Z hlediska sportovních výkonů nepatří člověk mezi savci k přeborníkům. Jistou výjimkou je běžecká vytrvalost související s absencí srsti a schopností se potit. Proč a jak se u nás tyto schopnosti vyvinuly, se vědci stále nemohou shodnout. Podle jednoho vysvětlení jsme tyto vlastnosti získali díky vytrvalostnímu lovu, který před dvěma miliony let v žáru afrického slunce mohl praktikovat již homo erectus.
Je to odhad založený do značné míry na pozorování současných lovců-sběračů v Kalahari, kteří svou kořist štvou v poledním horku (možná bychom měli spíše říkat štvali, protože poslední potvrzené pozorování úspěšného lovu je staré sedmnáct let). Zatímco člověk se ochlazuje pocením, většina ostatních zvířat se potit nedokáže. Při běhu v horkém prostředí u zvířat rychle stoupá tělesná teplota, až je přehřátí donutí zastavit. Ve správných podmínkách tak člověk dokáže doběhnout i výrazně rychlejší kořist.
Dokázal by něco takového i náš příbuzný homo erectus? To samozřejmě není jisté, protože stopy dávného běhu v archeologických záznamech nenajdeme. Jisté je, že lovci však za svoji schopnost uštvat kořist během platí vysokými ztrátami vody.
Dnešní lovci vodu doplňují z nádob, které nesou s sebou. Měl něco takového homo erectus? To dnes nevíme jistě. Keramiku, jejíž stopy bychom mohli najít, podle všeho neznal. A i kdyby ano, na lov by nejspíše používal lehčí nádoby z materiálů, jako je kůže, možná tykve či podobných nepříliš trvanlivých materiálů. Nikdo si nedokáže představit, že stopy po takových předmětech by se našly ve vrstvách starých miliony let.
Pravdu o nádobách, a tedy nejlepší možnou odpověď, se tedy těžko dozvíme. Můžeme získat aspoň odpověď na otázku, zda by se homo erectus dokázal během dlouhého lovu obejít bez zásob vody navíc? Zjistit se to pokusili antropologové z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy a tří amerických univerzit v nové práci vydané časopisem Journal of Human Evolution.
Co říká model
Samozřejmě nemohli provést praktický pokus. Vědci se museli spokojit s matematickým modelováním na základě toho, co můžeme zrekonstruovat z nalezených kosterních pozůstatků a znalostí dnešních primátů, v první řadě především nás samotných. „Podle našich simulací by neměly ztráty vody ohrozit dávného lovce dříve než po pěti a půl hodinách vytrvalostního lovu,“ uvedl k výsledku Martin Hora z Přírodovědecké fakulty UK. Popsané úspěšné vytrvalostní lovy antilop kudu současnými lovci v Kalahari přitom trvaly dvě až pět hodin.
Homo erectus by tak byl schopný dokončit bez nádob na vodu všechny zdokumentované vytrvalostní lovy velkých antilop. Za překvapivě velkou vytrvalostí mašeho předchůdce stojí jednak značná velikost těla a jednak nízká rychlost simulovaných lovů. Větší lidé mají menší povrch těla vzhledem ke své hmotnosti, díky čemuž se z jejich těla může odpařit relativně méně vody. Homo erectus byl téměř o polovinu těžší než současní kalaharští lovci, což mu umožnilo běžet bez vody o tři čtvrtě hodiny déle.
Nízká rychlost simulovaných lovů odpovídala tomu, co známe z Kalahari, kde je lovec občas donucen zpomalit, aby udržel stopu kořisti. „Rychlost vytrvalostního lovu byla tudíž výrazně nižší než závodní tempo dnešních maratonských běžců,“ uvedl pro novináře spoluautor studie Vladimír Sládek z Přírodovědecké fakulty UK.
Aktuální výzkum českých antropologů naznačuje, že i před vynálezem nádob na vodu bylo hlavním limitem vytrvalostního lovu přehřátí kvůli nedostatečnému odvádění tepla, spíše než dehydrace v důsledku nadměrných ztrát vody.
