Ke správné odpovědi na otázku po nejstarším satelitu stále obíhajícím kolem Země není zapotřebí ani do pěti počítat. Jak jsme totiž sami ke svému překvapení zjistili (odborníci nám to snad prominou), na oběžné dráze stále vydržel čtvrtý úspěšně vypuštěný satelit vůbec.
Vezměme to popořadě, není to dlouhé počítání. Všichni zájemci o kosmonautiku, či obecně jen o techniku, si patrně pamatují, že první umělá družice Země, sovětský Sputnik, poměrně rychle přestal vysílat a spadl do atmosféry. Zanikl po 1 440 obletech Země 3. ledna 1958. Jeho dráha byla příliš nízká a atmosféra družici zpomalila natolik, že se neudržela na oběžné dráze.
Podobně si vedl i Sputnik 2, vypuštěný 3 listopadu 1957 s Lajkou na palubě - ten zanikl zhruba po 162 dnech, tedy v polovině dubna 1958 (Lajka samozřejmě zahynula podstatně dříve). Přece jen déle si na oběžné dráze pobyla celkově třetí úspěšná umělá družice Země, americký Explorer 1. Startoval prvního února 1958, a byť fungoval jen několik týdnů, v atmosféře zanikl až v březnu 1970.
A už jsme u správné odpovědi: kolem Země stále obíhá americká družice Vanguard 1, kterou raketa vynesla na oběžnou dráhu 17. března 1958. Příští rok tedy budeme mít prvního kosmického šedesátníka.
Grep na orbitě
Vanguard 1 byl součástí poněkud smolného programu Vanguard. Ten americká administrativa vybrala v roce 1955 jako hlavní americký kosmický program i přesto, že evidentně byl méně pokročilý než konkurenční projekt Orbiter vedený Wernerem von Braunem a založený na vylepšené německé raketě V2.
Program Vanguard měl své neúspěchy: tím největším a nepříjemně veřejným selháním byl výbuch v přímém televizním přenosu 6. prosince 1957, tedy ve chvíli, kdy USA v poněkud vypjaté atmosféře chtěly dohnat sovětský náskok. Díky této události byl program předstižen von Braunovým týmem a ve své době protežovaný Vanguard zůstává známý jen zájemcům o kosmonautiku (i pokud mezi ně patříte, stejně doporučujeme seriál Karla Pacnera o peripetiích amerického kosmického programu a „závodu“ s SSSR).
Výbuch nosiče Vanguard krátce po startu 6. prosince 1957. Šlo o první americký pokus dostat družici na oběžnou dráhu v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku. Selhání prvního stupně stroj zničilo po pouhých dvou sekundách.
Kosmický veterán není na pohled nijak impozantní. Stále se opakuje tvrzení, že je velký jako grapefruit, my jen dodejme, že s průměrem 16,5 centimetru jde o hodně velký grapefruit. Dojem tedy trochu kazí šestice krátkých antén. Obal je hliníkový a elektrickou energii dodávalo šest fotovoltaických článků namontovaných přímo na obal. Díky tomu vydržela družice vysílat rádiový signál necelých sedm let.
Družice nesla na palubě jen základní přístroje, například termistory (termistor je v podstatě „teploměr“, ve kterém se měří teplota podle změn hodnoty elektrického odporu v závislosti na teplotě) měly za úkol ověřit účinnost použité tepelné izolace. Což je cenná informace pro konstruktéry. Nepravidelný tvar Vanguardu také posloužil k určování vlivu horních vrstev zemské atmosféry na satelity.
Třístupňovým nosičem vynesený Vanguard se pohybuje po velmi eliptické dráze, jejíž nejvzdálenější bod je zhruba 3 800 kilometrů od Země, nejbližší pak cca 650 kilometrů (viz informace v české encyklopedii družic Space 40). Po velmi podobné dráze se dodnes také pohybuje poslední stupeň nosiče, který ho do kosmu vynesl (viz údaje z databáze Heavens Above). Dnes už je něco takového nepřípustné a nosiče se mají samy zavést na dráhu, kde nebudou překážet, či rychle zaniknou v atmosféře (záleží na tom, na jakou dráhu nesou náklad), ale v roce 1958 samozřejmě problém kosmického smetí nikdo neřešil.
Let na dlouhou trať
Chcete se zeptat?Svět i naše hlavy jsou plné zajímavých, zábavných či jen vtipných problémů a otázek, na než nikdy nebudeme znát odpověď. Zároveň jsou učebnice, vědecké časopisy i hlavy odborníků plné odpovědí, které tápající většina nikdy neuslyší. Pomozte nám tento nepoměr alespoň malou měrou vyrovnat. Pokud máte pocit, že jste narazili na otázku, na kterou by věda mohla znát odpověď, ale nemáte čas ji hledat, či nevíte, kde začít, neváhejte nám ji položit v diskusi, nebo poslat na adresu redakce@technet.cz (do předmětu ideálně napište „Otázka dne“). My na oplátku slibujeme, že na některé otázky odpovíme. Další zodpovězená otázka bude „Jak může dítě v děloze přežít týdny hlavou dolů?“, která už do redakce před časem dorazila. |
Je velmi pravděpodobné, že nikdo z nás se nedočká doby, kdy Vanguard 1 už nebude nejstarším objektem na obloze, protože v atmosféře by měl zaniknout někdy v roce 2128. To je podstatně méně, než kolik říkaly původní odhady, podle kterých měla jeho dráha být stabilní na zhruba dva tisíce let. Ale až ve chvíli, kdy jsme se skutečně podíval do vesmíru, se zjistilo, že jeho dráhu budou ovlivňovat do té doby neznámé či jen opomíjené vlivy.
Jedním je tlak slunečního záření, který je sice v pozemských podmínkách zcela zanedbatelný, ale ve volném vesmíru, zvláště když má na své působení hodně času, dokáže nečekané věci. Například (velmi pomalu) roztočit malé planetky. Dalším takovým nečekaným vlivem pak je brzdění o horní okraje atmosféry Země. Výška atmosféry (přesněji její hustota v dané výšce) se totiž výrazně mění. Atmosféra pulzuje, například v důsledku zvýšené sluneční činnosti, a satelit tedy o ni při některých průletech „drhne“ mnohem více, než se očekávalo.
Vzhledem k rozměrům satelitu bude jeho zánik nepochybně nenápadný. Celý shoří v atmosféře. Tedy pokud do té doby nebude nutné na oběžné dráze provést nějaký úklid. Nebo, a to bohapustě spekulujeme, pokud se naopak lidstvo nerozhodne družici trochu „popostrčit“, aby vydržela na oběžné dráze déle. Uvidíme, jak se za sto let k pamětníkům prvních dnů létaní do vesmíru budeme chovat.
Informace: V článku jsme opravili chybu v datu startu Exploreru 1 a stáří družice Vanguard. Za chyby se omlouváme.
