Představit si rozměry tohoto útvaru je pro běžného smrtelníka téměř nemožné. Zatímco Měsíc v úplňku vnímáme jako dominantu oblohy, tato superbublina je nesrovnatelně větší.
„Skutečný rozsah bubliny si lze jen obtížně představit: v nejširším místě se superbublina Orion-Eridanus rozprostírá na obloze v úhlu kolem 45 stupňů, což odpovídá 90 měsíčním úplňkům vedle sebe,“ vysvětluje Jakub Kuřák z Klubu astronomů Liberecka.
Dutina v mezihvězdném prostoru fyzicky zabírá v průměru 300 až 500 světelných let. „Naše Sluneční soustava by se tedy do ní vešla několiksetkrát,“ doplňuje Kuřák. Přestože je tak obrovská, je pro lidské oko neviditelná a k jejímu zachycení je potřeba špičková technika a hodiny expozic.
Vznik superbubliny? Hvězdy vyklízejí prostor
To, co dnes astronomové pozorují jako zdánlivé prázdno, je ve skutečnosti výsledek dramatické historie trvající miliony let. Za vznikem útvaru stojí přibližně 10 až 20 výbuchů supernov a extrémně silný hvězdný vítr z masivních hvězd asociace Orion OB1. Tyto exploze fungovaly jako gigantický vesmírný píst, který vyfukoval okolní plyn a prach pryč z centra, až vytvořil dutou oblast o průměru stovek světelných let.
Vnitřek této bubliny však není úplně prázdný. Je vyplněn extrémně řídkým ionizovaným plynem, který dosahuje teplot milionů stupňů Celsia. Právě díky tomuto žáru plyn září v rentgenovém spektru, což astronomům umožňuje mapovat přesný rozsah dutiny i mimo viditelné světlo. Celá struktura tak funguje jako obří energetický rezervoár, který udržuje bublinu stabilní a zároveň ilustruje, že i zdánlivě pustý prostor mezi hvězdami má svou bohatou a bouřlivou historii.
Co vidíme na snímku? Koňská hlava i Barnardova smyčka
To, co na astrofotografiích září nejvíce, nejsou prázdná místa uvnitř, ale právě okraje této bubliny. Tam, kde se expandující horký plyn střetává s chladnějším okolním prostředím, vznikají zářící filamenty a známé mlhoviny.
Na okrajích této struktury dnes pozorujeme známé útvary:
- Barnardova smyčka: Obrovský oblouk ionizovaného vodíku (na snímku vlevo).
- Mlhovina Koňská hlava: Jeden z nejznámějších objektů vzdáleného vesmíru.
- Smyčka v Eridanu: Jemná vlákna plynu táhnoucí se hluboko do souhvězdí Eridanu (na snímku vpravo).
Právě v těchto místech, kde superbublina stlačuje okolní plyn, se často spouští proces vzniku nových hvězd. „Při pohledu na tyto struktury si uvědomujeme, že velmi dávné hvězdné exploze stále ještě formují prostředí, ve kterém dnes vznikají nové generace hvězd,“ uzavírá liberecký astronom.
Jakub Kuřák (nar. 2008) pochází ze Smržovky na Liberecku. Působí jako popularizátor astronomie v liberecké IQLandii a je členem České astronomické společnosti. Navzdory svému mládí je již oceňovaným astrofotografem – jeho snímky se už dvakrát objevily v prestižním výběru Astronomického snímku dne NASA (APOD). |
Žijeme v sousední bublině
Studium tohoto útvaru je pro vědce klíčové i z jiného důvodu. Naše Sluneční soustava se totiž nachází v podobné, i když o něco menší struktuře zvané Místní bublina. Ta v Orionu je naším nejbližším sousedem – obě bubliny od sebe dělí jen zhruba 500 světelných let.
Právě díky tomu, že se naše Slunce pohybuje v takovémto vyčištěném prostoru, je naše soustava chráněna před hustými mračny mezihvězdného prachu, která by mohla ovlivnit stabilitu heliosféry. Pochopením mechanismu v Orionu tak astronomové lépe rozumějí i tomu, jak vypadá náš vlastní bezpečný přístav v Galaxii.
Jak se fotí neviditelné? 5 a půl hodiny v mrazu
Zachytit takto rozsáhlý a slabý objekt vyžaduje víc než jen dobrý fotoaparát. Jakub Kuřák snímek zachytil na více pozorovacích lokalitách na Liberecku v průběhu projasněných nocí mezi 12. a 16. lednem 2026.
Využil k tomu specializovaný filtr H-alfa, který funguje jako velmi úzké síto. Propouští pouze specifickou červenou barvu, kterou emitují atomy vodíku, když jsou buzeny energií z blízkých masivních hvězd. Bez tohoto filtru by slabá záře superbubliny zcela zanikla v přirozeném světle hvězd na pozadí a v atmosférickém světelném smogu.
Aby nasnímaná data zbavil rušivých artefaktů, musel je exponovat postupně více než 5 a půl hodiny a vzápětí je matematicky zpracovat. Výsledkem je unikátní pohled na strukturu, která by bez moderní astrofotografie zůstala skryta.
