Dojem, že jsme na světě sami, ačkoliv jsme obklopeni lidmi, je poměrně častý. Psychologové mu říkají existenciální izolace. Samotné slovní spojení pochází od německého filozofa Martina Heideggera. Použil ho už v roce 1927, tedy skoro před sto lety. Myslel jím, že život každého z nás je jedinečný. Můžeme mu porozumět jen my sami. Zážitky se dají sdělovat jen zprostředkovaně, nejčastěji prostřednictvím slov.
Přímé síťové propojení mozků neexistuje. V principu jsme od všech ostatních lidí i dalších živých tvorů odděleni. Tato propast je nepřekonatelná.
Psychologové a psychiatři se popsaným myšlením inspirovali. Pokusili se ovšem poměrně abstraktní filozofický koncept přetvořit v něco, co se dá měřit, statisticky hodnotit a využít v praxi. Museli proto izolaci nějak jednoduše definovat.
Základní rozdíl mezi obyčejnou osamělostí a existenciální izolací je v tomto zúženém, praktickém smyslu jednoduchý. V prvním případě máme méně společenských kontaktů nebo vztahů, než bychom chtěli. Ve druhém jich máme dost, ale připadáme si osamělí jim navzdory.
