Největší kosmickou srážkou posledních desetiletí je dramatický rozpad planetky na Čejlabinskem. Loni však naše planeta zažili řádově srovnatelnou událost, o které se ovšem prakticky neví.
Osmnáctého prosince 2018 těsně před půlnocí světového času totiž nad Beringovým mořem ve výšce kolem 25 kilometrů zanikl meteorit. Výbuch zachytily a místo určily infrazvukové detekční stanice, které tvoří mezinárodní systém pro kontrolu dodržování moratoria na jaderné zkoušky.
Záblesk také zachytily americké vojenské satelity sledující Zemi v infračerveném i viditelném spektru. Z těch vědci nedostanou přímo snímky, ale jen hlášení o podobných anomáliích, které podle armády nemají vojenský význam.
Byť tedy vědci měli o explozi v atmosféře informace brzy po události, dodnes nemáme zprávy o tom, že by si události všiml někdo přímo v oblasti Beringova moře. Byť vědci mimo jiné oslovili posádky letadel, která se v dané oblasti v té době pohybovala. Svědci tedy nejsou, přesto se podařilo najít snímek události.
Pořídila ho japonská družice Himawari 8, která se pohybuje na geostacionární dráze nad Pacifikem, a z pohledu nás pozemšťanů tedy de facto nad touto částí světa nehybně „visí“. Družice mimo jiné pořizuje v 10minutových intervalech fotografické snímky.
Když se zpráva o „přehlédnutém“ meteoritu objevila ve třetím březnovém týdnu na BBC, jeden z vědců pracujících s materiály z Himawari, Simon Proud z Oxfordu, se rozhodl na daný den podívat podrobněji. A skutečně na snímku ze 23:50 světového času 18. prosince, objevil něco nezvyklého. Jde o oranžovou stopu v atmosféře, vysoko nad místní oblačností, takže Proud je přesvědčený, že jde o stopu právě „beringského“ meteoritu. Také proto, že stopa brzy mizí: „Stopa meteoritu byla vidět pouze pár minut, protože na dalším snímku (z 00:00 světového času) už slábne“, napsal Proud Technetu.
Snímek japonského satelitu Himawari z 18. prosince 2018 ve 23:50 zachycuje téměř přesně okamžik, kdy těleso zářilo v zemské atmosféře. Snímek by pořízen z geostacionární dráhy zhruba 36 tisíc kilometrů nad povrchem. Najdete stopu?
Pokud jste neuspěli, na tomto snímku jsme stopy průchodu tělesa atmosférou vyznačili. V červeném kolečku je „ohnivá stopa“ bolidu, ve žlutém stín, který vrhá na mraky.
Jak vidno z tohoto detailu, těleso zřejmě vstoupilo do naší atmosféry téměř kolmo k povrchu Země.
Co to bylo?
Snímek není samozřejmě tak podrobný, abychom se z něj o tělese dozvěděli detaily, jako je tvar, přesnější velikost či složení. Musíme si vystačit s tím, co nám o tělese řekl jeho zánik.
Celková kinetická energie tělesa odpovídala zhruba energii uvolněné při výbuchu 150-200 kilotun TNT, tedy odpovídající zhruba síle moderní taktické jaderné hlavice. Energie čeljabinského meteoritu byla zhruba trojnásobná, podle různých odhadů někde kolem 450-500 kilotun TNT (odhad zpracovaný na základě údajů z vojenských senzorů uvádí 440 kt). Toto srovnání ovšem neznamená, že těleso vybuchlo se stejnou silou, jde o celkovou energii meteoritu. Při jeho explozi se do atmosféry uvolnila pouze část, navíc postupněji než v případě bomby.
Externí obrázek
I když celková energie obou těles byla zhruba stejná, to z prosince 2018 mělo v okamžiku nárazu vůči Zemi podle dosavadních údajů výrazně vyšší rychlost, a to téměř dvojnásobně (32 km/s proti cca 19 km/s). Bylo ovšem výrazně méně hmotné, vážilo odhadem kolem 1 300-1 500 tun. Čejlabinský meteorit byl o řád hmotnější (odhaduje se 12-13 tisíc tun).
A byť k dopadu došlo nad neosídlenou oblastí, i tak je asi dobře, že těleso bylo poměrně malé. Jak je vidno i z fotografie, dopadlo do atmosféry v podstatě kolmo (podle měření byl rozdíl 7°), tedy po dráze, která by ho rychle přivedla k povrchu. Čejlabinský meteorit dopadl do atmosféry pod výrazně šikmějším úhlem. Díky tomu k jeho rozpadu a výbuchu došlo velmi vysoko. Kdyby to bylo jinak, škody mohly být větší. (Připomínáme, že i takto zranil cca 1 200 lidí, byť naštěstí nikoho smrtelně.) Těleso z prosince sice padalo do oceánu, ale kdyby bylo větší a dostalo se až k povrchu, mohlo by samozřejmě vyvolat přílivovou vlnu s těžko předvídatelnými následky.
Mapka zaznamenaných dopadů větších těles do zemské atmosféry během let 1988 a 2019. Zobrazena jsou jen ta, jejichž odhadovaná energie přesáhla ekvivalent exploze jedné kilotuny TNT.
V každém případě je výbuch nad Beringovým mořem poměrně vzácnou událostí, k jaké podle dnešních odhadů dochází zhruba dvakrát, třikrát za století.
