Americký sci-fi film Příchozí (Arrival) otevírá novou kapitolu v komunikaci s mimozemšťany, kteří navštíví Zemi. Návštěvníci přistáli ve hvězdoletech ve tvaru okurky na dvanácti místech planety. Vlády k nim vyslaly vojáky a komunikační specialisty. Ve Spojených státech vybrali k domluvě s nimi na pustých pláních Montany geniální lingvistku dr. Louise Banksovou. Mimozemšťané nabízeli lidem dorozumění pomocí inkoustových kruhů s kudrlinkami, které se vznášely se v prostoru. Banksová za pomoci atomového fyzika Iana Donnellyho nakonec jejich podivnou řeč rozluštila.
Setkání třetího druhu podle ...
|
Vynikající sci-fi! Má však jednu logickou chybu: když jedu objevovat neznámé kraje či planety, musím znát klíč ke komunikaci já, návštěvník, nikoli ten, za kterým jsem přijel. A další výtka: k luštění neznámého jazyka nepřizve armáda univerzitní badatelku, byť má prověrku pro nejvyšší stupeň utajení, nýbrž nejlepší kryptology z Národní bezpečnostní agentury (National Security Agency), kteří se zabývají luštěním cizích kódů.
Mimozemští inteligenti mají znalosti a techniku na mnohonásobně vyšší úrovni než je naše, takže dokázali překonat gigantické propasti světelných let. Před přistáním určitě delší dobu kroužili okolo Země, aby prozkoumali zdejší prostředí a obyvatele. Chtěli nás dopředu nejen poznat, ale současně se vyvarovat všeho, čím by nás mohli poškodit. Díky tomuto průzkumu mohli sami najít způsob, jak překonat komunikační bariéru, opustit svou vlastní obrazovou řeč a nabídnout nám nejvhodnější způsob dorozumění.
Ovšem autory sci-fi by železná logika objevitelských cest svazovala, proto jim musíme odpustit, že se řídí vlastními zákony.
Lingva cosmica základem
Když se vědci začali zamýšlet nad komunikací s našimi chytrými kosmickými sousedy, počítali, že se nebudeme domlouvat tváří v tvář, nýbrž dálkově nejspíš rádiem. S návštěvou nepočítali, protože nejbližší mimozemšťané – pokud existují – bydlí ve vzdálenostech měřených na světelné roky.
Nám tedy nezbývá nic jiného, než se pokoušet zachytit rozmluvu nějakých inteligencí, které si vyměňují informace. Anebo není vyloučeno, že některý vyspělý svět vysílá do prostoru nabídku ke komunikaci: „Haló, my jsme tady! Nechcete s námi mluvit?“
První ucelený návod na rádiovou rozmluvu sepsal profesor matematiky a bývalý rektor univerzity v Utrechtu Hans Freudentahl (1905–1990). V roce 1960 vydal knihu Lincos – z latinského Lingva cosmica, česky Jazyk vesmíru.
Na 500 stranách rozebíral nejrůznější typy rádiových depeší, které se použijí podle okamžité situace. Za základ považoval matematické vyjadřování.
Nejdřív odvysíláme řadu základních čísel, které budou mít formu teček. Potom je naučíme drobné aritmetické úkony – sečítání, odečítání, dělení. K tomu vytvoříme nezbytné znaky.
Sečítání:
2 + 3 = 5
3 + 5 = 8
Odečítání:
7 – 4 = 3
Dělení:
6 : 3 = 2
Stejným způsobem seznámíme neznámé adresáty s dalšími pojmy: je větší, je menší a podobně.
Následovaly by základy algebry. Například:
100 + 10 je větší než 10 + 10
Tuto kapitolu chtěl autor uzavřít lidským pojmem matematiky – hledáním neznámé veličiny.
Důležité bude vysvětlit mimozemšťanům pojem času: dříve, později, minulé, budoucí, před, po a další.
Za složitý úkol považoval autor objasnění našeho chování a morálky. K tomu použil principy matematické teorie her. Nejdřív představil čtyři abstraktní osoby, které se vyjadřují charakteristickým způsobem. A vždy klade otázky, B je pokaždé řeší správně, C odpovídá nesprávně a D se vloží do diskuse jenom zřídka. Tímto způsobem se snaží vysvětlit vysloveně lidské pojetí hodnocení činnosti, označování špatného a dobrého.
Například učitel A zadá příklad. Student B odpoví okamžitě správně, C špatně, D sice správně, ale až po delší době. Učitel A proto žáka D kárá, že úlohu vyřešil špatně. Z toho tedy plyne, že správná odpověď není dobrá, jestliže na ni musíme čekat dlouho.
Anebo A žádá B o odpověď na otázku. B však neodpovídá, zato C přichází se správným řešením. A vyčte studentu C, že odpověděl nesprávně. To znamená, že je chyba odpovídat na otázku, která mi nepatří.
Realita vs. Film |
Hodně stránek věnoval Freudentahl objasnění odlišností člověka od ostatních živých tvorů. Počet pohybujících se, vnímajících, zajímajících se převyšuje množství mluvících. Člověk je tvor, který umí mluvit – touto charakteristikou se snažil autor odlišit člověka od zvířat.
Závěrem se pokusil holandský matematik vyložit fyzikální zákony, které u nás platí. Zavedl pojmy hmota a pohyb. Ukázal přednost skupiny před jednotlivcem: skupina lidí unese větší náklad než jedinec. Nakonec objasnil základní rovnici Einsteinovy teorie relativity, kdy energie se rovná hmota krát rychlost na druhou: E = mc².
V praxi Lincos nikdo nepoužil. Nicméně tento jazyk se stal inspirací po tvůrce prvních mezihvězdných poselství.
Podobně uvažoval i americký fyzik Philip Morrison, který za druhé světové války pracoval v rámci projektu Manhattan na atomové bombě. V říjnu 1960 navrhl vysílat do vesmíru poselství ve formě čísel – jednička by byl jeden impulz, dvojka dva, trojka tři a tak dále. Případné adresáty chtěl učit stejným způsobem jako děti v první třídě.
Co když mají „jinou“ matematiku
Ovšem i matematická rozmluva se může ukázat nemyslitelná. Co když matematiku v našem smyslu neznají? Máme pro to příklady.
Třeba národ Nivchů, který obývá severní část ostrova Sachalin na ruském Dálném východě, číslovku jedna nezná. Nivchové používají zvláštní číslovky pro krátké, zvláštní pro dlouhé předměty a zvláštní pro kulaté. Když mluví o jednom sobu, o jedné kouli, o jedné kosti, pokaždé mají pro označení jedna jiné slovo. Když hovoří o sobu, vždycky ho charakterizují: bílý sob, šedý sob a podobně.
Někteří domorodci z jihoamerické Amazonie, stejně jako Eskymáci na severu, zase nikdy neřeknou člověk střílel. Vždycky přesně určí, na co střelec mířil, kdy a kde to bylo.
Jsme pro ně nezajímaví?
Mnozí překladatelé si stěžují, že skupina indoevropských jazyků, kam patří i čeština, obsahuje mnoho abstraktních pojmů a hříček, které se nedají do cizích jazyků přeložit.
Ovšem to je na pováženou. Nedostali bychom se při luštění cizí depeše do role delfína, jemuž se pokoušíme porozumět, ale jeho to vůbec nezajímá? Nezajímá proto, že jeho život se vyvíjel naprosto jinak než náš.
Tuhle obavu vyslovil v roce 1962 Robert Oppenheimer (1904–1967), americký fyzik, který vědecky řídil projekt atomové bomby Manhattan. Při psaní úvahy o vzájemných vazbách vědy a kultury si to uvědomil na základě studií fyziků o nejhlubších zákonitostech hmoty. I tady může platit princip neurčitosti, který formuloval německý teoretik Werner Heisenberg (1901–1976). Jeho podstata spočívá v tom, že při žádném experimentu nemůžeme určit absolutně všechny vlastnosti pozorovaného jevu. Například čím přesněji určíme polohu elementární částice hmoty, čím méně se dozvíme o její rychlosti a dalších parametrech.
Také naše věda se vyvíjí podle principu neurčitosti – zdůraznil Oppenheimer. V každém okamžiku se soustřeďujeme na výzkum určitých oblastí, zatímco jiné opomíjíme. Proto se nám celek jeví v určitém zkreslení, neúplně. Kosmické civilizace mohou považovat za nejdůležitější problémy svého poznávání něco jiného, než se domlouvat s jinými světy, které jsou na nižší úrovni.
Platí všude stejné fyzikální zákony?
V létě 1960 se pokusil třicetiletý americký radioastronom Frank Drake hledat rádiové signály cizích vyspělých civilizací. Použil k tomu radioteleskop o průměru 25 metrů na observatoři v Green Banku ve Virginii. U hvězd Tau Ceti a Epsilon Eridani nic nenašel.
Ani jeho pokračovatelé žádné stopy po telegramech našich kosmických sousedů nezachytili. Existuje pouze jeden nezvyklý záznam z radioteleskopu Ohijské státní univerzity z léta 1977, který by mohl být výkřikem kosmických inteligentů. Bohužel se neopakoval a pátrání po jeho zdroji nevedlo k úspěchu. Proto tento ojedinělý jev nikdo nebere vážně.
Nespočívá tento neúspěch v zásadních rozdílech mezi naším světem a světy jinými? Nejsou tyto civilizace, pokud existují, v zásadě jiné než ta naše? Vědci to vylučují. Americký astronom rakouského původu Thomas Gold (1920–2004) to odůvodnil: „Jednotný typ spektrálních čar prvků, který získáváme ze světla všech hvězd a galaxií, nás utvrzuje v tom, že stejné fyzikální zákony platí všude.“
Naproti tomu exobiolog a astronom Carl Sagan (1934–1996), známý svým nekonvenčním myšlením, se trochu rozhořčil: „Domnívat se, že jsme poznali všechny fyzikální zákony, je intelektuální šovinismus. Vždyť obyvatelé dalekých světů mohou znát zákony, které my objevíme za tisíc let!“
Určitou naději vnesl do této diskuse Walter Sullivan (1918–1996), vědecký komentátor deníku New York Times, ve své knize We Are Not Alone (Nejsme sami): „Zatímco epocha Isaaca Newtona nás učila, že jakákoli vědecká pravda i v tom nejvzdálenějším koutku vesmíru se naprosto shoduje s pravdou v kterékoli vědecké laboratoři, v našem století (myšleno 20. století – pozn. autora) se zjistilo, že existují různé cesty k objasnění stejné skutečnosti – a věda jednoho světa může hledat jinými metodami než věda dalšího světa. Tím se samozřejmě možnost pochopení činnosti našich vzdálených sousedů komplikuje, ale stěží se může stát, že bychom ji nepochopili.“
Ovšem mezi dvěma civilizacemi může existovat taková mezidruhová propast jako mezi člověkem a zvířaty či rostlinami. Připomněl to americký astronom Harlow Shaplay (1885–1977).
Tuto propast se pokoušel překonat americký neurofyziolog John Lilly (1915–2001) pokusy na delfínech. V roce 1960 předpověděl po deseti letech experimentování, že se s nimi domluví během deseti, maximálně dvaceti let. Ale postupem času poznal, že se mýlil, že je to nemožné.
Sovětský astrofyzik Viktorij Švarcman (1945–1987) viděl tuto mezidruhovou bariéru v rozdílech mozků lidí a mimozemšťanů, která ovlivňuje strukturu jejich jazyků. „Člověk rozděluje jednotlivá slova na fonémy, což jsou hlásky, které mají významovou funkci. Proč to dělá? Aby přizpůsobil svůj obrovský slovník možnostem poměrně malé operační paměti mozku. A tady může vzniknout problém: depeše vyspělých inteligenci se vůbec nemusí skládat z posloupnosti hlásek, slov a vět nebo jiných znaků – může to být celistvé sdělení odrážející jejich úroveň myšlení a fyziologie. Jestliže nám budou chtít mimozemšťané přece jenom sdělit některé vědomosti, dá se předpokládat, že to budou nejspíše informace o tom, jak je jejich rozum zařízen, abychom je a jejich svět mohli pochopit.“
Stačí náš mozek na ovládnutí vesmíru?Na komunikační obtíže s vyspělými mimozemšťany mne v sedmdesátých letech minulého století, kdy jsem psal knihu Hledáme kosmické civilizace, upozornil MUDr. Milan Morávek (1923–1980). Morávek, který působil v Ústavu leteckého zdravotnictví a potom ve Výzkumném ústavu psychiatrickém, zkoumal možnosti verbální a nonverbální komunikace. Tento filozofující neurofyziolog měl obrovský přesah znalostí z ostatních oblastí medicíny. „Domnívám se, že náš mozek je vybaven, řekl bych, chudě na to, aby například pochopil problém času a prostoru. To do svého »programu« vloženo neměl. Těch pět či šest smyslů je málo, což k ovládnutí celé problematiky vesmíru nestačí. Cizí civilizace by musela vynaložit hodně úsilí, aby nám vysvětlila, oč vlastně jde. Předpokládáme totiž, že budeme chtít komunikovat se světem, který je na vyšší úrovni. Možná, že pro jeho obyvatele bude pojem prostoru a času zcela jasný. Tyhle bytosti by nejdřív musely pochopit naše rozpaky nad tímto problémem a potom by nám jej musely objasnit. Není vyloučeno, že dosud neznámým mezihvězdným komunikačním kanálem by mohlo být mimosmyslové vnímání. Za nějakou dobu se může ukázat, že mimosmyslové vnímání je schopnost, kterou ovládá několik tvorů na Zemi a třeba i celé neznámé civilizace. Tuhle možnost vyloučit nesmíme, na to nemáme právo. Vždyť o našem mozku toho víme tak málo.“ |
Na exotických kanálech
Vyspělá civilizace nemusí komunikovat na elektromagnetických vlnách, případně je vnímají odlišně. Anebo si mezi sebou vyměňují informace na exotických kanálech.
Philip Morrison uvažoval, že by se mohly dorozumívat pomocí neutrin, které nazýval vlnou Q. Neutrina jsou elementární částice, které se pohybují rychlostí světla a prostupují všechnu hmotu včetně Země. Vznikají při termonukleárních reakcích uvnitř hvězd. Uměle je vyrábějí fyzici na velkých urychlovačích.
Další možností jsou gravitační vlny. Po půlstoletí pátrání je v září 2015 zachytily dva americké speciální detektory. Gravitony se rodí při gigantických kosmických katastrofách, jako jsou výbuchy supernov a srážky černých děr.
Třetím komunikačním kanálem by mohly být záblesky záření gama. Vznikají při srážkách dvou neutronových hvězd anebo při explozích supernov.
Morrison také uvažoval o komunikaci pomocí záření vlastní hvězdy tím, že se bude určitým způsobem přerušovat.
Ve všech případech by museli kosmičtí inteligenti zvládnout řízení těchto jevů, aby do nich vpravili své poselství. Ovšem to by musela být civilizace, která si už podřídila větší část anebo celou mateřskou galaxii.
Můžete namítnout, že z našeho pohledu to není myslitelné. Jistě, nicméně my jsme v zajetí antropomorfismu, v zajetí myšlení pozemšťanů, kteří nedokázali prorazit ani k nejbližším planetám. Vyspělé kosmické světy mohou mít k dispozici techniku, jakou si nedokážeme představit ani ve snu.
Zpáteční adresa Země
Do automatických sond, které mají opustit sluneční soustavu, bychom měli vkládat zpáteční adresy Země! S touto myšlenkou přišel Carl Sagan. U vedení kosmické agentury NASA prosadil, že automat Pioneer 10 určený v roce 1972 k průzkumu Jupitera a vnějších částí sluneční soustavy takovou adresu ponese. Totéž Pioneer 11, jehož cílem byly Jupiter a Saturn. Vytvořili malou plaketu z pozlaceného hliníku, na níž jsou ve dvojkovém kódu vyleptány základní údaje o naší civilizaci – zobrazuje muže a ženu, udává polohu Země v Galaxii vzhledem k několika pulsarům, vše v řeči matematiky.
Když za pět let startovaly automaty Voyager 1 a 2 k průletu okolo několika planet sluneční soustavy a potom do meziplanetárního prostoru, vybavila je NASA „zpáteční adresou“ složitější. Dostaly gramofonové desky z mědi, které by měly vydržet aspoň miliardu let. Na každé je dvouhodinové zvukové poselství včetně pozdravu v češtině, dále zvuky lidí, zvířat, přírody, hudby, záznamy srdeční činnosti a podobně, kresby umisťující Zemi a sluneční soustavu ve vesmíru, nejrůznější fotografie.
Všichni tito automatičtí průzkumníci poputují ke vzdáleným hvězdám tisíce let. Zachytí je nějací vyspělí mimozemšťané? To nikdo neví, ale jistota je jistota.
Provoz rekonstruovaného radioteleskopu v Arecibu, který má průměr 305 metrů, zahájili v roce 1974 symbolicky poselstvím k našim případným kosmickým sousedům. Opět matematickým jazykem sepsali vědci hlavní informace o Zemi a lidstvu a vyslali ji směrem ke kulové hvězdokupě M13 v souhvězdí Herkula.
Ovšem nemohou o nás mimozemšťané už dávno vědět? Obrazy o naší činnosti se šíří vesmírem už od čtyřicátých let, kdy se rozvinula televize. Můžeme si představit hypotetického inteligenta žijícího dvacet či třicet světelných let od nás, jak si prohlíží toto vysílání a není s námi spokojen: „Pořád se mezi sebou hádají, soupeří, někde proti sobě bojují. A jejich poznání je na poměrně nízké úrovni, takže by nás setkání s nimi nemohlo obohatit, jim bychom však přinesli nemalé intelektuální bohatství. Zatím nemá smysl, abychom se jim ozvali a nabídli jim naše znalosti.“
Loni založil astronom Douglas Vakoch, který působí v Ústavu SETI (Search for Extraterrestrial Intelligence – Hledání mimozemské inteligence) v Kalifornii, neziskovou organizaci MEZI (Messaging Extraterrestrial Intelligence – Posílání zpráv mimozemským inteligencím). Poprvé se tento klub nadšenců sešel letos v květnu, další schůzku plánuje na příští rok. Do konce roku 2018 by chtěli zahájit dlouhodobé vysílání poselství lidstva k našim hvězdným sousedům a současně pátrat po jejich laserových telegramech.
Nadějí exoplanety podobné Zemi
Pátrání po depeších vyspělých mimozemšťanů probíhá přes půl století. Neúspěchy vedly k tomu, že vlády, které je financovaly, postupně zavíraly své měštce. Jediné pracoviště, které v tomto úsilí pokračuje, je Ústav SETI, který založila skupina nadšenců v roce 1984. Jeho provoz většinou financují soukromí mecenáši, krátkou dobu také přispívala NASA, než jí to Kongres zatrhl. Ovšem toto vyhledávání podezřelých signálů je spjato rovněž s běžným radioastronomickým výzkumem, který nelze odsoudit jako neužitečnou věc.
Loni vlil do tohoto úsilí finanční injekci poameričtělý podnikatel ruského původu Jurij Milner, když oznámil, že je během deseti let podpoří 100 miliony dolarů. V rámci projektu Breakthrough Listen (Naslouchací průlom) chtějí prozkoumat milion hvězd blízkých naší sluneční soustavě a sto nejbližších galaxií. Rovněž se počítá s vysíláním našeho poselství ke hvězdám. Zatím se do něj přihlásily dvě observatoře: Green Bank v Západní Virginii, která má radioteleskop o průměru 100 metrů, a Parkes v Austrálii s aparaturou o průměru 64 metrů. Teleskop na Lickově observatoři v Kalifornii začne pátrat po laserovém vysílání vzdálených inteligencí.
V posledních letech se toto hledání velice efektivně zúžilo. Od roku 1988 se astronomům daří objevovat exoplanety u cizích hvězd. Pomáhá jim v tom nejen orbitální dalekohled Hubble, ale od roku 2009 i specializovaná astronomická družice Kepler.
Letos v létě bylo zaregistrováno přes 2 500 exoplanet, zpravidla větších než Země, takže málo příhodných pro život. Nicméně šest z nich se blíží rozměrům naší planety a mohl by na nich život existovat. Dalších třináct je v podezření.
Podle našeho antropomorfického pohledu je život možný jenom na nebeských tělesech s pevným povrchem, na kterém panují obdobné podmínky jako na Zemi. Není vyloučeno, že různé druhy mimozemšťanů – ať už inteligentních nebo mikroskopických – se mohou vyvíjet ve zcela odlišném prostředí. Ovšem to je věc, kterou si stěží umíme představit – známe ji jenom ze sci-fi.
Rozsáhlé pozorování Keplera vedlo astronomy k závěru, že možná každá hvězda má nejméně jednu planetu. Před třemi roky prohlásili, že v naší Mléčné dráze může být až 40 miliard planet podobných Zemi. Z toho si můžeme odvodit 40 miliard kandidátů na život.
Letos na jaře vzbudil největší pozornost objev exoplanety u hvězdy Proxima Centauri, což je náš nejbližší hvězdný soused vzdálený pouze 4,2 světelného roku. Těleso nazvané Proxima Centauri b má hmotnost asi 125 procent Země. Svou hvězdu obíhá v takové vzdálenosti, že by na něm mohla být voda v kapalném stavu. Do jeho zkoumání se pustili odborníci obsluhující radioteleskop v australském Parkesu.
Existují? Nevíme, jenom tápeme
Pátrání po vyspělých mimozemšťanech je tápáním, stejně jako pokusy s vysíláním našich poselství. O jejich existenci nic nevíme. Vycházíme z nepřímých důkazů a z pomyšlení, že snad nejsme v tom gigantickém vesmíru sami.
Jaké máme nepřímé důkazy? V kosmickém prostoru i na různých nebeských tělesech nacházíme vodu – a ta by měla být předpokladem pro život. I když je jasné, že tahle substance k tomu sama stačit nebude. Nicméně všude se objevují organické látky, které jsou podle současných znalostí nezbytné pro vznik takzvané předbiologické polévky, z níž se první živé organismy vyvinuly. Představujeme si, že život může vzniknout jenom na planetách podobných Zemi. Opravdu se musí nutně vyvíjet jenom na pevných tělesech? Opět nevíme. Dosavadní průzkumy Marsu naznačují, že tam kdysi tekla voda, což dává naději, že tam mohly přebývat mikroorganismy.
Vynořuje se spousta kardinálních otázek. Nevíme, jak vznikl život na Zemi, anebo jestli nám ho sem nepřinesly komety a planetky. A nevíme, jestli skok od živých tvorů bez inteligence k bytostem inteligentním je součástí koloběhu vesmíru, anebo ne.
Ovšem právě tyhle otázky nás nutí k tomu, abychom se na ně pokoušeli odpovědět. I když – obávám se – my už se těch odpovědí těžko dožijeme. Je to výzkum pro několik generací.