Rozstřel
Sledovat další díly na iDNES.tvJe to padesát let od chvíle, kdy na Měsíci poprvé přistál člověk. Dne 16. července 1969 z Kennedyho vesmírného střediska odstartovala raketa Saturn 5. Tímto okamžikem započala osmidenní mise, kterou bedlivě sledoval celý svět. Legendární slova o malém kroku pro člověka a velkém skoku pro lidstvo zná asi každý.
Na startu 16.7.1969 byl tehdy i Karel Pacner, třiatřicetiletý reportér deníku Mladá Fronta. „Cenzura tenkrát v Mladé Frontě ještě nebyla. Všechny reportáže vyšly tak, jak jsem je poslal. Kolegové a kamarádi z klubu Space je redigovali, aby v nich nebyly chyby. Některé materiály jsem posílal v angličtině a až v Praze je překládali, aby vše bylo co nejrychleji možné vydat,“ vzpomíná Pacner v pořadu Rozstřel.
„Na startu Saturnu V byli tehdy tři Češi, rozhlasový reportér Jiří Dienstbier, fotograf Oldřich Karásek, který tenkrát cestoval po USA a já. Jiřímu však režim zakázal o startu na mikrofon cokoliv říct,“ vzpomíná Pacner.
„Ta raketa vypadala jako tužka na obzoru. Pozorovali jsme ji na vzdálenost pěti kilometrů. Mezi námi a startovací rampou byl záliv Banánové řeky. Bylo nádherné tropické počasí, ale pocit to byl s odpuštěním jako v prádelně. Před námi modré moře, blankytně modrá obloha. A pak začalo odpočítávání. Najednou raketu zahalil dým. První, co jsem si pomyslel, zda se něco nestalo. Když se začala třást země, rozhlédl jsem se po ostatních. Všichni byli v klidu, tak mi došlo, že to k tomu prostě patří,“ vypráví Pacner.
„Američané dokázali dostat na Měsíc lidi osm let od oficiálního vyhlášení projektu JFK v roce 1961. To je podle mě velmi krátká doba. Na projektu pracovalo 400 000 lidí. Prezident Kennedy totiž považoval za nezbytné vrátit nejen v kosmickém závodu USA prestiž. Proto tehdy v květnu 1961 vyhlásil, že to bude závod dvou systémů - toho našeho a jejich. Tím druhým systémem myslel Sovětský svaz,“ vysvětluje Pacner.
„Měsíční kameny dovezené posádkou Apolla 11 se dostaly i do Československa. NASA je zapůjčovala všem. Tehdejší komunistická vláda z toho byla rozpačitá a vymýšlela, jak to udělat, aby ty vzorky vidělo co nejméně lidí. Nakonec skončily v Ondřejově na hvězdárně. I přes tuhou zimu a velké závěje tam tehdy zamířily davy lidí, aby měsíční kameny viděly,“ vzpomíná Pacner.
„Rusové chtěli z Měsíce alespoň automatem odebrat vzorky. Sonda Luna 15, která to měla udělat, se však na Měsíc místo přistání zřítila. Astronauty však neohrozila. Spadla několik tisíc kilometrů od nich,“ dodává Pacner.
Projekt Apolla stál tehdy 25 miliard dolarů. I díky těmto obrovským prostředkům se tehdy neuvěřitelně urychlil vývoj řady věcí. Například dnešní jednotky intenzivní péče byly původně vyvíjeny pro kosmonauty,“ vysvětluje přínosy vývoje Apolla publicista.
„Protože přistávací modul letěl po jiné dráze, měli astronauti problém najít vhodné místo k přistání. Zbývalo už jen asi padesát sekund a museli by se vrátit zpět. Na poslední chvíli však Armstrong našel vhodnou plošinku, kde Orel přistál,“ popisuje dramatické chvíle při přistání na Měsíci Pacner.
„Já si někdy v šedesátých letech přečetl článek Charlese S. Sheldona, uznávaného odborníka na sovětskou kosmonautiku. Některá tvrzení v jeho textu se mi však nezdála, tak jsem mu v dopise chyby poslal. On mi pak každý rok pravidelně posílal tlusté přehledy sovětsko amerického vesmírného soupeření. A když jsem byl na startu Apolla 11, nechal mi dokonce vzkázat, že kdybych chtěl, má pro mě místo. Já však tehdy o emigraci neuvažoval,“ uzavírá Pacner.
