Víc než polovina lidí, žijících na této planetě, se narodila až poté, co poslední člověk opustil Měsíc. Návratem Apolla 17 v prosinci 1972 skončila celá jedna etapa vývoje moderní civilizace, která začala dávným sněním o dosažení jiného světa a vyvrcholila po burcujícím projevu realistického vizionáře J.F. Kennedyho v květnu 1961.
Je na čase se tam vrátit! Proč?
Nejjednodušší odpověď: protože je blízko. Na Měsíc potřebujeme létat právě proto, že víme, co tam můžeme očekávat. Začátkem šedesátých let se stal Měsíc cílem, který z prestižních důvodů vytýčili politici. Po čtyřiceti letech bychom se měli na Měsíc vrátit z jiných důvodů. Ne kvůli tomu, že to dokážeme, ale proto, že jsme pochopili skutečnou hodnotu Měsíce. Ovšem již první ohlasy dokazují, že politické pozadí zůstává...
Veřejnost očekávala, že příležitostí k vyhlášení nové vize amerického „dobývání vesmíru“ bude některé kulaté výročí. Bush starší při oslavách 20. výročí prvních lidí na Měsíci roku 1989 nastínil, že by se Američani měli vrátit na Měsíc a vydat se na Mars, ale iniciativa skončila na představě příliš velkých finančních nákladů. Skvělou příležitostí by bývalo bylo 100. výročí úspěchu bratří Wrightů, ale současný americký prezident dal přednost zahájení své druhé předvolební kampaně.
Jeho prohlášení o revitalizaci americké kosmonautiky z ledna 2004 bylo mistrným kompromisem mezi skutečnými potřebami Ameriky, možnostmi letecko-kosmického průmyslu, veřejným míněním a situací v zákonodárném sboru. Ale Spojené státy konečně dostaly program, jasně vytyčující prioritu přítomnosti člověka ve vesmíru i na jiných vesmírných tělesech.
Teprve budoucnost ukáže, zda opatrné vyhlášení vize realistického pragmatika rovněž vstoupí do dějin. Prezident splnil, co se od něho obecně očekávalo; snad jen skalní přívrženci letů do vesmíru byli poněkud zklamáni.
Proslýchalo se, že Bush Jr. vyhlásí nejen návrat na Měsíc, ale především pilotovaný průzkum Marsu a mnozí doufali, že k prvnímu přistání by mohlo dojít půl století po Apollu 11, tedy roku 2019. Nicméně prezident byl méně důrazný a data, která pro realizaci svých vizí stanovil, byla poměrně vágní a vzdálená. Úspěchy robotů na Marsu posloužily jen jako skvělá kulisa.
Bilance uplynulých tří let
Předkladateli „Vision for Space Exploration“ se čas v prezidentském úřadě pomalu krátí, jeho nástupcem může být demokrat s jinými prioritami...
Odborníci nezaháleli a práce na nových strategických studiích se hned v prvním roce rozeběhly naplno.
Průmyslové firmy začaly předkládat své návrhy (mnohé z nich už byly rozpracovány pro předchozí konkursy, obvykle vzápětí zrušené), avšak nové vedení NASA poměrně rychle začalo počáteční technické nadšení tlumit. Příkladem může být koncern Lockheed, jehož první předložená studie byla na „doporučení“ NASA zcela přepracována.
Direktiva minimálních výdajů s maximálním využitím současné techniky nakonec vedla ke koncepci podobné Apollu, představené světu M. Griffinem v září 2005. Odvolával se na zkušenosti projektu Apollo, ačkoliv v zadání studie, která tuto problematiku rozebírala (Exploration System Architecture Study), nebylo uvedeno, že by se mělo brát Apollo jako výchozí řešení.
Projekt Apollo byl samozřejmě skvělý – ale až tak, že půl století po něm není vědecko-průmyslový potenciál světového leadera schopen reálně navrhnout víc než jen „léčbu steroidy“? Samozřejmě, nabízí se porovnání dnešních automobilů proti těm ze 60. let minulého století – karoserie jsou si podobné, ale pod kapotou je to něco jiného.
SNÁŘ letů programu ConstellationPrvní suborbitální let kompletní rakety Ares I je plánován na září 2012, první bezpilotní orbitální let se má uskutečnit poprvé v září 2013 pod označením Orion-3, další (s přiblížením k ISS) v červnu 2014. Dvoučlenná posádka se v kosmické lodi CEV (Orion-5) vydá v září 2014 nejspíše na ISS. Téhož roku v prosinci má být při tříměsíčním letu vyzkoušena nákladní verze. Prvním operačním letem k ISS bude Orion-7 v květnu 2015, tříčlenná posádka setrvá ve vesmíru půl roku. Orion-8 rovněž v květnu 2015, Orion-9 v červenci 2015 a Orion-11 v prosinci 2015 budou nákladní bezpilotní lety na ISS. Mezitím poletí v září 20015 pod názvem expedice Orion-10 na půl roku do vesmíru další tříčlenná posádka. Tím zřejmě skončí bezprostřední americká účast na provozu ISS...) První start mohutné nákladní rakety Ares V je plánován na červen 2018. Teprve Orion 13 v prosinci 2019 má být prvním přistáním lidí na Měsíci po půl století – tři kosmonauti vstoupí na Měsíc, jeden zůstane na oběžné dráze (zatím nevíme, zda jen při tomto zkušebním letu, nebo zda jde o změnu plánů). S následujícím přistáním se počítá v červnu 2020... |
Není to však příliš málo?
Čím dál víc je zřejmé, že dvakrát do téže řeky už nevkročíme. Nedílnou součástí projektu Apollo byla zbrusu nová raketa Saturn V; ta nyní v amerických plánech chybí. Američani se rozhodli pro účelné, avšak z hlediska technického vývoje budoucích raketových nosičů nepříliš perspektivní řešení: rozdělit kosmickou loď na dvě části.
Lehčí určenou i pro lety jen na dráhu kolem Země bude vynášet menší raketa Ares I. Těžší náklad, určený jen pro výpravy na Měsíc, bude úkolem rakety Ares V a na oběžné dráze kolem Země se obě části spojí...
Z ryze racionálního hlediska by nejvýhodnější bylo využít jediné velké rakety, která nyní reziví v hangáru. Dovedla by dopravit na oběžnou dráhu kolem Země rozměrný 80 tunový náklad – a lze odhadnout, že její modifikace i výroba by byly nesrovnatelně levnější, než cokoliv, co nyní vymyslíme. Potíž zřejmě nepřekonatelná je v tom, že jde o ruskou Eněrgiji a „zas tak vážně“ to se spoluprácí žádný z nynějších partnerů nemyslí. Ve složité kosmické strategii totiž nejde jen o racionální dosažení cílů, ale i o národní prestiž a průmyslové zakázky.
Je každá změna k horšímu?
Prozatím se upírá pozornost na první etapu – novou pilotovanou loď a její nosič, tak aby co nejdřív mohly sloužit pro lety k družicové stanici ISS. Přes počáteční optimismus ředitele NASA je jisté, že čtyři až pět let budou Američani odkázáni na ruskou kosmickou dopravu...
Je pochopitelné, že požadavky se upřesňují, ale méně příjemné je zjištění, že pouze směrem k nižším parametrům, tedy vesměs k horšímu. Např. první stupeň rakety Ares I bude kopií startovního motoru SRB na pevné pohonné látky z dosavadního raketoplánu, tedy technika z počátku 80. let; ve 2. stupni nebudou motory SSME z raketoplánu, nýbrž slabší motor J-2X z rakety Saturn 5, tedy konstrukce na úrovni 60. let...
Pilotovaná loď bude mít maximální průměr o půl metru menší, tedy o rozměru odpovídajícímu kabině Apolla – s tím souvisí i snížení hmotnosti... A upustilo se i od vývoje kyslíko-metanového motoru, jedné z mála slibovaných technických novinek v této oblasti, která měla být jakýmsi perspektivním vkladem do pozdějšího využívání při letu na Mars.
Celkově lze říci, že i když nová koncepce přináší řadu technických modifikací (např. výměnný tepelný plášť pro opakované použití kosmické lodi), jejichž náročnost i význam nelze podceňovat a palubní vybavení (systémy řízení, počítače atd.) budou na úrovni současnosti, chybí novinky koncepčního rázu a základní řešení nás vrací do let minulých. Poslední zmínkou o vývoji nových raketových pohonů byl právě jen prezidentův projev... Představa, že 20. a 30. léta 21. století budou odkázána na technické nápady staré přes půl století není právě povzbuzující.
Možná pozdě - ale přece
Úvahy nad realizací Bushovy vize se nemohou vyhnout penězům, o které jde nyní všude až na prvním místě. Mnozí očekávali, že prezident bude štědřejší. Jenže racionální pragmatik „svým Američanům“ rozumí a byl si vědom, že chtít proklamativně víc by znamenalo nedostat nic. Prostředky „navíc“, o nichž hovořil, jsou zcela zanedbatelné. Nynější rozpočet NASA je v celkovém americkém státním rozpočtu jen kapkou v moři – 0,73% (na obranu věnují USA minimálně 3,5%).
Většinu financí hodlá Bush získat změnami vnitřního rozpočtu NASA, avšak to je reálné až po skončení provozu raketoplánů. Nový šéf NASA sice ujišťoval, že z vědeckých programů nebude ubrán ani dolar, avšak vzápětí došlo ke zrušení mj. i ambiciózního projektu Prométheus, vlajkové lodi meziplanetární robotické flotily pro celou první polovinu tohoto století!
Návrat na Měsíc, spojený s vývojem techniky pro pilotované lety kolem Země, bude během 13 let stát méně než 100 miliard dolarů, což představuje asi 55 % toho, co kdysi stálo Apollo (s předchozími programy Mercury a Gemini).
I když nyní realizovanou vizi lze označit za „minimalistickou“, je to krok správným směrem, který Američani – a vlastně celý svět – již delší dobu postrádali. „Jen lituji, že to trvalo tak dlouho“, vyjádřil se poslední muž na Měsíci Eugen Cernan.
To vše ovšem pouze v případě, že cestu, na kterou se Američani vydali, jsou rozhodnuti opravdu dokončit; jinak (slovy Kennedyho) by bylo lepší se na ni nevydávat vůbec...
Marcel Grün
O autorovi: Ing. Marcel Grün Narodil se 20. listopadu 1946 v Chebu. Vystudoval fakultu strojní ČVUT a pokračoval pedagogikou. Astronomií a kosmonautikou se zabývá téměř celý život; od 15 let byl demonstrátorem Štefánikovy hvězdárny. Od roku 1967 pracuje v Planetáriu Praha, nyní je ředitelem Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy. Věnuje se zejm. výuce a popularizaci astronomie, kosmonautiky a kosmického výzkumu. Na svém kontě má několik knih a byl oceněn i jako popularizátor vědy; od r. 1999 nese jeho jméno planetka č. 10443. Desítky let působil v různých funkcích v České astronomické společnosti, nyní je mj. členem Rady pro kosmické aktivity při MŠMT, předsedou Sdružení hvězdáren a planetárií a předsedou dozorčí rady České kosmické kanceláře, u jejíhož zrodu stál.
