Bylo po ničivé válce, Východ a Západ začaly soutěžit nejen o atomové a vodíkové pumy. Ale i o lepší svět, kde se najednou zdálo, že nic nebude nemožné. Rakety začaly vynášet na oblohu družice, přelom padesátých a šedesátých let byl naplněný přesvědčením, že člověk ovládne přírodní živly, naši Sluneční soustavu, celý vesmír. Noviny, časopisy i regály knihkupectví se začaly plnit příběhy z dobývání kosmu, vědeckými úvahami o tom, jak luxusně a snadno si budeme už za pár let nebo maximálně desetiletí žít.
Víru ve všemocnost lidského myšlení a dovednosti převedli technici, architekti i spisovatelé do slov a vět i nákresů budoucích měst, vozidel, obydlí, domácností. Jak by se řeklo z dnešního pohledu, fantasmagořilo se na obou stranách železné opony… Když listujete představami tehdejších vykladačů budoucnosti, těžko se ubráníte úsměvu. Ale taky poděkujete nejen pánubohu, že většina z oněch myšlenek (zatím) nenašla naplnění.
Západní urbanisté počítali do jisté míry i s atomovou válkou, a tak plánovali budovat města kompletně v podzemí. Náš život se měl odehrávat desítky, až stovky metrů pod povrchem.
