Šestapadesát metrů vysoká raketa zažehla dva přídavné a jeden hlavní motor Vulcain ve 21:00 SELČ, a to po hodinovém odkladu kvůli „drobnému“ technickému problému, uvedla agentura AFP. Nosič se následně vznesl k jasné obloze a vstoupil na oběžnou dráhu kolem Země.
Po zhruba hodině a šesti minutách od začátku letu se podařilo umístit na oběžnou dráhu miniaturní satelity přepravované novou raketou. „Je to historický den pro ESA a pro Evropu,“ uvedl po dosažení tohoto cíle šéf kosmické agentury Josef Aschbacher.
Pohonná jednotka horní části rakety se poté dokázala znovu uvést do provozu a raketa vypustila další část prvků, které měla na palubě.
Závěrečnou část letu ale provázely nezdary. Kvůli poruše menší napájecí jednotky se nepovedlo vypustit dvě malé kapsule, které měly otestovat možnosti návratu na Zemi. Ariane 6 pak měla zhruba tři hodiny po startu sestoupit zpět do atmosféry a dopadnout do Tichého oceánu nedaleko bodu Nemo, který je nejvzdálenějším bodem od pevniny na světě. Podle AFP se však návrat do atmosféry nezdařil.
Nová nosná raketa Ariane 6 měla původně začít létat již před čtyřmi roky. Projekt Ariane 6 však nabral čtyři roky zpoždění kvůli pandemii covidu-19 a problémům s vývojem. Odklad startu provázel růst nákladů, který navíc zhoršila inflace. Náklady na vývoj „šestky“ dosáhly zhruba 3,6 miliardy eur.
Rakety Ariane vyvíjí a provozuje Evropská kosmická agentura, která je mezivládní organizací evropských zemí pro společný výzkum vesmíru. V současnosti má ESA 22 členů, včetně ČR. Výrobcem raket Ariane je francouzská společnost ArianeGroup.
Start Ariane 6 je důležitý pro evropský kosmický sektor, když poslední Ariane 5 vzlétla do vesmíru loni v červenci. Od té doby ESA nemá vlastní prostředky na vypouštění velkých družic. Problémy jsou i s lehčími družicemi – malá raketa Vega-C nestartovala od nehody v prosinci 2022. Do vesmíru by měla znovu vzlétnout v polovině listopadu.
Historie rodiny evropských vesmírných raket Ariane se začala psát 24. prosince 1979, kdy z kosmodromu Kourou ve Francouzské Guyaně odstartovala první z nich, Ariane 1. ESA se přitom pro zcela nový vlastní nosič se ESA rozhodla už v roce 1973. Vyšla přitom z francouzského programu, který měl zkušenosti s menšími raketami Diamant vypouštěnými ze saharské základny Hammaguir. Raketa dostala název Ariane pocházející z řecké mytologie podle Ariadny, dcery krále Mínoa.
Po prvním úspěšném startu vynesla Ariane 1 v červenci 1985 na oběžnou dráhu sondu Giotto, která v březnu 1986 pronikla k jádru Halleyovy komety a zjistila mnoho nových informací o kometě a získala řadu fotografií. Po čtyřech letech Ariane 1 postupně nahradily mladší a výkonnější sestry s čísly 2 a 3, jež vynesly řadu telekomunikačních a jiných užitkových satelitů. V roce 1988 startoval ještě silnější nosič Ariane 4, jehož posledním nákladem byl telekomunikační satelit Intelsat.
Rakety série Ariane 5, které byly v provozu v letech 1996 až 2023, více než zdvojnásobily kapacitu svých předchůdkyň Ariane 4, pokud jde o hmotnost nákladu přepravovaného na oběžnou dráhu. Umožnily tak vynést na orbit dva velké telekomunikační satelity najednou nebo vyslat velké a těžké náklady do hlubin vesmíru. Do kosmu rakety Ariane 5 dostaly například satelity evropského navigačního systému Galileo, vesmírný teleskop Jamese Webba nebo sondu Rosetta, která zkoumala kometu Čurjumov-Gerasimenko.
Loni v dubnu raketa Ariane 5 při předposlední misi vyslala sondu Juice k největší planetě sluneční soustavy Jupiteru. Úkolem první evropské mise k této největší planetě Sluneční soustavy je prozkoumat místní systém a trojici ledových měsíců, kde se pokusí zjistit, zda by na nich mohl existovat život. Na projektu pod hlavičkou ESA pracovaly tisíce lidí z desítek zemí světa, svou stopu od nosné rakety až po měřící čidla zanechal také český průmysl a vědecká pracoviště. Na svoji finální 117. misi odstartovala „pětka“ loni v červenci.
Nyní se první části Ariane 6 začaly do Francouzské Guyany, která leží na jihoamerickém kontinentu, dostávat z kontinentální Evropy v únoru 2024. V březnu byly smontovány hlavní a horní stupeň a v dubnu následoval přesun dvou výkonných motorů P120C.
V květnu do Kourou dorazil také náklad určený pro vypuštění během startu a experimenty pro volný vesmír. Podílely se na něm tisíce lidí z celé Evropy, od studentů přes průmysl až po zkušené kosmické aktéry NASA a ArianeGroup.
Nyní nosič čeká let, během něhož první (hlavní) stupeň vynese za pomoci hlavního a pomocných motorů stroj za deset minut do výšky asi dvě stě kilometrů. Horní stupeň s motorem Vinci je poté schopen dopravit při jednom letu náklad na různé oběžné dráhy. Je schován za krytem, který chrání satelity před tepelnou, akustickou a aerodynamickou zátěží při letu do vesmíru. Je vyroben z kompozitu uhlíkových vláken a polymerů.
Plán prvního letu raktey Ariane 6
Díly i z Česka
Díly pro Ariane 5 se vyráběly i v Klatovech, kde sídlí české firmy Aerotech Czech a ATC Space. V roce 2019 tu otevřeli novou halu, kde se vyrábí díly i pro nosnou raketu Ariane 6.
Umístění komponenty vyráběné v Česku, která spojuje pomocný motor k hlavnímu stupni rakety Ariane 6.
Program Ariane 6 je veden Ariane Group, která při něm spolupracuje s víc než šesti sty společnostmi ve třinácti evropských zemích. Stroje mají být schopné na všechny oběžné dráhy vynést různý náklad, od velice malých družic, které vynese v sadě najednou, až po velká zařízení s hmotností mnoha tun. Firma kvůli tomu vyvíjí různé adaptéry, které budou schopny vypustit i velké množství kusů nákladu na správnou oběžnou dráhu.
Při výšce přes šedesát metrů váží Ariane 6 při startu s plným užitečným zatížením téměř devět set tun, tedy zhruba o polovinu víc než letadlo Airbus A380.
Členské státy ESA se loni v říjnu dohodly na dalším financování raket Ariane 6 a Vega-C. Prostředky, které přislíbilo 22 zemí, by měly stačit na starty rakety Ariane 6 v letech 2026 až 2030. Roční příspěvek do rozpočtu rakety Ariane bude maximálně 340 milionů eur (8,3 miliardy korun). Zajistí vyrovnané finance pro 16. až 42. start rakety, přičemž prostředky pro prvních 15 startů se již podařilo zajistit dříve. Vedle přislíbených prostředků se ESA zavázala, že si pro institucí koupí čtyři lety Ariane a tři lety Vegy k vynesení evropských satelitů na oběžnou dráhu.
Ariane 6 je nástupkyní Ariane 5. Je určena k vynášení družic do vesmíru pro komerční i veřejné klienty a je výrazně levnější než její předchůdkyně.
