Celý sled událostí si pro lepší přehlednost projdeme chronologicky. Psal se únor letošního roku, když z rampy SLC-40 na východním pobřeží odstartoval Falcon 9, pro jehož první stupeň toto byla teprve třetí mise. Pod aerodynamickým krytem byla umístěna družice Inmarsat-6 F2 vážící 5 470 kg, určená k práci na geostacionární dráze (GEO), kde měla sloužit podle plánu 15 let a zajišťovat pro zákazníky globální mobilní služby. Družice nebyla dopravena na GEO přímo, ale byla vynesena na dráhu přechodovou ke geostacionární, kde došlo k odpojení družice od horního stupně. Několik hodin po startu potvrdila společnost Inmarsat, že družice byla úspěšně vypuštěna a bylo s ní navázáno spojení. Díky použití elektrických motorů mělo nyní řadu měsíců trvat, než družice zakulatí svou oběžnou dráhu, aby mohla v roce 2024 zahájit svůj provoz. Průběžně se také objevovaly informace, že družice pomalu navyšuje svou dráhu.
Nyní se přesuňme k druhým dvěma aktérům našeho příběhu, družicím Viasat-3 Americas o hmotnosti 6 418 kg a menší Arcturus firmy Astranis s hmotností 300 kg. Ke startu došlo hned první májový den, přičemž družice byly vyneseny raketou Falcon Heavy. V případě Viasatu-3 šlo o první ze tří družic, které měly v budoucnu zajišťovat vysokorychlostní internetové připojení takřka po celém světě. I v případě této družice bylo vydáno oznámení o úspěšném startu. Ihned po vynesení zahájila družice svou cestu na finální GEO. Cílové dráhy družice dosáhla již 16. května a byly započaty další následné aktivity.
Koncem května byla také dokončena dlouho připravovaná transakce, v rámci které firma Viasat převzala společnost Inmarsat. Od této chvíle budeme v našem článku jako majitele družic Inmarsat-6 F2 i Viasat-3 uvádět pouze firmu Viasat. Přibližně ve stejné době dosáhla GEO i družice Arcturus, která následně dokončila všechny nezbytné testy a zahájila svou práci.
Problémy s anténou nebo solárnímy panely
Od té doby se objevilo menší informační vakuum, které trvalo až do počátku července. Tehdy vystoupila firma Viasat s oznámením, že při vyklápění velké antény s průměrem 18 metrů na družici Viasat-3 Americas došlo k anomálii, což s největší pravděpodobností značí, že se anténa od výrobce Northrop Grumman nevyklopila, či nerozbalila tak, jak měla. Pro Viasat to byla obrovská komplikace, nikoliv z hlediska ohrožení zákaznických služeb, protože družice se teprve chystala do provozu, ale prakticky se tím ohrozily budoucí firemní plány na zajištění internetového připojení.
Anténa podobná té, kterou byla vybavena družice Viasat-3 Americas, avšak menší.
Toto nečekané a téměř katastrofické oznámení následně ihned srazilo cenu firemních akcií, které spadly o takřka 29 % na částku 30,7 dolarů za kus. Zároveň se tím také ohrozil start dalších družic Viasat-3. Inu, pokud si necháváte postavit tři nové družice, kde právě obří anténa je klíčovým prvkem dvou z nich a ihned první vynesená družice má problém s jejím rozbalením, tak není vyloučeno, že může jít o konstrukční vadu. Kdybychom se chtěli na moment podívat do historie družic firmy Viasat, není to poprvé, co došlo k potížím s anténou. Podobné problémy se objevily i v roce 2017 v případě družice Viasat-2.
Koncem července se naplnil i osud družice Arcturus. Dne 21. července bylo oznámeno, že na družici selhalo zařízení, které udržuje fotovoltaické panely natočené směrem ke Slunci. Tato okolnost způsobuje, že družice není optimálně zásobována elektrickou energií a nemůže tak poskytovat internetové připojení Aljašce 24 hodin denně a sedm dní v týdnu. Služby bylo nutno zredukovat na pouhých 6 až 12 hodin denně.
Umělecká představa družice Arcturus na oběžné dráze
Zařízení prý není výrobkem firmy Astranis, ale je to komponent dodaný externím dodavatelem. Příčinu selhání se již podařilo identifikovat. Nápravné hardwarové a softwarové úpravy prý způsobí pouze malé zdržení v dalších plánovaných startech. Firma Astranis si také pochvaluje, že má již zajištěnu náhradu. Sama vyvinula malou víceúčelovou družici, která by se měla koncem letošního roku dostat na oběžnou dráhu a dočasně nahradit družici Arcturus. Pochopitelně i družice Arcturus byla pojištěna a firmě Astranis bude vyplaceno přibližně 40 milionů dolarů.
Během těchto událostí družice Inmarsat-6 F2 stále navyšovala svou dráhu a předpokládalo se, že cílové GEO bude dosaženo 9. října. Nicméně i tady došlo přibližně 15. srpna k pohromě. V rámci postupných úprav oběžné dráhy náhle selhaly energetické subsystémy a družice ihned přestala vykazovat jakoukoliv činnost. Obrázek níže ukazuje, jak se od tohoto okamžiku přestaly měnit téměř všechny orbitální parametry družice s výjimkou jediného, který jasně ukazoval, že družice bez jakékoliv kontroly obíhá po své dráze.
Od 15. srpna nejeví družice Inmarsat-6 F2 jakékoliv známky života nebo snahy o změnu oběžné dráhy.
Firma Viasat zahájila ve spolupráci s výrobcem družice pokusy o oživení palubních systémů, nicméně si již teď můžeme říct, že byly neúspěšné. A protože družice byla pojištěna na 348 milionů dolarů, firma si v září požádala o plnění pojistné smlouvy. I samotný výrobce družice, kterým je firma Airbus, uvedl, že jde o bezprecedentní anomálii, která jeho výrobky doposud nikdy nepotkala. Jediné, co v tomto směru mohlo firmu Viasat těšit, byl fakt, že sesterská družice s pořadovým číslem Inmarsat-6 F1 na oběžné dráze bez nejmenších problémů pracuje již od roku 2021.
Nyní se opět přesuňme k družici Viasat-3 Americas. Jak víme, se od počátku července potýká s problémem nerozvinuté antény. I v tomto případě malinko poskočme časem a rovnou si řekněme, že tento problém se do dnešních dnů nepodařilo vyřešit. Firma sice zprvu uvažovala o tom, že si nechá postavit družici náhradní, nicméně tyto plány opustila. Co tedy Viasat má v plánu s touto ochromenou družicí? Dá se říct, že se hodlá spokojit s její dostupnou přenosovou kapacitou, která není ani desetinou té plánované. Dobrou zprávou pro společnost samotnou je okolnost, že pravděpodobně zná příčinu nevyklopení obří antény.
Patrně bylo potřeba příčinu detailněji analyzovat, protože vyšetřování jako takové stále nebylo dokončeno. Výsledky by měly být hotové tento týden. Ztráta více než 90 % kapacity družice je něco, co pochopitelně Viasat nenechá jen tak a dopředu se proti případným problémům pojistil. Pojistná částka je stanovena na 420 milionů dolarů v případě úplné ztráty družice. Pokud by tato částka byla proplacena, šlo by o největší plnění v dějinách kosmonautiky. I tak by se ovšem Viasatu nevrátily všechny vložené prostředky, které firma s misí Viasat-3 Americas měla, činí totiž 700 milionů dolarů.
Problém pojišťoven
Na první pohled se mohou zdát ztráty firem Viasat i Astranis nízké, přeci jen, část nákladů dostanou od pojišťovny, opak je pravdou. Všechny tři selhání budou mít daleko větší následky. Již od poruchy Inmarsatu-6 F2 kolují ve všech článcích, které popisují problémy firmy Viasat, informace, že ztrátové budou v tomto směru zejména pojišťovny. Ukazuje se totiž, že do konce srpna vybraly na pojistných platbách 550 milionů dolarů, ale za stejnou dobu se jim nashromáždily škody za 835 milionů dolarů (mimochodem, tato částka se v říjnu přiblížila již k jedné miliardě dolarů).
Tento výrazný schodek bohužel nezůstane bez následků pro celý kosmický průmysl. Může totiž způsobit odchod menších pojišťovacích firem z trhu a ty, které zůstanou, budou za pojištění družic vyžadovat vyšší částky, což již někteří činí. Tyto události pak zpětně ovlivní rozpočet budoucích komerčních kosmických startů.
Nemůže za něco částečně SpaceX?
Patrně i vás při čtení článku napadla otázka, zda nebyly vzneseny nějaké výtky, či přímo obvinění na adresu kalifornské firmy SpaceX, že selhání družic způsobila nosná raketa. Není tomu tak. V žádném z dostupných zdrojů výtka směrem k nosné raketě nezazněla, byť i takové případy se v minulosti pochopitelně staly, konkrétně se ví o třech.
Poprvé se tak stalo v říjnu roku 2012, při první ostré zásobovací misi CRS-1, kdy selhal jeden z motorů prvního stupně, primární náklad byl v pořádku vynesen, ale selhání znemožnilo správné vypuštění nákladu sekundárního. Druhý a třetí případ jsou notoricky známé, a patrně tu nemá cenu probírat osud misí CRS-7 či Amos-6. V obou případech byly na vině tlakovací heliové nádrže, které zničily druhý stupeň Falconu 9, což vedlo ke ztrátě rakety i neseného nákladu.
V ostatních případech raketa sice splnila svou misi na výtečnou, avšak i tak bychom mohli najít drobné škraloupy. Je možno zmínit hlavně mise Zuma a SXM-7. V prvním případě se začaly objevovat stížnosti na adresu rakety, nicméně byly smeteny ze stolu, protože příčinou neúspěchu této mise byl fakt, že se družice nedokázala odpojit od horního stupně rakety kvůli vadné komponentě, kterou dodala firma Northrop Grumman.
Když vybuchne raketa SpaceX, kdo zaplatí škodu? |
Pokud hovoříme o družici SXM-7, tam se odehrály podobné problémy jako v případě misí Arcturus či Viasat-3. Družice nejprve dosáhla cílové dráhy a až tehdy nastaly problémy. V případě SXM-7 se navíc přímo uvádělo, že problémy nezpůsobila nosná raketa. Problémy se letos v srpnu objevily i na prvních čtyřech vynesených družicích O3B mPOWER společnosti SES. Náhodně u nich dochází k vypínání napájecích modulů. Zde vše ukazuje na problémy výrobce satelitů, firmy Boeing.
Zajímavostí je, že před týdnem startovala další dvojice těchto družic, která může po vypuštění trpět stejnými problémy, jelikož konstrukční opravy budou implementovány až u následujících kusů. Jejich starty kvůli tomu byly odloženy zhruba o rok.
Text byl převzat z portálu ElonX. Před vydáním byl redakčně upraven. Originál najdete zde.
