Jak jsme psali nedávno, po dopadu planetky, která podle uznávané hypotézy způsobila vymírání na konci křídy, se život vracel k původní rozmanitosti v různých částech světa různě rychle. Dokládalo to srovnání fosilních záznamů ze Severní a Jižní Ameriky.
Výsledky také naznačovaly, že devastace ekosystémů byla na severu i jihu značná, byť jižní část kontinentu (konkrétně Argentina) byla od epicentra výbuchu přece jen výrazně dále. Ani vzdálenost však tamní druhy nezachránila. A jak to bylo s druhy žijícími v podstatě na druhé straně planety?
Obecně se předpokládalo, že v podstatě platila přímá úměra „čím dál od místa dopadu, tím méně závažné následky.“ Vědci odhadovali, že například daleko na jihu možná ekosystémy netrpěly tolik a míra vymírání tam také nemusela být tak výrazná. Výzkum vědců z univerzity v Leedsu z letošního května ovšem ukazuje, že i v oblasti současné Antarktidy utrpěl život těžkou ránu. I tak daleko na jihu proběhla v relativně krátkém časovém úseku velmi intenzivní vlna vymírání, jehož stopy dnes dokážeme paleontologickým výzkumem zjistit.
Samozřejmě, výzkum nezpochybňuje, že v blízkosti místa dopadu asteroidu Chicxulub nebyly důsledky ještě horší - jen dokládá, jak hrozné byly i na odvrácené straně naší planety. Důsledky nebyly jen globální, byly zřejmě globálně drastické a pro velké a specializované živočichy tak jednoduše nebylo úniku. Nemohli se zřejmě zachránit ani na dalekém severu, ani na dalekém jihu, který měl být podle dřívějších předpokladů zasažen fyzikálními i následnými dlouhodobými účinky dopadu mnohem slaběji.
Výzkum publikovaný v časopise Nature Communications zahrnoval šest let trvající výzkum asi šesti tisícovek fosilií z antarktických hornin starých 69 až 65 milionů let. Materiál byl získán na Seymourově ostrově a představuje rozsáhlý a poměrně kompletní vzorek dávných ekosystémů v kritickém období přelomu křídy a paleogénu. Mezi fosiliemi najdeme širokou škálu druhů, od vodních mlžů žijících na mořském dně přes volně se vznášející obří hlavonožce (jako byl bizarní amonit rodu Diplomoceras) až po velké mořské plazy ze skupiny mosasauroidů.
Když vědci roztřídili získané fosilie podle jejich geologického stáří, okamžitě se objevil velmi nápadný trend – v době před 66 miliony let náhle mizí celých 65 až 70 % místních druhů. Tento zlom v početnosti a biodiverzitě organismů přesně koreluje s katastrofickou událostí zachycenou v usazeninách vrstvou vrstvou bohatou na iridium známou jako K-Pg (dříve K-T) rozhraní.
Dokládá tak, že k takřka okamžitému masovému vymírání došlo i takto daleko na jihu. Vymírání na konci křídy tedy bylo drastické a rychlé i v někdejší Antarktidě. Jak komentoval jeden z autorů zmíněné studie: „Náš výzkum ukázal, že v průběhu jednoho dne bylo všechno v pořádku - Antarktida měla prosperující a bohatá mořská společenstva, ale dalšího dne už nikoliv.“
V odborné literatuře se čas od času stále objevují konkurenční představy, podle kterých bylo ve skutečnosti vymírání na konci křídy pouze pozvolné, graduální. Jeho hlavní příčinou neměl být žádný kosmický vetřelec, ale spíše jen přirozené, byť velmi intenzivní, pozemské příčiny typu extrémně mohutné sopečné činnosti, výrazné výkyvy klimatu nebo změny ve výšce hladiny oceánů a s nimi související úbytek vhodných životních habitatů. Nicméně tento a další podobné výsledky věrohodnost takového vývoje událostí oslabují, protože se stále přesvědčivěji ukazuje, že na konci éry dinosaurů skutečně došlo ke katastrofě globálních rozměrů.
Článek vznikl pro Dinosaurusblog Vladimíra Sochy a byl redakčně upraven. Původní verzi najdete zde.
28.11. Opravili jsme chybný titulek hlavní fotografie: nejsou na něm zástupci pokročilých azdarchidů (kteří na konci křídy ještě existovaly), nýbrž zástupci pteranodontidů (v té době už vyhynulí). Omyl vznikl v redakci, autorům i čtenářům se omlouváme.
