„My bychom vzhůru k nebesům a jsme zde Zemí spjatí.“ Jan Neruda zcela jistě netušil, jak perfektně se svým veršem strefí do reality 21. století. Lidé létají do kosmu, ale pro jejich organismus evolucí adaptovaný na pozemské podmínky je to velká zátěž. Typický pobyt na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS) trvá čtyři až šest měsíců. Mise na Měsíc budou o poznání delší a lety k Marsu si vyžádají roky v prostředí, které se dramaticky liší od podmínek panujících na Zemi. Lidský organismus se při nich bude muset vypořádat s řadou výzev, z nichž nejvážnější představují mikrogravitace a radiace.
Mimo zemskou gravitaci se v lidském těle rozbíhá mnoho procesů, které narušují jeho normální funkce. Spodní část těla je v mikrogravitaci mnohem méně namáhaná, což se rychle projeví na stavu kostí dolních končetin, pánve a páteře. S každým měsícem stráveným na oběžné dráze kolem Země klesá hustota kostí o 1 % až 2 %. To s sebou nese zvýšené riziko zlomenin a vzniku osteoporózy, která je jinak typická pro seniory. Posádky vesmírných misí mohou toto riziko snížit užíváním bisfosfonátů. Tyto léky brzdí přirozené odbouráváním staré kostní hmoty, a dovolují tak převládnout procesům, které zajišťují budování nové kostní hmoty. Řídnutí kostí i tak představuje pro astronauty vážný problém.
Zatímco na Zemi tlačí gravitace obratle v páteři k sobě, v mikrogravitaci dochází k jejich rozestoupení. Páteř se mezerami mezi obratli prodlouží a astronauti vyrostou o pět až osm centimetrů. A není to jediná změna na páteři.
