Už ve chvíli, kdy se studená válka mezi Východem a Západem teprve pomalu rozbíhala, vojenské špičky v USA rychle dospěly k závěru, že budoucnost vojenství je v nových technologiích. V roce 1946 tak vznikla mimo jiné i studie nazvaná Předběžný návrh na experimentální kosmickou loď kroužící okolo Země, kterou sestavili odborníci ze speciální instituce RAND v kalifornské Santa Monice. Závěr byl jasný: USA musí rozvinout raketový výzkum na širší základně než dosud a nemohou se přitom opírat jen o von Brauna a jeho lidi. Předběžný návrh upozornil na využití družic pro úkoly vědy, globálního spojení a pozorování.
RAND vznikl v říjnu 1945 jako mozkový trust pod patronací společnosti Douglas Aircraft. Podnět k jeho vytvoření dal jasnozřivý generál Henry H. „Hap“ Arnold, za druhé světové války velitel amerického letectva. Tvrdil totiž: „Třetí světovou válku vyhrají mozky.“ A poukazoval na elektroniku, proudové motory a rakety. Měl zastání zvláště mezi mladšími důstojníky.
Arnold požadoval od specialistů v Santa Monice, aby přicházeli s novými neotřelými, třeba i bláznivými myšlenkami. Měli být trochu protipólem vědeckému poradnímu výboru v čele se známým aerodynamikem profesorem Theodorem von Kármánem, který zřídil u svého velitelství před rokem.
Nový impuls do přemýšlení o družicích přinesl třicetiletý inženýr Merton B. Davies, který do Santa Moniky nastoupil začátkem roku 1947. Tento nadšenec pro kosmický výzkum strávil válku jako konstruktér letadel pro námořnictvo. Nyní stále více přemýšlel o špionáži z velkých výšek. Letečtí generálové považovali družice za technicky proveditelné hračičky, ale nedovedli si představit, k čemu by jim mohly sloužit. A právě Davies je přesvědčoval: „Vždyť by to byly jedinečné pozorovatelny!“
V únoru 1948 požádali letečtí generálové RAND o další studie. Začali přece jenom pomýšlet na družice. Chtěli se ujistit, jestli by jim opravdu mohly pomoci. Na podzim 1949 dokončili v Santa Monice předběžnou studii o stavbě mezikontinentální rakety, která postupem doby povede ke konstrukci nosiče Atlas. V listopadu 1950 odeslali další podrobný návrh zpravodajskému oddělení vojenského letectva.
Tato možnost velice zaujala jednačtyřicetiletého plukovníka Bernarda A. Schrievera, odchovance generála Arnolda. Tento pilot bombardéru za války v Pacifiku, který pocházel z rodiny německých přistěhovalců, si uvědomoval význam nových, na první pohled fantastických zbraní. V únoru 1951 svolal tajnou poradu, která měla stanovit kritéria pro zpravodajské družice.
V dubnu poslal RAND letectvu dva rozbory: o využití družic pro průzkum a o družicích meteorologických, rovněž důležitých pro vojáky. Později vedoucí raketového oddělení firmy James E. Lipp a jeho spolupracovníci tyto návrhy vysvětlovali odborníkům a důstojníkům na speciální poradě svolané na Wrightovu leteckou základnu u Daytonu.
Museli odpovídat na základní otázky: Jestliže úspěšně vypustíme na oběžnou dráhu kameru, může tam pracovat? Jestliže získáme snímky zemského povrchu z vesmíru, uvidíme na nich něco, nebude nám zaclánět atmosféra? Dokážeme předat fotografie z kosmu na Zemi, aniž se během návratu poškodí? Vyčteme z těchto obrázků, pořízených z výšky 180 km a větších, nějaké informace, budou na nich zřetelné objekty o velikosti dvou metrů, anebo i menší? A tak dále.
Generály jejich výklad zaujal a velitelství letectva objednalo podrobnější studii. Tento projekt nazvaný Feed Back (Zpětná vazba) dokončil Lippův tým 1. března 1954 – dva měsíce před špionážní výpravou amerického letadla RB-47E kapitána Hala Austina nad severní oblastí sovětského Ruska.
Co všechno by bylo možné z výšky vidět? Autoři projektu Feed Back nabízeli: Letiště všech velikostí včetně činnosti, které na nich probíhají. Továrny ve městech i mimo ně, přičemž by bylo patrně možné určit jejich typ. Přístavy včetně velkých lodí a doků. Dopravní, elektrické a telekomunikační sítě. Obydlené oblasti. Velká vojenská zařízení včetně táborů a muničních skladů. Mraky a jejich strukturu.
Vývoj takové družice by trval asi sedm let a stál by 165 milionů dolarů (dnešních 1,1 miliardy dolarů). Konstruktéři by museli postavit nosnou raketu, vyřešit rádiové spojení mezi ní a řídicím střediskem i televizní přenos získaných informaci na Zemi. Samozřejmě zároveň s pracemi na družici a na jejím nosiči by se musela zahájit výstavba pozemních zařízení a systémů na zpracování údajů.
Rozpracováním projektu Feed Back se u letectva zabýval plukovník William G. King. Když se o tom dověděl velitel strategického letectva generál Curtis LeMay, plukovníka Kinga z jeho kanceláře „prakticky vyhodil“, jak poznamenal Dwayne A. Day v časopisu Quest. LeMay nevěřil, že by družice mohly nějak napomoci masivnímu bombardování nepřátelského území. Nebyl to jediný velitel, který takto uvažoval – generálové mají sklon představovat si budoucí válku jako kopii války předchozí.
Přesto se na velitelství letectva našli vlivní a předvídaví důstojníci, kteří význam raket chápali. Přivedl je k tomu v roce 1953 vědecký poradní výbor této zbraně. Na základě jeho doporučení dostala mezikontinentální raketa Atlas a střela středního doletu Thor nejvyšší prioritu. V prosinci 1955 ji potvrdil i prezident Eisenhower.
Americká vláda hledala ochranu před sovětským útokem urychleně. V březnu 1954 konzultoval prezident nebezpečí nenadálého přepadení se svými vědeckými poradci včetně Killiana. Vědci si toto riziko uvědomovali. Proto dal kabinet přednost vývoji speciálního letadla – tedy U-2.
Současně se námořnictvo i letectvo snažily protlačit postavení družice pro civilní účely – na vědecké půdě na sebe narážely projekty Vanguard a Orbiter. Bílý dům měl pro tento projekt pochopení, protože zpravodajské služby tvrdily, že družici chystají také Sověti. Přednost dostal Vanguard, který navrhlo námořnictvo.
Velitelství letectva se 16. března 1955 rozhodlo, že musí možnost postavení kosmického vyzvědače dál zkoumat. Uložilo to plukovníku Kingovi v Daytonu, který uzavřel jednoroční pracovní kontrakty s firmami Lockheed, Glenn L. Martin Co. a RCA pod krycím označením Pied Piper (Strakatá herka).
Začátkem následujícího roku se musel King přestěhovat na velitelství výzkumu a vývoje vojenského letectva (Air Force’s Western Development Center) do Inglewoodu na předměstí Los Angeles v Kalifornii. Tato složka byla předchůdkyní budoucího Střediska kosmických a raketových systémů (Space and Missile Systems Center). Šéfoval jí Schriever, nyní už generál, který měl najednou obavu, aby tento program nevedl k omezení vývoje balistických raket, na nějž dohlížel, a proto chtěl mít družice pod kontrolou.
Lockheed předal svůj návrh 1. března 1956. Počítal s vývojem dvou družic o hmotnostech 1,5 tuny a 3 tuny i s nosnou raketou. Na základě toho schválili generálové Thomas Power, velitel výzkumu a vývoje letectva, a Schriever projekt WS-117L čili zbraňový systém 117L. Předpokládali, že k vynesení výzvědné družice, jejímž hlavním dodavatelem bude Lockheed, použijí v roce 1963 raketu Atlas.
Avšak velitelství letectva uvolnilo v červenci na tento projekt pouze 3 miliony dolarů. Mnozí generálové pořád považovali využití vesmíru za fantazii. Navíc žili v přesvědčení, že potřebují zpravodajské údaje o budoucím válčišti, nikoli informace strategického charakteru.
Družice beranidlem
RAND zásoboval štáb letectva dalšími slibnými úvahami. V březnu 1956 mu poslal dvacetistránkovou studii o družicích. O dva měsíce později adresoval Schrieverovi návrh na zjišťování stanovišť mezikontinentálních raket pomocí družic. V červnu pak dokončil plán na použití návratového pouzdra se špionážními záběry z vesmíru. Teprve projekt „přednepřátelského průzkumu“, který Merton Davies a Amrom Katz datovali 12. října, důstojníky na velitelství letectva trochu zaujal.
Dva týdny nato, 29. října, uzavřelo letectvo kontrakt s Lockheedem jako hlavním dodavatelem WS-117L zakázku na pokročilý průzkumný systém. A toto datum můžeme považovat za počátek vývoje amerických špionážních družic. Na volbu Lockheeda zapůsobil i přechod Jima Lippa a Bobyho Saltera od trustu RAND k této firmě.
Družici z projektu WS-117L vynese dvoustupňová raketa, jejíž první stupeň vytvoří nosič Atlas, který na podnět firmy RAND staví továrna Consolidated Value, později přejmenovaná na Convair. Speciální kamera bude snímat zemský povrch a infračervené detektory mají identifikovat raketové základny. Získané informace se rádiem přenesou do pozemní stanice.
Tady se nabízely dvě cesty, které průmyslové laboratoře rozpracovávaly. Buď se použije televizní kamera a videorekordér, který záběry zachytí, a nakonec odvysílá během přeletu nad pozemní stanicí. Anebo kamera pořídí záběry na běžný filmový pás, který automat na palubě vyvolá, získané údaje se převedou do elektronické podoby a opět rádiem odešlou.
Fyzik Richard C. Raymond z RAND navrhoval jiný způsob přenosu – pomocí speciálních schránek. Jakmile se filmy naexponují, automaticky se přesunou do kontejneru, který se oddělí od družice a nad mořem ho zachytí do sítě letadlo. Vzhledem k tomu, že televizní přenosová aparatura je poměrně objemná, bylo by možné pořídit dvakrát více fotografií. Tajnou zprávu o této studii odeslali ze Santa Moniky do Washingtonu v březnu 1956.
Není tento nápad poněkud předčasný? Vždyť během průletu atmosférou se pouzdro rozžhaví natolik, že hrozí jeho shoření a rozpadnutí. Vědci tedy musí nejdřív najít metodu, jak tomu předejít – a to bude složitější než samo vypuštění jakéhokoliv tělesa do kosmu. Vzhledem k tomu stále počítali specialisté rozpracovávající projekt WS-117L s televizním přenosem údajů.
Velmi obtížné také bude postavit kameru a vytvořit filmový materiál, který vydrží obrovskou zátěž. Musí totiž přestát přetížení a vibrace během startu a ve vesmíru zase střídání extrémně vysokých a nízkých teplot.
Stavbu série bojových raket a nyní i zpravodajské družice vedl generál Schriever, od léta 1954 velitel výzkumu a vývoje vojenského letectva, který sídlil v Inglewoodu. Avšak v roce 1956 zůstal generál v tomto úsilí osamocen a navíc byl daleko od washingtonských kruhů, které rozhodovaly. Přední zastánce špionážních družic Trevor Gardner totiž odešel z funkce asistenta ministra letectví. Jeho čerstvě jmenovaný nadřízený těmto projektům nepřál.
„Šéfové letectva ve Washingtonu stále pochybovali o tom, jestli snímky z družic postačí k přesnému určení sovětských vojenských cílů,“ poznamenal Philip Taubman v knize Secret Empire (Tajné impérium). „Představu výzvědné družice také zatlačovala do pozadí snaha o vypuštění civilní družice nejpozději v roce 1958, o níž vláda široce hovořila.“
Tento plán schválila Rada národní bezpečnosti pod vedením Eisenhowera 26. května 1955. A 28. července ho Bílý dům zveřejnil na tiskové konferenci.
Za oponou to bylo podobné
Se stejnou nedůvěrou zápasili odborníci v Sovětském svazu. Sergej Pavlovič Koroljov, hlavní konstruktér Zkušební a konstrukční kanceláře číslo 1 (Opytno-konstrukťorskoje bjuro No. 1 – OKB-1) v Kaliningradě-Podlipkách na jižním předměstí Moskvy dal vojákům sérii balistických střel a nyní pro ně vyvíjel první mezikontinentální raketu R-7. Když však před generály nadhodil, že by postavil družici, většina mávla rukou – tato představa je nezajímala. Chystali se na třetí světovou válku za pomoci atomových bomb a nedokázali si představit, jak by jim nějaká družice mohla pomáhat.
Devětačtyřicetiletý Koroljov byl tehdy pro vojáky největší zárukou, že získají proti Západu nejen protiraketový štít, ale i raketový meč. V únoru 1956 jeho raketa R-5M vynesla na střelnici hlavici s radioaktivním materiálem – operace Bajkal. Tento úspěch mu vynesl titul hrdiny socialistické práce. Teď generály lákal: „Z vesmíru uvidíte všechno, co se děje na Zemi. Udělám pro vás špionážní družice. A kromě toho starty nosiče R-7 vzhůru budou součástí jejich testování.“ První, koho Koroljov přesvědčil, byl zástupce náčelníka NII-4 Georgij Alexandrovič Ťulin, jeho starý známý z Německa. A postupně se přidávali další vlivní generálové.
Začátkem roku 1956 diskutovali o družicích důstojníci generálního štábu v Moskvě. Po dvou hodinách souhlasili. Ano, taková tělesa pro účely špionáže, komunikací, navigace, meteorologie a geodézie by se nám hodila.
Dne 30. ledna potvrdili sovětští generálové první orientační plán prací na umělých kosmických tělesech: okolo roku 1958 vypustit první družice o hmotnosti 1,8–2,5 tuny, které prozkoumají nejbližší okolí Země. Asi v roce 1964 by měl odstartovat první člověk. Po dalších šesti letech zahájí starty špionážních družic schopných fotografovat cizí území a odposlouchávat rádiové signály. První náčrt kosmických špionů dokončili pracovníci sektoru vedeného Jevgenijem Fjodorovičem Rjazanovem, který patřil do oddělení číslo 9 Michaila Klavdijeviče Tichonravova, v srpnu 1956 pod krycím označením Zenit.
Americké oznámení o přípravě vědecké družice vyvolalo rozruch i v Kremlu. Vláda 30. ledna 1956 rozhodla, že sovětská družice musí být hotova dřív, v letech 1956–1957.
Obrat
CIA upozorňovala, že i Sověti na vypuštění družice intenzivně pracují. Koncem dubna 1957 jeden z vojenských poradců Bílého domu William Y. Elliott navrhoval: Můžeme „v národním zájmu“ družici poslat jako přívažek při zkoušce rakety Redstone naplánované na leden 1957. Když také další vládní úředníci připustili, že vývoj tohoto nebeského tělesa zaostává, uvažovali, že by se vrátili k Orbiteru, šestikilogramové družici, která byla v konkurzu na druhém místě.
Nicméně většina odpovědných činitelů zůstávala k této výzvě hluchá. Vadilo jim, že Redstone staví von Braunův tým, tedy cizinci, původně dokonce zajatci a možná i váleční zločinci. Američané měli druhou světovou válku a bombardování Londýna raketami V-2 pořád na paměti. Kromě toho manažeři projektu Vanguard hovořili maximálně o půlročním zpoždění: Nejpozději v září 1957 pošleme družici nahoru!
V létě zaznamenala americká radarová stanice na letecké základně Pirinçlik u Diyarbakiru na severovýchodě Turecka vypuštění dvou sovětských raket ze střelnice uprostřed Kazachstánu. To zřejmě podnítilo šéfa CIA Allena Dullese, aby v červenci upozornil náměstka ministra obrany Donalda Quarlese na možnost, že Sověti vypustí už začátkem září do vesmíru družici.
Až 26. srpna TASS oznámil, že „v těchto dnech byla poprvé úspěšně vyzkoušena dálková mnohostupňová mezikontinentální raketa“. Dullesovy obavy se potvrdily. O třech haváriích, které tomu předcházely, se však Sověti nezmínili.
Američané pořád zápasili se svou první mezikontinentální raketou Atlas – 11. června vybuchla. Zato aspoň von Braunovi se po dvou neúspěších na počátku roku podařilo v květnu a v srpnu taktickou střelu Jupiter C vypustit.
Pozdě v noci v pátek 4. října 1957 vyslali Sověti do vesmíru první družici. Navíc byl tento Sputnik nečekaně těžký – vážil 83,6 kilogramu. Byla to „nejčernější hodina studené války“, která však současně podnítila změny v americkém životě, připomněl Taubman.
Ve svých oficiálních prohlášeních se Bílý dům snažil tento obrovský úspěch bagatelizovat. Po poradě s prezidentem prohlásil jeho tiskový mluvčí James Hagerty: „Nikdy jsme si nemysleli, že by náš program patřil mezi ty, s nimiž bychom se Sověty soutěžili.“ O několik dnů později Eisenhower na tiskové konferenci tvrdil, že sovětská družice na americké zpoždění ve vývoji raket neukazuje.
Ve skutečnosti prezidenta tato situace velice trápila, ale jako vojevůdce se zkušenostmi z druhé světové války hrál před americkou veřejností a sovětskou konkurencí naivku, který význam Sputniku nepochopil. Samozřejmě musel počítat s tím, že za takovou lehkomyslnost ho budou mnozí nelítostně kritizovat.
Eisenhower, velitel anglo-amerických invazních armád v létě 1944 v Evropě, dobře věděl, jaké nebezpečí z toho plyne. V úterý 8. října si pozval náměstka pro výzkum a vývoj Quarlese a další vysoké úředníky Pentagonu do Bílého domu. Zpoždění Vanguardu ho znepokojilo a chtěl vědět, jestli by se nedal rychle použít Redstone. Mělo by vejít do historie, že své první družice vypustily Sovětský svaz a Spojené státy ve stejném roce! Náměstek prezidenta ujistil, že Vanguard odstartuje ještě letos. Potom Eisenhower požádal o vypracování programu využívání vesmíru nejméně na příštích pět let, a to včetně zpravodajských družic. Rovněž na čtvrtečním jednání Rady národní bezpečnosti se prezident dožadoval brzkého vypouštění kosmických špionů.
„Prezident Eisenhower nás požádal, abychom řekli, jak bychom mohli nejlépe získávat strategické informace, jimiž bychom předešli nukleárnímu Pearl Harboru,“ vzpomínal v roce 1998 generál Schriever. „Proto se vojenské letectvo rozhodlo vstoupit do vesmíru.“
Sputnik potvrzuje, že Sovětský svaz má k dispozici mezikontinentální raketu, jak oficiálně oznámil v srpnu – sdělil Pentagon Bílému domu. Současně upozornil, že Moskva tímto činem připustila mezinárodní charakter kosmického prostoru. Dosud se o tom totiž na půdě Organizace spojených národů bez jakéhokoli závěru debatovalo. Riziko, že by Sověti proti přeletům amerických družic, ať už vědeckých, či vojenských, protestovali, tím padlo.
V neděli 13. října se o zpravodajských družicích dověděla veřejnost. Referoval o nich s odvoláním na projekt WS-117L týdeník Aviation Week, vždy dobře informovaný o leteckém průmyslu. V pondělí se jim věnoval v titulním článku i deník New York Times.
Na čtvrtek svolal Eisenhower členy Vědeckého poradního výboru při Úřadu obrany Bílého domu včetně třiapadesátiletého profesora Jamese Killiana z MIT a osmačtyřicetiletého vynálezce Edwina Landa z firmy Polaroid. Chtěl znát odpověď na otázku, v jakém stavu je americká věda a technika ve srovnání s vědou sovětskou. Vědci ho ubezpečili, že nijak nezaostává, naopak je v mnoha směrech vepředu. Pravda, v raketové technice Spojené státy pokulhávají. V Bílém domě si uvědomovali, že musí vrhnout obrovské prostředky rovněž do výzkumu a vzdělání. Musí prokázat sobě i světu, že jsou nejsilnější vědecko-technickou velmocí na světě.
Politici a vojáci se trápili nad problémem: Jaký raketový potenciál tedy mají Sověti k dispozici? Opravdu jsou dále než my? Odborníci, kteří se pokoušeli na tuto otázku odpovědět, však měli jenom málo spolehlivých informací.
Pozemní pozorování zkoušek sovětské rakety ukazovalo, že je ještě v počátečním stadiu vývoje. Její konstruktéři zřejmě musí překonávat spoustu obtíží. Avšak premiér Nikita Chruščov ohlásil, že jejich rakety jsou schopné ubránit zemi. Byl to blaf, ale nikdo jej neuměl prokouknout, a proto účinkoval.
Zpravodajská služba vojenského letectva USA tvrdila Bílému domu, že Sověti budou mít v roce 1959 na sto bojových raket a o dva roky později dokonce tisíc.
Koncem října zase Dullese nepotěšila zpráva zvláštní vědecké komise. Na základě pozorování zkoušek ruských raket konstatovala, že jsou „při vypouštění neobyčejně vysoce spolehlivé“ a že americké balistické střely za nimi zaostávají asi o dva až tři roky. Tedy raketová propast v neprospěch USA!
Další úder uštědřil Američanům první živý tvor ve vesmíru – ruský pes Lajka na družici Sputnik 2 začátkem listopadu. Britští vědci se pustili do spekulací: buď mají Sověti nějaký nový druh raketového paliva, anebo postavili atomový motor. A dodávali, že takový pohon by jim umožnil dopravit raketu i na Měsíc. New York Times zase tvrdil, že podle západních odborníků vyšlou Sověti na Měsíc atomovou bombu a nechají ji tam vybuchnout.
Dne 24. října se sešla skupina prezidentových poradců zabývajících se cizí špionáží. Debatovala o dvou směrech tajného sběru informací – o nadzvukovém průzkumném letadle podle projektu Oxcart, o němž uvažuje CIA jako o nástupci vynikajícího U-2, a o špionážní družici, kterou zkoumá v rámci projektu WS-117L Pentagon. Bohužel oba tyto prostředky nebudou k dispozici dřív než za dva roky. Čtyři dny nato požádal prezident ředitele CIA a ministra obrany, aby mu oznámili, v jakém stadiu se oba projekty nacházejí.
Debaty o úrovni americké vědy přinutily Eisenhowera k neslýchanému kroku – 7. listopadu vytvořil funkci vědeckého poradce prezidenta a jako prvního do ní jmenoval profesora Killiana, rektora největší techniky na světě MIT. Killian ustavil vědecký poradní výbor. Brzy zajel i do Pentagonu, chtěl domluvit spolupráci s vojáky. Největší důraz kladl na zpravodajství, zvláště na špionážní družice. Velmi ho udivilo, že se letectvo chová k projektu WS-117L vlažně – prý nemá peníze.
To není možné! Killian spolu s Landem začali nyní usilovat o to, aby družice dostala nejvyšší prioritu a její projekt se řídil přímo z Washingtonu.
Také generál Schriever se pustil do hledání podpory pro novou zpravodajskou techniku. Vybaven argumenty od Merta Daviese a pilota U-2 i vědce v oboru fotografování od firmy Kodak plukovníka letectva Richarda Leghorna vyrazil z Kalifornie do Washingtonu. Zastání našel u Richarda Bissella, asistenta ředitele CIA, který řídil výpravy špionážních letadel. Tento mocný úředník mu slíbil, že postavení zpravodajské družice bude všude podporovat.
Nejsložitější nebylo vymyslet fotografickou optiku, která by z výšek 180 km ukazovala podrobnosti na Zemi, nýbrž vyřešit návrat získaných údajů z vesmíru. Odborníci se dlouho nemohli na způsobu jejich přenosu shodnout. Davies a fyzik Amrom H. Katz dávali přednost návratu v pouzdru. Tento systém také zapracovali do návrhu družice vážící okolo 140 kg. Schriever kvůli tomu zajel na MIT do Cambridge, aby se poradil se známým fyzikem Jeromem Wiesnerem, který za války úspěšně spolupracoval na radaru. Wiesner požádal o konzultaci Landa. Po několika hodinách dospěli všichni tři k závěru, že technicky nejsnazší je použití návratového pouzdra – i když je třeba nejdříve vyřešit jeho bezpečný průlet atmosférou. To nakonec potvrdil i Killian.
Další díl: Americké obavy a nástupyPočátky prvního úspěšného programu špionážní družice v USA probíhaly v naprostém utajení i před rodinami účastníků. V Sovětském svazu si zatím konstruktéři díky vynalézavému „marketingu“ zajistili, že veledůležitý špionážní program byl spojen s projektem pilotovaných letů. |
Tento problém už američtí specialisté zkoumali. Nikoli kvůli pouzdru se špionážními filmy, nýbrž kvůli bezpečnému průletu jaderné hlavice vypuštěné mezikontinentální raketou Atlas – vždyť při vstupu do atmosféry vzniká žár okolo 2 000 stupňů. V polovině padesátých let se tím u Lockheedů zabýval dr. George Sutton. Potom si tento úkol odnesl ke společnosti General Electric v St. Louis ve státu Misourri, která stavěla návratové pouzdro.
Z čeho bychom měli ochranný štít udělat, aby prošel bez poškození tímto peklem? Sutton experimentoval s různými materiály. Nakonec zvolil dva druhy plastů obohacené skleněnými vlákny. Svůj vynález přednesl na tajné vědecké konferenci v červnu 1957. Na samotných zpravodajských družicích však Sutton nikdy nepracoval, nicméně i později vždycky vymýšlel technická řešení ochrany těles v atmosféře, aniž věděl, k čemu je kolegové konstruktéři využijí.
Konec I. dílu (II. díl najdete zde, poslední, třetí část pak zde)
Text je výňatkem z knihy Kosmičtí špioni Karla Pacnera. Byl vydán se svolením autora a redakčně upraven.