Historie orbitálních stanic |
Za necelý měsíc po vypuštění, 14. května, se k Saljutu připojila první kosmická loď – Sojuz T-5 a dvojice kosmonautů, Valentin Vitaljevič Lebeděv a Anatolij Nikolajevič Berezovoj, přešla na palubu stanice. Tato první stálá posádka Saljutu 7 vytvořila nový rekord v pobytu na oběžné dráze. Když se 10. prosince 1982 vrátila na zemský povrch, asi 190 kilometrů od kazašského města Džezkazganu, měla za sebou kosmickou misi v délce 211 dní, 9 hodin a 5 minut.
Zajímavé složení kosmonautů měla druhá návštěvnická posádka, která vzlétla 19. srpna 1982 v Sojuzu T-7 a k Saljutu se připojila o den později. Kromě Leonida Ivanoviče Popova a Alexandra Alexandroviče Serebrova v ní byla Světlana Jevgeňjevna Savická, která se díky tomu stala teprve druhou ženou, která se dostala do kosmického prostoru.
Po odletu stálé posádky zamířila k Saljutu 7 nejprve 2. března 1983 loď typu TKS, označená jako Kosmos 1443. U stanice zakotvila 10. března a přivezla více než tři tuny nejrůznějšího vybavení a samozřejmě také zásob. Další loď, která se měla spojit se Saljutem, už byla pilotovaná. Let Sojuzu T-8 ale nebyl úspěšný. Došlo k poškození (zřejmě odtržení) antény systému Igla a kvůli tomu se nedala použít automatika při spojování lodi se stanicí. První manuální pokus se nevydařil a spotřebovalo se při něm tolik pohonných hmot, že další byl zamítnut. Posádka se musela po dvou dnech vrátit na Zemi.
Problémy na oběžné dráze
Další dva kosmonauté – Vladimír Afanasjevič Ljachov a Alexandr Pavlovič Alexandrov – odstartovali ke stanici 27. června 1983 v lodi Sojuz T-9 a přes problémy s jedním solárním panelem, který se nerozevřel, se s ní druhý den spojili. Jedním z prvních úkolů bylo vyložit náklad z Kosmosu 1443. Také museli vyměnit porouchaný počítač navigačního systému Дельта (Delta). Obojí se jim povedlo úspěšně splnit. Loď TKS se proto mohla 14. srpna odpojit od Saljutu a o devět dní později rozdělit na dvě části. Zatímco návratový modul (VA) úspěšně přistál a dopravil na zemský povrch kolem 350 kilogramů nejrůznějšího materiálu, nákladní blok (FGB) zůstal na oběžné dráze do 19. září, kdy byl cíleně zničen po vstupu do hustějších částí atmosféry.
Vážná nehoda potkala Saljut 7 dne 9. srpna 1983 během přečerpávání okysličovadla z nákladní lodi Progress 17. Praskla trubka pohonného systému, čímž byl prakticky vyřazen z provozu a nebylo možné používat ani polovinu orientačních motorků. Jedna z pozdějších hypotéz uváděla, že trubku mohl poškodit meteoroid. Mise přesto pokračovala a kosmonauté plnili zadané úkoly.
Ljachova a Alexandrova měla vystřídat nová posádka, jejíž start byl naplánován na 26. září 1983, ale ten se nepovedl (nosnou raketu před startem zachvátil požár), a tak si kosmonauté po domluvě s řídícím střediskem prodloužili pobyt na stanici ještě o tři měsíce. Během nich vykonali velké množství práce, mimo jiné 1. a 3. listopadu uskutečnili dva výstupy do volného vesmíru, během kterých instalovali dva doplňkové sluneční panely.
Druhá dlouhodobá posádka ukončila svoji práci na stanici 23. listopadu 1983, přesunula se do kosmické lodi Sojuz T-9 a ještě tentýž den bezpečně přistála asi 160 kilometrů východně od města Džezkazgan.
Třetí dlouhodobou posádku tvořili Leonid Děnisovič Kizim, Vladimír Alexejevič Solovjov a Oleg Jurjevič Aťkov a k Saljutu se vydala 8. února 1984 kosmickou lodí Sojuz T-10. Mimo velkého množství dalších úkolů, které museli splnit, je také čekala alespoň provizorní oprava poškozeného pohonného systému. Ve dnech 23., 26., 29. dubna a 4. května uskutečnili Kizim a Solovjov sérii výstupů do volného kosmu, během kterých vyměnili některé ventily za dvoucestné a vybudovali náhradní potrubí, které obcházelo poškozenou část. Dílo se podařilo, ale následné zkoušky hermetičnosti ukázaly, že stále malé množství okysličovadla přeci jen z potrubí uniká. Na úplné odstranění závady by byly zapotřebí speciální nástroje, které na stanici chyběly. Prozatím však tato oprava musela stačit.
Další výstup ze stanice se uskutečnil 18. května a během něj osvědčená dvojice Kizim a Solovjov namontovala dvojici doplňkových solárních panelů.
Saljut 7 v rámci návštěvnické posádky navštívila také (již podruhé) Světlana Jevgeňjevna Savická, která 25. července 1984 jako první žena v historii provedla výstup do volného kosmu. Trval 3 hodiny, 35 minut a zkoušela při něm speciální přístroj, který pomocí elektronového paprsku dokázal nanášet tenké vrstvičky kovu, svařovat a řezat.
Protože návštěvnická posádka přivezla také speciální pneumatický lis, bylo možné se pokusit dokončit opravu potrubí pohonného systému. Kizim a Solovjov proto 8. srpna již pošesté vystoupili do volného kosmického prostoru a pomocí lisu zdeformovali trubku v místě úniku. Následné testy hermetičnosti ukázaly, že už nic neuniká.
Kizim, Solovjov a Aťkov svoji kosmickou misi ukončili 2. října 1984 přistáním v kazašské stepi, asi 145 kilometrů od města Džezkazganu. Vytvořili nový rekord v délce letu, který trval 236 dní, 22 hodin a 49 minut. Za tu dobu uskutečnili 3 748 oběhů Země.
Saljut 7 na oběžné dráze osiřel. Létal v automatickém režimu několik měsíců naprosto bez problémů. Zvrat nastal 11. února 1985. Toho dne došlo k zakolísání v elektrické síti a kombinovaný přijímač a vysílač telemetrie se z bezpečnostních důvodů přepnul na záložní. Operátoři, neustále sledující data, přicházející ze stanice, si toho samozřejmě všimli. Správně měli kontaktovat výrobce a řídit se jeho radami. Místo toho se rozhodli zařízení rovnou přepnout ze záložního zpět na hlavní. To však byla velká chyba. Pokus o přepnutí vyvolal sérii zkratů, které zničily celý blok elektroniky, jehož součástí byly jak hlavní, tak i záložní přijímače a vysílače. Tím byla nenávratně ztracena komunikace se stanicí.
Záchranná mise
Jak postupovat dále? Jakákoli asistence na dálku nebyla možná, jediným řešením, jak zachránit Saljut 7, se tak stalo vyslání pilotované výpravy, která by se pokusila s ním spojit a v případě úspěchu vadný blok elektroniky vyměnit za nový. Zatím nikdy se však kosmonauté nepokoušeli připojovat ke stanici, která je zcela pasivní a nebude nijak reagovat. Pro záchrannou misi byli vybráni Vladimir Alexandrovič Džanibekov a Viktor Petrovič Savinych, kteří se podrobili velmi náročnému a intenzivnímu výcviku.
Savinych (vlevo) a Džanibekov záchranném letu na stanici Saljut-7 v části s řídicím a ovládacím pultem.
K „mrtvé“ stanici vzlétli 6. června 1985 na palubě kosmické lodi Sojuz T-13. Když se po dvou dnech a velmi složitém manévrování dostali kosmonauté k Saljutu 7 na vzdálenost asi 200 metrů, Savinych zapnul kameru, umístěnou na trupu Sojuzu. Obraz ukázal, že solární panely jsou natočeny tak, že nemohou zásobovat stanici elektrickou energií. Z toho vyplynulo, že systémy stanice nefungují a je tedy „mrtvá“ nejen z hlediska komunikace, ale i celkově. Na záchrannou výpravu tedy čekalo mnohem více práce s nejistým výsledkem.
Po dalších komplikovaných manévrech se 8. června Sojuz T-13 připojil k Saljutu 7. Když se kosmonauté přesunuli do interiéru stanice, zjistili, že tam panuje mráz, úplná tma a ticho. Později se ukázalo, že na vině byl jeden ze senzorů baterií, který měl sledovat jejich nabíjení a v případě plného nabití je odpojit od zdroje napájení. Tento vadný senzor však indikoval plné nabití stále a při pokusu o nabíjení tento proces vždy ukončil. Protože se odpojil vždy celý blok baterií, časem se všechny vybily a nemohly udržovat přístroje v chodu.
Kosmonauté baterie prověřili, zjistili, že z osmi je jich šest použitelných a propojili je přímo s rozvody solárních panelů. Pak pomocí motorů Sojuzu zorientovali stanici tak, aby na její panely dopadalo co nejvíce slunečního světla. Nabíjení probíhalo dobře a 11. června se mohlo poprvé rozsvítit osvětlení stanice. O dva dni později se podařilo vyměnit zničený blok přijímačů a vysílačů, takže bylo obnoveno spojení s řídícím střediskem. Další problém byl s vodou, která byla na stanici zamrzlá, a kosmonauté museli spoléhat jen na zásoby ze Sojuzu T-13. Naštěstí i tento problém se povedlo vyřešit a 16. června částečně rozmrzla jedna z nádrží. Postupně se tak podařilo uvést stanici opět do provozuschopného stavu. Nedlouho poté, 23. června, se ke stanici připojil nákladní Progress 24 a přivezl potřebné zásoby. O celé misi byl natočen film, který měl premiéru říjnu roku 2017.
17. října 2017 |
K Saljutu 7 se 18. září 1985 připojil Sojuz T-14 s posádkou ve složení Vladimir Vladimirovič Vasjutin, Georgij Michajlovič Grečko a Alexandr Alexandrovič Volkov. Pobyt pětičlenné posádky na stanici však netrval dlouho. Již 25. září se Džanibekov a Grečko vydali zpět na zemský povrch v Sojuzu T-13.
Další loď, která se připojila k Saljutu 7, byla bez posádky. Byla to transportní a zásobovací loď typu TKS, která však byla výrazně upravena. Návratový modul VA byl přestavěn na vědecký modul, jehož hlavním přístrojem byl elektrooptický dalekohled Пион-К (Pion-K), dále infračervený dalekohled se spektrometrem a několik dalších přístrojů. Loď, označovaná jako Kosmos 1686, TKS-4 nebo TKS-M (M jako модифицированный – modifikovaný) se ke stanici připojila 2. října 1985.
Kosmonauté začali s vykládkou přivezeného materiálu, ale brzy se objevila nečekaná komplikace. Zhruba od 4. října se u Vasjutina začaly projevovat fyzické i psychické problémy. Nejprve nebylo jisté, co je způsobuje, až po několika týdnech se ukázalo, že pravděpodobnou příčinou bude zánět prostaty. Lékaři mu na dálku doporučovali různé kombinace léčiv, ale nic z toho nepomáhalo a potíže přetrvávaly. Vasjutin většinou jen odpočíval a jeho práci museli zastat zbývající dva členové posádky, což bylo samozřejmě velmi náročné.
Nakonec situace dospěla k tomu, že řídící středisko 17. listopadu po poradě kosmonautům oznámilo, že jejich mise bude předčasně ukončena. Grečko a Volkov dokončili v šibeničním termínu vynášení nákladu z Kosmosu 1686 a Saljut 7 zakonzervovali. Celá posádka opustila stanici 21. listopadu, a ještě téhož dne přistála v kazašské stepi.
Saljut a Mir
Protože tato kosmická výprava byla výrazně zkrácena – původně měla trvat až do března 1986 – je logické, že se jí nepodařilo splnit všechny naplánované úkoly. Otázkou bylo, zda se ještě má na Saljut 7 vypravit nějaká další posádka. Možná si říkáte, proč by neměla? Důvod je jednoduchý. Koncem roku 1985 již totiž vrcholily přípravy na vypuštění orbitální stanice nového typu, která měla označení DOS-7, ale známou se stala pod jménem Мир (Mir – Svět nebo Mír).
Byla plánovaná jako modulární a její základní blok byl úspěšně vynesen na oběžnou dráhu v časných hodinách 20. února 1986. Od té doby se tedy na orbitě pohybovaly dvě sovětské stanice současně – dosluhující Saljut 7 a první modul Miru. K letu byla tou dobou připravena jen jedna kosmická loď, a tak se rozhodovalo, kterou stanici navštíví. Nakonec se tento oříšek podařilo vyřešit velmi šalamounsky: navštíví obě!
Sojuz T-15 s posádkou ve složení Leonid Denisovič Kizim a Vladimír Alexejevič Solovjov se vydal na neobvyklou a komplikovanou misi 13. března 1986. Po dvou dnech se spojil se základním modulem Miru a kosmonauté se přesunuli do něj. Stanici postupně odkonzervovali, oživili a provedli prohlídku všech systémů. Pak zde provedli celou řadu úkolů a mimo jiné vyložili i náklad, který k Miru dopravily nákladní lodě Progress 25 a 26.
Další část mise nastala 5. května, kdy se kosmonauté vrátili do Sojuzu T-15, odpojili se od Miru a po několika korekcích dráhy se následující den dostali do blízkosti Saljutu 7. Tam na ně čekal náročný úkol, protože stanice se již od 8. března potýkala s velkými problémy. Ten den došlo po ukončení prověrek naváděcího a sbližovacího systém Igla a dynamické orientace Saljutu k zaseknutí jednoho relé v zavřené poloze. Tím pádem zůstaly oba systémy vypnuté a nebylo možné je na dálku spustit. Zároveň přes zavřené relé protékal silný proud (20 ampérů) a vybíjel palubní baterie.
V neposlední řadě pak nešlo upravovat dráhu Saljutu pomocí jeho vlastního orientačního systému. Naštěstí byla k němu stále připojena nákladní loď TKS-4, takže se mohl používat alespoň její orientační systém. To vše znamenalo, že spojení Sojuzu se Saljutem se muselo provést ručně. Loď pilotoval Kizim a potřebné parametry mu dodával Solovjov. Vzdálenost obou těles měřil pomocí ručního laserového dálkoměru a k výpočtům používal programovatelnou kalkulačku. Po jednom neúspěšném pokusu se napodruhé podařilo Sojuz připojit a první přelet mezi dvěma orbitálními stanicemi na oběžné dráze se stal skutečností. Trval 28 hodin a 46 minut.
Téměř půlrok, po který nebyl Saljut 7 obýván, se na interiéru stanice docela podepsal. Byla zde zima a poměrně značná vlhkost, což se na řadě míst projevilo začínající korozí. Jedním z prvních úkolů po nezbytných prověrkách a oživení stanice bylo nalezení nešťastného, trvale zavřeného relé a jeho odpojení. Ačkoli se Kizim se Solovjovem snažili, jak mohli, dotyčné relé nenašli a museli opravu provést tak, že pomocí kabelu přemostili část elektroniky, ve které se nacházelo. To sice vyřešilo problém vysokého odběru z baterií, ale orientační systém stanice zůstal vypnutý.
Po těchto problémech řídící středisko nějakou dobu váhalo, zda vůbec povolit kosmonautům výstupy do volného prostoru, aby v době jejich nepřítomnosti nenastal nějaký problém, který by je mohl ohrozit. Nakonec je však povolilo a posádka uskutečnila dva výstupy o souhrnné délce 8 hodin a 50 minut. Během nich pracovali zejména se skládací příhradovou konstrukcí Маяк (Majak – Maják), která měla po rozložení délku 12 metrů, ale také si například vyzkoušeli svařování ve vzduchoprázdnu. Další řadu experimentů provedli kosmonauté uvnitř Saljutu a lodi TKS-4.
Nečekanou nabídku k rozšíření své mise dostali Kizim se Solovjovem začátkem června od letového ředitele Alexeje Stanislavoviče Jelisejeva. Ten jim nabídl, že by mohli ještě jednou navštívit Mir a dopravit do něj alespoň část vědeckých přístrojů a zařízení z dosluhujícího Saljutu 7. Kosmonauté souhlasili a brzy začali demontovat vybraná zařízení. Celkem se jim podařilo dostat do Sojuzu kolem dvou desítek přístrojů a dalších věcí o hmotnosti asi 400 kilogramů.
Nakonec se 25. června do lodi přesunula i posádka a po usazení dala povel k odpojení. To ale nemělo žádný efekt a posádka povel opakovala. Ani další a další pokusy o odpojení však nebyly úspěšné a už to vypadalo, že bude nutné stykovací mechanismus nouzově odstřelit a místo k Miru zamířit rovnou na zemský povrch. Až po více než třiceti marných pokusech se najednou něco změnilo a Sojuz se od stanice úspěšně odpojil. Teď už nic nebránilo přeletu k Miru a po 28 hodinách a 48 minutách se s ním Sojuz opět spojil. Přelet zpátky tak trval jen o dvě minuty déle, než předchozí z Miru na Saljut 7.
Na Miru kosmonauté vyložili zařízení, přivezené ze Saljutu a některé rovnou zprovoznili. Také prováděli další pokusy a například snímkovali zemský povrch. Mise pokračovala do 16. července, kdy se opět vrátili do Sojuzu T-15 a po několik hodinách letu v pořádku dosedli asi 55 kilometrů severovýchodně od kazašského Arkalyku. Jejich unikátní kosmická výprava trvala téměř přesně 125 dní, z toho 71 dní strávili na palubě Miru (nejprve 51 dní, při druhé návštěvě 20 dní) a rovných 50 dní na Saljutu 7.
Vzhledem ke stáří, a hlavně aktuálnímu stavu Saljutu 7 bylo jasné, že už se na něm žádná dlouhodobá mise neuskuteční. Navíc byla k dispozici nová stanice Mir, takže bylo otázkou, zda má vůbec smysl saljut udržovat na oběžné dráze. Nebude lepší jej rovnou poslat do hustějších vrstev atmosféry, kde zanikne? Po dlouhých debatách se rozhodlo, že bude zajímavé a přínosné sledovat, jak stanice stárne a její dráha byla proto připojenou lodí TKS-4 v srpnu 1986 poněkud zvýšena. Na této orbitě by podle prvotních optimistických odhadů mohla vydržet až dalších 10 let.
Jistý čas se zvažovala možnost, že by se na Saljut vydali alespoň na krátkou výpravu kosmonauté, které by ke stanici dopravila tehdy vyvíjená sovětská verze raketoplánu nazvaná Буран (Buran). Toto pojmenování se obvykle překládá jako „sněhová bouře“, ale správně se jedná o druh studeného větru, který nečekaně přichází ze severovýchodu a může při tom zvedat prach či sníh ze zemského povrchu. Nakonec Buran vykonal jen jeden jediný kosmický let, a to v bezpilotním režimu, takže plány s návštěvou Saljutu vzaly za své. Stejně by asi návštěva nebyla možná, protože lodi TKS-4 došlo palivo pro manévrování a v jeho energetickém systému se navíc objevila závada.
Posledním „hřebíčkem do rakve“ se pro Saljut 7 stala zvýšená aktivita Slunce, která v interakci se zemskou atmosférou způsobila jeho rychlejší klesání do hustějších vrstev. Definitivní zánik Saljutu 7 a připojené lodi TKS-4 nastal 7. února 1991. Ten den mohli případní svědci z Argentiny a Chile spatřit, jak se oblohou rychle pohyboval neznámý objekt, jehož jasnost nejprve vzrůstala. Po nějaké době se rozpadl na několik části a postupně pohasl. Některé fragmenty stanice při průletu atmosférou neshořely úplně, dopadly na zemský povrch a pár z nich je dokonce vystaveno. Například příklop průlezu je k vidění u astronomické observatoře v jižní části argentinského městečka Oro Verde.
Saljut 7 obíhal kolem Země 8 let, 9 měsíců a 18 dní, což byla tehdy rekordní doba, kterou orbitální stanice strávila v kosmickém prostoru. Během své dlouhé pouti uskutečnil více než 50 000 oběhů naší rodné planety (někde se uvádí 50 201, jinde 51 917 oběhů), navštívilo jej celkem 21 kosmonautů a doba, po kterou byl obydlen, dosáhla hodnoty 816 dní. Ke stanici se připojilo 11 pilotovaných lodí typu Sojuz T, 13 nákladních lodí Progress a 2 transportní a zásobovací lodě typu TKS. Na palubě proběhlo přes 2 500 nejrůznějších experimentů a více než 500 kilogramů různého materiálu se ze Saljutu vrátilo zase na zemský povrch.
Zánikem Saljutu 7 skončil nejen celý program Saljut, ale také jedna éra orbitálních stanic. Do té doby byly všechny stanice dopravovány na orbitu v jednom kuse, takže jejich rozměry a hmotnosti byly omezeny možnostmi nosných raket. Až Mir byl koncipován jako stavebnice, jejíž jednotlivé bloky byly vynášeny postupně a sestavovány až na oběžné dráze.
Konec čtvrtého dílu. V páté části seriálu o historii orbitálních stanic se dostaneme k americkému programu Skylab.
