosincem 2024. V polovině pozorování byl Mars přibližně 61 milionů mil od Země. Na levém snímku je vidět jasně oranžová náhorní plošina Tharsis se svým řetězcem spících sopek. Největší sopka Olympus Mons vyčnívá nad mraky na pozici 10 hodin poblíž severozápadního okraje. S nadmořskou výškou přes 21 km je to asi 2,5krát více než má Mt. Everest. Valles Marineris je tmavý, lineární, horizontální útvar blízko středu vlevo a je ve srovnáním s pozemským Velkým kaňonem asi desetkrát delší, dvacetkrát širší a pětkrát hlubší. Jde o největší kaňon ve Sluneční soustavě. Na snímku vpravo jsou vidět večerní mraky ve vysokých výškách podél východního okraje planety. Daleko na jihu je pak vidět 2,3 tisíce km široká pánev Hellas, což je útvar vzniklý po dopadu asteroidu.
Autor: NASA
Tento snímek z HST zachycuje krásu planetární mlhoviny NGC 2899, která je podobná molovi. Barvy jsou ze žhavého vodíku a kyslíku. Mlhovina se nachází přibližně 4 500 světelných let daleko.
Autor: NASA
Toto je HST snímek malé části mlhoviny Rozeta, obrovské oblasti hvězdotvorby, která má průměr 100 světelných let a nachází se 5 200 světelných let daleko v souhvězdí Jednorožce. Na záběru je část mlhoviny, která má průměr pouze 4 světelné roky (přibližná vzdálenost mezi naším Sluncem a sousedním hvězdným systémem Alfa Centauri). Na snímku jsou vidět tmavá oblaka plynného vodíku protkaná prachem. Oblaka jsou erodována a tvarována zářením z kupy větších hvězd v centru mlhoviny (NGC 2440). Hvězda zachycená na špičce tmavého oblaku v pravé horní části snímku vypouští výtrysky plazmy, které narážejí do chladného oblaku kolem ní. Výsledná rázová vlna způsobuje červenou záři. Barvy pocházejí z přítomnosti vodíku, kyslíku a dusíku.
Autor: NASA
Hubbleův kosmický teleskop také zachytil v mimořádných detailech pohled na pozoruhodně vypadající galaxii NGC 5335. U ní je nápadný nedostatek dobře definovaných spirálních ramen, která se běžně vyskytují mezi galaxiemi, včetně naší Mléčné dráhy
Autor: NASA
Hubbleův teleskop ještě chvíli bude pořizovat snímky vesmíru, ale jeho mise pomalu končí. Ze své oběžné dráhy ve výšce asi 560 kilometrů, na níž byl v roce 2009, již klesl o více než pět procent, což se zdá málo, ale ztráta výšky se bude později urychlovat.
Autor: NASA
