Dušan Majer
Myslíte, že se sedmého února ráno opravdu poletí?
Řekněme, že kdybyste se mě zeptal ještě před týdnem, tak bych kličkoval. Celoživotní úspory bych si na to asi nevsadil. Teď se ale situace zlepšila. Zrovna před pár hodinami (Rozhovor vznikal 27. ledna, pozn. red.) vydala NASA informaci, že ušetřili během přípravy dva dny. Ještě před zhruba týdnem se říkalo, že zkouška WDR (Wet Dress Rehearsal. Česky něco jako mokrá generálka. Raketa se při ní kompletně natankuje a otestuje.) by měla proběhnout nejpozději 2. února. Teď to vypadá, že začne už 29. ledna.
To znamená, že se start blíží?
Je to drobný posun, ale naznačuje, že ta příprava probíhá podle plánu. Asi se nevynořily nečekané závady, což zvyšuje naději, že by se toho 7. února skutečně mohlo letět. Všechno ale bude odvislé od toho, co zkouška WDR ukáže. Roli budou hrát i další testy. Týkají se jak rakety, tak kosmické lodě. Oproti situaci před týdnem se pravděpodobnost bezesporu zvýšila. Teď bych řekl, že je to padesát na padesát.
Startovacích oken pro měsíční misi je hromada …
Každý měsíc je tam, myslím, čtyři nebo pět dnů během kterých se dá letět, takže to určitě není vyloženě tak limitující. Liší se to například od letu k Marsu. Pro něj okno otevírá jednou za dvacet šest měsíců a trvá jen několik týdnů. Artemis II má mít v únoru k dispozici pět startovních dnů, které jdou za sebou od sedmého do jedenáctého. Podobně je to s následujícími měsíci.
Co se může pokazit?
Samozřejmě je to technika. Pokazit se může vždycky všechno. Aby se mise podařila, musí klapnout tisíc a jedna nebo možná milion a jedna věc. Stačí jedna drobná odchylka třeba jenom o několik procent od stanoveného limitu a je problém. V úvahu přichází nějaká závada na rampě, případně i ve střeleckém sektoru. Stačí, aby do něj vplula loď, nebo vletělo letadlo a start se odkládá.
Nosná raketa má několik různých stupňů. Používají se v nich odlišné pohonné látky, kapalné i tuhé. Každý z těchhle systémů má svoje počítače, ventily a tak dále. Vzpomeňme si třeba na Artemis I, u které byly problémy raketu natankovat, aby neunikal vodík.
Když už se odstartuje, nosič musí šlapat jako hodinky. A nesmíme zapomínat ani na kosmickou loď Orion, protože i na ní se může objevit problém. Ne, že bych to přál některému z astronautů, ale mohou je potkat zdravotní problémy. I kvůli nim se může start odkládat.
V programu Artemis se využívají motory z raketoplánů. Jak to funguje?
Raketa SLS (Space Launch System, doslova Vesmírný dopravní systém) recykluje raketové motory RS-25. Pohání je slučování vodíku s kyslíkem. Fungovaly v centrálním stupni raketoplánů. Byly v něm tři. Na SLS jsou čtyři. Našlo se uplatnění i pro pomocné urychlovací stupně na tuhé palivo. Byly to štíhlé válce připojené po stranách palivové nádrže raketoplánu. V minulosti NASA oba dva tyto typy motorů zachraňovala.
Kyslíkovodíkové RS-25 přistávaly s raketoplánem. Boostery padaly do moře, odkud se lovily. V programu Artemis po vyhoření obojí zanikne v atmosféře, případně dopadne do oceánu a potopí se. Bude to jejich poslední použití.
