Jiřího Grygara jsem poznal nejdřív z populárního rozhlasového pořadu Meteor, ve kterém vystupoval. Po osmašedesátém na čas zmizel. Potom se znovu objevil – rok pracoval v Kanadě.
Když Grygar s rodinou odlétal v létě 1970 z Kanady zpátky do Československa, jeho tamní přátelé nad tím kroutili hlavou. A totéž se opakovalo po příletu do Prahy. Byl na observatoři v kanadském městě Victoria na ročním stipendiu a nabízeli mu, aby zůstal natrvalo. Přesto se vrátil. „Jsem příliš vázán na češtinu, na své domácí přátele a příbuzné. Pravda, tušil jsem, že to nebude snadné, ale také jsem viděl, jaké psychické obtíže dělá kamarádovi astronomovi Zdeňku Kvízovi, který se uchytil v Austrálii, pobyt v cizině, když nemá možnost se vrátit. A taky jsem si říkal, že Československo je moje země, nikoli těch politruků, co ji tak děsivě dlouho rozvracejí,“ vzpomínal Grygar na své rozhodnutí.
„Melius esse quam videri – Je lepší být, než se zdát.“ Životní motto Jiřího Grygara |
Přesto měl výčitky svědomí, že veze své děti do pasti. Trochu se pousmál, když přijeli do ondřejovského paneláku, kde bydleli, a pětiletá dcera vyběhla z kočárkárny, kde měla schovanou koloběžku: „Tati, tak mi komunisti tu koloběžku přece jenom neukradli!“ Byla přece jenom politicky vzdělaná.
Dost mu vadilo, kolik vynikajících kolegů odešlo do zahraničí. Někdy se cítil sám.
Doma probíhala normalizace. Naštěstí ředitel Astronomického ústavu docent Luboš Perek dokázal velice diplomaticky odrážet všechny útoky dogmatických komunistů namířené proti jeho lidem. Když však v roce 1975 odešel do OSN v New Yorku, začalo i v Ondřejově přituhovat.
 |
Při občasných cestách do Prahy jsme chodili s Jurou na oběd. Svěřoval se mi s potížemi, které v ústavu – zvláště pak s několika zavilými komunisty – má. Vyčítali mu, že je věřící, chodí do kostela a že ke křesťanské víře vede i své dvě děti. A taky mu záviděli, že umí jasně a přitažlivě mluvit a psát o nejrůznějších problémech astronomie, přitom však nevyužívá marxistického pohledu na svět. Pro veřejnost se dokonce stal nejslavnějším žijícím českým astronomem!
Situace se vyhrotila natolik, že Jura dal v roce 1980 v Astronomickém ústavu ČSAV v Ondřejově výpověď a nové místo si našel ve Fyzikálním ústavu ČSAV v Řeži. „Přesto se mně snaží ondřejovští soudruzi i teď ztěžovat život,“ stýskal si. „Žalují na ÚV KSČ, že mé knihy neodpovídají marxistické ideologii.“
Začátkem devadesátých let z Grygara všechna tahle tíha spadla.
Slavná Okna vesmíru dokořán
Šedesátá léta byla plná velkých objevů v astronomii: kvasarů (1963), reliktního záření (1965), pulsarů (1968) a mnoha dalších. „Čekal jsem, že o těchto epochálních objevech budou psát naši koryfejové,“ svěřoval se Grygar. „Avšak oni mlčeli, proto jsem se do toho pustil sám. Všechny nové termíny však byly v angličtině, což by znamenalo zamořit češtinu anglicismy. Musel jsem tedy vymýšlet i českou astronomickou terminologii, například velký třesk, prahvězda nebo galaktická výduť či proluka.“
Většinou psal do Říše hvězd, Vesmíru, Vědy a života, přispíval rovněž do Meteoru, který vysílala rozhlasová stanice Praha každou sobotu ráno. Na televizní obrazovce se objevil v roce 1963.
„Astronomii si komunističtí ideologové pletli s kosmonautikou, v níž slavil Sovětský svaz úspěchy. Navíc ji považovali za hlavní zbraň vědeckému ateismu. Avšak i to byl zmatený pohled.“
Grygar občas narážel na politické bariéry. Články a časopisy měly být „vyvážené“, to znamená, že přednostně měly referovat o úspěších v Sovětském svazu a k tomu sem tam přibalit nějaký výsledek ze Západu. Ovšem to dost dobře nešlo – byť měli sovětští astronomové velký myšlenkový potenciál, chyběly jim kvalitní pozorovací přístroje a bezproblémový styk se západními kolegy, aby si své myšlenky mohli tříbit. Marxističtí ideologové rovněž dbali na to, aby do vědy nepronikaly myšlenky, které podle jejich názoru neodpovídaly materialistickému pohledu na svět. Tady však vstupovali na tenký led, protože jim chybělo vzdělání, na svět se dívali pavědecky. S nimi musel Grygar bojovat.
O každého srozumitelně píšícího vědce se začali zajímat redaktoři nakladatelství a nabízeli mu, aby sepsal knihu. Jury si všimli na počátku sedmdesátých let. V roce 1973 mu vydali v Orbisu první knihu, která pojednávala o nejnovějším stavu výzkumu kosmu – Vesmír je náš svět. Vzápětí ji ocenil Český literární fond. V rychlém sledu následovaly další: V hlubinách vesmíru, Sejdeme se v nekonečnu a roku 1979 velká encyklopedie Vesmír, gigantické dílo, na něm se podíleli Zdeněk Horský a Pavel Mayer.
Soudruzi ze základní organizace KSČ v Astronomickém ústavu ČSAV si stěžovali na ústředním výboru: Grygar v této encyklopedii preferuje Američany a nedrží se vědeckého světového názoru!
Není divu. Moderní astronomie se pokouší vykládat vznik, vývoj a budoucí osud vesmíru, opírá se nejen o nejnovější pozorování a teorie, ale svým způsobem supluje filozofii. Například teorii velkého třesku někteří komunisté odsuzovali, byla prý v rozporu s dialektickým materialismem. A právě tady autor nejvíc narážel. Jenže kritici tápali – sami neuměli zformulovat správný marxistický výklad, protože se v nových poznatcích nevyznali, bylo to nad jejich síly.
Nákladná kniha plná kreseb, grafů a fotografií vytištěná v nákladu 44 tisíc výtisků měla jít do stoupy. Před deseti lety takové ztráty nikoho nezajímaly. Avšak teď vedení nakladatelství Mladá fronta se bránilo: Byla by to pro nás ohromná ekonomická ztráta!
Nakonec vyhandlovalo kompromis: Dáme ji na trh, ale nikdo ji nebude propagovat a knihkupci ji nedají na pulty. Teprve když o ni zákazník projeví zájem, dostane ji. Zpráva o tomhle handlu se samozřejmě mezi příznivci astronomie rozšířila – byla to ta nejlepší reklama.
O čtyři roky později vyšel Vesmír v novém doplněném vydání. Když si příslušný cenzor na Úřadu pro tisk a informace přečetl kladný posudek jednoho liberálnějšího marxistického lektora, prohlásil: „Dobrá, přesvědčili jste mne, že ten velký třesk je skutečná vědecká teorie. Ale proč si to ten Grygar nenechá pro sebe?“
Stejně velkou popularitu si získal u diváků Československé televize seriál Okna vesmíru dokořán, který se začal vysílat v roce 1982. Seriál patřil k ozdobám obrazovky, aniž jeho tvůrci poklonkovali marxistické ideologii a schovávali se za sovětské kolegy. Ve čtyřech etapách natočili v Bratislavě až do roku 1992 celkem třicet půlhodinových dílů a při repríze v roce 1998 ještě připravili v Praze dvě aktuální pokračování.
Pražská televize by si takový seriál nemohla dovolit – dogmatici z ústředního výboru KSČ i z Ondřejova byli příliš blízko. „V Bratislavě panovaly neskonale liberálnější poměry než v Praze. Seriál byl výsledkem mimořádně šťastné souhry okolností. Paradoxně tou první byla totalita, která sešněrovala televizní tvůrce natolik, že nemohli nic kloudného vytvořit. Na astronomii si však cenzoři tolik netroufali, protože jí nerozuměli. Ovšem největší roli sehrálo složení tvůrčího tria: scénárista PhDr. Vladimír Železný vyhozený po sovětské invazi z pražské televize, takže se nesměl objevit v titulcích, dramaturg RNDr. Jaroslav Čorba ze Slovenské televize a já. Znali jsme se několik let a navzájem jsme si plně důvěřovali.“
Třebaže už Grygar nepracoval v Ondřejově, uvažovali soudruzi z tamního stranického výboru, jak by hned začátkem osmdesátých let tenhle donebevolající nemarxistický seriál zatrhli. Nakonec usoudili, že by to bylo složité – jejich stížnost by putovala na okresní výbor, odtud na krajský, potom do Prahy, z Prahy do Bratislavy. Jeho cesta by mohla trvat rok a není jisté, jestli by se někde nezadrhla.
Karel Pacner vzpomínal i na Grygarovu víru v Boha. Tento text najdete zde:
Věří v Boha, nemá čas věřit pitomostem. Příběh Jiřího Grygara |
