Lety do vesmíru a dobývání jiných těles jsou dlážděny mnoha neúspěchy. Je možná až překvapivé, že jsme už před půl stoletím mohli sledovat přistávání sond i lidí na povrchu Měsíce, a nyní se ukazuje, že dostat se bezpečně na naši přirozenou oběžnici není tak jednoduché. Mezi světovou elitu, která dokáže bezpečně dostat své zařízení na povrch Měsíce, se ve středu zařadila Indie. Přistávací modul Vikrám sondy Čandrájan-3 (Měsíční loď 3) dosedl na měsíční povrch ve 14:34 SELČ. Zatím se to povedlo pouze Rusku (respektive Sovětskému svazu), Spojeným státům a Číně.
Celý proces přistání trval asi 20 minut. Vše přitom bylo závislé na stavu systémů a podmínkách přistání. „Musíme se rozhodnout, zda přistaneme na prvním viditelném místě, nebo zvolíme jiné bezpečnější místo na základě rozpoznaného rizika,“ řekl před zahájením přistávacího manévru ředitel Indické vesmírné agentury ISRO Sreedhara Somanath.
Automatizovaná přistávací sekvence začala ve 14:14 SELČ. Během přistání Vikrám z výšky 25 km řízeně sestoupil do výšky 150 metrů, a při tom zpomalil ze zhruba 6 000 km/h téměř na nulu. Pak jeho kamery zkontrolovaly, zda se nenachází v oblasti s nějakými prohlubněmi nebo v kopcovité oblasti.
Tyto necelé dvě desítky minut před přistáním jsou označovány jako minuty hrůzy, protože jsou nejkritičtější a měly by prakticky probíhat bez zásahu řídícího centra.
Server Hindustan Times popisuje, co se během nich odehrávalo. Po výše zmíněné brzdné fázi následovala fáze udržování polohy. „Ve výšce asi 7,43 kilometru nad povrchem Měsíce se přistávací modul nakloní z vodorovné do svislé polohy, přičemž urazí vzdálenost 3,48 kilometru,“ popisuje web.
Další fáze trvala přibližně 175 sekund, během nichž přistávací modul urazil asi 28,52 kilometru ve vodorovné poloze k místu přistání a zároveň snížil výšku asi o jeden kilometr. Nakonec Vikrám přistál.
Později se objevila i první fotografie z povrchu Měsíce:
A také snímek vyjíždějícího vozítka Pragján:
Pro Indii je středeční přistání vyvrcholením plánů na dobytí Měsíce, kam v roce 2008 vyslala družici Čandrájan-1, která kolem něj kroužila a která byla o rok později prohlášena za ztracenou. Součástí první generace Čandrájanu byla i dopadová sonda, která se podle plánu nárazem o měsíční povrch zničila. Sonda Čandrájan-2 vyslaná v roce 2019 kolem Měsíce obíhá dodnes, přistání jejího modulu u jižního pólu se však nezdařilo.
Problematické přistání
Jen letos se přistání nepovedlo již dvěma strojům. V dubnu to byla japonská sonda s malým robotem a vozítkem ze Spojených arabských emirátů a na konci minulého týdne byla kvůli špatnému motorickému manévru zničena ruská sonda Luna-25, jejíž start se připravoval mnoho let.
Jak již bylo zmíněno, i Indie už zažila neúspěšný pokus o měkké přistání na Měsíci. Na začátku září 2019 se na jižním pólu Měsíce nepodařilo přistát předchůdci současného přistávacího modulu sondy. Ve stejný rok proběhl i neúspěšný pokus Izraele, jehož sonda Berešit (Beresheet) přistání na Měsíci také nezvládla.
Indové si však vzali poučení a pečlivě studovali data z havárie. Následně provedli řadu simulací, aby odstranili případné vady u Čandrájanu-3.
„Jsem přesvědčen, stejně jako vědci ISRO, že si povedeme mnohem lépe, protože ve srovnání s Čandrájan-2 bylo provedeno mnoho změn... Bylo změněno mnoho algoritmů... Byla provedena absolutní kalibrace. Přistávací modul má schopnost vznášet se. Přistávací plocha byla zvětšena z 2,5 km na 4 km...,“ uvedl podle Hindustan Times bývalý ředitel ISRO Surendra Pal.
Celá sonda váží 3,9 tuny a stála 6,1 miliardy rupií (1,6 miliardy korun).
Sondu Čandrájan-3 vynesla raketa LVM3 z indického kosmodromu 14. července. Sonda zhruba deset dní obíhala kolem Země, než byla na začátku srpna vyslána směrem k oběžné dráze kolem Měsíce. Od té doby indičtí experti snižovali její rychlost, aby ji připravili na přistání modulu Vikrám.
Mezitím stihla sonda pořídit několik snímků měsíčního povrchu.
7. srpna 2023 |
Samotný přistávací modul Vikrám, pojmenovaný po zakladateli agentury ISRO, váží přibližně 1,5 tuny a ve svém nitru nese šestikolové robotické vozítko o váze 26 kilogramů zvané Pragján, což v sanskrtu znamená „moudrost“. Po přistání by mělo vyjet z modulu a vydat se na pouť po skalách a kráterech Měsíce, aby shromažďovalo data a fotografie a odesílalo je k analýze zpátky na Zemi. Životnost vozítka poháněného solární energií je plánována minimálně na jeden lunární den, což je asi 14 pozemských dní.
Tmavé krátery v oblasti jižního pólu, kam nesvítí slunce, by podle vědců mohly skrývat zmrzlou vodu, což by podpořilo plány na eventuální budoucí osídlení přirozené oběžnice Země.