Na místo, kde se pilotům ruského vrtulníku podařilo natočit působivou „jámu do nitra Země“ (viz starší článek), dorazily ještě v červenci i ruští vědci. Skupina odborníků si chtěla místo nejen prohlédnout, ale také rozhodnout, zda stojí za nějaký dlouhodobější výzkum.
V první řadě vědci provedli pečlivější měření objektu: průměr jámy je kolem 30 metrů, zatímco původně se mluvilo o 50 až 60 metrech. Zatím není úplně přesně jasné, jak hluboká díra je. Vědci spustili kameru zhruba do 50 metrů, ale na dno jim odhadem ještě zhruba 20 metrů chybělo. Navíc se na dně vytvořilo jezírko, jehož hloubka je také nejasná.
Nejdůležitější ovšem je, že zatím jen předběžně, ale dost přesvědčivě vysvětlili příčinu vzniku jámy. Je jí s největší pravděpodobností uvolňování plynu z permafrostu, tedy „věčně zmrzlé půdy“. Ten se postupně hromadil v podloží, až byl jeho tlak takový, že vymrštil do okolí zeminu a led nad sebou. Nejlepším důkazem jsou koncentrace metanu přímo v jámě. Blízko jejího dna vědci naměřili podíl metanu 9,6 procent, řekl pro časopis Nature Andrej Plechanov z Ruského střediska pro výzkum polárních oblastí. Vzduch za běžných okolností obsahuje jen zhruba 0,0002 procenta metanu.
Letecký záběr záhadné jámy na poloostrově Jamal z července 2014
V případě vzestupu teploty se část podzemního ledu mění ve vodu. Spolu s tím se z ledu uvolňují i bublinky metanu a jiných plynů (hlavně sirovodíku, který stejně jako metan také vzniká rozpadem biologického materiálu). Bublinky pak putují vzhůru a mohou vytvořit plynové kapsy. Pokud se plynu nashromáždí dost (tedy led se rozpouští poměrně rychle a plyn uniká z hloubek jen pomalu), může zřejmě dojít i ke vzniku podobných objektů, řekla pro ScienceInsider.com Marina Lejbmanová, odbornice na permafrost z Ústavu zemské kryosféry v Moskvě.
Stejný objekt zatím nebyl ve vědecké literatuře popsán. Na pohled se může zdát, že má blízko k tzv. pingu (viz Wikipedie). To je v arktických oblastech se vyskytující „kopeček“ vyzdvižený nad okolí postupně narůstajícím (a někdy pak zhrouceným) jádrem z ledu. Ale není nic známo o tom, že by pingo mohlo podobně „explodovat“.
Záběr záhadné jámy na poloostrově Jamal z července 2014 z jejího okraje. Jasně je vidět hladké ledové stěny.
Může to však do jisté míry být dáno i tím, že podobné objekty dlouho nevydrží: stěny této jámy se postupně hroutí a ta se plní vodou i dalším materiálem. Pokud by bylo léto dost teplé, změnila by se nejspíše na jezírko. Ale zatím je léto na poloostrově Jamal chladné, a voda tedy s největší pravděpodobností na dně zamrzne, odhadovala Leibmanová pro Siberian Times. Jáma by se tak nejspíše postupně změnla v prohlubeň, která se časem nejspíše zarovná s okolním terénem.
Za rychlou akumulací plynu v podloží vědci vidí nadprůměrné teploty na Jamalu v posledních letech, hlavně v letech 2012 a 2013. Léto v roce 2012 bylo zhruba o 5 °C teplejší než je dlouhodobý naměřený průměr. Pomalu se ohřívá i půda. Některá publikovaná měření naznačují (přístup k publikaci zde), že permafrost v hloubce 20 metrů se za první desetiletí 21. století ohřál asi o 2 °C. Na některých místech tedy mohlo dojít k rychlému rozpouštění ledu a vytvoření plynových kapes.
Asi to bude jen ve výjimečných případech, při vhodné konfiguraci terénu, ale rozhodně nejde o ojedinělý jev. V oblasti se údajně našly ještě další dva menší podobné útvary. Pokud by se teplé roky měly opakovat, podobných objektů může spíše přibývat. A mohly by teoreticky představovat jisté nebezpečí pro obyvatele oblasti a hlavně infrastrukturu (hlavně plynové vrty v oblasti a také plynovody).
Pravděpodobnost neštěstí se zdá být spíše malá, protože oblast je velmi řídce osídlená. Na druhou stranu místní plynová naleziště, ze kterých proudí i plyn do Evropy, jsou pro Rusko do budoucna velmi důležitá a podobné jevy by plynařům mohly hodně komplikovat odhad rizik při těžbě.
V každém případě podobné riziko i unikátní podoba objektu stojí za další výzkum. Má ho vést právě Marina Leibmanová, která má podle Siberian Times na starosti vytvoření výzkumného týmu a určení priorit jeho další práce.
