Otázka, jak dlouho vydrží imunita proti viru SARS-CoV-2, zajímá nejen odborníky od jeho objevu. I proto se poměrně značná péče věnuje hledání případů opakované nákazy, tzv. reinfekce.
Je v podstatě dobrou zprávou, že zatím je takových případů objeveno málo, po celém světě jich v odborné literatuře bylo popsáno pár desítek. Ve většině případů jsou opakované infekce mírnější, lidé mají lehčí průběh.
Neplatí to ovšem absolutně. Osmého října vydala skupina nizozemských odborníků práci, která popisuje první případ opakované nákazy, který skončil smrtí pacienta. (Práce je dostupná z této stránky v PDF.)
Popisují v ní případ 89leté ženy, která se nakazila zhruba s dvouměsíčním rozestupem mezi první a druhou infekcí. V prvním případě byla přijata s horečkou a kašlem a měla pozitivní výsledek PCR testu. Ale její stav se nezhoršil a po pěti dnech byla propuštěna.
O dva měsíce později byla hospitalizována znovu s velmi podobnými, byť vážnějšími obtížemi (kašel, vysoká horečka, ale také dušnost a snížená saturace, tedy obsah kyslíku v krvi). Její stav se postupně zhoršil a po dvou týdnech od přijetí do nemocnice zemřela.
Jak se ukázalo, nakazila se skutečně dvakrát. Odborníci udělali genetický rozbor uchovaného vzorku z prvního PCR testu a vzorků odebraných při druhé hospitalizaci. Zjistilo se, že viry v obou vzorcích jsou z genetického hlediska v detailech poměrně odlišné (minimálně v měřítku SARS-CoV-2, který je dost stabilní).
Pro úplnost uveďme, že rozdílnost sama o sobě nic neříká o nebezpečnosti obou variant viru. Ty se lišily v drobnostech v genetickém kódu, které by mohly mít, ale mnohem spíše nemají vliv na průběh nemoci. Příměrem bychom mohli říci, že pokud by šlo o lidi, měli by prostě v genech jinou barvu vlasů či očí.
Výjimka potvrzující pravidlo?
Nešťastná událost by byla výrazně znepokojivější, kdyby nebyla tak ojedinělá. Zaprvé, pacientka trpěla relativně vzácným nádorovým onemocněním (Waldenströmova makroglobulinémie), díky kterému měla sníženou funkci imunitního systému. Ne přímo těch jeho částí, které při obraně proti SARS-CoV-2 zřejmě hrají největší roli, ale přece jen neměla imunitní systém zcela v pořádku. Testy na protilátky proti SARS-CoV-2 u pacientky taky tuto formu obrany při druhé hospitalizaci neobjevily (a to byl použit jak „rychlotest“, tak ELISA test).
Zadruhé, v ostatních zaznamenaných případech reinfekce býval obecně průběh nemoci spíše mírnější. Samozřejmě, taková statistika je zatím poměrně ošidná, protože počty případů jsou velmi nízké. (Zato mám dost případů, kdy šlo o „falešné reinfekce“ v důsledku vysoké citlivosti testů.) I mezi nimi bylo několik málo případů těžšího průběhu druhé nákazy. To byl případ 25letého pacienta v USA, u něhož byl průběh podruhé horší, byť mezi oběma nákazami uplynuly necelé dva měsíce (mezitím měl pacient negativní test a i v jeho případě se vzorky viru od sebe geneticky lišily).
Zatřetí – a to je důležité zdůraznit především –, podobné případy opakované nákazy jen několik málo měsíců po sobě se zdají být velmi, velmi vzácné. K datu vydání článku jich podle nejlepšího dostupného přehledu (BNO News) bylo zaznamenáno na světě 23, a to s průměrným odstupem 72 dní.
Je nepochybné, že toto číslo není úplné a skutečný počet reinfekcí bude výrazně vyšší. Nezdá se ovšem, že by šlo o zcela běžný problém, který by postihoval velkou část z celkových desítek milionů lidí, kteří nákazu prodělali. Příklady ovšem spíše nasvědčují tomu, že virus SARS-CoV-2 se dokáže v nějaké omezené míře šířit i mezi lidmi, kteří se s ním již setkali.
Na druhou stranu je také pravdou, že náš imunitní systém se v boji proti novým patogenům postupně zlepšuje. Jinak řečeno, při první setkání je jeho odpověď obecně řečeno horší než při druhém, či každém dalším. Běžně to ovšem pozorujeme spíše u dětí, protože v dospělosti se s úplně novými patogeny často nesetkáváme.
Dosavadní vzácné případy reinfekce také alespoň zatím netlumí obecný optimismus ohledně vývoje vakcíny. V datech není na první pohled podle odborníků nic, co by nasvědčovalo výskytu nějakých nových, nepředpokládaných potíží či problémů.
