První československou družici její tvůrci z Výzkumného ústavu sdělovací techniky v pražském Braníku pojmenovali podle jejího určení, tedy podle toho, že měla zkoumat Magnetické pole, ionosféru a plazma v okolí Země.
Jak nápad vznikl a čím byl unikátní, že Sověti nakonec povolili Magion 1 vynést do vesmíru, jsme rozbírali v článku Legendární československý Magion 1 letěl do kosmu místo sovětského závaží. Dozvíte se v něm i to, proč bylo nakonec vybráno pro povrch družice místo hliníku zlato.
Víc než 16 tisíc oběhů Země
Celé zařízení se dá přirovnat k větší krabici od bot, která byla obložena malými solárními panely. Muselo vážit stejně jako vyvažovací závaží, místo kterého letělo, tedy 15 kilogramů. Z povrchu Magionu vyčnívá cívka s mnoha tisíci závity, která fungovala jako magnetická anténa. U ní je i druhá rozvinovací pásková anténa dlouhá dva metry pro zachycování elektromagnetických vln. Dvě kratší páskové antény přijímaly povely z Panské Vsi, kde bylo speciální centrum pro příjem a zpracování dat z družic. Dvě další byly určeny k vysílání získaných údajů stanici na Zemi.
Družice byla magneticky orientovaná. Z tohoto důvodu byla vybavena permanentními magnety (uschovanými v rozích), které ji orientovaly podle magnetického pole. Chovala se tedy vlastně jako střelka kompasu.
24. října 2018 |
Když se společně se sovětskou geofyzikální družicí Interkosmos 18 dostala v říjnu roku 1978 do vesmíru, byla s ní několik dní spojena, než se 14. listopadu od ní oddělila.
Družice pak pracovala bezchybně takřka tři roky, dokud nezanikla, patrně na 16 033. oběhu v noci z 10. na 11. září 1981 v horních vrstvách atmosféry.
Českoslovenští inženýři připravili ještě čtyři další družice s tímto jménem, ale již větší a vybavenější. Magion 2 se dostal do vesmíru až na podzim roku 1989, Magion 3 pak o rok a půl později. V srpnu 1995 byl vypuštěn Magion 4 a o rok později zatím poslední Magion 5, který fungoval až do června 2001.
