Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Remek startoval před 40 lety i s vrtačkou, mohl být vesmírným zubařem

Seriál
Československo bylo třetí zemí na světě po SSSR a USA, která měla svého kosmonauta. Vladimír Remek odstartoval na téměř osmidenní pobyt na oběžné dráze 2. března 1978.
Z kosmodromu Bajkonur byla 2. března 1978 vypuštěna do vesmíru kosmická loď...

Z kosmodromu Bajkonur byla 2. března 1978 vypuštěna do vesmíru kosmická loď Sojuz 28 s první mezinárodní posádkou. Tvořili ji velitel lodi Alexej Gubarev (SSSR) a Vladimír Remek (ČSSR). | foto: ČTK

V prvním díle našeho seriálu jsme opustili našeho prvního kosmonauta Vladimíra Remka a jeho velitele mise Gubareva v šatně při převlékání do skafandrů. Posuňte si kávu dále od klávesnice, za chvilku budeme startovat!

Srdce tlouklo rychleji

Pořád mrzne, je -15 °C. Před čtvrtou hodinou odpolední stojí oba kosmonauti ve sněhobílých skafandrech u startovací rampy číslo 1. Na levé straně prsou mají jmenovky v azbuce a latince, na pravém rukávu znak Interkosmu, na levém má Gubarev sovětskou vlajku a Remek československou.

Po obvyklé ceremonii odcházejí k raketě a výtahem vyjíždějí do své kabiny ve čtyřicetimetrové výšce. Gubarev usedá do levého křesla, Remek do pravého. Předstartovní přípravy stále trvají dvě hodiny.

Pomalu se stmívá. Raketu ozařují kužely reflektorů. Na malé tribuně půldruhého kilometru od rampy sedí členové československé delegace, novináři a vedoucí pracovníci sovětské kosmonautiky.

Vladimír Remek

Seriál Karla Pacnera k výročí 40 let od startu prvního interkosmonauta

I. díl - Na akademii měl Remek samé pětky a jednu čtyřku, pak letěl do vesmíru

II. dílRemek startoval před 40 lety i s vrtačkou, mohl být vesmírným zubařem

III. dílRemek se stal politickým maskotem. Tato funkce ho nudila, chtěl létat

Až pozdě večer místního času, v 18:28:10 moskevského čili 16:28:10 času středoevropského, Sojuz 28 startuje. První československý kosmonaut – první, který nevlastní sovětský či americký pas – se vydává do vesmíru. Jako osmdesátý sedmý návštěvník kosmu.

Raketa nabírá na rychlosti. Řídicí středisko Bajkonur ubezpečuje každých deset sekund posádku: „Vypuštění probíhá normálně... Vypuštění probíhá normálně…“ A kosmonauti zase ubezpečují Zemi, že se jim daří dobře. Začínají pociťovat přetížení.

V roce 2008 Remek prozradil našim čtenářům, že by klidně letěl znovu:

2. března 2018

Po 120 sekundách se oddělují čtyři vyhořelé bloky prvního stupně rakety. Za dalších 40 sekund odpadá záchranná věžička. Řev motorů už k tribuně nedoléhá.

Gubarev hlásí: „Zde Zenit 1! Cítím lehké kolébání.“

Po 270 sekundách činnosti odpadá druhý stupeň. Vzápětí se zapaluje třetí stupeň. Remek říká: „Zde Zenit 2! Viděl jsem záblesk od motoru.“

„Zde Zarja! To je v pořádku. Let probíhá podle programu.“

Takřka 400 sekund, tedy skoro 7 minut, do vzdálenosti 900 kilometrů sledují lidé na kosmodromu oheň motoru jako zářící hvězdu.

„Při startu v kabině ležíte a přetížení pociťuje asi tak velké, jako když do vás něco narazí,“ vzpomínal později Remek. „Po odpadnutí druhého stupně přetížení na okamžik ustane a člověka hodí kupředu jako při prudkém zabrzdění auta. Zapálení třetího stupně vás zase přitiskne do křesla.“

Raketa letí stále rychleji a přetížení dosahuje až 3,6 G.

Přelomové osmičky

Motor pohasíná po 530 sekundách letu. „Byl jsem na to připraven,“ pokračoval československý kosmonaut. „Věděl jsem, že v prvním okamžiku mě to hodí dopředu. Přesto jsem byl trochu nesvůj, možná tři, možná pět sekund. V prvních chvílích jsem neměl pocit, že bych se nadnášel, ale že někde visím, přitom jsem byl upoután ke křeslu.“

Po uvedení na dráhu přebírá další velení moskevské Středisko pro řízení letu (CUP). „Vladimírovi tlouklo před startem srdce trochu rychleji než jeho veliteli,“ sděluje novinářům vedoucí lékař střediska profesor Anatolij Jegorov. „To je obvyklé u všech lidí, kteří poprvé vstupují do vesmíru. Po vypuštění ukázal elektrokardiograf, že srdce obou mužů pracují stejně jako na Zemi. Rovněž přetížení snesli oba dobře.“

Sojuz 28 krouží nad Zemí po dráze ve výšce 272–198 kilometrů se sklonem 51,65 stupně k rovníku. Jeden oblet trvá skoro 89 minut. Od Saljutu 6, u něhož kotví dopravní loď Sojuz 27, ho dělí vzdálenost 10 tisíc kilometrů.

První okamžiky stavu beztíže působí na málokterého člověka příjemně. I Remek cítí v hlavě tíhu, jak mu otekla hlava, a menší nevolnost – trpí kinetózou. Rovněž Gubarev, byť má za sebou měsíc ve vesmíru, tento předěl chvilku překonává.

Oba kontrolují palubní systémy a zapnutím hlavního motoru mění dráhu letu. Zítra se spojí se stanicí! Po otevření průlezu do orbitální sekce si mohou svléknout skafandry.

Večer začíná Remek novou činnost, stává se poštovním úředníkem. Zvláštním razítkem československého ministerstva spojů poznamenává spoustu obálek. Do razítkování ve stavu beztíže musí kosmonaut vložit pouze přiměřený díl energie a ten musí nejprve zkusmo najít. Při větším rozmachu by totiž vyletěl vzhůru proti směru ruky. I tady platí třetí Newtonův zákon o principu akce a reakce.

Ve dvě hodiny v noci předlouhý den končí. Zatímco velitel se ukládá do spacího pytle, kosmonaut-výzkumník zůstává ještě chvíli u okénka. Teprve teď má čas, pokochat se pohledem na zeměkouli ubíhající dole pod nimi. Teprve teď může vychutnat pocit splněného klukovského snu.

Těžký chléb vesmíru

V pátek ráno v sedm se oba soukají ze spacích pytlů. Mohli vstávat až v devět, ale cítí se odpočati, byť Vladimír spal jenom čtyři hodiny.

Následuje obvyklý rituál. Obličej a ruce si myjí vlhkými hygienickými ručníky. Bez kartáčku a vody si čistí zuby. Pokoušejí se o menší rozcvičku. A potom se pouštějí do snídaně.

„Měli jsme horkou kávu a tvarohový moučník v tubě,“ vzpomínal Remek. „Moc jsem nejedl, žaludek jsem měl stále ještě na vodě, chvílemi měl snahu stoupat vzhůru.“

Znovu si oblékají skafandry a přecházejí do pilotní kabiny. V dokumentaci si opakují jednotlivé body další činnosti. Ve 12:30 moskevského času navazují první rádiový styk s řídicím střediskem.

K nadcházejícímu spojení se chystají i čtyřiatřicetiletý Romaněnko a sedmačtyřicetiletý Grečko na orbitálním komplexu Saljut 6–Sojuz 27. Překontrolovali všechny systémy, uklidili obytné prostory a připravili kamery, které mají zvěčnit příchod mezinárodní posádky.

Při sedmnáctém obletu Země v 18:25 a v 19:02 zapíná posádka Sojuzu 28 nakrátko hlavní motor. Tím zvyšuje rychlost a dostává se na protáhlou eliptickou dráhu, jejíž apogeum leží ve výšce 357 kilometrů. A v tomto bodu by se měla obě tělesa setkat.

Tato operace je pro každého kosmonauta jakousi maturitou. Zatímco při návštěvě Saljutu 4 se Gubarev v poslední etapě sbližování ujal řízení sám, tentokrát je musí přenechat automatům.

V 19:28 je loď vzdálena od stanice 60 kilometrů. Sojuz 28 se rychle přibližuje. V 19:39, kdy je mezi nimi 20 kilometrů, se na palubní desce stíhací lodi rozsvěcuje nápis ZACHVAT. Radiolokátor tedy vyhledal a zaměřil orbitální komplex, sami kosmonauti ho ještě nevidí. Automaty teď analyzují situaci a udržují polohu sojuzu tak, aby jeho spojovací uzel mířil ke spojovacímu uzlu saljutu. Přitom bedlivě sledují vzdálenost obou těles, rychlost jejich sbližování, úhlovou polohu a bez přestání dělají výpočty, které kontrolují s plánovanými. Sebemenší odchylky upravují jemným zapnutím raketových motorků. Lidé činnost automatů jenom kontrolují. Jedině kdyby selhaly, přepnuli by na ruční systém sbližování.

„Vidím světélkující tečku,“ oznamuje Gubarev. „Napravo půldruhého stupně od středu.“

„My taky vidíme siluetu lodi,“ sděluje Romaněnko.

„Saljut se našemu zraku zjevil v dálce jako malá nejasná hvězda,“ vzpomínal Remek. „Její obrysy rostly. Dostaly tvář stříbrného kotouče. Poziční světla stanice a lodi blikají.“

V 19:40, tedy o něco dříve, než bylo plánováno, na vzdálenost 16 kilometrů navazují obě posádky přímé rádiové spojení.

Také radary Saljutu 6 už našly Sojuz 28 a teď automaty orientují stanici tak, že nabízí v ústrety zadní stykovací uzel. U předního kotví Sojuz 27.

Obě posádky bedlivě sledují své obrazovky. Při spojování nemají možnost vidět druhý stroj na vlastní oči, zaclání jim stykovací uzel. Musí se spokojit s televizními záběry venkovní kamery.

Nad Sibiří, kde se má spojení uskutečnit, panuje noc. Kosmonauti budou moci kontrolovat činnost automatů pouze podle blikajících světel druhého tělesa.

„Světlomet zapnutý,“ konstatuje Remek. Posádka stanice rozsvítila reflektor.

Ve 20:00 jsou od sebe obě plavidla vzdálena 300 metrů. Rychlost přibližování je 1,2 metru za sekundu. Třemi panely slunečních baterií připomíná mohutný Saljut 6 velkého ptáka. Sojuz 28 je holý, odkázaný na vlastní zdroje energie.

Gubarev zapojuje automatický systém závěrečné spojovací operace.

Romaněnko a Grečko sedí u pilotních pultů stanice. Gubarev a Remek jsou na opačném konci, v přistávacím modulu lodi. Obě dvojice odděluje čtvero zavřených dvířek.

„Vidím rozsvícený stykovací uzel,“ komentuje Gubarev pohled na televizní obrazovku. „Rovněž barevná poziční světla jsou dobře viditelná. Napravo zelené a nalevo červené. Zdola blikají další dvě.“

Dva páry bílých světel představují vertikálu a barevné majáky horizontálu. Kosmonauti se lépe orientují. Ve vzdálenosti 50 metrů klesá sbližovací rychlost na 40 centimetrů za sekundu.

„Už si prohlížím terče,“ oznamuje Gubarev. Stykovací uzly mají namalované terče, které se musí promítat přesně do vyznačených obrysů na obrazovce.

„Tajmyři,“ ptá se posádky stanice kosmonaut Valerij Rožděstvenskij, který slouží jako spojař v CUP, „jak vidíte majáky?“

„Tady Tajmyr 1. Přesně podle vertikál,“ odpovídá Romaněnko.

„Dotek!“ jásá Remek ve 20:10. „Zachycení!“ Deset minut po tom, co vpluli do stínu Země, se nad Altajem obě tělesa spojují.

Zarja potvrzuje: „Příjem! Blahopřejeme ke spojení, všechno probíhá normálně.“

Stykovací systém lodi začíná přitahovat stanici. Trvá to dvanáct minut. Soulodí teď letí v těsném objetí. Gumová těsnění k sobě přiléhají, hermetičnost je zajištěna. Orbitální stanice s oběma loděmi je teď dlouhá takřka 30 metrů a má hmotnost 32,5 tuny.

Obě posádky kontrolují, jestli v jejich prostorách nepoklesl tlak vzduchu. Ne, v pořádku. Žádají CUP o souhlas k otevření průlezů. Gubarev a Remek svlékají skafandry a pak přepojují všechny systémy lodi na energetické zdroje stanice. Jejich stroj má pouze chemické baterie, které vydrží několik dnů, kdežto kosmický příbytek dostává elektřinu ze slunečních baterií.

Poštovní známky s vesmírnou stanicí Saljut 6 a její první základní posádkou Romaněnko.-Grečko. Poštovní cenina byla vydána roku 1978, seznam postupně připojených (a odpojených) lodí je na kupónu vpravo (ke stanici se mohly připojit až dvě lodě Sojuz), seznam zdaleka není úplný (pouze do 16.3.1978, viz datum na levé známce), jako poslední je uveden Remkův a Gubarevův Sojuz 28.

Konečně ve 23:10 se otevírají dvířka do Saljutu. Tento čas stanovilo řídicí středisko, až s ním budou v oblasti spojení, aby mohlo sledovat setkání obou posádek v televizním přenosu.

Návštěvníci v tmavomodrých kombinézách vplouvají dovnitř. Hostitelé mají 

světlomodré. Navzájem se objímají, jeden druhého poplácávají po ramenou a potom zapomenou, že jsou v beztíži, a rozlétávají se na všechny strany.

Zatímco uvnitř Sojuzu je prostor 10 krychlových metrů, Saljut má 100 krychlových metrů, takže i s druhou lodí to je dohromady 120 metrů, tedy jako byt o 40 čtverečních metrech. Stanici smontovali technici na Zemi z několika různě velkých válců, nejmenší má průměr takřka 3 metry a největší přes 4 metry. Pobyt v tomto přístrojovém království, kde neustále něco šumí a hlučí, zpříjemňují barvy, stěny a strop interiéru mají příjemnou světle žlutou barvu a podlaha šedivou. Dvacet okének umožňuje pozorování Země a vesmíru.

Na stanici je 3 500 snímačů, které neustále automaticky sledují stav systémů a zařízení, které telemetricky předávají do pozemního velitelství. Tyto signály přijímají sledovací stanice rozmístěné po celém sovětském území a rovněž dvě námořní lodě. Přesto z 90 minut každého obletu zbývá asi 20 minut, při letu nad Pacifikem a Amerikou, kdy kosmonautům spojení se Zemí chybí.

Všichni usedají ke stolu. Obyvatelé stanice nabízejí příchozím úhledné malé balíčky s chlebem a tabletkami soli. Hosté je otevírají, ulamují kousky, přidávají sůl a jedí. Mohou je zapíjet vodou, protože u stolu je polyetylenová hadice, na kterou může každý nasadit svůj osobní náustek. Starodávný slovanský obyčej vítat hosty chlebem a solí si našel cestu i do vesmíru.

„To je těžký chléb vesmíru,“ žertuje Grečko, který právě tento den překonává rekord v pobytu na oběžné dráze, dosud držený Američany ze Skylabu. Remek později dodal: „S výměnou náustků se však nikdo nenamáhal. Lékaři by káravě zvedali prst, ale my jsme tu byli pro nejbližší dobu odkázáni jeden na druhého a jestliže jsme se měli dokonale sžít, týkalo se to i našich bacilů.“

Řasy ve stavu beztíže

Za dvacet minut musí Remek zahájit experiment Chlorela. Spolu s Gubarevem přenášejí ze své lodi do stanice čtyři kovové schránky. Romaněnko a Grečko mezitím našli na panelu s nářadím místo, kam je tkaničkami připoutají.

Miniaturním úderníkem, který je uvnitř, rozbíjejí hrdla několika ampulek s průzračným světlezeleným roztokem a ten zalévá živnou půdu. Teď začínají řasy ve stavu beztíže bujet. Několik ampulek však nerozbíjejí – pro kontrolu. Druhý den v poledne dělají totéž v moskevském Ústavu lékařsko-biologických problémů dr. Ivan Šetlík a inženýr Jiří Doucha, specialisté z algologické laboratoře Mikrobiologického ústavu Československé akademie věd (ČSAV) v Třeboni. Pro nepolitického Šetlíka, zakladatele moderní české algologie, to je obrovské zadostiučinění. Tím totiž sovětští kolegové v čele s profesorem J. Šepelovem oceňují jeho dosavadní práci, bez ohledu na nevraživost československých komunistických funkcionářů.

„Experiment probíhá v podmínkách nezvyklých, řasy tam žijí ve tmě, takže se neživí fotosyntézou, jak je pro ně typické, ale dostávají umělou výživu – glukózu,“ vysvětloval Šetlík. „Využívají tedy stejného zdroje energie a materiály jako třeba kvasinky, houby, plísně, bakterie a podobně. A právě tuhle takzvanou heterotrofní výživu všechny řasy nesnášejí, proto jsme museli pro tento pokus vybrat kmeny zvláště pečlivě.“

Jednobuněčné řasy jsou velkou zásobárnou bílkovin, některé jich obsahují až 60 %. Zelené řasy, stejně jako vyšší rostliny, vyžadují ke své existenci sluneční energii, oxid uhličitý a vodu, z těchto surovin a organických látek pak vyrábějí kyslík.

Pro dálkové planetolety by chtěli vědci vytvořit umělý koloběh života, který by napodoboval přirozený koloběh pozemský včetně výroby některých produktů. Potom by mohli kosmonauti vozit s sebou podstatně méně zásob. A právě odstraňování oxidu uhličitého a výroba kyslíku předurčují řasy k tomu, aby se staly součástí tohoto umělého ekologického systému. Proto patřily řasy mezi první biologické objekty, které odborníci vypouštěli do vesmíru. Chtěli zjistit, jak se budou tyhle rostlinky v nezvyklých podmínkách vesmíru, zvláště pak ve stavu beztíže, chovat. A navíc jsou tyhle výzkumy součástí rozsáhlého bádání, jehož cílem je zjistit, jak tohle prostředí působí na nejrůznější biologické objekty.

Akademie věd SSSR požádala před rokem Československou akademii věd, aby její odborníci připravili pro společnou expedici řadu svých experimentů. To byla šibeniční lhůta. Nicméně komunističtí funkcionáři brali nabídku jako prvořadý politický úkol. Všechny týmy, které se k téhle spolupráci přihlásily anebo o něž měli sami Sověti zájem, dostaly mimořádné finanční injekce a příkaz: Musíte to zvládnout v termínu! K nelibosti mnoha místních komunistických funkcionářů prověřila tajná služba KGB k této práci i některé specialisty známé po celém světě včetně SSSR, ale odstavené kvůli svým názorům na sovětský vpád do Československa v roce 1968. Kromě Šetlíka se to týkalo třeba psychofyziologa dr. Milana Morávka z Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze.

Přelomové osmičky

Remek si libuje, že na stanici je mnohem víc prostoru než v dopravní lodi. Chvilku mu trvá, než se naučí sedět u stolu. Nohama se musí zaklesnout do háků vespodu, aby se u něho udržel a neodletěl. Starousedlíci se vyptávají hostů na novinky ze Země a přitom večeří dovezené dobroty, které už dlouho neměli: čerstvé ovoce, okurky, šťávy.

Musí odeslat povinné pozdravné telegramy nejvyšším komunistickým představitelům svých zemí, Gustávu Husákovi a Leonidu Brežněvovi.

Potom se kosmonauti ze stanice vrhají na dopisy z domova a noviny. Grečko dostal i pár řádek od otce, jehož má velice rád. Netuší, že ten začátkem roku zemřel, po poradě s manželkou mu to velitelství raději zatajilo. Gubarev a Remek si mezitím stěhují osobní věci včetně spacích pytlů do stanice.

Velitele Saljutu 6 bolel v minulých týdnech zub, později si na zuby stěžoval i palubní inženýr. Stomatologové v Leninsku proto naučili oba Čechy základům zubařského umění včetně plombování. A do Sojuzu 28 přibalili kufřík s vrtačkou a potřebným materiálem. Teď už si na bolest v ústech ani jeden z nich nestěžuje. „To je jasné,“ směje se Grečko. „Když se na člověka chystá ,zubař’, který má dvouhodinový kurz, tak ten zub radši přestane bolet.“

Remkovi je těžko, stále ho trápí kinetóza. „Druhý den u mne probíhal proces adaptace na beztíži nejsilněji,“ vzpomínal později. Romaněnko ho utěšuje: „Mě to postihlo taky, první tři dny.“

Návštěvníci se ukládají do spacích pytlů ve tři ráno. Hostitelé sedí u televizní obrazovky, promítají si čerstvé videoreportáže natočené rodinami a přáteli.

Čeština z vesmíru

V sobotu se Remek probouzí okolo osmé. Ostatní ještě spí. Proto raději čeká na společný budíček v devět hodin. „Mně osobně bolelo v kříži, jako bych spal na hrbolaté posteli,“ vzpomínal později. „Zato se pronikavě zlepšil stav mých podrážděných vnitřností. Potíže znatelně odeznívaly.“

Hned se svěřuje Gubarevovi s novým zážitkem: „Skoro tři čtvrtě hodiny jsem viděl přes zavřené oči podivné proudy světélek.“

Starší kosmonaut nováčkovi blahopřeje: „Můžeš mít radost, žes je viděl. To je kosmické záření, které nejspíš bombardovalo stanici.“

„Doufám, že to nic nedělá,“ má starost Remek.

„Určitě ne. To by nás hnali dolů.“

Osazenstvo stanice trochu chrání před slunečním a kosmickým zářením její plášť, ale proniknutí částic z velké erupce na Slunci nezabrání. Observatoře celého světa naši hvězdu bedlivě hlídají, a kdyby takové nebezpečí opravdu hrozilo, nařídil by CUP kosmonautům předčasně přistát.

Nováčci se musí podrobit lékařskému vyšetření. „Jako první obléká tuhé hermetické kalhoty oranžové barvy s harmonikově naskládanými nohavicemi můj velitel,“ vzpomíná Remek. „Dole přecházejí ve velké boty s rovnými podrážkami. V pase jsou vybouleny jakýmsi masivním opaskem s tlakovou hadicí, přepínači a ciferníky. Nahoře mají šle, které se upevňují k ramenům. Když si tyhle kalhoty člověk obléká, musí stát nehnutě, s rozkročenýma a rovně nataženýma nohama, které pak vzbuzují představu dlouhých končetin vodních ptáků. V ruštině se proto i z tohoto důvodu vžil název Čibis, což znamená čejku chocholatou.“

Remek pomohl Gubarevovi s oblékáním. Oba stojí u panelu s lékařskými přístroji. Z kalhot se odsává vzduch, takže tam vzniká podtlak a krev se vhání do nohou. Tak se vytváří krevní oběh obdobný pozemskému.

„Nohavice se smršťují a přitahují ramena k nohám,“ pokračoval Remek. „Člověk se musí vzepřít a tím získá pocit, že stojí na Zemi. Když se do kalhot opět napustí vzduch, zdá se, jako by všechno stoupalo zase vzhůru. Lékaři pečlivě měří a zaznamenávají reakci těla. Podle jejich pokynů měním kolíky a přepojuji tlaky. Romaněnko, který už získal s těmito podivnými kalhotami v beztížném stavu bohaté zkušenosti, připlaval k nám a ochotně pomáhá a radí.“

Potom absolvuje stejný pokus i československý kosmonaut. Lékaři tím získávají přehled o stavu srdečně-cévního systému člověka a mohou mu případně nařídit, aby zvýšil fyzickou zátěž na komplexním tělocvičném trenažéru. Naštěstí jsou oba muži ve výborném stavu.

Po rychlém obědě připravují oba hosté k činnosti elektrickou tavicí pec Splav-01, určenou k výrobě slitin i pro růst krystalů. Na stanici ji nedávno dovezla nákladní loď Progres a základní posádka na ní už dva experimenty uskutečnila. Pec patří do československého výzkumného programu, v Ústavu fyziky pevných látek ČSAV ji vyvinula skupina inženýra Čestmíra Barty.

Vědci přišli na to, že ve stavu beztíže probíhají některé procesy jinak než na Zemi. Dají se tam pěstovat krystaly obdivuhodných vlastností, stejně jako slitiny z látek, které se běžně nedají smísit. Výsledkem by měly být materiály unikátních vlastností.

Remek vkládá do pece dvě ampule, ze kterých by měly vyrůst krystaly. V první je prášková směs chloridu olovnatého s chloridem stříbrným v takovém poměru, kdy obě složky tuhnou současně. Ve druhé je rovněž prášková směs chloridu olovnatého s chloridem měďnatým v poměru opět vhodném k současnému tuhnutí. Tento pokus se oficiálně nazývá Morava-Splav. Slůvkem Morava se chtějí pražští fyzici výrazně odlišit od kolegů sovětských.

„V tomto pokusu sledujeme směrové tuhnutí krystalů a roztoků,“ objasňoval Barta. „Směrové – to znamená, že na jednom konci je látka, z níž krystal roste, teplejší a na druhém konci chladnější. Tímto způsobem určujeme orientaci růstu samotného krystalu. Tento hlavní směr nemůžeme na Zemi nikdy dopředu určit, protože uvnitř krystalu vznikají kolize mezi gravitačními silami a silami samotné krystalové mřížky, které působí podle jiných přírodních zákonů, leckdy zákonů protichůdných vlivu přitažlivosti. A rozpor způsobuje většinu poruch mřížky krystalů.“

Krystalizaci materiálů by mohly vadit různé mikrogravitační síly, vyvolané pohyby kosmonautů, činností řídicích trysek a podobně. Romaněnko s Grečkem proto orientují stanici tak, aby se snížil vliv vnějších poruch na minimum. Orbitální komplex teď směřuje k Zemi jako tužka, když s ní píšete po papíru. Většina tavby má proběhnout v noci, kdy budou kosmonauti spát.

Brzy začne televizní přenos. „Měl by ses, Voloďo, oholit,“ připomínají kolegové Remkovi. Opravdu, má zarostlou bradu. Speciálním elektrickým strojem, který okamžitě odsává částečky vousů, si zkrášluje obličej. Odsávač je nezbytný, jinak by tyhle nepatrné kousky poletovaly kabinou, posádka by je vdechovala a to by bylo nebezpečné.

Ve tři čtvrtě na sedm zapínají Remek a Gubarev krystalizaci. Předtím museli na ovládacím panelu nastavit teplotu 500 °C, na niž se mají vzorky nahřát, dále dobu zahřívání a rychlost opětovného ochlazování. Experiment potrvá 45 hodin, většina času připadne právě na proces chlazení. Oba seznamují v přímém televizním přenosu s tímto pokusem diváky na Zemi. Remek je ještě zřetelně oteklý v obličeji. Najednou žádá spojař z CUP: „Voloďo, mluv česky!“

Je sobota 4. března 1978, hodiny na Staroměstské radnici ukazují 16:53. Poprvé se ozývá z vesmíru čeština. Vladimír těžko hledá česká slova, dlouhou dobu žije v ruském prostředí, dokonce i pokyny ke všem společným experimentům dostal v ruštině. S českými odborníky, kteří je připravili, neměl možnost vůbec mluvit. Pracně se odmlčuje a zadrhuje, vypadá naprosto nepřipraveně. Korunu tomu nasazují kolegové, kteří se domnívají, že si neví rady, a proto mu rusky napovídají.

Každý televizní reportér má čas i právo na přípravu, ale Remek neměl. Každý televizní spíkr má usedat před kamerou v dokonalé psychické a fyzické pohodě, Remek dosud plně nepřekonal žaludeční potíže vyplývající z adaptace na stav beztíže. Mnoho lidí, kteří mají znenadání vystoupit před kamerou, ztrácí řeč. Remka přepadli uprostřed prestižního přenosu.

Večer vyplňují kosmonauti dotazník SUPOS-8, který pro ně připravila skupina docenta Oldřicha Mikšíka z Výzkumného ústavu psychiatrického v Praze. Čeští psychiatři chtějí tímto způsobem najít pro každého jednotlivce takové duševní klima, které mu umožní dosáhnout nejvyššího výkonu. Už ho zkoušeli na řadě sportovců. „U mnoha se nám podařilo určit optimální psychický stav vedoucí k maximálnímu výkonu,“ vysvětloval Mikšík. „Poznal jsem gymnastku, která se musí před svým vrcholovým vystoupením vybičovat. Naopak jsem poznal běžce, který potřebuje být před startem absolutně klidný.“

SUPOS je zkratka dotazníku subjektivní posuzovací škála. Číslice osm označuje, že se používá skupin s osmi adjektivy. Například: spokojený – energický – impulzivní – výbušný – dopálený – nejistý – pesimistický – sklíčený. Anebo: klidný – aktivní – prahnoucí po akci – nerozvážný – netrpělivý – vylekaný – pocit marnosti – utrápený. Do třetice: bezstarostný – bujarý – průbojný – náladový – neklidný – nastražený – zmořený – vnitřně rozháraný.

V podvečer si na velitelství u Moskvy bere mikrofon zástupce náčelníka letu Viktor Blagov a upozorňuje Remka: „Dnes přesně ve 21 hodin 55 minut 30 sekund poletíte nad tvou rodnou zemí od jihozápadu směrem na severovýchod. Ve 21:55:13 překročíte hranice v oblasti Českého lesa. Vpravo budete moct sledovat tvé rodné České Budějovice. Ve 21:55:30 poletíte nad hlavním městem Československa. A ve 21.56 překročíte státní hranici poblíž Nového Města nad Metují směrem na Polsko.“

Meteorologové oznamují, že nad Čechami se válí mraky a prší. Přesto CUP připravuje na dobu přeletu přímý televizní přenos.

„Saljute, za minutu přeletíte hranice Československa,“ upozorňuje spojař.

Remek se sklání nad okénkem směřujícím kolmo k Zemi. Ostatní tři hlídají u jiných průzorů.

„Je vidět?“ ptá se spojař na Prahu. „Měla by být vpravo dole.“

Trhlinami v mračnech blikají roje světel. Gubarev a Romaněnko mají dojem, že vidí Prahu. I Remek to potvrzuje: „Tady Zenit 2. Pozoruji Prahu. Její zář proniká mračny.“

Potom se obrací do kamery a jasnou češtinou říká: „Před několika minutami jsem spatřil světla Prahy. Bohužel nad naší republikou je oblačno, takže jsem pozoroval záři, jako když vychází Slunce nebo Měsíc. Naši republiku jsme přeletěli za dobu kratší, než je jedna minuta.“

V záři sluníčka bývá výhled nádherný. Z výšky 350 kilometrů nad Prahou mohou kosmonauti přehlédnout půlku Evropy: severní Itálii, část Francie, britské ostrovy, Švýcarsko, Rakousko, Jaderské moře, Jugoslávii, Maďarsko, Rumunsko, Turecko, Kaspické moře, Ukrajinu, Polsko, NDR, celý Balt, Dánsko a jižní cíp Skandinávie.

V neděli chybějí odborníci

Remek se snaží při pohybu lépe orientovat. „Když člověk vlétá z lodi do stanice, musí vědět, kde bude podlaha a kde strop. Průlezy jsou kulaté, podle nich to nepoznáte. Musíte získat jakýsi šestý smysl pro orientaci. První dny, kdy jsem létal do stanice, jsem měl podlahu nalevo a strop napravo. Správná poloha se automaticky vstřebává do krve postupně. Tmavší barva podlahy na to nemá vliv. Myslel jsem si, že z hlediska pohybu bude zvykání na beztíži těžší, že to potrvá delší dobu. Ano, první dny se člověk musí pohybovat opatrněji nejen kvůli tomu, že to ještě nemá zažité, ale taky proto, že pohyby dráždí vestibulární aparát. Po třetí noci jsem plaval jako rybička.“

I neděle bývají na kosmických plavidlech dny pracovními, byť někdy mívají rovněž odpočinkový charakter. Romaněnko a Grečko dopoledne tvrdě cvičí. Kosmonauti, kteří žijí měsíce ve stavu beztíže, musí nejméně dvě hodiny denně strávit běháním na pohyblivém chodníku, jízdou na veloergometru a s posilovači, aby zmírnili obtíže případné zpáteční adaptace na pozemskou tíži.

Návštěvníci mají na programu pokus s oxymetrem, československým přístrojem na určování stupně okysličení tkání. Když ho připravují ke spuštění, vidí, že je zapnutý. Jak je to možné? Že by ho někdo zapnul dřív? Marně ho vypínají a zapínají, ručička se ani nehne. Zřejmě vybitý zdroj energie.

Gubarev žádá CUP o radu. Odpověď zní katastrofálně: „Tady nikdo z odborníků z Ústavu lékařsko-biologických problémů, kteří tento pokus s brněnskými biofyziky připravovali, není. Zeptáme se jich zítra. Teď aparaturu uložte!“

Stejně nešťastně dopadá extinkce hvězd, experiment připravený ondřejovskými astronomy. Když se díváme na hvězdy ze Země, mrkají čili scintilují. To je v pořádku, jejich světlo k nám prochází závojem atmosféry, která tyhle změny jasnosti způsobuje. Sovětští a američtí kosmonauti si všimli, že hvězdy při západu za horizont občas blikají. Zřejmě to způsobuje vysoká atmosféra, která zachycuje mikrometeority a meteory, jež se rozpadají na drobounké částečky. Všechna tahle hmota, přicházející z dalekých hlubin vesmíru, se rozprašuje ve výškách 80–100 kilometrů a tvoří jakýsi závoj – vysokou absorbující vrstvu. V Ondřejově ji zaregistrovali už v prvních letech po druhé světové válce.

V pondělí se Remek snaží tuhle vrstvu za Gubarevovy asistence pozorovat pomocí jednotlivých hvězd. Sleduje jich čtyřicet nebo padesát, ale žádná z nich nemrká. Kosmonaut buď nenajde objekt, anebo neregistruje změny jeho jasu. Není divu, neměl čas se to na Zemi naučit. Ani večer se mu to nedaří.

Obě selhání jsou výsledkem naprosto neodpovědného přístupu Sovětů. Předně neumožnili československým vědcům, aby Remka a Pelčáka včas instruovali. A zadruhé neměli možnost sedět v řídicím středisku a kosmonautům při pokusu radit. Zdá se, že pro některé sovětské vědce je spolupráce s československými kolegy spíše formální záležitostí.

Stav čtveřice na oběžné dráze je výborný, sděluje večer novinářům šéflékař řídícího střediska a bývalý kosmonaut dr. Boris Jegorov. „Vladimír Remek reaguje na stav beztíže normálně, takže jsme žádné nepříznivé reakce jeho organismu nezaznamenali.“

Gubarev a Remek často fotografují zemský povrch. Organizace pro vědu a kulturu OSN (UNESCO) totiž požádala Sověty, aby sestavili mapu sněhových a ledovcových zásob celého světa. Zjištění sladkovodních zdrojů planety je důležité. Více než čtvrtina pozemšťanů nemá dost sladké vody a takřka půl miliardy lidí strádá následkem deficitu pitné vody. Kromě toho záběry Země z kosmu ukazují místa znečištění vody, oblasti velkého výskytu ryb, povětrností situaci a podobně.

„Čekal jsem, že uvidím víc zelené barvy,“ svěřoval se později Remek. „Jako letec jsem zvyklý na zelené louky a lesy. Převážná část zemské souše je však žlutohnědá – pokud ji nepokrývá sníh, jako třeba Severní Ameriku. Sahara a severní Afrika jsou světle žluté až do červena. Hory, jako třeba Tibet, přecházejí až do tmavočerna či šeda. A moře je modré. Okolo korálových ostrovů v Tichém oceánu se barvy mění. Většinu doby letíte nad oceány, a proto na vás působí Země jako modrá planeta.“

Kolik kyslíku do tkání?

V úterý odpoledne vybalují kosmonauti opět oxymetr. Vědí, že jeho zdroj energie je vybitý. Proto se pokusí vytvořit zdroj nový. Řídicí středisko navrhlo, aby se pokusili spojit dohromady dvacet monočlánků, každý má 1,5 voltu.

Jenže do čeho je naskládat? Žádnou příhodnou schránku na palubě nemají. Co kdyby je zkusili zašít do látkového obalu na potravinové tuby? Dostanou tak dlouhou a silnou punčochu. Zašívání punčochy s bateriemi se ujímá Gubarev, Remek mu asistuje.

Tahle práce není jednoduchá. „Ve vesmíru musíte počítat se stavem beztíže,“ vysvětloval Remek. „Navíc na palubě orbitální stanice máte pouze jedno vhodné pracovní místo, na něm se musíte střídat s kolegy. Nejprve připravíte stůl, potom na něj gumičkami upevníte přístroj, rovněž každou odšroubovanou součástku musíte připevnit, ani šroubovák nebo jiné nářadí nesmíte volně položit, jinak vám uplavou. Každý úkon je mnohem složitější. Vyžaduje nejen velkou přesnost a koordinovanost pohybů, ale musíte přemýšlet, co se stane dál, případně která součástka se uvolní. Jeden druhému musí pomáhat, jeden druhého musí kontrolovat. Romaněnkovi a Grečkovi se při biologických pokusech stalo, že jim najednou uletěla ampulka – a už ji nikdy nenašli.“

Gubarev pracně došil punčochu. Jenže baterie se všelijak rozlézají, ve stavu beztíže nedrží látkový obal žádoucí tvar. A chybí kontakt. Je to k uzoufání! Co teď? Zkoušejí punčochu utáhnout. Po chvilce to zvládli.

„Když jste se s tím tolik namořili, zkuste odebrat krev taky mně,“ hlásí se dobrovolně Romaněnko. S pokusem na členech základní posádky se nepočítalo. Naštěstí má Remek ve výbavě dost jehel.

Remek vpichuje Romaněnkovi do levého předloktí drobnou jehlovou stříkačku a vedle mu přilepuje destičku stříbrné elektrody. Tím ho napojil na polarograf, který umí měřit množství kyslíku v jeho tkáních. Stačí zapnout oxymetr, a slabý elektrický proud jednou elektrodou rozkládá kyslík a druhou měří množství elektřiny vznikající tímto procesem. Stupeň koncentrace kyslíku dokáže určit pouze vysoce citlivý zesilovač stejnosměrného proudu v oxymetru.

Nejprve zaznamenává přístroj zásobení tkání kyslíkem v klidu. Potom kosmonaut ruku trochu zvedne, což v pozemských podmínkách znamená, že ji poněkud odkrví, a měří se množství kyslíku podruhé. A to všechno se opakuje během krátkodobého dýchání kyslíku z masky.

Vyšetření není bolestivé. Vyžaduje však hodně trpělivosti, klidnou polohu, která se zaujímá v beztížném stavu poněkud obtížně, a obratnost.

Po Romaněnkovi se nechává vyšetřit Remek a nakonec Gubarev. Grečko cvičil na běžecké dráze a lékaři nedoporučují dělat tento pokus u lidí, kteří se předtím víc fyzicky namáhali.

Na Zemi dýcháme vzduch, který obsahuje 21 % kyslíku, 78 % dusíku a 1 % dalších plynů. Na dokonalém zásobování organismu kyslíkem se do značné míry podílí zemská přitažlivost. Ve stavu beztíže se tahle hodnota jenom nepatrně mění. Kosmonautům zatím nepůsobila žádné nepřekonatelné obtíže, proto se lékaři tímhle problémem nezabývali, měli starosti mnohem vážnější.

V nulové gravitaci se koloběh zásobování organismu krví mění. Předně se část krve z dolní poloviny přelévá do horní části včetně hlavy. Kromě toho se tam snižuje produkce červených krvinek, které rozvážejí kyslík do všech tkání. Při dosavadních výpravách se tahle změna nijak neprojevila. Avšak co když se při několikaletých meziplanetárních putováních jejich počet ještě víc sníží a přísun kyslíku na určená místa bude ohrožen?

Oxymetr, stejně jako celý myšlenkový záměr experimentu, je dílem vědců z Biofyzikálního ústavu ČSAV v Brně. „Nedostatek kyslíku ve tkáních by mohl způsobovat nezvyklou únavu kosmonautů a snížit jejich pracovní schopnost,“ vysvětloval autor pokusu dr. Antonín Vacek.

V úterý odpoledne začínají Gubarev a Remek přenášet z paluby orbitální stanice do své lodi materiály z experimentů svých a základní posádky. Je to mravenčí a odpovědná práce, každý předmět se musí na předem určeném místě dobře upevnit. Když odborníci plán rozložení nákladu dávno před startem připravovali, museli brát v úvahu těžiště lodi a aerodynamické vlastnosti návratové kabiny při sestupu, aby nevhodně uložené věci tyto charakteristiky nezměnily. Z orbitálního úseku si dělají kosmonauti odpadkový koš, tato část shoří v atmosféře, a proto do něho stěhují nepotřebné předměty. Nakládání Sojuzu 28 trvá tři dny, do čtvrtka.

Konec II. dílu

Kapitola z knihy Kolumbové vesmíru – Souboj o stanice (2006). Redakčně upraveno.

Autor:


Seriál Přelomové osmičky představuje zajímavé historické události, které se udály v letech končících číslem osm. Od tragického porušení příměří v lednu 1968 ve Vietnamu přes vyhlášení mobilizace v Československu v květnu 1938 až třeba po oblet Měsíce Apollem 8 v roce 1968.

Odborářka: Školství potřebuje 8 miliard. Ekonomika klesá, oponuje náměstek

Hosty pořadu Duel jsou Markéta Seidlová, místopředsedkyně školských odborů a...

VIDEO Vysíláme Školské odbory chtějí příští pondělí i nadále stávkovat. Žádají, aby ministerstvo dorovnalo...

Vzpoura místo jásotu. Klid v Uničově musely před sto lety jistit kulomety

Historická fotografie zachycující listopadovou manifestaci na náměstí v...

VIDEO Vznik Československa na podzim 1918 zdaleka ne všude obyvatelé nové republiky slavili. V řadě měst...

Kamarád na něj namířil kulomet. Pak utíkal z pohraničí

Jaroslav Pavlů na archivním snímku se svými rodiči. Jako dítě musel utíkat z...

Před Němci utíkal jen se školní taškou, několika hračkami, s kladívkem a kleštěmi. Jaroslav Pavlů z...

V roce 1918 u nás nešlo o revoluci, ale výměnu elit, říká historik

Učitel dějepisu Zbyněk Sturz se snaží, aby jeho studenti přemýšleli o historii...

Historik a učitel dějepisu Zbyněk Sturz popisuje jihomoravská specifika vzniku Československa před...

Šlechtic vznik Československa přivítal. Pak mu však začaly trable

Jeden z portrétů Viktora Bauera, v pozadí část zámku a kostela v Kuníně na...

Majitel zámků na Novojičínsku a cukrovaru u Brna Viktor Bauer měl ze založení Československa v roce...

  • Nejčtenější

Číňané vymysleli superkavitační pohon pro ponorky. Má ovšem jednu chybu

Vynález by mohl podmořským plavidlům umožnit dosahovat extrémně vysokých rychlostí, srovnatelných s proudovými letadly. Jde o druh laserového pohonu, který se teoreticky zkoumá už desítky let....

7. října 2024

Palubní inženýr Concordu neměl za letu čas ani na jídlo. Práci mu vzal počítač

Cesta z Londýna do New Yorku trvala letounu Condorde zhruba tři hodiny. Toto nadzvukové dopravní letadlo je dodnes považováno za vrchol civilní letecké dopravy, který už téměř 21 let známe jen jako...

6. října 2024

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Evropská sonda letí zjistit, zda máme proti asteroidu soudného dne šanci

Je to dva roky a několik dní, co americká sonda DART záměrně narazila do měsíce Dimorphos asteroidu Didymos. Stalo se tak v rámci testu planetární obrany, tedy možné budoucí obrany Země před úderem...

7. října 2024  14:15,  aktualizováno  16:56

V sobotu bude nejblíže Zemi kometa, kterou uvidíte pouhým okem

Jako nejjasnější kometu minimálně od roku 2007 popisuje astrofotograf Petr Horálek přilétající kometu Tsuchinshan–ATLAS, která má katalogové označení C/2023 A3. Jiní o ní hovoří dokonce jako o kometě...

11. října 2024  16:41

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Nobelovu cenu za fyziku získali vědci za strojové učení a neuronové sítě

Královská švédská akademie věd letos ocenila za výzkum na poli fyziky vědce Johna J. Hopfielda a Geoffreyho E. Hintona „za zásadní objevy a vynálezy, které umožňují strojové učení za pomocí umělých...

8. října 2024  11:48,  aktualizováno  13:31

Tady nahrávali Beatles i Lady Gaga. Podívejte se do legendárních studií

Je to překvapivé, ale i po šedesáti letech od nahrání slavných alb skupiny The Beatles jsou mnohé hudební nástroje, mixážní pulty a další vybavení stále v provozu. Podívejte se s námi, jak to v...

12. října 2024

Technologie inspirovaná mozkem. Před AI přitom čerstvý nobelista varuje

Premium

John Hopfield a Geoffrey Hinton položili základ pro dnešní umělou inteligenci. V 80. letech zkonstruovali umělé neuronové sítě s pamětí a schopností učení. Není se tak co divit, že druhá letošní...

12. října 2024

V sobotu bude nejblíže Zemi kometa, kterou uvidíte pouhým okem

Jako nejjasnější kometu minimálně od roku 2007 popisuje astrofotograf Petr Horálek přilétající kometu Tsuchinshan–ATLAS, která má katalogové označení C/2023 A3. Jiní o ní hovoří dokonce jako o kometě...

11. října 2024  16:41

Češi s Číňany vyvinuli „zhmotnělou noc.“ Nová antibiotika léčí rány, říká vědec

Čeští vědci možná vyvinuli lék budoucnosti: atomární antibiotika. V Rozstřelu ho představil vědecký pracovník Univerzity Palackého v Olomouci David Panáček z Českého institutu výzkumu a pokročilých...

11. října 2024

Chcete mít zářivý úsměv? Vyhrajte profesionální bělení zubů doma
Chcete mít zářivý úsměv? Vyhrajte profesionální bělení zubů doma

Toužíte po zářivém úsměvu, který dodá vašemu vzhledu sebevědomí? Nyní máte šanci si splnit sen o bílých zubech z pohodlí domova! Zapojte se do naší...

Móda z Thálií: kýč jak bič v podání Leichtové i nevhodná obuv Rašilovové

V sobotu večer se v Národním divadle v Praze předávaly prestižní divadelní Ceny Thálie. Co se týká módy, podle...

Zemřel český raper Pavel Protiva. Bylo mu sedmadvacet let

V sedmadvaceti letech zemřel raper Pavel Protiva, informovalo hudební vydavatelství Blakkwood, pro které umělec tvořil....

Příběh Jitky: Manžel po mně chce sex každý den, je to k nevydržení

Moje manželství je takové, jaké po patnácti letech obvykle bývá. Překonali jsme pár krizí, vychováváme dvě školou...

Zmapovali jsme, které spořicí a termínované účty teď vynášejí nejvíc

Česká národní banka dál snižuje základní úrokovou sazbu a má inflaci pod kontrolou. Banky na to reagují snižováním...

Kanye West požádal o rozvod s Biancou Censori, raper chce žít v Tokiu

Manželství Kanyeho Westa a Biancy Censori se po dvou letech rozpadlo. Pár, který uzavřel úřední sňatek v prosinci 2022,...