Mechanika jeho účinku se sice v mnohém liší od proslulého elektromagntického pulsu, který dokáže „zhasnout“ široké okolí, ale důsledek je stejný: smrt veškeré elektroniky v dosahu. Jak by mohlo dopadnout letadlo, kterému vypadnou všechny systémy řízené elektronikou? Odpověď: rychle a prudce.
Obrovské oceány magnetismu, které zjednodušeně nazýváme sluneční skvrny, jsou zdrojem slunečních erupcí a koronálních výronů. Podle statistik nám Slunce ukazuje svou horší stránku před koncem aktivní části cyklu a přechodem ke slunečnímu minimu. Když se Slunce rozbouří, dokáže přerušit telefonní linky a televizní vysílání. V horších případech vyřazuje z provozu elektrárny a ničí satelity na oběžné dráze.
Období solárního minima a maxima se mění ve zhruba jedenáctiletém cyklu, během něhož se mění polarita hlavního magnetického pole Slunce a severní pól si mění místo s jižním. Skvrny nám ukazují místa extrémně silného magnetického pole.
Polární záře a kosmonauté v ohrožení
K vůbec největší erupci v dějinách pozorování Slunce došlo 4. 11. 2003 a pozadu nezůstal ani loňský rok, který měl být podle původních předpokladů extrémně klidný. Následky slunečních erupcí se na Zemi však neprojevují jen nádhernou polární záři.
Galileo by dnes nic neobjevilKdyby se čirou náhodou podíval Galileo Galilei na Slunce letos v únoru, nejspíš by musel s objevem rotace naší nejbližší hvězdy přijít někdo jiný.Galileo totiž v roce 1610 svou teorii odvozoval od toho, že se na povrchu Slunce pohybovaly skvrny, jejichž dráhu si pečlivě každý den zakresloval. To by se mu letos nepodařilo - během jednadvaceti z osmadvaceti dnů letošního února zůstalo Slunce čisté a bez poskvrnky. Skvrny na Slunci pozorovali prostým zrakem přes mlhu a oblaka už čínští astronomové v roce 28 př. n. l. a Galileo sám je v roce 1610 zahlédl bez problémů. Neměl pouze jasno v tom, co vlastně vidí. Byly to satelity Slunce? Oblaka v jeho atmosféře? Něco jiného? Nakonec se přiklonil k teorii oblaků. Jak vznikají skvrny na slunci My už dnes víme, co skrny na Slunci jsou: jde o obrovské oceány magnetismu. Objevují se v místech, kde silová magnetická pole pronikají na povrch hvězdy. Brání v cestě teplu zespod a povrch Slunce se v jejich okolí ochlazuje až o tisíc stupňů proti běžným téměř šesti tisícům Celsia. Pod magnetickými poli neustále probíhají monumentální fyzikální pochody, dokud napětí není příliš velké a nedojde k erupci. Právě proto je Slunce během svého minima tak klidné. Samozřejmě tento klid není absolutní - během solárních minim v letech 1976, 1986 a 1996 se vždy objevila nejméně jedna velká skvrna a došlo k erupci ve třídě X, tedy toho nejvyšího řádu. A totéž se dá čekat i letos: dlouhá období klidu, střídaná uvolněním energie. |
Při změnách magnetického pole, ke kterým při kontaktu magnetosféry se slunečním větrem dochází, se v rozvodných soustavách, podmořských kabelech a telefonních a televizních sítích vytvářejí silné elektrické proudy.
Proslulé jsou historky z konce devatenáctého století, kdy během takových úkazů nepotřebovali telegrafisté při vysílání ve svých přístrojích baterie (a občas jim telegraf probíjel do ruky). Dnes se vlivem slunečního větru v kovových pláštích podmořských kabelů generuje napětí až několika set voltů.
V březnu 1989 dokonce koronální výron vyřadil z provozu energetickou síť firmy HydroQuebec. Bez elektřiny zůstalo na sedm milionů lidí. Podle tehdejších zpráv se kompasy trajektů v Severním moři odchylovaly až o dvanáct stupňů a polární záři mohli lidé pozorovat až v Arizoně nebo Itálii.
Poruchy v ionosféře zároveň rušily rádiové i televizní vysílání. Trasu letu kvůli tomu musel měnit při svém letu i Concorde na lince do New Yorku a raketoplán Discovery se vrátil na Zemi o den dříve.
Astronautům hrozí riziko největší, protože je ve vesmíru žádná magnetosféra nechrání.
Hořící satelity, lidé bez spojení ...
Největší škody samozřejmě sluneční bouře působí v řadách satelitů kolem Země. Jedním z nejslavnějších je podle mnoha techniků NASA Skylab, který shořel v atmosféře v červenci 1979.
Kromě toho, že nabité částice slunečního větru snižují účinnost solárních panelů, mají vražedný vliv hlavně na elektroniku. Té je v satelitech, sondách a vesmírných lodích čím dál více a tak seznam obětí roste - a s ním i počet postižených.
Když se v květnu 1998 během solární bouře odmlčel telekomunikační satelit Galaxy4 společnosti PanAmSat, ztratilo kontakt na pětačtyřicet milionů uživatelů pagerů v celé Severní Americe.
V roce 1994 přestaly pracovat družice Anik E1 a E2. Tu první později vyzdvihl raketoplán a následné vyšetřování prokázalo stopy po radiačním poškození. Situace se ovšem zhoršuje - dnes na bezdrátovém spojení a satelitní komunikaci stojí téměř celá ekonomika. Družic už jsou tisíce a stále přibývají další.
Nevíme nic
Nikdo nejspíš nepochybuje o špičkové kvalitě informací, které astronomové neustále získávají z družic jako jsou například SOHO nebo GONG. Každý den se o naší hvězdě dozvídáme víc a víc. A to je právě problém.
Pokud se stále ještě učíme, nemůžeme předvídat nebo vycházet z jakýchkoli solidních statistických údajů. Země vstoupila do vesmírného věku před pouhými padesáti lety a za tu dobu nestačilo dojít ani k pěti střídáním slunečního minima a maxima. Pořád ještě nic nevíme a situace je v podstatě stejná jako v době, kdy jsme teprve padesát let uměli předpovídat pozemské počasí. Situace se mění stejně rychle, prudce a nevyzpytatelně.
Již víme přinejmenším to, že se Slunce zářením velmi silně podepisuje na pozemském klimatu. Protože má ale naše klima značnou setrvačnost, vliv jedenáctiletého cyklu nebo jeho poruchy není lehké přímo vysledovat. Nemáme ovšem vůbec žádná srovnávací data pro odhad dlouhodobějších vlivů.
Třeba takové doby ledové - způsobila je snížená sluneční aktivita, nebo ne? A co globální oteplování - podepisuje se na nich sluneční aktivita? A když ano, jak a v jaké míře? A když přijde solární bouře, budou padat letadla se spálenou elektronikou?
