Do světa se informace o "plánovaném" protimeteoritickém deštníku dostala díky Twitteru místopředsedy ruské vlády Dmitrije Rogozina, který má na starosti vojenský průmysl a vesmírný výzkum. Samotný Rogozin už však jednou s podobným návrhem neuspěl. A není divu. Z technicko-ekonomického hlediska není řešení reálné. A to ani v Rusku.
"Podle toho, co o vyjádření zprostředkovaně vím, jde nejspíše o levné populistické gesto politika," říká ředitel Hvězdárny a planetária hl. m. Prahy. Marcel Grün. "Zcela jistě nás před kosmickou artilérií nemohou ochránit žádné kryty ani střelba, to připomíná druhořadé příběhy sci-fi brakové úrovně. Jakýsi deštník je představitelný jen ve smyslu celoplanetárním. Zkrátka musíme o co největším počtu planetek na potenciálně kolizních drahách se Zemí vědět co nejdříve. Zřejmě však nikdy nebudeme včas vědět o úplně všech (odhadem jsou jich desítky tisíc. Pro představu, my jich nyní máme zkatalogizováno necelých 1 200," dodává Grün.
Planetky o průměru nad 140 metrů
Systém na detekci těles, které naši Zemi teoreticky mohou ohrozit, již existuje. Jeho cílem jsou především planetky o průměru větším než 140 metrů (takový byl požadavek amerického Kongresu). To jsou tělesa téměř dvakrát větší než Tunguzský meteorit a ani ta se zdaleka nedaří pozorovat včas a někdy se o nich vědci ani lidstvo vůbec nedozví.
Systematické hledání velkých blízkozemních planetek (tedy těch, od nichž hrozí lidstvu největší nebezpečí), probíhá na mezinárodní úrovni již od 90. let. Ruský příspěvek k tomuto úsilí byl od začátku v podstatě minoritní. Lze těžko předpokládat, že by Rusové "ze dne na den" začali do tohoto programu investovat miliardy.
"Prvním a hlavním problémem je nutnost těleso před srážkou se Zemí vůbec objevit. Asteroid o velikosti Čeljabinského tělesa můžeme současnou technikou objevit na jeho terminální trajektorii před srážkou s pravděpodobností pouze několika málo procent," shrnuje současný stav Petr Pravec, odborník na asteroidy a zástupce vedoucího Oddělení meziplanetární hmoty v Astronomickém ústavu AV ČR v Ondřejově. Pokud ruské plány (které budou možná zveřejněny) nebudou řešit problém včasného nalezení, jsou další návrhy na způsob odklonění tělesa zbytečné.
Použití radaru k detekci malých planetek můžeme vyloučit rovnou. Jeho účinnost klesá se čtvrtou mocninou vzdálenosti, navíc takový radar bude mít velmi malé zorné pole. V praxi se sice radary používají ke studiu planetek prolétávajících v blízkosti Země, ale tam vždy musí být známa jejich dráha dostatečně přesně dopředu, aby vůbec radar "věděl", kam se dívat.
Zbývá pozorování optické. "Američané připravují projekt Large Synoptic Survey Telescope (LSST), pomocí něhož budou schopni 'čeljabinské asteroidy' objevit včas před srážkou s pravděpodobností cca 60 procent. To bude významný pokrok. Stále však ještě zůstane 40 procent těles této velikosti, která dopadnou nebo minou naši Zemi bez varování," vysvětluje Pravec.
Systém LSST má být v provozu od roku 2020. Celou viditelnou oblohu prohlédne jednou za tři dny. Aby však mohl sloužit jako součást obrany, musel by ji obhlédnout alespoň jednou denně nebo i častěji. Přesto i po jeho plném zprovoznění zůstane polovina malých planetek nezachycena, protože jednoduše přiletí z denní strany oblohy (systém by byl oslněn Sluncem).
Šlo by to, ale ...
Zničení malé planetky v blízkosti Země o velikosti několika metrů či desítek metrů, přesněji řečeno její rozbití na více malých kusů, není technicky neřešitelné (za předpokladu, že známe přesně její dráhu). Do blízkého okolí Země jsme současnými prostředky schopni vynést zařízení o hmotnosti okolo 10 tun, a lze si představit i raketu schopnou vynést 100 tun (což byla nosnost např. rakety Saturn 5). Vzhledem k vysoké rychlosti přilétajících planetek (typicky 15 - 20 km/s), by pak pouhá kinetická energie srážky planetky s projektilem mohla vést k jejímu rozpadu, bez nutnosti používat k tomu například nukleární zbraně.
Zásadní otázkou je pak samozřejmě návratnost takové investice. Podle dosavadních informací bylo při páteční události zraněno něco přes tisíc lidí. Kdy k takové události, že se malá planetka trefí nad obydlenou oblast, dojde znovu? Za 20 let? Zemětřesení, sopky, záplavy a terorismus, pokud je přepočteme na počet obětí za rok, představují mnohem vyšší riziko. Opravdu se tedy vyplatí investovat v podstatě nevyčíslitelné prostředky do hledání a zneškodňování malých planetek?
Pro srovnání: když se začátkem 90. let počítala teoretická "úmrtnost" způsobená planetkami většími než jeden kilometr, dospěli astronomové k číslu 3 000 obětí za rok (k takovému pádu sice dojde jednou za milion let, ale dokáže zahubit několik miliard lidí. Když tyto dvě čísla podělíme, dostaneme zmiňovaný výsledek.) To už bylo varující číslo, srovnatelné s jinými přírodními katastrofami, a proto také hledání velkých planetek začalo systematicky.
