Premium

Získejte všechny články
jen za 89 Kč/měsíc

Drtivý dopad. Nešťastný konec letu Vladimira Komarova

aktualizováno  23. dubna 2017 21:55
Pavel Toufar pro Technet.cz - V řídícím středisku se už začínalo slavit, Komarovovi a odborníkům na Zemi se podařilo Sojuz-1 přinutit k sestupu do plánované oblasti. Pak ale přišel šok. Před 45 lety, přesně 24. dubna 1967, dopadla kabina do ruské stepi jak kámen. Třetí díl článku připravil spisovatel a propagátor kosmonautiky Pavel Toufar.

Problémy stíhaný let Sojuzu-1 se přiblížil do poslední fáze. Vladimiru Komarovovi se podařilo zvládnout potíže a nouzovým manévrem přivedl loď na sestupovou dráhu. Sojuz se ponořil do atmosféry a řídicímu středisku i Komarovovi nezbylo než čekat. Šťastného konce se ovšem nikdo nedočkal.

Busta Vladimíra Komarova v blízkosti moskevského Památníku pokořitelů kosmu

Průběh a příčiny nehody rozebírá třetí a poslední díl rozsáhlého textu Pavla Toufara pro Technet.cz.

Ticho podle plánu

Tepelná čidla oddělila obytný a přístrojový modul, kabina s kosmonautem se nořila hlouběji do atmosféry. Sojuz-1 se odmlčel. Bylo to však zcela normální. Měla totiž následovat asi čtyřminutová přestávka ve spojení, protože kabina se během sestupu rozžhavila a rádiovému spojení zabraňovaly ionizované plyny, které ji obalily.

Muž, kterého zabil závod o Měsíc

První díl seriálu k výročí nehody Vladimíra Komarova si můžete přečíst po kliknutí na odkaz

Nezbývalo tedy nic jiného než čekat. Především v Jevpatorii. Všichni přítomní v hlavním řídicím středisku totiž dobře věděli, že generál Kutasov, který velel vyhledávacím jednotkám, opět dodrží přísnou subordinaci. Žádnou informaci o přistání jim nepodá, nejprve bude informovat vrchního velitele vojenského letectva.

Ani Jurij Gagarin nedokázal nic bližšího zjistit od svých kontaktů ve vojenském letectvu. Z Bajkonuru dorazila pouze stručná zpráva, že někteří členové Státní komise už odlétají do místa přistání a někteří míří do Moskvy, a že vyhledávací služba ohlásila kabinu kosmické lodi sestupující na padáku jižně od Orska.

Dlouhé čekání na smrt

Průběh tragického letu Vladimira Komarova popisuje druhý díl článku, který si můžete otevřít kliknutí na titul tohoto boxu

Všem specialistům z řídicího střediska poděkoval jejich nadřízený Agadžanov a pozval je na osmou hodinu ranní do jídelny na snídani. Došlo i na lahve s výtečným gruzínským vínem, které byly ve skladu připravené pro případ, že by do Jevpatorie přijela Státní komise. Agadžanov současně všechny upozornil, že po krátkém odpočinku očekává od jednotlivých pracovních skupin podrobná hlášení.

Pak zavolali Gagarina k telefonu. Kdosi zažertoval: "Je to určitě Moskva. Teď se dozvíme o pořadí čestných hostů na slavnostním přivítání."

Jurij Gagarin se vrátil po deseti minutách bez svého typického úsměvu ve tváři: "Dostal jsem rozkaz odletět do Orsku. Přistání neproběhlo normálně. Nic víc nevím."

Visící Sojuz

Do oblasti vypočtené balistiky ze skupiny odborníků z řídicího střediska letěly vrtulníky a letadla pátrací služby. Pak se ozvalo hlášení jedné posádky: "Visí v oblasti Orska." Ve slangu pátracích skupin to znamenalo, že piloti zahlédli klesat kabinu na padáku. Z jednoho průzkumného letadla Antonov An-12 po několika dalších minutách oznámili: "Vidíme Sojuz. Jsou u něho lidé. Ke kabině se blíží automobily."

V řídicím středisku ve spolupráci s posádkami pátracích letadel upřesňovali čas a místo přistání: 6 hodin a 24 minut moskevského času, přibližně 65 kilometrů východně od Orska.

Nikdo ani v nejmenším netušil, co hrůzného se mezitím odehrávalo v místě přistání Sojuzu-1 a k čemu došlo pouhých několik minut předtím.

Vraťme se do těch okamžiků. Kabina Sojuzu-1 úspěšně proletěla horními vrstvami atmosféry. Její původní rychlost 7,8 kilometru za sekundu se snížila tak, že až do výšky 12 km nad Zemí se kabina brzdila aerodynamicky a rychlost jejího klesání poklesla na 240 metrů za sekundu. Kleslo přetížení.

Do té chvíle bylo vše v pořádku a podívejme se, jak mělo přistání vypadat dále. Ve výšce kolem 11 kilometrů začal pracovat padákový systém. Na povel barometrického relé byl odhozen kryt schránky s padáky a vzápětí vylétly dva výtažné padáky. První se plánovaně odtrhl, aby náraz při zbrzdění nebyl tak silný, druhý ve výšce 9,5 km vytáhl brzdicí padák o ploše 14 m2, který snížil rychlost sestupu na 90 metrů za sekundu. Do silného vzduchového víru měl být nakonec vytažen hlavní nosný padák o ploše přes 1 000 m2. Jeho sbalený vrchlík stahovala speciální šňůra, která zajišťovala postupné a pozvolné naplnění kupole, aby se prudkým nárazem padák nepoškodil.

Jak by to mělo vypadat. Na tomto snímku přistání Sojuzu z roku 2010 jsou době vidět rozměry hlavního přistávacího padáku. Prach pod modulem také nevznikl v důsledku prudkého dopadu. Zvedl ho krátký zážeh brzdících raketových motorů.

Dalším povelem barometrického relé se uvolnily výtažné padáky a po nich brzdicí padák, který po 17 vteřinách začal vytahovat balík s hlavním padákem. Jakmile se hlavní padák postupně rozevíral, odpoutal se brzdicí padák a odletěl pryč
i s obalem hlavního padáku. Kabina pak dosedala rychlostí 7 metrů za sekundu, kterou ve výšce jednoho metru zbrzdily čtyři motory měkkého dosednutí, umístěné v její spodní části, aby na kosmonauty nepůsobilo příliš silné přetížení. Kabina tak dopadala rychlostí 2,5 m/s, přičemž se navíc lehce zdeformovalo její dno, což dál snížilo důsledky nárazu.

Masivní tepelný štít zakrývající při vstupu kabiny do atmosféry její dno se odhazoval už ve výšce 3 km, opět na povel barosystému. Celý proces kontroloval druhý baroblok, který ve výšce 5,5 km sledoval změnu rychlosti sestupu. Pokud by sestup byl rychlejší, než měla být vypočtená normální rychlost pro klesání na hlavním padáku, dala by automatika příkaz k činnosti záložního padákového systému.

Bez padáku

Jenže hlavní padák složený v podélném balíku se vůbec nedostal z padákové komory. Každý měl svou teorii. Členové vyšetřující komise konstatovali, že s velkou pravděpodobností bylo viníkem selhání barometrického relé, které dalo pokyn k odhození poklopu padákového kontejneru příliš brzy ještě v oblasti velmi nízkého tlaku kolem 11 kilometrů, takže stěny kontejneru se pod tlakem částečně zdeformovaly a balík s hlavním padákem se uvnitř zmáčkl, a nedostal se proto vůbec ven.

Během sestupu kabiny se kryt hlavního padákového kontejneru odhazoval na povel baropřístroje ve výšce 9,5 km. V hlavním i záložním padákovém kontejneru byl normální atmosférický tlak jako uvnitř kosmonautovy kabiny, takže na padákový kontejner i na složené padáky okamžitě zapůsobil podstatně nižší okolní atmosférický tlak v uvedené výšce. K problémům přispěl i nevhodný tvar kontejneru.

Ilustrace průletu Sojuzu atmosférou. Dobře je vidět několik vrstev plynů, ohřátých na tak vysokou teplotu, že se ionizují. Vzniklá vrstva je neprůhledná pro rádiové vlny.

Později byla v továrně v Podlipkách vyslovena ještě jedna neoficiální verze možné příčiny havárie, podle níž mohla být na vině neomluvitelná nedbalost a spěch, a především nedodržení předepsaných technologických postupů. Při závěrečné montáži byla totiž návratová kabina umístěna do autoklávu, aby se při vysokém tlaku a teplotě "zapekla a ztuhla" svrchní tepelná ochrana jejího povrchu ze syntetické pryskyřice.

Technici tehdy ve spěchu do kabiny namontovali padákové kontejnery, ale neinstalovali jejich kryty, takže vnitřní prostor a zejména okraje obou kontejnerů, takže jeho vnitřní prostor a okraje se při "zapékání" nežádoucím způsobem zdrsnily zbytky pryskyřice. Nikdo se tím však nezabýval a při kompletaci kabiny technici do nitra nevelkých padákových kontejnerů doslova násilím nacpali podélné balíky se sbalenými padáky hlavního i záložního systému, aniž by kohokoli napadlo, co zdrsněné okraje mohou způsobit.

Šéprojektant lodi Konstantin Feoktistov sice tuto hypotézu zpochybnil, ale náměstek hlavního konstruktéra Boris Čertok se k ní přiklonil. Bylo mu však jasné, že se už nikdy nepodaří zjistit, jak to tehdy všechno přesně bylo, zda a kdo způsobil takovou nedbalost s tragickým následkem. K podobným prohřeškům se nikdo sám od sebe nepřizná.

A proč se na nic takového nepřišlo při pěti dřívějších zkouškách na polygonu ve Feodosii na Krymu, kdy zkušební kabinu shazovali z letadla, nebo při obou zkušebních kosmických letech bez posádky? Vysvětlení je srozumitelné. Pro zkoušky shazování z letadla nebyly makety kabiny vůbec umístěny v autoklávu, protože jejich povrch nekryla pryskyřice, ale pouze ochranná pěna, nastříkaná zastudena. A při "zapékání" kabin použitých pro kosmické starty bez posádky netlačil techniky žádný spěch, takže otvor padákového kontejneru zakryli, anebo kontejner předem do kabiny neinstalovali.

Vyšetřovací komise konstatovala, že hlavní příčinou byla nedostatečná síla, s jakou měl brzdicí padák vytáhnout sbalený hlavní padák, který byl současně příliš napěchovaný v padákovém kontejneru nevhodného tvaru. Boris Čertok se zmiňuje, že technici v konstrukční továrně v Podlipkách si sami pro sebe udělali jednoduchou "soukromou zkoušku", k níž použili závěsný jeřáb a siloměr... Táhli, táhli, ale vytáhnout nemohli - jako v pohádce o velké řepě. S údivem tehdy zjistili, že nestačilo ani 2 800 kg, aby se obal se složeným padákem vůbec dostal ven! Výtažný padáček přitom působil pouze silou 1 500 kg!

Na doporučení vyšetřovací komise byl změněn tvar padákových kontejnerů na konický a jejich stěny byly vyztuženy, aby nedocházelo k jejich deformaci. Okraje byl také vyztužen, aby nedocházelo k jeho deformaci, a okraje i vnitřek byly dobře vyleštěny, aby nemohla negativně působit žádná zdrsnění.

Vše mohlo být ještě horší. Stejný problém totiž byl i na lodi Sojuz-2. Z toho plyne doslova hrůzné zjištění: Kdyby se levý sluneční panel Sojuzu-1 vyklopil, a kdyby orientační systém pracoval bez větších svízelí, odstartoval by do kosmu Sojuz-2 s tříčlennou posádkou, obě lodi by se spojily a kosmonauti Jelisejev s Chrunovem by přestoupili ke Komarovovi. Při návratu by tak zahynuli všichni tři. Jak by dopadl Bykovskij, zda by také jeho kabina měla problémy s návratem, o tom se sice nikdo oficiálně nezmínil, ale Boris Čertok konstatoval, že zřejmě ano.

Když selže i záloha

Hlavní padák se tedy vůbec nedostal z padákové schránky. Kabina Sojuzu-1 se řítila k zemskému povrchu, přibrzďována pouze neodděleným brzdicím padákem. Protože padáková schránka a tedy i závěs brzdicího a výtažného padáku byly mimo osu, začala kabina rotovat. Brzdicí padák se měl oddělit až po vytažení hlavního padáku. Automatika zaregistrovala nadměrnou rychlost a vydala povel záložnímu padákovému systému. Odhodil se kryt schránky se záložním padákem. Současně se uvolnil závěs hlavního padáku, ale jak už víme, ten se vůbec nedostal z kontejneru, takže nad kabinou zůstal brzdící padák.

Záložní systém pracoval spolehlivě. Padák o ploše 574 m2 se vymrštil ve výšce kolem 4,5 km. Stalo se však něco zcela nečekaného. Záložní padák se i vinou rotace kabiny totiž omotal kolem šňůr neodděleného brzdicíhopadáku.

Po dopadu kabina Sojuzu-1 explodovala a zachvátil ji silný požár.

Po podrobném vyšetřování možných příčin katastrofy byla v konstrukci kabiny dalších lodí Sojuz provedena zásadní změna. V případě, že by se z kontejneru nedostal a neotevřel hlavní padák, měl se nejpozději po 22 vteřinách oddělit brzdicí padák a tím uvolnit místo padáku záložnímu, poslednímu stéblu naděje posádky.

Návratová kabina lodi Sojuz-1 ale tuto možnost neměla. Řítila se proto k zemskému povrchu. Očití svědkové z blízké osady Karabulak později vypovídali, že dopadla obrovskou rychlostí a smotané padáky vytvořily jakýsi pytel, který se nedokázal otevřít a kabinu přijatelně zbrzdit. Až nedávno se objevily nejasné filmové záběry pořízené z letounu Antonov An-12 vyhledávací a záchranné skupiny. Nejsou však příliš přesvědčivé a nebyly oficiálně potvrzeny.

Náraz byl nesmírně silný. Kabina dopadla rychlostí nejméně 35 až 40 metrů za sekundu. Okamžitě po nárazu došlo k několika výbuchům. Explodovaly totiž motory, které měly ve výšce 1,5 m nad zemí zajistit její přiměřeně měkké dosednutí. Protože se tepelný štít v důsledku vysoké rychlosti neodhodil během sestupu, ale až těsně u země, motory explodovaly směrem do kabiny. Požár zachvátil nádrže s 30 kg koncentrovaného peroxidu vodíku motorků řízeného přistání a začaly od něj silně hořet i běžně nehořlavé materiály.

Dopadový náraz byl tak silný, že vyhloubil půlmetrovou prohlubeň. Nad roztříštěnou kabinou vyšlehly plameny a objevil se hustý černý dým. Kosmonauta v troskách nikdo neviděl. Místní obyvatelé, kteří jako první přiběhli k místu neštěstí, v obavách z rozšíření požáru zaházeli změť trosek silnou vrstvou hlíny. Výsadkáři z vyhledávací jednotky požár dohasili ručními přístroji.

Specialisté z vyhledávací jednotky museli najít a odstranit kazetu s cesiem, zdrojem pro gama výškoměr, který byl ve spodní části kabiny a dával povel k zážehu motorů měkkého přistání. Teprve potom bylo možné trosky připravit k přepravě do přísně utajované továrny v Podlipkách na okraji Moskvy.

Hrůza a ticho

První informace o tom, co se vlastně stalo, byly naprosto nejasné, dokonce až zmatené. K místu neštěstí přijela auta a přistál i první z vrtulníků pátrací skupiny. Jeho posádka okamžitě uviděla, že kabina je zcela zničená.

Údajné ostatky Vladimíra Komarova po převozu do Moskvy. Snímek je mírně řečeno znepokojivý, celý si ho můžete prohlédnout po kliknutí.

Trosky rozdrcené kabiny zasypané hlínou doutnaly ještě poměrně dlouho. Stranou od nich ležel padák. A okolo se motalo hodně zvědavých místních obyvatel. Uprostřed hromady trosek záchranáři našli kosmonautovy pozůstatky, či spíše jen jakýsi spečený beztvarý chomáč o velikosti 30 × 80 centimetrů. Byl to hrůzný pohled. "Voloďu z trosek vytahoval Gagarin," vzpomínal Jaroslav Golovanov. "Bylo to prý tak strašlivé, že to nejde ani popsat."

O tři dny později byly do Moskvy odvezeny také trosky kabiny, nalezeny však byly ještě některé drobné ostatky kosmonauta, které byly pohřbeny na místě katastrofy. Vojáci nad nimi vztyčili malou mohylu, na níž Sergej Anochin položil svou důstojnickou leteckou čepici.

V pondělí ráno a v podstatě celé dopoledne svět oficiálně stále nic nevěděl. Od časných ranních hodin očekávali zahraniční zpravodajové v Moskvě se značnou netrpělivostí nové zprávy o průběhu letu. Dlouho však panovalo ticho.

Teprve kolem poledne moskevského času (ČTK informaci vydala 24. dubna 1967 v 10:49 středoevropského času, ale výlučně "na vědomí" vedení redakcí deníků, rozhlasu a televize, nikoli ke zveřejnění) vyšla překvapivá neoficiální rychlá zpráva: V Moskvě očekávají oznámení, že loď Sojuz-1, řízená kosmonautem plukovníkem Vladimirem Komarovem, přistála na sovětském území. Předpokládá se, že to bylo západně od Bajkonuru. Tato zpráva se rozšířila v novinářských kruzích. Předpokládá se, že loď neměla na dnešek plánované přistání a experiment nebyl zcela dokončen. Důvody zatím nelze spolehlivě zjistit. Proto všichni pozorovatelé s netrpělivostí čekají u rozhlasových přijímačů a televizorů, kde běží normální programy.

Agentura TASS mlčela o osudu Vladimíra Komarova a lodi Sojuz-1 po celé pondělní dopoledne. Moskevský rozhlas vysílal estrádní hudbu, po ní operní melodie a nakonec zprávy ze světa a z domova. O letu Sojuzu-1 nepadlo jediné slovo. Moskevská televize se po dopoledním vysílání dokonce zcela odmlčela.

Jen ať vidí, do čeho jdou

Tělo Vladimíra Komarova, či spíše co z něj zbylo, naložili v jednoduché rakvi do dopravního Iljušinu Il-18, který odstartoval z Orska v pondělí ve 21:45 a zamířil do Moskvy. Na palubě byl prezident Akademie věd Mstislav Keldyš, Jurij Gagarin, někteří další odborníci a také kosmonauti Nikolajev, Bykovskij, Chrunov, Gorbatko, Jelisejev a Kubasov.

Přistáli na odlehlém místě moskevského letiště Šeremetěvo. Po půlhodině dorazila auta s dalšími kosmonauty a s pracovníky výcvikového střediska, přijela také Komarovova manželka Valentina. Kosmonauti vzali rakev a přenesli ji do připraveného autobusu, aby ji noční spící Moskvou odvezli do Burděnkovovy nemocnice, kde měla být vypracována pitevní zpráva o příčinách smrti.

V nemocnici na ně čekal hlavní maršál letectva Konstantin Veršinin. Jeden z patologů se obrátil na kosmonauty: "Vás mladí muži prosím, abyste opustili sál." Konstantin Veršinin ale rozhodl jinak: "Ať tady zůstanou. Musí vidět a poznat všechno. Budou pracovat dál."

Na bílém atlasu, jímž byla rakev vyložena, ležel neforemný a žárem spečený kus podivné hmoty, který byl ještě před pár hodinami Vladimirem Komarovem. Velitel kosmonautů generál Nikolaj Kamanin si do svého zápisníku poznamenal velice stručně: "Do krematoria jsem nejel..."

Zbytečné dohady

Mašinérie utajování většiny podrobností o sovětské kosmonautice vyvolávala v zahraničí nejrůznější úvahy, které se pochopitelně nevyhnuly ani letu Komarova. Například americký publicista James Oberg ve své knize "Na stopě kosmických katastrof" popsal v kapitole "Smrt na oběžné dráze" celou tragédii velice emotivně:

Vladimir Komarov s dcerou Irinou a ženou Valentinou

"Komarovovy předsmrtné výkřiky zachytily americké sledovací stanice. Už na oběžné dráze totiž kosmonaut věděl, že je odsouzen k smrti. Američané zaznamenali všechny jeho srdcervoucí rozhovory s manželkou, s Kosyginem, a také s přáteli ze skupiny kosmonautů. Když začal smrtelný sestup jeho lodi k Zemi, oznámil Komarov stoupající teplotu a potom bylo slyšet pouze jeho sténání nebo spíše pláč.

K této senzační zprávě se v druhé polovině 80. let vyjádřil kosmonaut Georgij Grečko, který je známý tím, že vždycky odmítal utajování a před oficiálními cenzory si často nebral servítky. James Oberg ho nesmírně rozčílil:

"Všechno to, co píše o Komarovově manželce a Kosyginovi, je absolutním nesmyslem! Ve chvílích, kdy se neotevřel padák a kdy Vladimír Komarov možná pochopil, že je to jeho konec, zbývala už nanejvýš jedna minuta. Kde by za tak krátkou chvíli vzali jeho manželku? A kde Kosygina? Podle všeho Komarov pochopil, že přistává rychleji, než je bezpečné, ale skutečně až v poslední minutě. Mohl něco zakřičet, ale s manželkou a s Kosyginem v žádném případě mluvit nemohl."

Během dramatického a především náročného letu nikdo nepomyslel na to, že by kosmonaut měl s manželkou probírat výchovu jejich dětí a dokonce jakousi osobní závěť. Všichni v řídicím středisku i sám Vladimir Komarov se plně věnovali řešení nečekaných problémů, které let provázely, a především vyřešení úkolu, jak zajistit návrat lodi zpátky na Zemi. Na podobné rozhovory nezbýval čas.

Přesto v roce 1999 zopakoval nesmysly o srdceryvném rádiovém spojení s Vladimírem Komarovem také britský časopis Focus. Rádiové rozhovory s řídicím střediskem prý zachytila americká stanice na základně NATO poblíž Istanbulu.

V roce 2011 se v různých novinách (také u nás) psalo o "senzačním odhalení", s nímž přišel bývalý analytik americké Národní bezpečnostní agentury Winslow Peck, pravým jménem Perry Felwock, a které uvedli ve své knize o Gagarinovi autoři Doran a Bizony. Šlo o tklivý rozhovor kosmonauta s manželkou i s Kosyginem. Nešlo přitom o žádné aktuální senzační odhalení.

Zmíněná kniha vyšla totiž už v roce 1995, a především rozhovor, z něhož autoři citovali, byl publikován už v srpnu 1972 (!) v levicovém americkém časopisu Ramparts. Nešlo proto o žádnou novinku a nešlo ani o žádné senzační odhalení. Uvedené tvrzení dnes vyvracejí již dostatečně známé podrobnosti popisu dramatického kosmického letu.

Objevila se také "zaručená informace", že z šumu poruch rušících záznam rádiového spojení s kosmickou lodí vylovili odborníci prý skutečně poslední slova Vladimíra Komarova: "Všechno pokračuje ne zcela dobře..."

Připusťme, že takovou větu by Komarov pronesl, ale na nic jiného by už neměl čas, pokud by navíc jeho vysílání někdo vůbec zachytil. Antény se při sestupu již v atmosféře totiž otvíraly až po rozevření hlavního padáku. A to je naprosto zásadní argument proti tvrzení všech, kteří neustále prohlašují, že takové rádiové signály byly nejen zachyceny, ale že byly především zaznamenány na magnetofonový pásek.

Od okamžiku, kdy si Komarov uvědomil, že sestup jeho kabiny probíhá nebezpečně rychle, uplynulo do dopadu totiž velmi málo času, snad jen něco kolem minuty. Nejspíš nezbyl čas ani na obyčejné zanadávání, jímž si člověk v takových chvílích často ulevuje, alespoň podle představ romanopisců. Vladimir Komarov, který dokázal obdivuhodně bojovat s technickými problémy už na oběžné dráze, v těchto okamžicích nejspíš horečně uvažoval spíše o tom, jak zabránit katastrofě.

První díl seriálu, který popisuje přípravu letu, vyšel na Technetu v úterý 24.4. a najdete ho zde. Druhý díl popisující podrobně průběh letu vyšel o den později a podívat se na něj můžete zde.

Informace: Článek byl aktualizován 23.4.2017. Doplnili jsme některé údaje o technických příčinách nehody na základě nově zveřejněných faktů.

Autor:
  • Nejčtenější

Podívejte se pod ruce palubnímu inženýru na Tu-154. Letušky stroj nemilovaly

Když si palubní inženýr na letounu Tu-154 musel za letu odskočit, dle přepisů se na jeho místo měl posadit kapitán letadla. I to dokládá, jak důležitá byla práce takzvaných palubáků. Karel Burger...

30. října 2024

Ukázkové přešlapy, které technologické firmy stály miliardy

Od chvíle, kdy Yahoo odmítlo šanci koupit malý startup jménem Google, až po lidské selhání v případě revoluční technologie Theranos. Jak rozhodnutí několika klíčových osob změnila osud...

2. listopadu 2024

Prostřelená nádrž či omylem let rychlostí zvuku, vzpomíná inženýr Tupolevu

Premium

Řeknete si, že není možné, aby by se toto všechno stalo jednomu člověku během jediné kariéry. Snad to bylo kombinací zajímavých letounů a podivuhodného období devadesátek. Tyto kuriózní letecké...

3. listopadu 2024

Japonci úspěšně otestovali F-35 na své kapesní letadlové lodi. Je už druhá

Premium

Minulý týden přistála na letové palubě lodě japonských sil námořní sebeobrany Kaga stíhačka F-35B americké námořní pěchoty. Na její sesterské lodi už podobný pokus proběhl v roce 2021. Plavidla...

28. října 2024

Chcete si pustit zabezpečený počítač v počítači? Porovnali jsme dva rivaly

Aplikace Oracle VirtualBox a VMware Workstation Pro patří k tomu nejlepšímu, co lze v případě tvorby virtuálního PC získat zdarma. Tito dva rivalové dokazují, jak se virtuální počítače mohou snadno...

1. listopadu 2024

Island průkopníkem. Za šest let chce z vesmíru posílat solární energii na Zemi

Čistá a obnovitelná energie s dostupností 24 hodin denně, sedm dní v týdnu. Bez vlivu počasí. Tak zní plán, který Island jako první na světě hodlá realizovat do šesti let. A jak to udělá? Vyšle do...

4. listopadu 2024  20:42

Elektrifikujte Wilsonovo nádraží, vyzývali před 100 lety zaměstnanci ministra

Ministerstvo železnic začalo před 100 lety aktivně řešit stav ovzduší na pražském Wilsonově, tedy dnešním hlavním nádraží. Provoz parních lokomotiv už byl natolik neúnosný, že se vážně začala...

4. listopadu 2024

JPG, PNG, GIF či jiný? Někdy je důležité umět si vybrat správný formát

Jsou pro vás matoucí? Neznáte rozdíly mezi formáty obrázků JPEG, GIF nebo PNG? Případně si nejste jisti, kdy je vhodné použít který? Jednoduše vysvětlíme, který formát kdy, kde anebo pro co použít,...

4. listopadu 2024

Levná výroba extrémně drahých léků. Zajistí ji buňky v lidském těle

Premium

Proti mnoha závažným onemocněním disponuje věda účinnými léky. Nikoho ovšem nevyléčí, protože se je nedaří dostat na postižená místa na dost dlouhou dobu a v potřebném množství. Řešení nabízí...

4. listopadu 2024

Babišová řekla ano Bartošovi. Je skvělý, že dokáže měnit názory, pochvaluje si

I když ho seriál Devadesátky vynesl na výsluní, jeho současnou televizní reprízu Kryštof Bartoš nesleduje. „Viděl jsem...

Astronomická pokuta. Rusko žádá po Googlu už 2,1 kvintiliardy dolarů

Rusko požaduje po americké společnosti Google uhrazení rekordní pokuty v souvislosti s blokací několika youtubových...

Tatínek mi dohazoval arabské nápadníky, vzpomíná Sára Donutilová

Měla jiné dospívání než její vrstevníci. Otec se k ní choval příliš ochranitelsky. Jenomže jeho výchova byla...

Exmanželka Seana Penna se ukázala nahá v intimních scénách nového seriálu

Australská herečka Leila George (32) překvapila diváky seriálu Dokonalý cizinec, když se zde v několika intimních...

Herečka Timková ze seriálu Jedna rodina žije s přítelem na Malé Straně

Herečka Monika Timková s přítelem, bývalým hokejovým útočníkem, Danielem Přibylem vlastní byt na Malé Straně. Interiér...