Don Pettit už byl na Mezinárodní kosmické stanici třikrát, nyní načal svůj čtvrtý pobyt.
V lednu 1971 odstartovala na Měsíc výprava Apollo 14, přičemž v pozici velitele letěl astronaut Alan Shepard. Ten se 5. května 1961 stal prvním Američanem ve vesmíru, pak mu na dlouhé roky zavřel kosmické brány zdravotní problém (Méniérův syndrom, což je onemocnění vnitřního ucha s rovnovážným ústrojím). Po deseti pozemských letech se nyní vracel ve velkém stylu: stal se pátým člověkem, který otiskl podrážku své boty do povrchu Měsíce.
To pro nás ale není důležité. Podstatnější je, že mu tehdy bylo 47 let a ostatní astronauti jej brali, slušně řečeno, jako důstojného kmeta. Pro představu: věkový průměr astronautů, co se prošli po Měsíci, byl krom Sheparda 39 let. A když posádka Apolla 14 pózovala před raketou Saturn V, vzal si Shepard rolák, zatímco jeho kolegové oblek s kravatou. To proto, aby působil mladším dojmem. Sám to ostatně vnímal a po letech vzpomínal, že často zaslechl: „Ten stařec by vůbec neměl letět na Měsíc.“
Ve středu odletěl do vesmíru americký astronaut Don Pettit. Neletí na Měsíc, ale na půlroční misi na Mezinárodní kosmickou stanici. Je mu 69 let, příští rok v dubnu oslaví kulatou sedmdesátku. Zatím nikdy starší profesionální astronaut neletěl; navíc na náročnou dlouhodobou misi.
Když to řekneme jinak: Pettit by klidně mohl být otcem „starce na Měsíci“ Alana Sheparda.
Přistání může být i drsné
Devětašedesátník Don Pettit moc dobře ví, co jej čeká. Nejde jen o to, že je členem oddílu astronautů NASA už 28 let a že se na ISS vydává počtvrté. Z toho potřetí na dlouhodobou misi. Ale ví, že musí být v nadprůměrné kondici. Vlastní kosmický let je víceméně rutina, ale když se něco nepovede, jak by mělo, tak i mnohem mladší člověk může mít problém.
Pettita něco podobného potkalo hned při první cestě na oběžnou dráhu. Odstartoval 24. listopadu 2002 na palubě raketoplánu Endeavour STS-113 a společně s dvěma kolegy (Kenneth Bowersox/USA a Nikolaj Budarin/Rusko) zůstal na ISS jako člen šesté základní posádky. Přistávat měli v březnu 2003 raketoplánem Atlantis STS-114, jenže o měsíc dříve shořel při přistání raketoplán Columbia STS-107 a celá sedmičlenná posádka zahynula. NASA neměla jinou možnost, než lety raketoplánů na neurčito pozastavit („neurčito“ nakonec trvalo 2,5 roku).
Pro podobné případy byla k ISS zaparkována ruská dopravní loď Sojuz. Protože má Sojuz omezenou životnost (cca 200 dní), tak bývala každého cca půl roku vyměněna. V nové lodi přiletěla tzv. návštěvnická posádka, na ISS pak přestoupila do staré s končící „trvanlivostí“ a v ní přistála. Právě takovouto loď měl Pettit a jeho kolegové k dispozici, když se 4. května 2003 vraceli zpět na Zemi. A tehdy došlo k nepříjemné závadě: během přistávacího manévru přešla návratová kabina z řízeného do balistického sestupu. Během řízeného jsou kosmonauti vystaveni přetížení 4 až 5 g, během balistického 8 až 9 g (v extrémních případech to může být i více).
Pro srovnání: v raketoplánu, kterým se měli astronauti původně vracet, bývalo během přistání maximálně 1,7 g. Skoro devítinásobek běžné hmotnosti představoval pro astronauty po půlročním pobytu v mikrogravitaci nezapomenutelný zážitek. Opět pro srovnání: 19. dubna 2008 přistával po balistické dráze Sojuz TMA-11, na jehož palubě byla tehdy 29letá jihokorejská kosmonautka I So-jon. Po prožitém přetížení musela se zraněnými zády podstoupit operaci a následnou rehabilitaci. Don Pettit má o čtyřicet roků víc.
