McDonnell F-4C Phantom II
Podnik Starfighters International už podle svého vlastního webu funguje 29 let. Jeho název je odvozený od jiného typu americké stíhačky, F-104. Firma používá tyto stroje k nejrůznějším leteckým pracím. Nabízí služby v oblasti nadzvukového testování, experimenty v prostředí mikrogravitace a další poměrně úzce specializované činnosti. Coby zákazníci se na ni obracejí všelijaké vládní agentury typu NASA i velké letecké firmy jako Lockheed. Starfightery mají ovšem omezenou nosnost. Společnost se proto poohlíží flotile výkonnějších strojů.
Chce je uplatnit při vypouštění satelitů na oběžnou dráhu. Volba padla na letoun F-4 Phantom II. Jde o stíhačku původně navrženou pro americké námořnictvo. Časem ji však začaly využívat i další složky ozbrojených sil Spojených států.
S 5 195 vyrobenými kusy jde o nejpočetnější typ proudového stíhacího letounu americké provenience v dějinách. Vyvážel se i do mnoha dalších zemí. V některých dokonce pořád ještě slouží. Jiné státy Phantomy vyřadily teprve nedávno.
Tento případ je i Jižní Korea. Svoje F-4 přestala využívat loni. Firma Starfighters International by jich od Soulu chtěla koupit dvanáct. K tomu má navíc zájem ještě o dva zánovní původně dopravní letouny typů MD-83 a DC-9.
F-104 udržovaná v perfektním stavu z flotily firmy Starfighters International.
Komplikovaná jednání
Obchod byl původně rozfázovaný do čtyř stadií. Firma měla Soulu postupně uhradit částku dvacet milionů dolarů (cca 433,5 milionu korun) a zároveň si přebírat objednané stroje. Transakce momentálně vázne. Jednotlivé strany se dohodly na změně smluvních podmínek. Letadla však zatím zůstávají v korejských rukou. Web The War Zone (TWZ) připisuje obtíže stále ještě poněkud turbulentní politické situaci v zemi.
Na podzim 2024 se tehdejší jihokorejský prezident Jun Sok-jol pokusil zavést stanné právo. Důvodem mělo být údajné napojení opozičních stran na nepřátelskou Severní Koreu. Prezident však zřejmě lhal. Jeho akce je dnes vnímána jako pokus o státní převrat. Politik kvůli ní skončil ve vazbě.
Pokud by nákup z Koreje nevyšel, nabízí se další možnosti. Své Phantomy nejspíš budou brzo vyřazovat Řecko a Turecko. Teprve v roce 2020 přestaly typ používat i Japonské síly letecké sebeobrany (JASDF).
Registrace původně bojových letadel pro civilní použití je ve Spojených státech obtížná záležitost. Zvlášť se to týká výkonných strojů, jako jsou právě F-4. Firma Starfighters International v tom má již značné zkušenost.
Zjevně si v možném zápasu s úředním šimlem věří. Jeden typ velmi výkonné stíhačky už ostatně provozuje. Nebojí se proto ani operační a technické stránky věci.
Test střely ASM-135 ASAT určené kničení satelitů v roce 1986. Letadlo na snímku je F-15A se sériovým číslem 76-0084 jménem Celestial Eagle.
Služba pro malé zákazníky
Podle TWZ může být k vypouštění satelitů z letadel příznivá doba. Trh s nejrůznějšími operacemi na nízké oběžné dráze totiž rychle roste. Malí zákazníci jsou na něm však ve srovnání s velkými znevýhodněni. Pokud chcete umístit na oběžnou dráhu nějaký menší náklad, musíte se ho snažit dostat na palubu některého z nosičů, který dopravuje za hranici atmosféry některou z velkých a drahých družic.
Její provozovatel zaplatí většinu účtu za start rakety. Zároveň si může diktovat, kdy se poletí. Pokud narazí na technické potíže, doprava méně významných orbitálních přístrojů od menších a chudších zákazníků musí počkat.
Nabídka Starfighters International má jít naproti právě takovým klientům. Ambicióznímu byznysplánu firmy nahrává i pokračující zmenšování komerční satelitní techniky. Rekord v současnosti drží indická družice Kalamsat s hmotností jen 1,26 kilogramu.
O moc těžší nejsou ani standardizované krychlové družice CubeSat. Jejich hmotnost musí být do 1,33 kilogramu. Různé typy nosičů už jich vynesly na nízkou oběžnou dráhu Země něco přes dva tisíce.
McDonnell Douglas F-4F Phantom II
Raketa vlastní konstrukce
Phantom má dostup zhruba osmnáct tisíc metrů. K odpáleni druhého stupně s užitečnou zátěží by však nejspíš docházelo v o něco menší výšce. Firma Starfighters International k tomuto účelu plánuje používat raketu STARLAUNCH II. Vyrobí ji i zkonstruuje ve vlastní režii. Bude zřejmě odvozená od současného modelu STARLAUNCH I. Jeho základ je podle webu společnosti střela vzduch-vzduch AIM-120 AMRAAM (Advanced Medium Range Air to Air Missile, pokročilá střela vzduch-vzduch středního dosahu.)
Vynášení satelitů nebo dokonce pilotovaných kosmických lodí na oběžnou dráhu pomocí klasického letadla s horizontálním startem má alespoň teoreticky množství výhod. Patrně největší je, že se raketa vyhne hustým vrstvám atmosféry. Kolmo startující raketové nosiče musí v počátečních fázích svého letu překonávat značný odpor vzduchu. Ve větších výškách je plynný obal Země řidší.
Vzduch komplikuje i vlastní provoz raketových motorů. Plyn opouštějící jejich trysky se totiž chová různě v závislosti na atmosférickém tlaku. Pokud je tlak média opouštějícího motor výrazně nižší než tlak v okolí, může to dokonce vyústit k poškození nebo zničení rakety.
F-104 udržovaná v perfektním stavu z flotily firmy Starfighters International.
Spousta výhod
Efekt je možné kompenzovat tvarem trysek. Jejich ideální geometrie se však v různých výškách, a tedy tlacích vzduchu, liší. Často je proto nutné přistoupit ke kompromisnímu řešení. Celková efektivita letu je pak horší. Raketa startující v řidším vzduchu může být zkonstruovaná jen pro něj.
Běžné raketové nosiče musí také současně s palivem paliva vozit i nějaké okysličovadlo. Letecký motor si však vystačí jen se vzduchem. Tímto způsobem je možné ušetřit hmotnost celého dopravního systému a vynést na oběžnou dráhu víc užitečného nákladu.
Důležité plus je také možnost manévrování před vlastním vypuštěním satelitu. Klasické nosiče startující z jednoho místa obvykle čekají na startovací okno, v němž je možné dostat satelit na dráhu s požadovanými parametry. Letadlo je pružnější.
V mnoha případech dokáže obletět také nepříznivé počasí, které by start rakety zhatilo. Oproti drtivé většině dnešních nosičů je navíc mnohonásobně použitelné. Navzdory všem zmíněným výhodám se však vynášení družic pomocí letadel dosud příliš neujalo.
Letoun White Knight s lodí SpaceShipOne a pilotem Mikem Melvillem pojíždí ke startu 21. června 2004 na letišti Mojave v Mojave v Kalifornii.
Slavná B-52
Za první úspěšný test v této oblasti se považuje zkouška americké střely ASM-135 určené k ničení satelitů. Třináctého září 1985 sestřelil touto raketou pilot stíhačky F-15A Wilbert „Doug“ Pearson Jr. poškozenou družici Solwind. Personovo letadlo se jmenovalo Celstial Eagle (Nebeský orel). Družice sloužila ke sledování činnosti Slunce. Její sestřel vyvolal protesty vědců. Část přístrojů satelitu bylo totiž dosud funkčních.
V roce 1990 úspěšně dopravila firma Northrop Grumman svojí raketou Pegasus odpalovanou z letadla na oběžnou dráhu první komerční satelit. Jako první stupeň posloužil upravený bombardér B-52 Stratofortress.
Konkrétně šlo o stroj jménem Balls 8. Využívala ho převážně NASA. Vynášel do vzduchu i raketový letoun X-15, dodnes držící rekord za nejrychlejší pilotovaný let v dějinách.
Balls 8 později nahradil modifikovaný letoun Lockheed L-1011 TriStar pojmenovaný Stargazer. Systém zatím absolvoval 45 startů. Čtyřicet z nich bylo úspěšných.
Podobnou raketu jménem LauncherOne provozovala i jedna z dceřiných společnosti firmy Virgin Brita Richarda Bransona. Startovala z pod křídla upraveného Boeingu 747 Cosmic Girl. Z šesti pokusů byly úspěšné čtyři. Program se však neuživil a skončil.
Vertikálním startem zahajovaly svoje suborbitální skoky také turistické raketoplány s lidskou posádkou SpaceShipOne a SpaceShipTwo. Jako první stupně jim sloužila speciální letadla White Knight a White Knight Two. Provoz obou raketoplánů už ovšem rovněž skončil. Teprve se uvidí, jestli bude mít firma Starfighters International se stíhačkami Phantom II víc štěstí.
