Nad promrzlou kazašskou stepí teprve vycházelo slunce, když kosmodrom Bajkonur ozářily mohutné plameny rakety Eněrgija. Na jejích zádech se 15. listopadu 1988 na první a poslední cestu do vesmíru vydal raketoplán Buran. Po dvou obletech Země a o pouhých 205 minut později stroj bez posádky, který řídila automatika, ladně dosedl na bajkonurskou přistávací dráhu. Asi nikdo v tu chvíli netušil, že sovětská odpověď na americký program Space Shuttle tehdy dosáhla svého jediného úspěchu.
Buran se ještě v plné kráse předvedl v polovině roku 1989 na pařížském aerosalonu, kde vzbudil zaslouženou pozornost. Během cesty z Paříže do Moskvy, dokonce na hřbetě obřího dopravního Antonovu An-225 Mrija, zavítal i na pražské ruzyňské letiště. Zhroucení sovětského impéria a následné ekonomické problémy ale ambiciózní plány na postavení flotily raketoplánů začátkem 90. let definitivně poslaly k ledu. Druhý stroj, který se měl do vesmíru i s posádkou vypravit v roce 1992, už nebyl dokončen, přestože byl téměř hotov.
Jak jsme psali již dříve, když americký Kongres v roce 1972 schválil projekt raketoplánu, Kreml se zalekl. Předseda Akademie věd SSSR Mstislav Keldyš dostal za úkol, aby prověřil, jestli by raketoplán mohl bombardovat Moskvu, Leningrad a další velká města.
Během vývoje a zkoušek vznikla více než desítka exemplářů sovětského raketoplánu. Některé sloužily pro zkoušky pevnosti či tepelné odolnosti, jeden pak ověřoval letové vlastnosti.
Podrobně jsme se vzniku raketoplánu Buran věnovali v článku Špioni nad Bajkonurem: jak létala ruská kopie raketoplánu.
Seriál o vývoji a vzniku sovětských strojů tohoto typu: Ničit družice a ohromit svět. Sověti chystali raketoplán už v roce 1958 Představili ho jako mírový stroj. Buran byl ve skutečnosti zabiják |
Dnes jich mohou fanoušci kosmonautiky vidět jen pár. Jeden je třeba ve sbírkách technického muzea v německém Speyeru – jedná se o stroj s proudovými motory na zádi, který při zkouškách podnikl 34 letů. Původně byl vystaven při olympiádě v Sydney, poté nějakou dobu chátral v Bahrajnu.
17. února 2016 |
Smutný osud ale potkal nejvzácnější Buran (jenž původně nesl na trupu jméno Bajkal), tedy exemplář, který podnikl v listopadu 1988 památný let. Dlouhá léta byl spolu s raketou Eněrgija uskladněn v jednom z hangárů na kosmodromu v Bajkonuru. Kvůli nedostatku peněz a s tím související špatné údržbě se ale v květnu 2002 zřítila střecha haly a oba exponáty prakticky zničila. Kromě toho tehdy zahynulo několik dělníků. Na různých místech někdejšího Sovětského svazu je pak možné nalézt ještě další raketoplány v různé fázi chátrání.
Plány na vývoj vlastního opakovaně použitelného vesmírného letounu se v Sovětském svazu začaly rodit v polovině 70. let, zhruba pět let poté, co s obdobným plánem přišel americký Národní úřad pro letectví a vesmír. Americký Space Shuttle se do vesmíru poprvé vypravil v dubnu 1981 a přes řadu problému, nízkou efektivitu a ztrátu dvou strojů i s posádkami se stal na více než 20 let páteří vesmírného programu USA.
Velkolepé plány měli s raketoplány i Sověti, ti ale nakonec museli investici ve výši téměř 30 miliard dolarů odepsat a dodnes spoléhají na klasické rakety a kosmické lodě na jedno použití. Kromě samotného vesmírného letounu skončila i největší a nejsilnější nosná raket všech dob, Eněrgija. Tu Sověti vyzkoušeli dvakrát, poprvé už rok a půl před startem Buranu, když do vesmíru vynesla maketu osmdesátitunové vojenské družice Poljus, konstruované pro hvězdné války. Během uplynulých dekád se občas objevily spekulace o možném obnovení výroby Eněrgije, nikdy se ale nepotvrdily.
Pozůstatky sovětského programu raketoplánů lze nicméně nalézt – odvozené motory dodnes úspěšně slouží. Dlouho létala i jedinečná Mrija, než ji v únoru 2022 na začátku invaze na Ukrajinu na kyjevském letišti Hostomel zničilo ruské ostřelování.
